Moje objevené “Ameriky”

 
Ráno vstávám sice dost brzy, ale kolem mne se už trousí mnoho poutníků. V podstatě jdou jeden za druhým s odstupem cca řo metrů. Jsem v pohodě, ale pak zjišťuji, že jsem si blbě nařídil hodinky a tak mám hned od rána zpoždění. No nevadí. Vždyť se nic neděje. Domnívám se, že vyrážím po osmé, ale už je po deváté. Za chvíli jsem v první vesničce. Je neděle, tak všechno ještě spí.

Poutní cesta v Reliegos

 
Nebudu občany v Reliegos budit a pokračuji po silnici dál. Tady vede stezka zase kolem N-120. Mám tak dost času na přemýšlení. Většinu poutníků, kteří šli ráno kolem mne nechám brzo za sebou. Jede se nadherně. Stále je to tady celkem rovina. Za chvíli jsem v městečku Mansilla de Las Mulas. Tady končí jedna pěší etapa. Já se nezdržuji a pospíchám v rámci možností do Leónu. Před ním se lehce potím, neboť dojezd je značně kopcovitý.. Do centra však sjíždím z kopce. Paráda. Vítá mne ryčná muzika. Má to jenom jednu vadu. Muzikanti si nevšimli, že už jsem přijel. Pokračují dál a mne si nevšímají. Pokračuji městem po žlutých značkách a tak se snadno dostávám až do centra města. Tady je tedy turistů hnedle jako na Karlově mostě v Praze. Mylně se domnívám, že je jedenáct hodin. Bohužel hodiny na hlavní katedrále odbíjejí poledne. V informačním středisku získávám razítko a pak už pomalu projíždím historickým centrem a kochám se středověkými stavbami. Než jsem vyjel na předměstí je jedna hodina a čas oběda. V parčíku usedám a obědvám zásoby z domova. Poté přejíždím historický most San Marco a mířím zase po N-120 z města.

Katedrála v Leonu

Prvních deset kilometrů se šeredně houpe, ale jsem statečný a tak si maluji, že za dvě hodiny překonám vzdálenost 40 kilometrů do Astorgy. Cestou vypínám měření vzdálenosti v mobilu a v tom okamžiku mne dojela tříčlenná skupinka žen na kolech. Mají o hodně míň věcí než já a tak mi naznačují, že toho mám hrozně moc. Lámaně se s nimi bavím a dozvídám se, že jedou také do Astorgy a že jsou z Argentiny. Fotím se s nimi a pak se loučíme s tím, že se uvidíme v Astorze. Milé setkán

 
Cesta se stále hodně houpe. Na jednom vršíčku kličkuji na krajnici mezi střepy a jen doufám, že nepíchnu. Doufám marně. Za chvíli mám prázdné kolo. Schovávám se do čekárny a demontuji kolo a dávám novou duši. Foukám ji a zjišťuji, že pomalu utíká. Musím být trpěliv. Jsem přeci na poutní cestě, kde se lidé učí trpělivosti. Hledám vodu, kde bych zjistil, kde duše utíká. Skrze dva mosty vidím, že nedaleko je vesnice. Přesouvám se tedy tam. Hned na začátku je zavlažovací kanál, kde mohu zjistit kde duše utíkají. Nejdříve lepím první. Nepíchnul jsem jí. Jen se mi v tom vedru odlepila záplata. Demontuji druhou a zjišťuji, že utíkala ventilkem. Demontáž tedy byla zbytečná. Dávám novou ventilkovou hadičku a montuji jí zpět. Po třech hodinách zdržení se opět vydávám na cestu. Do Astorgy mi chybí jen deset kilometrů do kopce a z kopce. Hurá. V sedm jsem tam. Projíždím město a na konci města se dávám do úřadování. Pronajímají zde stůl s WiFi za dest Euro s večeří a sklenicí vína. Jdu do toho. Restauraci opouštím v devět a jdu hledat místo na spaní.

Přenosná kancelář spojená s večeří v Astorze

tady Čenda nesdělil, kde to je

Čenda, L.P 23.4.2017