Moje objevené “Ameriky”

 
Před jeskyní bylo ticho. Mužové odešli hned zrána, mávajíce oštěpy, směrem k Blansku nebo k Rájci, kde bylo vystopováno stádo sobů; ženy zatím po lese sbíraly bobule klikvy a jen časem bylo slyšet jejich ječivý pokřik a repetění; děti se nejspíš čabraly dole v potoce - ostatně kdo by se těch harantů dohlídal, holoty darebné a zvlčilé. A tož starý pračlověk Janeček klímal v tom vzácném tichu na mírném slunci říjnovém; po pravdě řečeno chrápal a v nose mu hvízdalo, ale dělal, jako by nespal, nýbrž jako by střežil jeskyni kmene a panoval nad ní, jakož se sluší na starého náčelníka.

Stará Janečková rozložila čerstvou kůži medvědí a jala se ji oškrabovat ostrým pazourkem. To se musí dělat důkladně, píď po pídi - a ne, jako to dělá mladá, napadlo starou Janečkovou; to famfárum to jen tak halabala odrbe a už zas běží muchlat a muckat se s dětmi - taková kůže, myslí si stará Janečková, nic nevydrží, kdepak, ztyří nebo se zapaří; ale já se jí do ničeho plést nebudu, myslí si paní Janečková, když jí to neřekne syn - Jen co je pravda, šetřit mladá neumí. A tady je ta kožešina propíchnuta, zrovna uprostřed hřbetu! Lidi drazí, trne stará paní, kterýpak nekola toho medvěda píchal do zad? Vždyť se tím zkazí celá kůže! To by můj jakživ neudělal, říká si stařena roztrpčeně, ten se vždycky strefoval do krku -

“Ah ja,” zahekal v tu chvíli starý Janeček a vytřel si oči. “Ještě nejsou zpátky?”

“Kdepak,” bručela stará paní. “To si počkáš.” “Tja,” vzdychnul stařík a rozespale mžoural. “Kdepak ti. No ja. A kde jsou ženské?”

“Hlídám je?” zavrčela stará. “To víš, někde trajdají - ”

“Ah ja ja,” zívnul děda Janeček. “Někde trajdají. Místo aby - místo aby, řekněme, to nebo to - Tož tak. To to vypadá!”

Bylo ticho; jen stará Janečková rychle a se zlostnou horlivostí oškrabovala syrovou kůži.

“Povídám,” ozval se Janeček, drbaje se zamyšleně na zádech. “Uvidíš, že zas nic nepřinesou. To dá rozum: s těmi jejich nanicovatými kostěnými oštěpy. - A já pořád říkám synovi: Koukej, žádná kost přece není dost tvrdá a pevná, aby se z ní dělaly oštěpy - To přec musíš uznat i ty jako ženská, že ani kost, ani paroh nemá tu tento - takovou průbojnost, víš? Trefíš s tím do kosti a kostí kost neprorazíš, no ne? To dá rozum. To takový kamenný oštěp, holenku - To se ví, dá to víc práce, ale zato je to, panečku, nástroj - A copak si dá syn říci?”

“To víš,” děla trpce paní Janečková. “Dnes už si nikdo nedá poroučet.”

“Vždyť já nikomu neporoučím,” rozčiloval se děda. “Ale ani poradit si nedají! Včera jsem ti našel tamhle pod skálou takový pěkný, placatý úlomek pazourkový. Stačilo by drobet jej po krajích přitesat, aby byl ostřejší, a byl by to hrot oštěpu, jedna radost. Tak to vemu domů a ukážu synovi: Koukej, to je kámen, co? - Je, on na to, ale co s ním, tati? - Inu, jářku, ten by se mohl přisekat na oštěp. - Ale jděte, tatínku, povídá on, kdo by se s tím tesal a piplal? Vždyť toho starého haraburdí máme v jeskyni celé hromady a stejně to k ničemu není; ani na dřevci to nedrží, ať se to přiváže, jak chce, tak co s tím? Lenoši jsou to,” rozkřikl se prudce staroch. “Dnes už se nikomu nechce opracovat pořádně kus pazourku, to je to! Pohodlní jsou! To se ví, takový kostěný hrot je udělán jedna dvě, ale taky se ti každou chvíli zlomí. A to prý je jedno, říká syn, tak se dá nový a je to. No ja, ale kam to takhle přivedou? Každou chvíli nový oštěp! Řekni sama, kdo tohle jakživ viděl? Holenku, to takový pořádný pazourkový hrot musel vydržet léta letoucí! Ale já říkám, ono dojde na má slova: však oni se jednou ještě rádi vrátí k těm našim poctivým kamenným zbraním! Proto já schovávám, kde co najdu: staré šípy a mlaty a pazourkové nože - A to prý je haraburdí!”

Starý pán se až dusil zármutkem a pohoršením. “No vidíš,” ozvala se paní Janečková, aby ho přivedla na jiné myšlenky. “To máš jako těmi kůžemi. Maminko, říká mně mladá, načpak se s tím tolik oškrabovat, škoda té práce; zkuste jednou vydělávat kůži popelem, to aspoň nesmrdí.” - “Mne budeš učit,” utrhla se stařena na nepřítomnou snachu, “já vím, co vím! Odjakživa se kůže jenom oškrabovaly, a jaké to byly kůže! To se ví, je-li ti škoda práce - Jen když se mohou nějak té práci vyhnout! Proto pořád něco vymýšlejí a zajinačují - Vydělávat kůži popelem! Kdopak to kdy slyšel!”

“To už tak máš,” zívl Janeček. “Kdepak, to jim není dost dobré, jak jsme to dělali my. A že prý jsou kamenné zbraně nepohodlné do ruky. To leda je pravda, my jsme se na pohodlí tuze neohlíželi; ale dnes - nonono, abyste si neotlačili ručičky! Řekni sama, kam to takhle povede? Vem si ty dnešní děti. Jen je, dědečku, nechte, říká snacha, ať si hrají. Ja, ale co z nich jednou bude?”

“Kdyby to aspoň nedělalo takový tartas,” žalovala stará paní. “Nezvedené je to, jen co je pravda!”

“To máš tu dnešní výchovu,” kázal stalý Janeček. “A když semhle tamhle něco povím synovi, řekne: Tatínku, tomu vy už nerozumíte, dnes je jiná doba, jiná epocha - Vždyť prý, říká, ani ty kostěné zbraně nejsou ještě to poslední slovo; jednou, říká, přijdou lidé na ještě onačejší materiál - No víš, tohle už přestává všecko: jako by kdo kdy viděl jiný pevný materiál než kámen, dřevo nebo kost! To musíš uznat sama jako hloupá ženská, že - že - že to přesahuje všechny meze!”

Paní Janečkové klesly ruce do klína. “Ty,” řekla, “a kde se v nich ty nesmysly berou?”

“No, prý je to teď moderní,” žmoulal bezzubě staroch. “Prosím tě, tamhle v tu stranu, čtyři dny cesty odtud, přivandroval nějaký takový kmen, taková cizí holota, a ti prý to tak dělají - Abys věděla, ty všechny hlouposti mají naši od nich. Ty kostěné zbraně a všecko. Dokonce - dokonce je od nich kupují,” křikl rozčileně. “Za naše dobré kožišiny! Jako by kdy od cizích přišlo něco dobrého! Jen si nic nezačínat se žádnou cizí pakáží! A vůbec, to je stará zkušenost po předcích: každý cizinec se má bez okolků přepadnout a odkrouhnout. Tak to bývalo odjakživa: žádné cavyky a pobít. Ale kdepak, tati, říká syn, dnes jsou jiné poměry, ona se teď zavádí výměna zboží - Výměna zboží! Když někoho pobiju a poberu mu, co má, tak dostanu jeho zboží a nic mu zato nedám - nač nějaká výměna? - Kdepak, tati, říká syn, při tom platíte lidskými životy, a těch je škoda! - Tak tady to máš: prý je škoda lidských životů! To jsou ty dnešní názory,” brumlal stalý pán znechuceně. “Zbabělci jsou, to je to celé. Prý škoda životů! A jak se jednou, řekni, uživí tolik lidí, když se nebudou pobíjet? Vždyť už teď je těch sobů po čerchmantech málo! Vida je, lidských životů je jím líto; ale k tradici úctu nemají, svých předků rodičů si neváží - Vždyť je to spoušť,” vyhrkl prudce děda Janeček. “Tuhle koukám, jeden takový usmrkanec čmalikuje hlinkou na stěnu jeskyně podobu bizona. Já mu dal pohlavek, ale syn říká: Jen ho nechte, vždyť ten bizon je jako živý! - No to už přestává všecko! Copak se kdy dělaly takové zbytečnosti? Nemáš-li co na práci, kluku, tak otesávej nějaký pazourek, ale nemaluj bizony na stěnu! Nač nám je třeba takových pitomostí?”

Paní Janečková sevřela přísně rty: “Kdyby jen bizoni,” utrousila po chvilce.

“Co teda?” ptal se děda.
“Ale nic,” bránila se paní Janečková, “mně je hanba to říct - Tak abys věděl,” rozhodla se náhle, “dnes ráno jsem našla… v jeskyni… kus mamutího klu. Byl vyřezaný jako… jako nahatá ženská. Prsy a všecko, víš?”

“Ale jdi,” užasl staroch. “A kdo to vyřezal?”

Paní Janečková pokrčila pohoršeně rameny: “Kdopak ví. Asi někdo z mladých. Já jsem to hodila do ohně, ale - Takovéhle prsy to mělo! Fuj!”

“– No to už dál nejde,” vydralo se z dědy Janečka. “To přece je zvrhlost! Vidíš, to mají z toho, že řežou všechno možné z kostí! Nám taková nestydatost jakživa na mysl nepřišla, protože z pazourku by to ani nešlo udělat - Tam to vede! To jsou ty jejich vynálezy! Pořád budou něco vymýšlet, pořád hudou něco takového zaváděl, až všechno zhuntují a zničí - A já říkám,” zvolal pračlověk Janeček v prorockém osvícení, “že dlouho to už trvat nebude!”

Karel čapek - Kniha apokryfů /1931/