Čtvrtý den byl kopcovitý

Včera jsem zaznamenal první ztráty. Jak jsem lepil duše, tak jsem si nechal usušit mimo zorné pole čelenku. Samozřejmě, že tam zůstala. Po probuzení jsem zjistil, že nemám na kole vodu ve flaškách. Taky zůstaly v hospodě, kde jsem večeřel. Ráno se pro ně vracet již nebudu.

Přespal jsem u potoka na louce, kde jsem těsně před setměním postavil stan. V noci byla pěkná “kosa”. Docela mne bez ponožek zábly nohy. Probouzím se po sedmé, ale vůbec se mi nechce vstávat. Nakonec jsem se vykopal. Vařím trochu zbylé vody na kafe a ke snídani si dávám dvě tyčinky musli. Při skládání stanu zjiš%tuji, že je lehce namrzlý. Dalo by se říci, že bych mohl vyjet včas, ale nedaří se. Správná hodina nastala až po východu slunce asi v půl deváté. Mažu údaje v cyklocomputeru a vyrážím.

Žlutá šipka ukazuje za chvíli, že mám odbočit doleva. Projíždím malou vesničkou, kde je dostatek ubytovacích možností v tzv.Alberge. Ty jsou teď ale většinou již prázdná. Poutníky potkávám na cestě. Je jich opravdu dost. Trasa teď vede souběžně se silnicí, ale za chvíli jsem na křižovatce. Nabízí se delší cyklotrasa po LE-142, ale správná cesta vede kolem čerstvě vyasfaltované silničky na El Ganzo. Jedu tudy. Cesta mírně stoupá, ale nic se neděje. Po dalších asi deseti kilometrech dojíždím do Rabanal del Camino. Tady nabírám vodu a mažu řetěz. Dobře jsem udělal. Silnička se láme vzhůru. Kvalitou asi nebude špatná. Kolem jedou Španělé na silničních kolech. Vyrážím za nimi. Podle itineráře má silnice stoupat až do 1.500 m.n.m. Včera jsem tomu nevěřil. Dnes už ano. Když mi ukazuje dispay computeru 5,5 km za hodinu, tak jsem rád. Někdy to vytáhnu i na sedm. Přede mnou se ukazuje další vesnička. Za chvíli jsem tam - Fonce Dabon.

Odbočuji ve směru žluté šipky do vesnice či spíše vesničky. V jednom alberge si říkám o razítko do pasu a zároveň se ptám, jak je daleko na vrchol. Prý už jen kilometr. Po prašné cestě tlačím kolo. Jet se opravdu nedá. Je to ale nádhera. Kolem mne jsou neznámé fialové keře a v dálce jsou vidět zasněžené hoty. Prostě paráda. Po kilometru opravdu vjíždím na silnici a zdá se, že jsem po chvíli na vrcholu. Ani se mi nechce věřit, že by to byla pravda. Taky, že ne. Skutečný vrchol je až za dva kilometry. To už jsem opravdu ve výšce cca 1500 m.n.m a už je pěkná zima. Trochu se zatáhlo. Kolem silnice je na stezce stále dost poutníků. Nezávidím jim. Sice se musím obléci, ale já budu za půlhodiny dole a oni budou šmatlat ještě půl dne do nížiny.

Po cestě stejně mnohokrát zastavuji na focení. Silnička je úzká a já se bojím, že bych to za nějakou zatáčkou nedobrzdil. Občas jsou dolů takové stojky, že jsem hodně rád za to, že mohu jet z kopce. Nahoru bych stoprocentně většinu času tlačil. Náhle vidím v zatáčkách pod sebou cyklisty. Brzdím a připravuji si fotoaparát. Ti odvážlivci stojí za zachycení. Přibližují se však nějak rychle. Záhada je rozluštěna. Mají elektrokola. Buď jsou ty kola tak nadupaný a nebo to zkoušejí. V případě neúspěchu prostě sjedou dolů.

Po necelých pěti kilometrech sjezdu jsem v horské vesničce, která asi nebude ani průjezdná pro nákladní auta. No co by tam asi taky dělaly. Tady procházejí jenom poutníci na Svatojakubské cestě. Já jim to klesání rozhodně nezávidím. Kolena dostávají pěkný “záhul”. Po dalších asi dvaceti kilometrech sjezdu jsem v další letní ukázkové vesničce, odkud už je to pouze 7 kilometrů do Ponferády. Bohužel silnice zase chvilkama začíná stoupat.

Na začátku města je poutač na historické centrum, ale já jsem odrazen od prohlídky města pouhým faktem, že je teď odpoledne siesta či fiesta a všude je zavřeno. K dispozici jsou pouze kafé-bary pro turisty. Těšil jsem se na colu, ale marně. S trochou vody obědvám chleba a čast konzervy.. Musím ubírat váhu zavazadel. Pak jdu na kafe do nedaleké kavárny a tam se rozhoduji, jak pojedu dále. Zesnulý kamarád Jiří píše, že město nestojí za prohlídku a tak se toho držím. Podle mapy zjišťuji, že správná trase vede zase přes sedlo ve výšce cca 1.400 metrů. Trochu se děsím toho pekelného stoupání, kterým jsem jel dolů. Volím tedy následující cestu podle jiného kamaráda, který se držel Svatojakubské silnice N-120 a absolvoval jí na vysokém kole. Teda klobouk dolů před jeho výkonem. Já se po ní pustil taky. Bylo to po rovině, ale pak se přede mnou objevil tunel o délce 700 metrů. Vyndal jsem z batohu červenou blikačku a projel ho po vyvýšené krajnici. Jenže za tunelem byl most a za ním další stejně dlouhý tunel do kopce. Tady už jsem raději tlačil. Uvnitř mne děsily hrozným randálem projíždějící náklaďáky. Po tomhle tunelu následoval ještě jeden půlkilometrový. No a pak už je to jen asi kilometr do kopce do konečné výšky 880 m.n.m. a začíná hezký sjezdík. Jen kdyby nefoukal ten protivítr. Občas musím šlapat i z kopce.

Je třetí celodenní cyklistický den a tak u města O Barco končím. Koukám do mapy a vypadá to, že bych mohl tábořit u řeky. Konečně se dostávám do krámu, který je otevřen po siestě až od půl páté. Kupuji colu, pivo a nakonec i 5 litrů pitné vody. Na neobydleném břehu pak nacházím vhodné bivakovací místo a hned jdu do “vany”. Řeka není ani tak studená. Pohodička v čistém. Pak už jen vařím večeři a kolem chodí místní a venčí psy nebo se kolem mihnou běžci. Jeden místní borec na mne spustil španělsky, ale říkám mu, že mluvím jen anglicky a německy. Spustil teda německy a že prý dělal 12 let v Německu někde u Heilbronu. Ptám se ho, zda tam mohu spát a zda to není nebezpečné. Uklidnil mne s tím, že to je v pohodě. Pak už jen píši a píši…..Jakou cestou se vydám zítra ? Ráno moudřejší večera.