První den s kamionem


 
Vstáváme kolem sedmé hodiny ranní a jedeme nakládat na Borská pole nějaké součástky na auta. Ty se budou vykládat ve Valladolidu v pondělí večer. Času je tedy “hafo”. Po naložení tedy máme dost času na to, abychom se sešli s dalšími kamioňáky Jirkou a Petrem. Jirka nás bude doprovázet přes Německo a Petr stráví s Pavlem víkend ve španělské Palencii. To já už budu snad šlapat na kole z Burgosu směrem na Santiago de Compostella.

První den jsme ujeli z Plzně po německé dálnici číslo šest a kousek po pětce jen 550 km za devět hodin jízdy. Bylo to způsobeno častými zácpami po cestě. Samozřejmě také musíme dodržovat povinné přestávky na odpočinek. Policajti jsou v EU stejně přísní jako čeští, ale pokuty v eurech jsou podstatně citelnější. Po cestě pronikám s pomocí Pavla do tajů kamioňáckého života a zjišťuji, že jsem docela rád, že jsem tuto profesi zatím ve svém nomádském životě vynechal. Tento způsob života by mi asi příliš nevyhovoval. Přeci jenom to jsou obrovské a rychlé přesuny z jednoho konce Evropy na druhý.

Z kamionu cestou ani moc nevylézám. Nepanuje zrovna cyklistická teplota. V Plzni sice svítilo krásně při nakládce sluníčko, ale teplota se dlouho držela kolem nuly. Pevně doufám, že se po cestě oteplí. Bohužel se mé přání nesplnilo. V Německu místy také poletuje sníh a kolem silnice často leží v příkopech zbytky sněhu. Nezbývá než své naděje na oteplení posunout do Španělska. Podle předpovědi počasí tam snad bude lépe.

V autě se po cestě rozhodně nenudím. Jirka Říha mi totiž včera věnoval knížku “Poutnický deník” od Jiřího Boudy, která byla mou velkou inspirací k této cestě. Hledám si v ní pasaže cesty, které budu absolvovat stejně jako pan Jiří. Nevím, zda se mi podaří jet zcela úplně po stejné trase, ale zkusím to.

Po setmění parkujeme na začátku Francie u silnice a jdeme spát. Já jsem sice neřídil, ale jsem z jízdy unaven skoro stejně jako řidič Pavel. Od ráno od sedmi hodin do devíti večer jsme splnili denní devítihodinový limit řízení auta. Nezáviděníhodná šichta. Ne nadarmo se říká volantu “kulatá lopata”.

Po cestě ke kávě konzumujeme také buchty, které jsem na cestu vyfasoval v nakladatelství Cykloknihy u Jirky Říhy. Inu na cestu se musí nafasovat buchty. Vždyť po tolika letech je to pro mne skoro pohádka, když mohu vyrazit na takovou dlouhou cestu.

Čenda, L.P 21.4.2017

 
 
 
 

Co je nového u kamarádů:



  • Žádné novinky nejsou dostupné.