Moje objevené “Ameriky”

 
INTERMEZZO
V nadpisu Čenda zmiňuje úřekonání magické vzdálenosti 1000km. V textu je zmínka akorát o alkoholickém Cideru. Tak asi to oslavil tím Ciderem. A též jméno města As ěřž nezní úplně španělsky, neumím to dešifrovat i ponechávám znění jak ho přinesl poštovní e-holub.

 

Ráno nijak zvláštní počasí, ale zaplať bůh je teplo. Vyhrabal jsem se jako obvykle na kolo kolem desáté. Najíždím na silnici, která mne bude ještě několik dní doprovázet a to sice N-632. Po chvilce jízdy se spouštím z kopce k řece. Škoda, že jsem se včera nepodíval na mapu. Tady by se tábořilo lépe, ale bylo by to u silnice o něco rušnější.

Po dvaceti kilometrech mne čeká pobřežní město Avilés. To mne z dálky vítá čmoudíky z různých fabrik a tak ho raději objíždím. Jak jsem tak rozjetý, tak jsem si nevšiml, že jsem vjel na dálnici. Zastavila mne až cedule a troubící řidiči. Vytahuji tedy mapu a zjišťuji, že nejlepší bude chvíli dělat přestupek a po dvou kilometrech sjet. Jasně, že šlapu do pedálů co to dá. Nechtěl bych platit pokutu nebo se setkat s místní policií. Pak sjíždím a dávam se na město Gijon ( čti Gichon) a že jsem si ušetřil po okresní silničce deset kilometrů. Po dálnici je to 23 kilometrů a já to mám jen 13 kilometrů. Před městem mne zastihnul mírný deštík a tak obědvám na benzinové pumpě a pak se rozhoduji, že tohle město projedu na kole. Není to zase taková zajížďka.

Sotva jsem vjel do města, byl jsem udiven velmi pěkným architektonickým dojmem, který na mne udělala nová zástavba. Starou jsem uviděl v centru a ta mne nadchla ještě více. Je svátek a tak je všude dost lidí a mezi nimi jsou snadno rozlišitelní poutníci do Santiaga. Nakonec jsem po městě najel deset kilometrů, jak se mi tam líbilo a ještě jsem si v jedné kavárně otevřel svoji hodinovou kancelář. Pak už se snažím vymotat z města. Bohužel je to dlouho do kopce, ale odměna je sladká nejen ve výhledech, ale pak i tím, že mi místní človíček radí, abych pokračoval do dalšího města Villaviciosa po As ěřž, což je rovinatější úsek po vedlejší silnici. Díky. Končím parádním sjezdem k řece a pak jedu kousek proti proudu do města. Tohle mne tedy moc neuchvátilo. Však jsem se tam dlouho nezdržel.

Vyjíždím z města a po pěti kilometrech silnice zase zahýbá do kopců. Proti mne jede deset cyklistů s brašnami na horských kolech. Zdravím je a je mi jasné, že jedou také do Santiaga. Pomalu se blíží večer a tak si ve sjezdu u jednoho stavení říkám o vodu a pokouším se najít vhodné tábořiště. Nejlepší by to bylo někde u vody. Dříve jsem však narazil na velký nápis Cider. Mají otevřená vrata a tak tam jdu. Předpokládám, že by to mohl být mošt nebo něco na způsob našeho burčáku. Majitel byl přítomen a jedna ze zákaznic uměla trochu anglicky, takže mi domluvila prodej asi jednoho litru do plastové láhve. Majitel zdůrazňoval, že je to mošt “natural”. Předpokládal jsem, že bude trochu kyselejší a tak jsem požádal o ochutnávku. Sklepník mi ho načepoval velmi zvlášním způsobem a to, že ho chytal do sklínky asi dva metry daleko od sudu. Kohoutek měl totiž horizontálně. Kdyby byl vertikálně, tak by do sklenky nic nechytil, protože mošt je v sudu pod tlakem. V sudu je prý až 15000litrů moštu. No a těch sudů tam bylo asi třicet.

Pak už parkuju na louce u řeky. Stavím stan a teprve pak zjišťuji, že se k vodě nikde nedostanu. Ta je v erozní rýze asi dva metry pode mnou a svahy jsou tak strmé, že tam prostě nevlezu. Počasí se trochu kaboní a tak v noci několikrát prší. Kolem mne jsou na pastvinách koně a krávy a je zajímavé, že tady mají zvonce na krku i koně. Co jsem navečer považoval za romantické zvonění, po setmění už tak hezké nebylo. Ty blbci zvonili snad celou noc.

Plastika v Gijonu, hádejte z čeho?

Ne tak častý pohled

Tábořiště za moštárnou

Čenda, L.P 1.5.2017