Jsem svou povahou “táta-máma”, a tak mě vždy velmi sbírá, je-li ubližováno dětem. Tuplem pak, je-li jim ubližováno dospělými. Jako jeden z nejotřesnějších případů je pro mě osud lidických dětí.
Velmi se mě proto dotýká průběh aféry s výměnou dětí, zaměněných v třebíčské nemocnici, kvůli návratu jednoho z nich jeho genetickému “otci”.
Fascinuje mě, jak média nejenom neodsuzují, ale i jen mlčí o tom, co je z mého pohledu pravým viníkem všeho toho zla - nezvládnutá žárlivost , která v člověku ubíjí schopnost mít rád, a to jak své dítě, tak svého partnera (nechat si udělat testy DNA, abych dokázal, že mi byla partnerka nevěrná, je mírně řečeno praštěné - zvlášť ve světle skutečnosti, že i v případě, že dítě má moje geny, to nijak nevylučuje možnost, že mi byla partnerka nevěrná!) - myslím, že nejvíce mě dostal výrok pána, co vše způsobil, že nejhorší je to se ženami, že ta jeho teď probrečela noc, ale to že se časem poddá(!):-(
Z mého pohledu se chování dotyčného svou bezohledností nijak neliší od chování taktéž medializovaného pána, který nechal před prázdninami klidně své “genetické” dítě zavřít do blázince, protože ho “nectí” (což je pro tyhle lidi synonymum pro “poslouchat”, resp. “okamžitě vykonávat jejich sebenesmyslnější požadavky a držet hubu, držet krok!”) jako svého “otce”.
Když jsem zaslechl jeho výrok o plačící družce, ale vlastně i když sleduji zpravodajství, nemohu se ubránit příměru k příběhu o králi Šalamounovi (kdyby ovšem ten byl stejně nemoudrý jako naše zákonodárství a soudnictví a inkriminované dítě skutečně rozpůlil), jako by nepravá matka sdělovala novinářům, že je sice obtížné s půlkou dítěte manipulovat, ale že se to časem poddá …
Představa, že bych se musel vzdát svého devítiměsíčního vnuka, se kterým jsme si již na sebe stačili vybudovat docela slušnou citovou vazbu, je děsivá.
A je o to děsivější, že bych věděl, že by se ocitl v moci tak bezohledného a bezcitného otce, jako je člověk, kterému nevadí, že z hloupé samolibosti způsobil tolik zla a způsobil a působí tolika lidem tolik bolesti.
Vyhledal jsem proto článek, který jsem před cca 7 lety napsal do Neviditelného psa, jako reakci na tehdy uzákoňovaný nový zákon o rodině, aniž bych tehdy tušil jakým také způsobem a jak brzy se mé obavy naplní.
|
Už jako dítě jsem vždy trnul při sledování filmu “Když Burian prášil”, kdy v jedné ze závěrečných scén “hrabě Kocharowski” v podání Čeňka Šlégra říká otci (Marvan), kterého považuje za otčíma tajemníka (O. Nový), kterého zase považuje za svého biologického syna, o kterého se celý život nestaral ani nezajímal, ale kterého teď potřebuje kvůli dědictví: “Nemyslete si, že ačkoli jste mého syna vychoval, nemáte žádného práva, jeho pravého otce o jeho práva připravit!”
Nechápal jsem, jak může vůbec něco takového říci a ještě více jsem býval udiven tím, kolik lidí z mého okolí považovalo a považuje tento nehorázný požadavek za legitimní. Včetně našich zákonodárců!!!
Rodičovství, jako jedna z alternativ budování vztahu se od ostatních liší ve většině případů jenom tím, že je usnadněn jeho počátek, protože se obvykle rodiče s dětmi nemusí “hledat”. Podobně, jako “zaláskování”, je samotná fáze oplodnění, resp. těhotenství sice významným momentem (především pro matku, ale společně sdílené a prožívané těhotenství může být zdrojem hlubokých prožitků pro oba rodiče), nicméně v celkové době vztahu rodičů a dítěte je jen pouhým začátkem a kraťoučkým, zanedbatelným mžikem.
Skutečný rodič totiž není ten, kdo dodá vajíčko nebo spermii (to už dnes umí medicína anonymně “ve zkumavce”), to totiž nevyžaduje v podstatě žádnou energii.
Skutečný rodič je naopak
- ten, kdo mj. trpělivě probdí noci nad nemocným dítětem, aby mu dával léky a chladivé zábaly;
- ten, kdo mj. s účastí suší dítěti jeho slzičky a “pofoukává” mu natlučená kolena;
- ten, kdo mj. dítě obětavě seznamuje se “světem” a “životem” a trpělivě odpovídá na jeho zvídavé otázky;
- ten, kdo je mj. připraven kdykoli všeho nechat a trpělivě a s účastí vyslechnout “trable” svého dítětě, přestože ví, že jde o objektivní malichernosti, ale chápe, že pro dítě mohou mít v daném okamžiku absolutní až fatální význam;
- v neposlední řadě pak ten, kdo se mj. dokáže obrnit trpělivostí a pochopením pro výstřelky a dočasnou nenávist dítěte v době jeho puberty;
- dále pak ten, který se mj. naučí alespoň respektovat, ale raději milovat, stejně jako své dítě, i jeho partnera;
- a nakonec ten, kdo se mj. stane laskavým a milujícím prarodičem dětí svého dítěte;
Zkrátka je to ten, kdo je ochoten nesobecky zařadit své děti na první místo svého zájmu, tj. i před sebe!
A ne, že pošle dítěti jednou měsíčně pohlednici do dětského domova!
Skutečnost, že naši zákonodárci dali přednost pohodlnému řešení (je snazší jednoznačně určit, čí spermie oplodnila čí vajíčko, než kdo se o dítě skutečně stará) mě děsí.
Řekl bych, že naše parlamenty jsou plné lidí, kteří asi neprožili hezké dětství, resp. nepoznali rodičovskou lásku, a mám pocit, že bych se možná měl omluvit paní Sommerové za své zamyšlení nad jejími dokumenty. Spíše se ale přikláním k teorii Dr. Koukolíka a Dr. Drtikolové o “vzpouře deprivantů” (vřele doporučuji k přečtení jejich stejnojmennou knihu s přízračným podtitulem: “O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci”, kterou v r. 1996 vydalo nakladatelství Makropulos 150 00 Praha 5, Nádražní 116). Její základní myšlenka je, že nedostatek lásky v dětsví způsobuje výpadek morálních zábran v dospělosti - takto postižené lidi pak nazvali “deprivanty” a definují je takto:
Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů normality spíše v citové a hodnotové než v intelektové oblasti nedosáhli nebo o ni přišli. Ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu “nepovedení”, případně “zmrzačení”, nikoli nemocní. Deprivanty chápeme jako antropologickou, sociokulturní kategorii, nikoli jako kategorii diagnostickou, lékařskou. Ta by byla užší. Domníváme se, že epidemický výskyt deprivantů a skupinové projevy jejich chování souvisejí s vývojem soudobé společnosti. Jsou jak jeho důsledkem, tak jeho pohonem. Přibývají a jsou tak závažné, že je možné uvažovat o další deprivantské vzpouře…
Zdá se, že v obou našich zákonodárných sborech přibylo doposud tolik deprivatů, že je jich v současné době většina! Už Šalamoun dokázal určit, kdo je skutečný rodič (matka). Jestliže ale on k jeho určení (skutečná - nikoli biologicky - matka, v okamžiku, kdy by ohrozila život svého dítěte, se jej raději vzdala) použil trik s rozpůlením dítěte, pak naši zákonodárci tento trik, podle mého, uvedli natvrdo (nikoli jako trik) do praxe!
Mrzí mě, že tím, že tento zákon prosazovali i křesťanští poslanci, mi potvrdili můj názor, že v okamžiku, kdy se z idee (náboženství) stane instituce (církev), jdou původní zásady (v tomto případě láska k bližnímu, tj. dětem) stranou! Protože takto se i jim “podařilo” dokonale zkomplikovat dětem, které ne svou vinou přišly na svět bez skutečných rodičů tyto skutečné rodiče získat adopcí mj. i těmi skutečnými křesťany, kteří svou lásku dokáží upřímně svým dětem nejenom darovat, ale především předat!
7.2.2000
Přestože je zřejmé, že nic z toho nikdy neudělal (protože místo starosti o dítě zjevně upřednostňuje starost o sebe sama, bez ohledu na své nejbližší), zákon i soud dal přednost jemu před zájmy obou dětí i před skutečnými rodiči, tj. oběma matkami a otcem druhé holčičky.
A co hůře! Jak se zdá (soudě dle informací, kterými nás krmí média), nikomu to nepřipadá divné!!!:-( Nikdo se, zdá se, nepozastavuje nad tím, proč je tolik lidí nešťastných, místo aby pociťovali uspokojení nad tím, že “spravedlnost” zvítězila…
Nenapadá mě nic lepšího, než s důstojníkem Marcellem z Hamleta smutně si povzdechnout: “Je něco shnilého ve státě dánském…”
|
14.10.2007
