Moje objevené “Ameriky”

 
Teoretici socialismu “přišli” na to, že zdrojem hospodářských krizí ranného kapitalismu byla jeho živelnost a proto šel socialismus do druhého extrému a naopak plánoval naprosto všechno (počínaje špendlíky, přes lokomotivy až třeba po návštěvnost divadel). Začalo to dvouletým plánem po válce a pak se přešlo na plány pětileté, tzv. “pětiletky”.

Papírově to vždycky “klaplo na halíř” (mimo jiné také proto, že řada plánů se vytvářela až po té, co se zjistilo, kolik se ve skutečnosti vyrobilo), ve skutečnosti se ale stále něčeho nedostávalo - částečně proto, že na to nebyly devizy (např. mandarinky byly k dostání pouze o vánocích - 2 kg na osobu, takže se vše neslo v duchu hesla “nakupuje celá rodina” - a kdo měl štěstí, že měl malé děti, nemusel stát frontu v zelenině, protože je dostal od ROH), ale velmi často jen proto, že plánovač z dálky od “zeleného stolu” špatně odhadl spotřebu nebo nedomyslel drobné detaily - naplánoval třeba výrobu určitého množství trenýrek, ale zapomněl (anebo to měl v resortu jiný plánovač, který ale o těch trenýrkách nevěděl), že do trenýrek je potřeba guma a té se pak nedostávalo.

Nejmarkantněji byla patná nedisciplinovanost občanů v oblasti vyměšování. Stát naplánoval na 5 let dopředu, jak si budou lidé utírat zadky nebo ženy menstruovat, jenomže ti místo plánu vyhovovali potřebám svého těla a ne plánu, takže každou chvíli něco z tohoto sortimentu nebylo na trhu k dostání.

Vzpomínám si, jak jsme se v práci zase jako obvykle bavili o tom, co kdo nemůže sehnat a jeden z nás už zoufale vykřikl: “Pánové, nemohli bychom se taky jednou bavit o něčem normálním, místo o politice - třeba o ženskejch!”
A jiný kolega zareagoval: “To je fakt! Tak si představte, že nemůžu sehnat pro manželku podprsenku!”

Vedlo to k tomu, že “zlaté české ručičky a hlavičky” neměly čas zakrnět, protože musely neustále vymýšlet náhradní technologie - vzpomínám si, jak jsme si, když bylo potřeba, vyráběli doma škrob z brambor, šlehačku rozmixováním másla v mléce, sirup do vody rozvařením tvrdých bonbonů nebo jsme válečkem na nudle mezi dvěma papíry drtili kostkový cukr na práškový, kterého zrovna bylo nedostatek.

Přitom ale, to co nikdo nechtěl, se vyrábělo stále (třebaže na sklad) a ještě bylo velmi často vedení podniku odměněno za “překročení plánu”.

Snad jen jedinkrát se našemu státu, díky “plánovitému hospodářství” podařilo dostat se mezi progresivní světové výrobce. Před zhruba 25ti lety propukla móda různých žiletkových “ořezávačů”, “seřezávačů” a kdoví jakých ještě “”řezávačů”. A protože tyto seřezávače ke své funkci potřebovaly klasické silné ocelové žiletky a celý civilizovaný svět se už v té době holil kvalitními tenkými holícími žiletkami se speciálně potaženými břity, rozlétly se naše “staré a poctivé” ocelové žiletky do celého světa.

Stali jsme se tak na čas jejich světovými monopolními dodavateli, protože do té doby, přestože už dávno nešly na odbyt, nikdo nenaplánoval zrušení jejich výroby!
 

9.9.2007