Nežádoucí návraty E. F. Buriana
Matka Příroda mě obdařila značnou mírou empatie. Netuším, jestli to mají všichni, kdož jsou empatií obdařeni, ale já sám (myslím si, že právě v důsledku toho) neumím lidi soudit, neumím nenávidět a, jakkoli miluji Dumasův román “Hrabě Monte Christo”, nedokáži se mstít - i u lidí, kteří mi ubližují, totiž chápu, co je vede k tomu, aby mi ubližovali… :-) Vždy se mi v této souvislosti vybaví scéna “Božího soudu” z filmu “Čapkovy povídky”, kde Bůh v dokonalém podání Františka Smolíka vystupuje pouze jako svědek. A o přestávce soudního přelíčení se ho ptá udivený vrah Kugler, jak to, že je pouze jako svědek a jak to, že nesoudí. A Bůh mu odpoví: “Já nemohu soudit, já VŠECHNO vím…” :-)
Celý život se proto snažím vyhýbat lidem s černobílým viděním světa a naopak vyhledávám lidi, kterým se snažím naslouchat a kteří si stejně jako já uvědomují, že svět není černobílý :-) Kromě již zmíněného Karla Čapka to byl např. dokumetarista Jan Špáta, z mladších lidí rád naslouchám Tomio Okamurovi. A z mých vrstevníků pak Janu Burianovi.
Posledně z jmenovaných právě dokončil netradičně (dle anoncí) pojatou biografii o svém otci, kterou nazval “Nežádoucí návraty E. F. Buriana“. Za sebe mohu říci, že jsem se na tuto knížku těšil a že po shlédnutí následující video anonce se na ní teším VELICE :-)
Pro ty pak, kdo raději čtou, než naslouchají, přikládám tiskovou zprávu nakladatelství Galén
Jan Burian: Nežádoucí návraty E. F. Buriana
Praha, 21. února 2012 – Únorovou novinkou edičního záměru Olivovníky je kniha Jana Buriana věnovaná jeho otci, Emilu Františku Burianovi.
Publikace s lehce provokativním názvem Nežádoucí návraty E. F. Buriana se pokouší zmapovat osobnost EFB netradičně, nikoli obvyklou formou teatrologické studie nebo oblíbenou knihou typu „řekli o…“. Autor vytvořil mozaiku, v níž kombinuje různé texty: neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, intimní, soukromé zápisky, dopisy a básně E. F. Buriana a jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků, vzpomínek, dopisů a jiných archivních materiálů pamětníků i současníků. Autor v předmluvě prozrazuje, že “se střípky té mozaiky pracoval podobně jako filmaři se stavebními prvky svých dokumentů. Stříhal je, hrál si s nimi. Nakonec je proložil svými vlastními dopisy otci, které mu za jeho života pochopitelně nestihl napsat. Když umřel, bylo mu sedm. Vznikaly spontánně, jak se při studiu otcova života vynořovaly různé otázky, témata, problémy či vzpomínky. Psal je i proto, že se mu tím často značně ulevilo.”
Nechybí svědectví A. J. Liehma, Otomara Krejči, Jana Grossmana, Františka Hrubína, Františka Listopada, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, Františka Halase, Ivana Medka, Sergeje Machonina, Jana Klusáka, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Bertolta Brechta, Bohuslava Martinů, Jana Procházky, Antonína Zápotockého, Josefa Topola, Jiřího Suchého, Alfréda Radoka, Adolfa Hoffmeistera a mnoha dalších.
Osobnost EFB byla vždy posuzována jen v souladu s autorem daného hodnocení, teatrolog psal o divadelní avantgardě, historici hodnotili jen jeho poválečnou angažovanost. Výtvarný, hudební, literární či jenom lidský rozměr této osobnosti jako by zatím nikoho nezajímal, proto vznikl pokus nabídnout plastický portrét umělce i otce, „koncentráčníka“, možná načas naivního komunisty, o jehož možném dalším vývoji v 60. letech můžeme jen spekulovat.
AUTOR
Jan Burian (* 26. března 1952 v Praze) Více o něm na www.janburian.cz.
Odpovědná redaktorka Milena Tučná / Návrh grafické úpravy Luboš Drtina / Vydalo nakladatelství Galén v roce 2012 / Formát 130×200 mm, vázané, černobíle, 494 stran, ISBN 978-80-7262-847-6 / Doporučená prodejní cena 390 Kč
www.galen.cz | www.olivovniky.cz | www.janburian.cz
Nakladatelství Galén, Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5
UKÁZKY
Rád bych vám vyprávěl příběh člověka, jenž bývá označován za kontroverzního umělce. Ten příběh se mě dotýká, jelikož ta osobnost – v jistých dobách oslavovaná a v jiných zase zcela zatracovaná – byl můj otec. Nejde o vědeckou práci ani běžný biografický výklad. Rozhodl jsem se pro poněkud komplikovanější stavbu: mozaiku, v níž kombinuji různé dokumenty – deníky, dopisy, recenze či úřední listiny – i svědectví pamětníků nebo historiků. Většinou je neposuzuji, pouze cituji a ponechávám čtenáři možnost, aby si utvořil vlastní obraz. Jinak si cestu za pochopením tak složité látky neumím představit. (…) Tahle kniha je dílem veskrze subjektivním, řada dokumentů o životě mého hrdiny tu chybí, nemínil jsem – a ani to nelze – podat vyčerpávající zprávu. Usiloval jsem o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak.
(z předmluvy Jana Buriana)
Když někdy na sklonku svých gymnaziálních let (tedy počátkem beznadějných let sedmdesátých) začal jsem u klavíru objevovat Burianovy písničky a jednou provždy propadat jejich kouzlu, kousek ode mne sedával ještě tatínek, zpravidla také nad notovým papírem, a nejspíš vypisoval party z partitury (při komponování bych ho žádnými písničkami rušit nesměl). „Já toho Buriana nemůžu poslouchat,“ rozčiloval se. „Kdybys ho slyšel, jak po válce mluvil do rádia!“ To jsem ovšem slyšet nemohl a nezatížen tou vzpomínkou zpíval jsem dál Hrajte moje blues, Tam na těch sevillských stráních nebo Vyplač se mé hoře, opatrně našlapuje v neobvyklých harmoniích. „Ale muzika to je,“ zabručel posléze otec, přistihnuv se, že si zpívá se mnou. Považoval jsem to tenkrát za vítězství Emila Františka Buriana nad poněkud omezeným horizontem, jejž si tatínek přinesl z rodné Kutné Hory, ale mýlil jsem se: bylo to vítězství Buriana-muzikanta nad Burianem-publicistou, anebo ještě jinak: vítězství múz nad ideologií, talentu nad světovým názorem. Můj tatínek byl tentokrát jen malým bojištěm, na němž se ta bitva odehrála.
(z doslovu Přemysla Ruta)
2.3.2012
