Moje objevené “Ameriky”

Předesílám, že následující informace jsou pouze mým subjetivním názorem, získaným díky mým buggynkám. Především pak ty o elektrách jsou ovlivněny mou zkušeností s mou Bajou, toho, co jsem si na webu přečetl, a především videi, která jsem na webu shlédl, a mou lhostejností k této kategorii modelů - elektry mě prostě za srdce nechytají.

Pro ty z vás, kteří stojíte před rozhodnutím bez jakýchkoli praktických zkušeností začít právě teď s modelem terénního auta na dálkové ovládání, může přečtení tohoto článku ušetřit nějakou korunu a umožnit vyhnout se pár slepým uličkám. Na druhou stranu ona návštěva některých slepých uliček může příjemně obohatit člověku život.

Takže pokud tušíte, že vás láká “pořádný” truck, především vám je určeno mé povídání. A říkám-li “pořádný” truck, nemám na mysli monster trucky, ta mastodontní kolébavá auta s vysokým těžištěm, která jsou určena pro krátkou a pomalou jízdu na ploše stadionu s co nejdelším skokem přes kolmo naskládané osobáky, ale Trophy pickupy, taktéž mohutná auta, která se ale vysokou rychlostí elegantně řítí jakoby navzdory fyzikálním zákonům cestou necestou, a pokud skáčí, pak ve vysoké rychlosti, hodně vysoko a hodně daleko (přiznám se, že mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, že videa, z nichž jedno jsem vám tu nechal na ukázku, na která jsem narazil na internetu, nejsou o modelech, ale o skutečných autech), pak jste na správném místě°

Má nejintenzivnější zkušenost s na dálku řízeným modelem byla v dětství, kdy jsem podobné roztomilé drandítko měl na lanku v bovdenu, který jsem si nastavil z původních cca 1,5 netru na metrů několik (ještě dnes cítím počáteční odpor na volantíku, jak se lanko vzpíralo pohybu bovdenem). Takže mé rozhodnutí “jít do toho” bylo spontánní a tak trošku naivní.

Říkal jsem si, že na ježdění budu mít stejně málo času a tak je zbytečné do tohoto koníčku investovat příliš peněz. Ale současně jsem si chtěl dopřát alespoň iluzi, že jsem si své auto postavil “sám”, takže jsem vyloučil nejčastěji nabízené sestavy RTR (Ready To Run - model připravený k jízdě obvykle včetně RC soupravy, baterií i nabíječky) - vyšla mi z toho stavebnice buggy poháněné elektromotorem. Konkrétně TAMIYA Baja King na podvozku TL-01B. Cena 3,5 tisíce Kč mi připadala na první pohled přijatelná, ale už při koupi jsem byl vyveden z omylu - stavebnice neobsahovala serva, regulátor byl mechanický (je to vpodstatě přepínač - tři polohy vpřed a tři vzad - na každé poloze jiný odpor a tudíž jiná rychlost modelu), takže hned při první jízdě jsem pochopil, že elektronický regulátor je nezbytný. Protože jsem si myslel (a stále ještě doufám), že také dostavím léta již rozdělaný model letadla, na který mi padá prach na skříni, koupil jsem si čtyřkanálovou sadu s pákovým ovládáním. Potěšilo mě, že i mistr světa v osminách řídí svou buggynku také páčkami a ne volantíkem. Určitě ale ne tou nejlevnější, jako já - velmi brzo jsem totiž zjistil, že stálo za to přidat nějakou tu korunu a koupit dražší počítačovou soupravu, která si “pamatuje” nastavení pro různé modely a ušetří mi tak před každým ježděním (málokdo zůstane jen u jednoho modelu, a tak i já si pořídil i malou RC lodičku) pracnou optimalizaci trimování, tj. nastavení neutrální polohy serv a jejich maximální výchylku, ev. přepínání směru jejich pohybu.

No a hlídání dobíjení baterií na mém téměř nemobilním starém stabilizovaném zdroji mě přestlalo brzy bavit a já si pořídil nabíječku, která si to uhlídá sama a umí navíc tzv. rychlodobíjení, kdy dokáže do baterie (tak se mezi modeláři říká akumulátorkům, resp. dobíjecím článkům) “napěchovat” energii výrazně vyššími proudy, než je obvyklá desetina její proudové kapacity za hodinu (více informací naleznete např. zde.)

Původně zamýšlená nevelká investice byla nakonec téměř trojnásobná. Ale tím to nekončilo…

Po pár jízdách elektrou, a to i s regulátorem, jsem zjistil, že “to” není to pravé a začal jsem hledat dál, a vlastně pokračoval směrem k tomu, k čemu stále směřuji, a to je buď HPI Savage SS, anebo spíše Traxxas REVO Opět jsem ale (z mého dnešního pohledu mylně - a navíc jsem o Revu neměl ani potuchy) domníval, že plnohodnotný model 1:8 je pro mě zbytečně drahý a začal se ohlížet po nějakém, z mého tehdejšího pohledu optimálním modelu na spalovací motor. Opět jsem měl tři zásadní kriteria:

• “rozumná” cena (dost jsem na své poměry “vykrvácel” na počátku). Tím bylo rozhodnuto, že si pořídím model v měřítku 1/10 (cenová hladina, včetně motoru, cca 10 000,- Kč)
• iluze, že si model “postavím” - vyloučením RTR sestav se výběr velmi zúžil
• aby mě model umožňoval iluzi že řídím výše zmíněný trophy pickup, protože právě tyhle pocity mi u buggynky chyběly - tím se výběr zúžil na tzv. stadium trucky (názorný přehled jednotlivých kategorií je např. na webu firmy MIPA)

Po relativně krátkém, ale o to intenzivnějším hledání (stáhnul a prohlédnul jsem si stovky minut videí a desítky technických parametrů, manuálů a testů modelů) jsem objevi tzv. stadium truck Xanavi Nismo od firmy KYOSHO, který mi okamžitě učaroval (především tohle reklamní video mě chytlo za srdce) a já si ho koupil prostřednictvím firmy MIPA - prodává v korunách za katalogové ceny EUR, přičemž na náhradní a tuningové díly prodává na stroje zakoupené u ní s příjemnou 5% nebo 10% slevou. Naivně jsem se domníval, že to moc nevyužiji, ale život mě poučil o opaku (o tom ale v kapitolách o zkušenostech z provozu modelu a tuningu).

Sečteno a podtrženo:

I zde platí, že “nikdo není tak bohatý, aby mohl kupovat levné věci” a že zbrklost se nevyplácí. Ale o tom, co, jak a kde koupit, v dalších kapitolách