Je stáří nemoc?


 
Mám rád Saturnina (knížku i osobu). Proto mám, mimo jiné, rád i absolutně prvního čtenáře tohoto webu. Je totiž tím vzácnými druhem lidí, kteří, dle teorie dr. Vlacha, neváhají (oproti mně), sedí-li např. v kavárně před mísou koblih, uchopit je a pro potěchu svou i druhých je začít házet po hostech.
 
Jsem proto rád ve vleku těchto vzácných lidí, jako je on, protože se s nimi nikdy nenudím a mohu, díky nim, prožít to, o čem jenom sním, protože bych si nikdy netroufl to realizovat. ev. to, o čem jsem ku své újmě nikdy ani nesnil, protože by mě NIKDY nenapadlo, že lze realizovat to, co NEUSTÁLE(!) napadá je.
 
Konec konců, nebýt mého “nakažení” jeho nadšením pro vše nové, nevznikl by a neexistoval by ani tento web:-)
 
Vždy jsem přemýšlel, kde se to v těch lidech bere, a proč já to v sobě nemám. U svého kamaráda už to ale vím - díky krátkému filmečku plnému člověčiny, dílku to jeho maminky, o které se tu chci podělit (sdělená radost dvojnásobná radost).
 
Je to prostě dědičné:-)
 

 
 
K následujícímu videu se váže roztomilá historka, o kterou se nedokáži nepodělit:-)
 
Jistě si každý z nás pamatuje, jak obtížné pro něj byly počátky práce s myší - když člověk horko těžko zvládl nekoordinovaným pohybem umístit kurzor na ikonu nebo odkaz na monitoru, pak si mohl být jistý, že pohyb, obvykle ukazováku, na levém tlačítku myši bude mít na počátku získávání potřebné zručnosti zcela destruktivní vliv na polohu kurzoru:-D V druhé fázi nabývání potřebné zručnosti jsme pak měli všichni plochu monitoru posetu nespočtem ikon zástupců zástupců programu, které jsme se pokoušeli spustit, protože náš ukazovák byl již dostatečně rychlý, aby stisknul levý spínač myši na ikoně, ale příliš pomalý na to, aby na něm stačil uvolnit tlak dříve, než neposlušná ruka odtáhla myš, potažmo kurzor, kamsi mimo polohu původní ikony:-D
 
Tihle dva stateční staříci (míněno věkem - 77 a 88 let, nikoli myšlením a chováním) to vyřešili naprosto dokonale - jeden z nich vždy myší (kurzorem) pohyboval a když se s ní ocitl na požadovaném místě, pevně ji uchopil oběma rukama, aby druhý mohl provést nezbytný “klik” tlačítkem na ní:-)
 





 

Omlouvám se kamarádovým rodičům za ten termín “staříci”, který jsem použil v předchozím odstavci. Věřím, že oni se tak necítí, ale nedokázal jsem mu v souvislosti s nimi odolat, především díky naivitě svého pětapadesátiletého mládí. Vybavuje se mi v té souvislosti reakce Miroslava Horníčka v některém z “Hovorů H” v České televizi v době mého pokročilého dětství na dopis nějaké holčičky, kdy jí mj. prostřednictvím obrazovky vzkázal, že je “gramaticky” chybné jí v dopise použité spojení slov “padesátiletý” a “stareček”. Tehdy jsem se jen pousmál, ale teprve až před pár lety, když jsem dovršil svou “padesátku”, jsem pochopil, o čem p. Horníček tehdy hovořil:-D
 
Doufám, že za cca 30 let budu moci naplno pochopit to, co teď jenom tuším, tj. jak moc se budou mýlit ti, kdož mě budou nazývat “starečkem” a jak málo se jím budu cítit já sám:-)

 

17.6.2007

Co je nového u kamarádů:



  • Žádné novinky nejsou dostupné.