Moje objevené “Ameriky”

Pavel, pod záminkou neprozřetelného Pepínova výroku, tentokráte opravdu realizoval svou pravidelnou výhružku, opakovanou závod co závod, a to tu, že “příště” se pojede dráha opačným směrem.

 
… přičemž pod smyčku časomíry se modely dostaly až po průjezdu technickou částí dráhy plné ostrých zatáček.
 
Vlna nevole většiny startovního pole, která se v průběhu prvních dvou rozjížděk vzedmula, ale smetla tento novátorský přístup, a po druhé rozjížďce se vše vrátilo do původních kolejí :-)

 
Pepíno, který byl z počátku plný trpělivosti a laskavého přístupu, se z toho nakonec málem po… :-D

 
Já sám jsem ale mezi žehrající nepatřil. Naopak, tato situace mě nutila soustředit se na řízení a nepřeceňovat své schopnosti i možnosti modelu (k čemuž mě svádí jízda v doposud obvyklém směru, zvláště v partiích, o kterých si myslím, že už je mám dostatečně najeté :-D), takže jsem docílil v obou rozjížďkách časů srovnatelných s jezdci na špici závodního pole.
 
Nejspíš v tom hrála roli i ta skutečnost, že jezdec mého modelu dodržoval do puntíku mé taktické pokyny, které jsem mu, jak je patrné z obrázku, před jízdou udělil … :-D

 
… určité extravagance si ale přesto odpustit nedokázal :-D
 

 
Také počasí se nesměle z počátku pokoušelo o změnu. Jednu chvilku to dokonce vypadalo, že sprchne, ale i ono, stejně jako Pavel, “vyměklo”, a s návratem směru jízdy modelů po dráze se i ono vrátilo k tradičnímu slunečnu s oblohou bez mráčku, což v mém případě přineslo nepříznivý dopad v podobě spálené pleši :-D
 

 
Poslední novotou, která neměla dlouhého trvání a o které se tu zmíním, byl pobyt Pavla Holuba na lávce.
 
Setrval tam pouze první rozjížďku, aby se ujistil, že pohled z lávky mu neumožňuje tu správnou perspektivu při pohledu na modely v náklonu při průjezdu zatáčkami, která mu přináší největší uspokojení…

 
… a tak po zbytek dne pilotoval svůj model opět jen z plochy před lávkou :-)

 
… bylo i na první pohled patrné, že model dokonale poslouchá jeho ruce :-)
 

 
A tohle je jeden z typických obrázků z depa - Nebýt Pavlových “zlatých” ručiček, jezdilo by po dráze modelů mnohem měně, a řada z těch, co by jezdily, by jezdily rozhodně pomaleji :-D
 
Tam, kde ostatní tráví nad modelem při jeho ladění dlouhé minuty (já pak při “objevování Amerik” mnohdy hodiny a hodiny:-D), stačí obvykle Pavlovi jen pár úsporných pohybů šroubovákem nebo kleštěmi, a model je jak znovuzrozený:-)
 
Podobné je to při nastavování charakteristik RC soupravy, ale dokáže účinně poradit i při pilotáži modelu. Své o tom může povědět kolega Zdeněk Hanzlík.

Když totiž začal svůj model, mimochodem jeden z nejhezčích na trati, trestat za jeho neposlušnost sebedestručním kolmým nájezdem na depo, ujal se ho Pavel a s trpělivostí u Pavla nečekanou, předal mu své know how pilota. A to tak účinně, že poslední dvě finálové jízdy jakoby kroužil po trati jiný model, který jen zdánlivě jezdil pomaleji, než ten “dřívější”, zato se pohyboval plynule, s minimem “pilotních” chyb, takže v konečném důsledku i rychleji, než doposud :-)

 
Na diplomy pro vítěze Zdeněk sice ještě nedosáhl, ale to je, jak vím z vlastní zkušenosti, jen otázka času :-)