Pojem “fronta” vznikl za první světové války, ale reálný socialismus jej přivedl k téměř absolutní dokonalosti - fronty se stály skoro na vše: na kvalitní kulturu - knížky, divadla, filmy (snad jenom tyto fronty nám občas ještě zůstaly), na luxusní zboží, ale především na zboží základní potřeby.
Řekl bych, že většina lidí už zapomněla a pro mladší generaci, která to nezažila, je to asi nesdělitelné.
A protože věřím, že národ, který zapomene svou historii, je odsouzen ji prožít znovu, jako drobnou “úlitbu bohům” tu nabízím dvojici vzpomínek z mého okolí:-)
|
|
Neměl-li tehdy člověk “známosti”, aby dostal požadované “úzkoprofilové” zboží mimo pořadí, musel do fronty! Chtěl-li se člověk zúčastnit takovéto fronty, musel vyvinout mnohou aktivitu, aby jednak zjistil, kdy skutečně bude uskutečňován prodej, dále pak, mnohdy už den předem on nebo někdo z rodiny, eventuálně profesionální vystávač front musel zaujmout místo před prodejnou a pak doufat, že bude k prodeji alespoň tolik exemplářů, na kolikátém místě se ve frontě zařadil.
Událost, které se týká má první vzpomínka se stala někdy v osmdesátých letech, kdy se osobní automobily, kromě na poukaz, už prodávaly i “volně” za zhruba dvojnásobnou cenu. V rámci tohoto “volného” trhu mohl i “obyčejný” (tj. ten, který na to měl) smrtelník koupit nejenom obyčejné automobily (tj.vyrobené v “socialistickém táboře”), ale i “západní” auta, která byla jinak ke koupi pouze za “tuzexové bony”. Distribucí těchto dovozových vozidel byl právě prověřen podnik TUZEX, resp. jeho prodejní sklad v Praze-Ruzyni. Pro náš příběh je důležité, že na témže místě zajišťoval také prodej malých motocyklů SIMSON, na které se ale také stály fronty.
I stalo se, že jednoho dne prodavač oznámil nevyspalým a vymrzlým účastníkům nočního “frontového klání”, že je k dispozici jenom 12 “kousků”, takže ti, co jsou ve frontě třináctým počínaje, mohou jít domů. A právě onen třináctý to pojal tragicky a začal přemlouvat pána před sebou:
“Prosím vás, já už jsem tu potřetí a vždycky to skončí těsně přede mnou! Přenechte mi své pořadí. Já vám za to dám 10 tisíc korun!”
Vzhledem k tomu, že SIMSON stál zhruba 7 tisíc Kč, vzal si od něj 12. pán deset tisíc a přenechal mu své pořadí. Teprve když už bylo pozdě, zjistil 13. pán, že jeho frontově špionážní služba selhala, protože on stál ve frontě na SIMSONY frontu na FORDY ESCORTY, která měla být až druhý den.
Pro úplnost připomínám, že se to nijak nezlepšilo, snad jen v tom, že i když ke konci už byly automobily jenom “volně”, mohl si člověk, pokud neměl známosti, alespoň koupit “pořadí” prostřednictvím inzerátu. Vyvrcholilo to pak tím, že si zákazníci sami začali organizovat fronty na nové Škody-Favorit.
Druhá historka je ze “Země, kde včera, znamenalo již zítra”, tj. bývalého Sovětského Svazu. Kamarád trávil někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech jedny prázdniny v Kavkazských horách. Jednou potřeboval poslat telegram a tak zašel na místní poštu. To, že je tam fronta ho nepřekvapilo, bylo mu ale divné, že se i po půl hodině nepohnula. Nedalo mu to a prodral se až k okénku, kde seděla příslušná “soudružka” a četla si.
“Odvážně” (z pohledu místního obyvatelstva) se jí zeptal, v čem je problém, proč se neúřaduje?
Její odpověď byla svou prostotou fascinující a dokonale odzbrojující: “U meňa ňet karandáš!” (Nemám tužku!). Naštěstí jednu u sebe měl a tak jí ji daroval, jinak by tam ta fronta stála snad dodnes!:-D
4.8.2007
