Moje objevené “Ameriky”

 
Motto 1:
 
Míra dálky je toulka…
                     Vladislav Vančura (Rozmarné léto)
 
 
Motto 2:
 
Dívám se kolem sebe a občas jen některé situace drobně domýšlím. Jednou jsem například, ještě za hlubokého socialismu, zažil v prodejně Mototechny, jak si nějaký východní němec kupoval ventily do motoru své Škodovky:

No a na vás je, přijít na to, co jsem si domyslel:-)

                     Zdeněk Svěrák (na dotaz, kde hledá inspiraci pro své scénáře)
 
 
Motto 3:
 
Já vám nejdřív řeknu příběh, jak se skutečně odehrál. Třeba: jednou jsem se vracel autem z posvícení se svými dvěma strýci - ten střízlivější řídil a druhý vyspával na zadním sedadle. V jedné vesnici jsme se vyřítili ze zatáčky na náves a plnou rychlostí jsme vjeli do hejna husí…

Jak vidíte, nic k smíchu na tom není. Jenomže - to musíte vyprávět takhle: jednou jsem se vracel autem z posvícení se svými dvěma strýci - ten střízlivější řídil a druhý vyspával na zadním sedadle. V jedné vesnici jsme se vyřítili ze zatáčky na náves a plnou rychlostí jsme vjeli do hejna husí. Vtom okamžiku se strejda na zadním sedadle probudil, nechápavě zíral z okénka a do toho vedra povídá v naprostém úžasu: “Ono sněží… ?!”

                     František Vlček (na dotaz, jak vypráví příběhy ve svých scénářích)
 
 
Motto 4:
 
Pařez zahřeje třikrát:

Poprvé, když ho dolujete ze země
podruhé, když ho rozřezáváte a děláte z něj polínka
a potřetí, když ta polínka spalujete v kamnech

                     lidová moudrost
 
 

Když jsem před mnoha lety s dětmi o prázdninách vandrovával po Vlastech Českých, zapisovávali jsme si do sešitku v průběhu dne v podstatě vše, co nás během něj potkalo. Vzhledem k tomu, že naše putování trvalo jen pár dní (obvykle týden), bylo nesmyslné nazývat tyto sešitky „Deníky“. A protože jsme každý zápis uvedli hodinou a minutou, kdy se zaznamenaná situace udála, říkali jsme těm sešitkům „Minutníky“ :-)

Už tehdy jsem věděl, že se zážitky je to podobné jako s těmi pařezy - buď se s pařezem poperete, anebo je vám líto věnovat mu své úsilí, necháte ho zetlít v zemi a pohodlně podříznete vedle nějakou soušku, kterou pak ve srovnání s pařezem snadno rozřežete na stejně dlouhé špalky, které lze s minimálním úsilím rozštípat na pravidelná polínka, která pak po přiložení do kamen ve chvilce jen neosobně prosviští komínem, aniž by ve vás vyvolala během celého procesu nějaký podnět, který by šel přetavit ve vzpomínku.

Také zážitek lze buď zažít (nechat zetlít) bez nějakého hlubšího účinku na duši jedince - znám pár takových lidí, kteří se ženou od jednoho exkluzivního zážitku k zážitku ještě exkluzivnějšímu, ale stále mají pocit jisté prázdnoty, až duševní vyprahlosti, přičemž takto mnohdy celý život očekávají, že „to pravé“ teprve přijde.

Pokud ale člověk není líný a dá si s jakýmkoli (třeba i negativním) zážitkem tu práci, že ho v sobě přemění na pozitivní prožitek (jak říkají Gympllové: na „hrt“), po čase v něm zůstane tento zážitek jako hřejivá vzpomínka. A vzpomínky jsou v podstatě jediné bohatství, které si člověk může s sebou vzít do hrobu:-) A to dokonce, aniž by o ně obral ty, kteří je s ním za jeho života sdíleli:-)

Vedlejšími efekty, které jsem sledoval tím, že jsem děti vedl k vytváření „Minutníků“, bylo jednak to, že se procvičovaly v psaní a pravopisu. Tím, že jsem jim pomáhal „vypilovávat“ formulace toho, co právě zažily a následně popisovaly, jsem je navíc učil dívat se při tom na svět s humorem, v duchu Zdeňka Svěráka nebo Františka Vlčka. Ale uměl to výborně např. i jeden z mých guru Karel Čapek:-) Dlužno říci, že právě možnost s humorným nadhledem fabulovat byla pro mé děti tak silnou inspirací, že velmi brzy samy začaly vyhledávat situace, aby mohly z kdejaké, i té nejobyčejnější „ptákoviny“ udělat „UDÁLOST“ - přes cestu nám přelezl mravenec (měl puntíkatý šátek - byl to Ferda mravenec!:-D); synek zakopnul o kořen (byl to „bludný“ kořen a měli jsme co dělat, „aby se nám neztratil“ a abychom ho z „Říše pohádek“ dostali zpátky do „Světa lidí“!:-D)…

A tak i nás naše zážitky (díky našemu úsilí) hřály nejméně třikrát - poprvé, když je děti domýšlely a zapisovaly do „Minutníku“, podruhé, když jsme si večer před usnutím „Minutník“ pročítali (děti se procvičovaly ve čtení:-D) a potřetí, když ho předčítaly doma mámě, abychom si připomněli, a zároveň aby i ona věděla, co všechno jsme na čundru zažili, ale především prožili:-) Dokonce má dcera, už v dospělosti, když jí potkalo jakési životní trápení, si ode mě naše „Minutníky“ půjčila a čerpala z nich životní radost, které se jí právě nedostávalo. Tehdy jí ty „Minutníky“ pomyslně zahřály dokonce počtvrté!:-)

Pouze za jedny prázdniny nám „Minutník“ chybí, a to když jsme se omylem (naivně jsme si představovali, že „toho díky kolům stihneme víc“:-D) rozhodli absolvovat naše toulání na kole, protože na kole se v průběhu tak krátké doby (cca týden), z mého pohledu, prostě toulat nedá:-)

Když jsme šli pěšky, a přes cestu nám přelezl „Ferda mravenec“ - zastavili jsme se, pokochali se, pohráli si s formulacemi do „Minutníku“ a vyrazili jsme dál…

Když jsme kousek od cesty, v lese, objevili borůvky - udělali jsme úkrok stranou, sedli si na bobek (já se mohl jen předklonit, jak je patrné z obrázku, protože jsem byl jako kobylka zapřažen do našeho „vandrvozu“:-D), namlsali se co hrdlo ráčilo, plni slastných pocitů jsme si pohráli s formulacemi do „Minutníku“ a se smíchem vyrazili dál…

Pokud se před námi uprostřed stoupání na vrchol nějakého kopce rozevřel úžasný výhled - zastavili jsme se a naplno jsme vychutnali monumentální pocity, kterými nás ten pohled naplňoval…

A tak to šlo celý den, až do večera, kdy jsme prostě NĚKAM dorazili a kdy jsme se na v danou chvíli nejpříhodnějším místě uchystali ke spánku…

Kdežto když jsme jeli na kole, tak jsme museli každý nejprve zabrzdit, pak z kola slézt, postavit kolo na stojánek nebo ho o něco opřít, takže jednak jsme zastavili, resp. dobrzdili až kousek za místem, kde „Ferda mravenec“ lezl přes cestu. A ten nám navíc mezi tím zmizel v trávě u cesty - takže jsme museli každý zase stojánek sklapnout, nasednout na kolo, přičemž jsme zjistili, že jsme si nechali zařazený těžký převod, takže jsme s obtížemi a rachtáním (jak jsem si každý dodatečně odřadili na lehčí převod:-D) vyrazili dál, přičemž nás každého stálo docela dost úsilí dostat se na rychlost, kterou jsme jeli, než jsme zastavili…

Když jsme zahlédli borůvčí, tak jsme již sice nezapomněli myslet na rozjezd, tudíž jsme nejprve odřadili na lehký převod, zabrzdili, slezli každý ze svého kola, ale protože vedle cesty bylo hrbolato, takže naše kola na stojánku nepostála:-D, ale zároveň je nebylo o co opřít, tak jsme je každý jen tak povalili do borůvčí, ale nějak vám při představě, že kolo budeme muset zvedat a znovu „mrhat“ energií na to, abychom ho rozjeli na původní rychlost, přestávaly ty borůvky chutnat, takže jsme brzy každý své kolo ztěžka zvedli, a tak trošku otráveně ho znovu s nezbytným úsilím rozjeli na optimální rychlost…

Když jsme pak všichni měli ve stoupání zařazen nejlehčí převod, a i přesto jsme už před nějakou chvíli byli nuceni stoupnout si při šlapání do pedálů, pak i když jsme koutkem oka zahlédli rozevírající se monumentální výhled, představa, že bychom museli zastavit… V takovém kopci pak kolo navíc na stojánku nepostojí, takže bychom ho kvůli nějakému kochání (kdoví, jestli by to vůbec za to stálo?!:-D) museli znovu těžce zvedat ze země, a hlavně kdoví, zda bychom se vůbec do toho zasr… kopce zase rozjeli… A pak, když budeme pořád zastavovat, tak nestihneme včas dorazit do hospody na jídlo… Natožpak do místa, kde máme zajištěn nocleh…:-D

A tak jsme nechali výhled výhledem, a vůbec i nadále jsme velice zvažovali zda vůbec zastavovat (protože každé brzdění, ale především každý rozjezd jsme byli nuceni marnotratně mrhat svou energií, které s přibývajícími kilometry nepříjemně ubývalo:-D), takže nakonec nám k dispozici na přetavení do vzpomínky a předtím na prožitek (hrt) zbyl jen celému dni dominující jediný zážitek, kterým bylo, že každý z nás jen šlapal, šlapal a šlapal…:-D

Na druhou stranu musím uznat, že ty pro mě správné a kýžené toulavé „hrty“ (prožitky) přináší především chůze stezkami a necestou, což jsou prvky, které díky tomu, že lidé chodí stále méně, z turistických map, ale především z krajiny, rapidně mizí:-( V raném mládí jsem se mj. vydal se svou sestrou pěšky k rodičům na chatu. Byl to zhruba 40km výšlap, a tak, když jsme na přibližně 30. kilometru měli možnost volit mezi tím, vydat se dál buď cca 2,5km dlouhou polní cestou, nebo si chůzi zkrátit cca kilometrovým úsekem po silnici, která tvořila na mapě jakousi pomyslnou tětivu luku té polní cesty. Tehdy jsem se mylně rozhodnul pro kratší chůzi po přímé silnici - vzdálenost najednou jako by neubíhala:-( Padla na nás obrovská únava a já dostal strach, že těch cca 10km, které nás ještě čekaly, už nebudeme mít šanci udolat… Jenomže, jakmile jsme dorazili na místo, kde se polní cesta (kterou jsme pohrdli) a silnice setkaly a my zabočili do lesa, kde každý kousek stezky nabízel nějaký nový podnět, únava z nás spadla a my po ní v naprosté pohodě a duševní i fyzické svěžesti dorazili do cíle svého výletu:-)

Tím chci říci, že kdyby nám někdo na začátku toho silničního úseku nabídnul každému bicykl, který bychom mohli vrátit na jeho konci, před vstupem na lesní stezku, nejspíš bych dnes, pokud bychom z nějakého důvodu nechtěli jít dál pěšinkou mezi poli, tou možností nepohrdl:-)
 
 

14.8.2014