RC modelu mikro vrtulníku PiccoZ
|
Nemusí být člověk pilotem helikoptéry nebo expertem na fyziku, aby mu bylo, když ne jasno (že se jedná o reklamní blábol), pak určitě podezřelé tvrzení obchodníků, že “…řízení je zjednodušeno do té míry, že je po krátké chvíli dokáže řídit(!) i malé dítě…”, ev. že je model “… velice snadno ovladatelný…”
Možnost pouze ovládání síly tahu v ose rotace nosné vrtule (rotoru) a ovládání vyrovnávacího kroutícího momentu pomocí rychlosti otáčení osasní vrtulky moc šance na nějaké jemné ovládání modelu nedává. Já osobně bych ovladatelnost modelu přirovnal k ovladatelnosti nafukovacího člunu pomocí jednoho malého pádla:-D
Z mého pohledu je to ale největší klad modelu - díky jeho nevyzpytatelnému chování ve vzduchu je co let to “originál”:-D a rozhodně se s ním člověk NIKDY nenudí:-)
|
Ten, kdo dával ve fyzice na základní škole pozor, ví, že pro jednoznačný pohyb v 3D prostoru je potřeba ovládat 3 vektory, a to pokud možno na sebe kolmé.
PiccoZ ale nabízí k ovládání pouze vektoty 2
Jedním je tažná síla nosné vrtule (rotoru), která je na obrázcích zobrazována červenou šipkou, a druhým vektorem pak kroutící moment kolem osy hnací vrtule (rotoru) vytvářený vyrovnávací vtrulkou na konci ocasu modelu.
V ideálním případě (míněno fyzikálně), tzn. kdy by na model nepůsobila žádná jiná síla, kromě gravitace (modrá šipka), a těžiště leželo v ose působení těchto sil, tj. ose rotace nosné vrtule (rotoru), by proto model byl schopen pouze stoupat nebo klesat a ev. se zároveň otáčet doprava nebo doleva (to v závislosti na otáčkách vyrovnávací vrtulky na konci ocasu) kolem této osy.
Pokud tedy chceme v tomto fyzikálně ideálním prostředí dosáhnout dopředného pohybu modelu, potřebujeme, aby tažná síla nosné vrtule (rotoru) se vychýlila od osy působení gravitační síly. Tehdy síla, která uvádí model do pohybu v požadovaném směru, odpovídá vektorovému součtu (zelená šipka).
|
|
Jak je patrné z těch několika málo obrázků, docílení potřebné vektorové rovnováhy mezi JEN těmito třemi silami (nebereme tu v úvahu vliv vyrovnávací vrtulky, protože ve fyzikálně ideálním prostředí se lze spolehnout na to, že vyrovnává reakci rotoru IDEÁLNÉ) není nic jednoduchého:
- Pokud zvýšíme otáčky nosné vrtule (rotoru), pak při stejném dopředném náklonu model zvýší svou rychlost, ale současně bude úměrně tomu stoupat.
- Pokud chceme zachovat tuto rychlost, ale chceme, aby se model pohyboval v rovině, musí se zvýšit jeho úhel náklonu, ale současně snížit otáčky nosné vrtule (rotoru).
- Přitom ale, čím větší náklon motoru, tím nejenom větší dopředná rychlost, ale především, tím menší ochota modelu stoupat.
Výrobce s tím nicméně počítá a nabízí uživatelům modelu 2 možná řešení - první (z mého pohledu dost pofidérní) spočívá v nakroucení ocasu tak, aby vyrovnávací vrtulka směřovala od vodorovného směru nepatrně vzhůru, takže při zvýšení otáček by měla růst nejenom tažná síla nosné vrtule (rotoru), ale současně by měla vyrovnávací vrtulka kromě eliminace reakce rotoru zvedat ocas a tím naklápět celý model.
Druhou možností je samolepicí hliníková fólie, která je součástí dodávky a kterou lze nalepit na špičku modelu. Ale ani toto řešení mě neuspokojilo, takže jsem se nakonec rozhodl následovat tohoto příkladu, jen s tím rozdílem, že vzhledem menšímu prostoru obývacího pokoje (oproti rozlehlé garáži v ukázce), jsem použil kancelářskou sponku jen jednu, přičemž jsem jí nakonec (po té, co mi oboustranná lepicí páska strhla barvu náznaku čelního skla kabiny) na špičku modelu navinul.
|
|
Na diskuzích jsem se setkal s řešením spočívajícím v zatížení špice modelu zapíchnutým špendlíkem.
Vzhledem k možnému nebezpečí propíchnutí Li-Poly akumulátoru jsem zůstal u svého neelegantního, ale praktického řešení s navinutou kancelářskou sponkou.
|
Ale to už opouštíme ideální prostředí a ocitáme se v praxi, kde na model působí nespočet faktorů, z nichž nejvýznamější je především vliv stavu vyrovnávací vrtulky, který je závislý jednak na možném znečištění její hřídelky, ale i míře mechanického poškození nebo změně tvaru vrtulky. Nejvstřícněji se model chová s vrtulkou novou. Ta však velmi brzy, po pár prudších dopadech, více nebo méně změní svůj tvar, a tím i charakteristiku průběhu vyrovnávání momentu rotoru, a to i v závislosti na otáčkách (poloze “kniplu” na vysílači).
S nárůstem zátěže předku vrtulníku roste v ustáleném režimu jeho dopředná rychlost a tím i do značné míry ovladatelnost, ale také nárok na letový prostor. Pokud se přidržím svého přirovnání s ovládáním nafukovacího člunu jedním malým pádlem, pak čím více je zatížena špice modelu, tím prudší je pomyslný proud, který pomyslnný člun unáší, a o to širší požaduje vodní tok, aby měl dost prostoru na případnou korekci směru.
Optimální zatížení špice modelu odpovídá maximálně možné dopředné rychlosti modelu pro letový prostor, který má model k dispozici.
V krajním případě je model bez zátěže a pak s ním lze v podstatě jen stoupat nebo klesat a otáčet se podél svislé osy za ocasní vrtulkou (snížením jejích otáček) nebo kroužením obloukem na druhou stranu - zvýší-li se otáčky vrtulky, ta, v součinnosti s reakcí rotoru, model jakoby odtlačuje do boku.
Podobně se otáčí nebo zatáčí model se zatíženou špičkou a je to vlastně způsob, jak dostat model do požadovaného místa - natočit ho směrem k cíli a pak srovnat jeho let do pokud možno přímky.
Nejhorší z hlediska ovládání modelu se zatíženou špičkou je fáze intenzivního stoupání - model téměř nereaguje na změnu otáček vyrovnávací vrtulky a sám si určí směr a nezačne poslouchat dříve, dokud mu není možno ubrat otáčky. Stojí-li mu v cestě jakákoli překážka, prostě do ní vší svou silou vrazí:-D
Proto při startu z místa lze jen těžko (spíše nelze) odhadnout, co ocasní vrtulka vyvede, resp. její vyrovnávací síla, která nenarůstá úměrně nárůstu otáček nosné vrtule (rotoru)
Stejně nevstřícně se model chová, a to i v ustáleném stavu, ocitne-li se v blízkosti nějakého objektu, nejčastěji zdi (jako onen pomyslný nafukovací člun v blízkosti břehu) - ať pilot dělá, co chce, tj. ubírá (to občas pomůže) nebo přidává otáčky ocasní vrtulce, model, jakoby magicky přitahován, obvykle do zdi nebo překážky narazí. Čím větší silou nebo rychlostí to učiní, tím razantnější je jeho pád.
|
Sečteno a podtrženo:
Nejlépe se model chová v ustáleném stavu. Doporučuji proto nalézt optimální náklon (zatížení špice) modelu, aby model dosahoval maximální možné dopředné rychlosti pro prostor, ve kterém budete nejčastěji létat.
Samotné létání zahajuji startem z ruky po té, kdy se otáčky obou vrtulí (rotoru i vyrovnávací) vyrovnají, takže model z mé ruky jakoby vypluje:-) Umožňuje mi to při prvním letu model snáze vytrimovat a tehdy dosahuji nejdelších letových časů.
Řiditelnost modelu (způsob, jak dostat model do požadovaného místa) pak spočívá v možnosti natočit model směrem k cíli (model se buď otáčí na místě podél svislé osy za ocasní vrtulkou snížením jejích otáček, nebo krouží obloukem na druhou stranu, když se zvýší otáčky vrtulky, která v součinnosti s reakcí rotoru model jakoby odtlačuje do boku) a pak srovnat jeho let do pokud možno přímky.
|
17.6.2007
