Nejspíš je to projev mé lenosti, ale jsem zastáncem životního postoje, že věci mají sloužit mně a ne já jim - odsud nejspíš pramení má neochota k “finiši” výrobků, protože jakmile něco, co tvořím, začne uspokojivě fungovat, ztrácím o další úpravy zájem a jen dbám na to, aby cokoli jeho funkčnost neohrozilo.
Opravdu netuším, kdy a kde jsem jako dítě zaregistroval tuhle “objevenou ameriku”, o kterou se tu chci podělit, ale vím, že její realizace tady mnou prezentovaná je někdy z roku 1975. Tehdy už jsem rodinou mé tehdy budoucí a dnes stávající ženy akceptován natolik, že jsem mohl za ní občas přijet i na jejich chatu.
Vždy jsem se zájmem a fascinací (danou mým výše prezentovaným postojem) sledoval pravidelný rituál, kdy při odjezdu složitě zabalovali do dvou vrstev igelitových pytlíků visací zámky a speciálním způsobem vše zavazovali provázkem v naivním domnění, jak důkladně tím chrání zámky před korozí. Ty samozřejmě vesele rezly vlhkostí kondenzovanou na vnitřní stěně igelitu, ve které trpělivě setrvávaly do dalšího příjezdu osazenstva na chatu:-D
Vždy jsem si při té příležitosti vzpomněl na slova kamaráda, když jsem se mu šťastně chlubil svými vodotěsnými hodinkami a on mi se smíchem sděloval, že jeho hodinky jsou také “vodotěsné”, protože mají nezbytné 2 díry - jednou voda nateče a druhou odteče!
A tak jsem tehdy výrazně zkrátil dobu příprav na odjezd z chaty jenom tím, že jsem vyrobil tohle “udělátko”.
Rozepsal jsem se tu o tom mj. i proto, abych vysvětlil povrchovou “(ne)úpravu” plechovky na obrázcích - plechovka je od doby vzniku “udělátka” druhá, zámek i vrata jsou původní:-)
|
Mám rád jednoduchá řešení. Čím jednodušší, tím účinější. A neméně rád pak dávám věcem “druhý život”
V tomto případě plechovka konzervy (ale dovedu si představit na jejím místě i PET lahev) po té, kdy posloužila uchováním svého obsahu, nabídne na dlouhá léta svou ochrannou funkci.
A víc snad psát nemusím - vše je patrné z přiložených obrázků.
|
|
|
|
|
19.4.2008
