Jedno z tajemství, jak prožít spokojený život


 
Motto:
 
Dohadují se kněz s doktorem, kdy začíná Život.

Kněz tvrdí: “Jakmile pronikne spermie do vajíčka, tehdy Pán vdechne do embrya Život”

Doktor mu oponuje: “Teprve v okamžiku, kdy dítě opustí matčino lůno a poprvé nasaje do vlastních plic vzduch, tak teprve tehdy pro ně začíná Život”

Zaslechne je rabín a zabrumlá si pod vousy: “Oba nemají ani potuchu o čem hovoří. Život začíná, když odejdou děti z domova a chcípne vám pes “”
 
 

 

Kdysi, když ještě “moje” Vánoce bývaly několikadenní dobou intenzivního spolubytí s mými blízkými a radostného spoluprožívání naší vzájemné lásky (ve slova smyslu “mít rád”), jsem nechápal (a vlastně se mě i tak trošku dotkl) výrok Pavlíny Filipovské, která se v jakémsi rozhlasovém rozhovoru vyznala, že Vánoce nemá ráda pro jejich vlastnost zaplňovat prostor kolem svátečního stolu prázdnými židlemi.

Není mi dán dar Víry, a tak pro mě mají Vánoce jen rozměr rodinného svátku, proto teprve až když se počaly vyprazdňovat židle i kolem toho našeho stolu, začínal jsem si uvědomovat hloubku a bolestnou pravdivost jejího tehdejšího vyznání.

V současnosti, kdy se židle vyprázdnily příliš a kdy mi proto Vánoce nedokáží nabídnout nic výjimečného (neexistují ani mlsky, ani intenzita setkávání se svými blízkými, dokonce ani možnost vychutnávání radosti z obdarovávání druhých, které bych si, a to mnohdy mnohem intenzivněji a ve větším rozsahu, tu a tam nedopřál kdykoli v průběhu roku), se mi neodbytně honí hlavou následující myšlenka.

 
Přestože jsem si přečetl nejeden “návod” k tomu, jak prožívat šťastný život, tak s poznatkem, o který se chci s vámi podělit, jsem se v nich nesetkal, anebo byl zmíněn jen tak letmo, jakoby mezi řečí, jako by se jednalo o něco nepodstatného.

Všechny tyto knížky, články nebo rozhovory zdůrazňovaly a zdůrazňují potřebu umění radovat se ze všeho, i z kdejaké maličkosti, která člověka potká. Já jsem ale přesvědčený, že mnohem důležitější, resp. nezbytná, je pro člověka jeho schopnost vyrovnat se s tím (osobami, věcmi nebo i ději), co náhle přestalo existovat a již nikdy nenastane.

Nezbytná proto, že to funguje jen “jednosměrně” - jakkoli je ideální ovládat obojí, pak přesto lze bez schopnosti radovat se z kdejaké maličkosti, která člověka potká, prožít spokojený život, pokud člověk ovládá schopnost vyrovnat se s těmi věcmi nebo ději, které náhle přestaly existovat a již nikdy nenastanou, kdežto opačně to nefunguje. Člověk se může radovat opravdu z kdečeho, ale nedokáže zabránit tomu, aby jeho radost, třeba i jen občas, nezkalil stesk po něčem, co už NIKDY nebude.

Pro sebe jsem si vyvodil, že autoři oněch “návodů” mluví jen o radování se z kdečeho nejspíš jen proto, že ji lze, jak to mohu potvrdit ze své zkušenosti, relativně snadno natrénovat. Dokonce lze i natrénovat schopnost radovat se z budoucnosti, resp. netrápit se tím, že nemám něco, co ale existuje. Nenaplněné touhy ve své podstatě nejsou nijak skličující, protože budoucnost dává naději, že mohou někdy nastat.

Přesto vím, jak obtížné je vyrovnat se s definitivním koncem toho, co měl člověk rád. Skoro bych řekl, že míra této schopnosti je záležitost genetická, protože jakkoli teoreticky ovládám “jak na to”, nastávají okamžiky, kdy je mi teskno tak, že se z toho ani vyspat nedokáži, takže ani má některá rána nebývají moudřejší večera …

Přiznám se, že právě to mě mátlo a hledal jsem, kde dělám chybu, když přitom dodržuji všechny ty výše zmiňované “zaručené” návody na “šťastný život”. Sám pro sebe jsem tuto zákonitost objevil až teprve díky Arnoštu Lustigovi a jeho vzpomínání na chvíle, kdy se po příjezdu do Osvětimi díval na kouř stoupající z komína krematoria a dozvěděl se, že je v něm právě spalován i jeho tatínek, kterého milovat. Od sebevraždy nebo zbláznění se v tom okamžiku ho zachránil text písničky, kterou si jakoby v transu začal pobrukovat: “… šťastný je ten, kdo zapomněl, co nemůže změnit …”

Doposud jsem přišel pouze na 2 postupy, které ale v mém případě můj stesk zatím jenom mírní, ale neodstraňují.

  • První je preventivní a spočívá v tom, co nejintenzivněji prožívat to (osoby, věci i děje, ale i sám sebe!), co mám rád. Pokud možno nic z toho, co mi v daný okamžik Život nabízí, neodkládat “na zítra”. Není snad horšího vědomí, než myšlenka na to, že tomu (osobě, věci nebo ději, ale i sám sobě!) “dlužím” něco, co pro mě v okamžiku, když jsem to odkládal, nebylo nic komplikovaného, a co už NIKDY nebudu moci splatit … Já naštěstí takto neprošvihnul dětství svých dětí a ze stejného důvodu se tak intenzivně (v rámci svých časových možností) věnuji sportování, dokud mi tělo funguje, aby, až nebudu moci, mě neumořil stesk a výčitky, že jsem nekonal, když jsem mohl.
  • Druhý používám se střídavým úspěchem, když už se smutek nebo stesk po něčem, co už NIKDY nebude, dostaví. Jsem přesvědčený, že každý člověk v něco věří (já např. věřím v Dobro v lidech), ale ne o každou víru se lze opřít tak, jako např. o víru v Pánaboha nebo v OSUD. A právě o schopnost Víry, či přesněji Důvěry v OSUD, se opírá postup, který jsem převzal od Jana Wericha, o kterém se zmiňoval v jednom rozhovoru s ním.

    Jana Wericha ve stáří stíhala jedna Osudová rána za druhou - přišel o práci, a to nejenom z nepřízně režimu, ale především ze zdravotních důvodů, zemřela mu jediná dcera, a nakonec se mu zbláznila (onemocněla duševní chorobou) manželka, která byla, jak o ní hovoříval, jakýmsi jeho celoživotním druhým já. A tehdy mu jako odpověď na neodbytná “proč?”, která se mu honila myslí, pomáhala věta: “Má to tak být …“

Sečteno a podtrženo:
 
Nenapadá mi nic lepšího, než odcitovat moudrý výrok Oty Pavla a zdůraznit myšlenku, jím sice nevyslovenou, ale, jak jsem přesvědčený, v něm obsaženou:
 
“Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásného už nepřijde.“
 
a já dodávám:
 
… a že dokonce už možná NIKDY nepřijde ani to, co přichází právě teď, resp. doteď běžně přicházelo.
 

25.12.2007

Co je nového u kamarádů:



  • Žádné novinky nejsou dostupné.