Moje objevené “Ameriky”

 

Harris má jednu vadu - Harris a anděl - Jedinečná lampa na velociped - Ideální sedlo - “Správkař” - Jeho orlí zrak - Jeho metoda - Jeho bujará sebedůvěra - Jeho prosté a laciné záliby - Jak vypadá - Jak se ho zbavit - George coby prorok - Vysoké umění zprotivit se v cizím jazyce - George studuje lidskou povahu - A navrhuje jeden pokus - Jeho prozíravost - Harrisova podpora je zajištěna, ovšem za jistých podmínek.
 

V pondělí odpoledne k nám přišel Harris; v ruce měl cyklistický časopis.

“Jestli ti můžu poradit,” povídám, “tak to pusť z hlavy.”

“Co mám pustit z hlavy?” povídá Harris.

“Tu zbrusu novou, patentní, revoluci v cyklistice znamenající, všechno překonávající bůhvíjakou pitominu, inzerovanou v tom, co držíš v ruce.”

“No já teda nevím,” řekl Harris. “Budeme mít co dělat s mnoha příkrými kopci; a tak budeme potřebovat dobré brzdy.”

“Brzdy potřebovat budeme, to ano,” řekl jsem já, “ale nemůžeme potřebovat nějakou mechanickou překvapovačku, v které se nevyznáme a která nikdy nefunguje, když zrovna fungovat má.”

“Tohle,” děl Harris, “funguje automaticky.”

“To mi ani nemusíš říkat,” pravil jsem. “Já vím naprosto přesně, co to bude dělat, na to mám instinkt. Když pojedeme do kopce, zakousne se to do kola tak svědomitě, že celou tu mašinu budeme muset nahoru vynést. Ale vzduch na vršku udělá tomu zařízení dobře, takže znenadání přijde zase k rozumu. A až pojede z kopce, začne si uvědmovat, jak nemožně se chovalo. To povede k výčitkám svědomí a nakonec k zoufalství. Ta věci si řekne: ,Ne, za brzdu já se nehodím. Vůbec těm mládencům nepomáhám; naopak, ještě je utahám. Jsem prostě zmetek, ano, zmetek jsem.’ A bez jediného slůvka varování celou svu funkci zničehonic složí. Takhle se ta brzda zachová. Pusť ji z hlavy. Jsi dobrák, ale máš jednu vadu.”

“Jakou?” zeptal se popuzeně.

“Jsi hrozně důvěřivý,” odpověděl jsem. “Když si přečteš nějakou reklamu, vždycky jí hned uvěříš. Každý experiment, který si nějaký blázen vymyslí v oboru cyklistiky, ty hned vyzkoušíš. Tvůj strážný anděl je naštěstí duch kvalifikovaný a svědomitý, a tak tě zatím pokaždé uchránil od všeho zlého. Ale radím ti dobře, neomezeně na něj nespoléhej. Od té doby, co ses dal na cyklistiku, nepoznal chviličku oddechu. Nedoháněj ho k šílenství.”

“Kdyby takhle mluvil každý,” řekl Harris, “tak by ani v jediné životní oblasti nedošlo k žádnému pokroku. Kdyby nikdy nikdo nevyzkoušel nové věci, svět by zůstal stát na jednom místě. Jenom tím, že…”

“Všechny tyhle argumenty já znám,” přerušil jsem ho. “A uznávám, že člově to s novými vynálezy zkoušet má - ale jen do pětatřiceti; po pětatřicítce má podle mého názoru právo myslet na sebe. Ty i já jsme v tomhle směru svou povinnost vykonali - ty především. Jednou tě vyhodila do povětří patentní karbidová lampa…”

“To byla moje chyba, to ty dobře víš,” řekl Harris. “Patrně jsem ji seřídil na moc vysoký plamen.”

“Rád věřím,” přitakal jsem, “že jestli existoval nějaký způsob, jak s tou lampou nesprávně zacházet, pak to byl ten způsob, jak jsi s ní zacházel ty. Tenhle svůj sklon bys měl vzít v úvahu; ten je pro naši debatu rozhodující. Já jsem si tenkrát nevšiml, cos udělal; já jenom vím, že jsme si tak pokojně a vesele jeli po silnici a že jsme si zrovna povídali o třicetileté válce, když ta tvá lampa bouchla, jako když vystřelí z pistole. Mne to jen hodilo do příkopu; ale ještě dneska vidím v duchu výraz tvé ženy, když jsem jí říkal, to že nic, ať si nedělá starosti, že tě ti dva chlapi vynesou až nahoru a v minutě že bude u tebe doktor a že s sebou přivede ošetřovatelku.”

“Škoda že tě nenapadlo tu lampu sebrat,” řekl Harris. “Moc rád bych byl vyšetřil, proč tak vybouchla.”

“Sebrat tu lampu, na to nebylo dost času,” připomněl jsem mu. “To by bylo trvalo dvě hodiny, než bych ji byl sesbíral jakž takž dohromady. A pokud jde o to, že vybouchla, tak už sám ten fakt, že ji inzerovali jako nejbezpečnější dosud vynalezenou lampu, by byl každému kromě tebe napověděl, že způsobí neštěstí. No a potom,” pokračoval jsem, “jsi měl tu elektrickou lampu.”

“Ta přece svítila moc pěkně,” pravil Harris. “Sám jsi to říkal.”

“Svítila báječně,” řekl jsem, “na osvětlené hlavní třídě v Brightonu, kde splašila jednoho koně. Ale v okamžiku, kdy jsme za městem vjeli do tmy, zhasla a tys platil pokutu za jízdu bez světla. Snad se pamatuješ, žes tu lampu nechával naplno rozsvícenou, kdykoli jsi někam jel za slunného odpoledne. Když potom přišel čas, kdy se rozsvítit měla, to už byla pochopitelně unavená a chtěla si odpočnout.”

“No, tahle lampa trošku na nervy šla,” zabručel Harris, “na to si vzpomínám.”

“I mně šla na nervy,” řekl jsem. “Jak teda musela jít na nervy tobě! A pak tu máme ta sedla,” pokračoval jsem - přál jsem si, aby si tu lekci vzal jaksepatří k srdci. “Víš o nějakém propagovaném sedle, které jsi nevyzkoušel?”

“Já si odjakživa myslím,” odvětil Harris, “že to pravé sedlo se jednou objevit musí.”

“Tak téhle naděje se vzdej,” pravil jsem. “Žijeme v nedokonalém světě, kde je radost promíchána s žalostí. Možná že někde existují světy lepší, kde se sedla na bicykly vyrábějí z duhy, vycpávané obláčky; ale na tomto světě je nejjednodušší zvykat si na tvrdý dosed. Vzpomeň si na to sedlo, co sis koupil v Birminghamu; v prostředku bylo rozdělené a vypadalo jako ledviny.”

“Bylo zkonstruováno podle zásad anatomických,” vysvětloval.

“Nejspíš,” řekl jsem. “Na víku té krabice, v které sis je přinesl, byl obrázek, představující sedícího kostlivce - či spíš tu část kostlivce, která sedění obstarává.”

“A naprosto správně,” přikývl Harris. “Ukazovalo to skutečnou posici tvé…”

“Nezabíhejme do detailů,” přerušil jsem ho. “Mně ten obrázek připadal nechutný.”

“Z hlediska lékařského byl správný,” přel se Harris.

“Pro člověka, který si na kolo nebere nic jiného než kosti, snad,” řekl jsem. “Ale na to sedlo jsem se posadil i já a musím říct, že pro člověka, který má taky maso, to bylo utrpení. Pokaždé když jsem jel přes kámen nebo přes nějaký výmol, tak mě to kouslo; měl jsem dojem, že jedu na popudlivé langustě. A tys na něm jezdil celý měsíc.”

“Chtěl jsem mu dát poctivou příležitost,” odvětil, “a zkusit to s ním pořádně.”

“A tvá rodina přitom pořádně zkusila s tebou, smím-li toho rčení použít takto,” řekl jsem. “Tvá žena se mi svěřila, že za celé vaše manželství jsi nebyl v tak mizerné náladě a nechoval ses tak nekřesťansky jako ten měsíc. A ještě si vzpomeň na to další sedlo, na to s tou pružinou vespod.”

“Á, myslíš ,spirálu’,” zvolal Harris.

“Myslím to sedlo,” pravil jsem,” co tě v jednom kuse vyhazovalo, takže jsi lítal nahoru a dolů jako tajtrdlík na gumičce; někdy jsi dopadl zpátky na patřičné místo, ale někdy taky ne. Tohle všechno ti nepřipomínám proto, abych v tobě vyvolal trapné vzpomínky, ale abych ti vštípil do hlavy, jaké je to bláznovství dělat v tvém věku nějaké experimenty.”

“Nech si ty ustavičné narážky na můj věk,” ohrazoval se Harris. “Muž, kterému je čtyřiatřicet…”

“Muž, kterému je kolik?”

“No, když teda tu brzdu nechceš, tak prosím,” řekl Harris. “Ale jestli se ta vaše mašina s vámi zřítí s nějaké hory a ty i George proletíte střechou kostela, nedávejte pak vinu mně.”

“Za George ti nic slíbit nemůžu,” pravil jsem, “toho, jak víš, rozčílí někdy úplná maličkost. Takže jestli k takové nehodě, jakou naznačuješ, dojde, George se možná hněvat bude, ale já se vynasnažím mu vysvětlit, že ty za to nemůžeš.”

“A máš všechno v pořádku?” ptal se.

“Tandem v pořádku je,” odvětil jsem.

“Překontroloval jsi každou součástku?”

Řekl jsem pevně: “Nepřekontroloval, a nikdo je překontrolovávat nebude! Kolo je ve stavu pojízdném a ve stavu pojízdném až do našeho odjezdu zůstane!”

Mám totiž zkušenosti s tímhle “překontrolováním”. Ve Folkestonu žil jeden chlapík, s kterým jsem se občas vídal v cyklistickém klubu. Jednou večer mi navrhl, abychom si příštího dne vyjeli společně na delší cyklistický výlet, a já jsem byl pro. Vstal jsem časně; přinutil jsem e k tomu s velikým sebezapřením, takže jsem měl sám ze sebe radost. Ten chlapík se opozdil o půl hodiny; já na něj čekal v zahradě. Byl nádherný den.

“Ta vypadá pěkně, ta vaše mašina,” povídá ten chlapík. “Jak běhá?”

“No jako všecky ostatní,” odpověděl jsem. “Ráno dost lehce, po obědě kapánek ztuha.”

Popadl můj velociped za přední kolo a za vidlici a zuřivě jím zalomcoval.

“Tohle s ním nedělejte!” povídám. “Ublížíte mu!”

Neviděl jsem důvod, proč by měl s mým kolem lomcovat; nic mu neudělalo. Nemluvě o tom, že i kdyby si zasloužilo, aby se s ním zalomcovalo, pak jsem já byl ta příslušná osoba, která s ním měla zalomcovat. Měl jsem zrovna takový pocit, jaký bych měl, kdyby začal mlátit mého psa.

“To přední kolo se viklá,” řekl.

“Neviklá, když s ním nevikláte vy,” pravil jsem. A neviklalo se, na mou duši ne, ani trošku se neviklalo.

“To je nebezpečná věc,” řekl ten chlapík. “Máte francouzák?”

Měl jsem pevně stát na svém ale myslel jsem si, že se v tom třeba opravdu trochu vyzná. A tak jsem šel do kůlny, abych se tam pohlédl po nějakém nářadí. Když jsem se vrátil, můj známý seděl na zemi s předním kolem mého bicklu mezi nohama. Hrál si s ním tak, že je držel mezi ukazováčky a točil s ním; zbytek velocipedu ležel vedle něho na pěšině z oblázků.

“S tím vaším předním kolem se něco stalo,” pravil.

“Vypadá to tak, že?” odpověděl jsem. Ale on patřil k lidem, kteří jakživi nepochopí ironii.

Řekl: “Na mě to dělá dojem, jako by mělo vytlučená ložiska.”

“S tím si nedělejte starosti,” povídám, “zbytečně se unavíte. Nasaďme to kolo zpátky a pojedeme.”

“Radši se koukneme, co to s ním je, když už je stejně venku,” prohlásil. A říkal to tak, jako kdyby bylo nešťastnou náhodou vypadlo samo.

A než jsem ho mohl zarazit, něco někde rozšrouboval a po cestičce se rozkutálelo deset dvacet kuliček.

“Schytejte je!” zařval. “Schytejte je! Ani jediná se nesmí ztratit!” A byl z nich celý pryč.

Aspoň půl hodiny jsme se plazili po zemi a našli jsme těch kuliček šestnáct. Můj známý pravil, že pevně doufá, že jsou všecky, protože kdyby všecky nebyly, znamenalo by to pro mé kolo vážnou pohromu. Když se kolo rozebírá, na nic prý se nemusí dávat takový pozor jako na to, aby se neztratila ani jediná kulička do ložisek. Kuličky se mají pečlivě spočítat, když se vyndávají, vykládal, aby přesně stejný počet přišel zas na příslušná místa zpátky. Slíbil jsem mu, že kdybych si někdy rozebíral kolo, budu mít jeho ponaučení na paměti.

Pro jistotu jsem dal ty kuličky do svého klobouku a ten klobouk jsem položil na práh. To moc rozumné nebylo, to přiznávám. Po pravdě řečeno, byla to vyslovená hloupost. Ale zpravidla nebývám takové nemehlo; to on na mě musel tak působit.

Prohlásil potom, že když už se do toho dal, podívá se mi prý taky na řetěz, a okamžitě se jal odmontovávat talíř s pedály.

Snažil jsem se ho od toho odradit. Opakoval jsem mu, co mi kdysi smrtelně vážně řekl jeden můj zkušený přítel:

“Když máš nějak v nepořádku střed, celé to kolo prodej a kup si nové; to přijde laciněji.”

“Tohle říkají lidi,” odbyl mě ten chlapík, “co nemají o kole ani ponětí. Nic není lehčího než vymontovat střed.”

V tom měl pravdu, to jsem musel uznat. Ani ne v pěti minutách měl střed, rozebraný na dva kusy, na cestičce a lezl po čtyřech a sháněl šrouby. To je prý pro něho věčná záhada, kam se vždycky ztratí šrouby.

Pořád ještě jsme hledali ty šrouby, když vyšla z domu Ethelberta. Zřejmě ji překvapilo, že jsme ještě v zahradě; myslela si prý, že jsme už prá hodin pryč.

“Teď už to dlouho trvat nebude,” pravil můj známý. “Já jen vašemu manželovi pomáhám překontrolovat to jeho kolo. Dobrá mašina, ale každá sem tam potřebuje generální prohlídku.”

“Jestli se budete chtít umýt, až s tím budete hotovi,” řekla Ethelberta, “jděte laskavě dozadu do kuchyně. V pokojích děvčata právě uklidila.”

Mně pak řekla, že jestli se sejde s Kate, vyjede si s ní patrně na plachetnici; ale v každém případě že bude zpátky do oběda. Zlatku bych byl dal za to, abych mohl jet s ní. Začínalo mi být nanic z pohledu na toho blázna, který mi rozbíjel kolo.

Zdravý rozum mi pořád našeptával: “Zaraž ho, než nadělá ještě víc škody. Máš přece právo chránit svůj vlastní majetek proti řádění šílence. Popadni ho vzadu za krk a vykopni ho z vrátek!”

Ale když dojde k tomu, že bych měl ranit něčí city, je ze mne najednou slaboch, a tak jsem ho nechal dělat tu paseku dál.

Hledání zbývajících šroubů se vzdal. Šrouby prý mají ve zvyku se znenadání objevit, když už s nimi člověk ani v nejmenším nepočítá, a tak se prý teď nejdřív mrkne na ten řetěz. A vypjal ho tak, že se ani nehnul; potom ho povolil, až byl dvakrát tak volný jako dřív. Načež prohlásil, že bychom měli radši pomýšlet na to, jak zasadit zpátky to přední kolo.

Já držel rozevřenou vidlici a on se hmoždil s kolem. Po deseti minutách jsem navrhl, aby vidlici držel on a kolo že si vezmu na starost já; a tak jsme si vyměnili místa. Po první minutě pustil bicykl na zem a šel se krátkými krůčky procházet kolem kroketového hřiště, přičemž si obě ruce pevně svíral stehny. Jak se tak procházel, vykládal, že zvlášť je třeba dávat pozor, aby se prsty nepřiskříply mezi vidlici a dráty kola. Řekl jsem, že mu z vlastní zkušenosti musím dát za pravdu. Pak si zabalil ruce do několika hadrů a znovu jsme se pustili do práce. Posléze jsme to kolo přece jen dostali tam, kam patřilo; ale v okamžiku, kdy už blyo tam, kam patřilo, můj známý vyprskl smíchy.

“Copak je na tom legračního?” ptám se.

“Ale jsem prostě blbec!” povídá.

To byla první jeho slova, pro která jsem k němu pocítil respekt. A zeptal jsem se ho, co ho k tomu objevu přivedlo.

“No, zapomněli jsme na kuličky,” řekl.

Ohlédl jsem se po svém klobouku; ležel všelijak zdrchaný na prostředku cestičky a ložiskové kuličky zrovna polykal, tak hbitě, jak jen stačil, Ethelbertin nejmilejší pejsek.

“To ho zabije!” zvolal Ebbson - od toho dne jsem ho už nikdy neviděl, ale mám dojem, že se jmenoval Ebbson. “Vždyť je to solidní ocel!”

“O toho psa si starosti nedělám,” řekl jsem. “Tenhle týden už spořádal jednu tkaničku od boty a balíček jehel. Příroda je vynikající vůdce; a štěňata zřejmě takováhle projímadla potřebují. Spíš mi leží na srdci mé kolo.”

Ebbson byl v úsměvné náladě. “Inu, dáme tam zpátky aspoň ty, co najdeme, a musíme prostě důvěřovat v prozřetelnost.”

Našli jsme jich jedenáct. Šest jsme jich vpravili na jednu stranu a pět na druhou a o půl hodiny později bylo zas přední kolo na svém místě. Jistě netřeba dodávat, že teď se skutečně viklalo; už si toho muselo všimnout i malé děcko. Ebbson pravil, že zatím se s tím takhle musíme spokojit. Sám už začínal vypadat unaveně. Kdybych ho byl nechal, určitě by se byl v tu chvíli sebral a šel domů. Ale já jsem si zatím umínil, že u mne musí zůstat a všecko dodělat. Pomyšlení na vyjížďku jsem úplně pustil z hlavy. Pýcha, s kterou jsem se díval na své kolo, byla ubita. Už jsem měl jen jedinou touhu: vidět Ebbsona, jak se dře a moří a utlouká. Oživil jsem jeho pohasínající elán sklenicí piva a uznalou pochvalou. Prohlásil jsem:

“Vás pozorovat při téhle práci, to je pro mně veliká škola. Nejenže mě okouzluje vaše šikovnost a vynalézavost, ale přímo požitek mi působí to, jak jste pln bujaré sebedůvěry a jak jste přesvědčen o zdárném výsledku svého snažení.”

Takto povzbuzen, pustil se do převodního kolečka a pedálů. Opřel si velociped o dům a šelna to z té méně přístupné strany. Pak si velociped opřel o strom a šel na to ze strany přístupnější. Pak jsem já mu velociped držel a on ležel na zemi, s hlavou mezi oběma koly, a šel na to zespodu a nechal na sebe kapat olej. Pak mi zas velociped odebral a vpůli se přes něj přehnul jako pár sedlových brašen, takže ztratil rovnováhu a sletěl na hlavu.

Třikrát řekl: “Zaplať pámbu, konečně je to v kupě.”

A dvakrát řekl: “Není to v kupě, herdek krucinál.”

Co řekl potřetí, to se snažím zapomenout.

Potom se přestal ovládat a zkoušel na mé kolo pouštět hrůzu. S radostí jsem zaznamenal, že kolo projevovalo ducha; a další akce se zvrhla v prachsprostou zuřivou rvačku mezi Ebbsonem a mou mašinou. Chvílemi ležel bicykl na oblázkové cestičce a on se válel po něm; v příštím okamžiku se však situace pokaždé obrátila - na oblázkové cestičce ležel Ebbson a bicykl se válel po něm. Občas stál Ebbson, překypuje vítězoslávou, na nohou a pevně svíral bicykl mezi koleny. Ale jeho trimumf neměl nikdy dlouhého trvání. Nenadálým, prudkým trhnutím se kolo vždycky osvobodilo, vrhlo se na něj a rázně ho třísklo do hlavy jedním držadlem řídítek.

Ve čtvrt na jednu, zmazaný a rozcuchaný, pořezaný a zkrvavený, konečně prohlásil: “Tak to by snad bylo,” a sbíral se ze země a utíral si čelo.

Kolo vypadalo, jako by toho taky mělo dost. Ale kdo z těch dvou to odnesl hůř, to se dalo těžko říci. Ebbsona jsem zavedl dozadu do kuchyně, kde se, pokud to bez sody a příslušného mycího nářiní šlo, poněkud umyl, a pak jsem ho poslal domů.

Kolo jsem naložil do drožky a odvezl je do nejbližší správkárny. Přišel se se na ně podívat sám mistr z té dílny.

“Co si přejete, abych s ním udělal?” ptal se.

“Přál bych si,” řekl jsem, “abyste je, pokud je to možné, zrestauroval.”

“Inu, je safraportsky zchátralé,” pravil, “ale já udělám, co bude v mých silách.”

A udělal, co bylo v jeho silách, což přišlo na dvě libry deset šilinků. Ale už to nikdy nebylo to moje staré kolo; a koncem léta jsem je svěřil jednomu agentovi, aby je prodal. Nechtěl jsem nikoho klamat, a tak jsem tomu člověku dal pokyn, aby je inzeroval jako velocipéd z minulého roku. Agent mi však radil, abych se o stáří toho kola raději ani nezmiňoval. Pravil:

“V tomhle podnikání nejde o to, co je pravda a co není; jde o to, co můžete lidem předložit k věření. A tohle kolo, jen tak mezi námi, nevypadá jako kolo z loňského roku; podle vzhledu by mohlo být staré deset let. A tak nebudeme o jeho stáři vůbec mluvit; dostaneme za ně, co za ně dostat můžeme.”

Nechal jsem to na něm a on pro mě vyzískal pět liber, což, jak říkal, bylo mnohem víc, než čekal.

Jsou dvě možnosti, jak provozovat cyklistiku, abyste měli dostatek pohybu: buď kolo spravujete, nebo na něm jezdíte. A já si konec konců nejsem jist, jestli člověk, který si libuje ve spravování, na tom není líp. Je nezávislý na počasí a na větru; nejde mu na nervy stav silnic. Dejte mu francouzák, balík hadrů, mazničku a něco, na čem se dá sedět, a je mu blaze celý den. S jistými nevýhodami se ovšem smířit musí - není růže bez trní. On sám vypadá pořád jako dráteník a jeho kolo vám vždycky vnucuje myšlenku, že je někde ukradl a snaží se je tedy přestavět k nepoznání; ale jelikož se s ním jen zřídka dostane dál než k prvnímu milníku za obcí, tak na tom patrně nesejde. Omylu se ovšem dopouštějí lidé, kteří se domnívají, že s jedním a týmž kolem lze provozovat ty sporty oba. To je vyloučeno; takové dvojí vypětí žádné kolo nevydrží. Musíte se rozhodnout: buď z vás bude správkař nebo cyklista. Já osobně na kole raději jezdím, a tak přísně pečuju o to, abych kole sebe neměl nic, co by mě mohlo pokoušet k správkaření. Když se s mým kolem něco stane, dovedu je do nejbližší opravny. A mám-li k městu nebo k nějaké vesnici tak daleko, že bych tam nedošel, sednu si u silnice a čekám, až kolem pojede nějaká kára. Největší nebezpečí v takovém případě hrozí od potulného správkaře. Na toho působí pohled na porouchané kolo jako na krkavce zdechlina; s přátelským triumfálním skřekem se na ně střemhlav snese. Zprvu jsem to zkoušíval se zdvořilostí. Říkával jsem:

“To nic, neobtěžujte se. Jeďte si dál a hezky si to užijte, tím mi prokážete tu největší laskavost. Jeďte dál, moc vás o to prosím.”

Ale zkušenost mě poučila, že v tak prekérní situaci se se zdvořilostí nic nesvede. Teď říkám:

“Na to kolo nesahejte a zmizte, než vám uzarím tu vaši pitomou palici!”

A když se tváříte odhodlaně a máte v ruce pořádný, statný klacek, tak toho správkaře obyčejně zaženete.

Později toho dne přišel George. Povídá:

“Tak co, bude všecko přichystáno?”

“Všecko bude přichystáno do středy,” řekl jsem, “až na tebe a Harrise patrně.”

“Tandem je v pořádku?” ptal se George.

“Tandemu se daří výborně.”

“Nemyslíš, že by se na něm mělo všecko překontrolovat?”

Odvětil jsem: “Věk a zkušenosti mě poučily, že existuje pramámo věcí, které člověk nemusí brát v pochybnost. V důsledku toho mi už zbývá jen velmi omezený počet otázek, jež mohu zodpovědět aspoň s částečnou jistotou. A mezi takové dosud ničím neotřesené názory patří u mne přesvědčení, že na mím tandemu není třeba nic překontrolovávat. A postarám se, za předpokladu, že můj život zůstane zachován, aby na něm od této chvíle až do středy žádná lidská bytost nic nepřekontrolovávala.”

“Být tebou,” pravil George, “tak bych se kvůli tomu tak nerozčiloval. Přijde den, a patrně dost brzy, kdy ten velociped bdue mít mezi sebou a nejbližší správkárnou několikeré pohoří a navzdory tvé chronické touze po odpočinku opravu vyžadovat bude. Pak na nás budeš křičet, abychom ti řekli, kam sis dal olejničku a cos provedl s francouzským klíčem. Pak s vypětím posledních sil budeš ten tandem přidržovat u nějakého stromu a budeš chtít, aby ti někdo vyčistil řetěz a napumpoval zadní pneumatiku.”

Cítil jsem, že ty Georgeovy výtky jsou oprávněné - a že jsou do jisté míry i prorocky moudré.

“Jestli ti připadám moc nedůtklivý, tak se na mě nezlob,” řekl jsem. “Ale ráno tu byl Harris…”

“Tak už mi nic neříkej, všechno chápu,” pravil George. “Beztak jsem si s tebou přišel pohovořit o něčem jiném. Koukni se na tohle.”

A podal mi útlou knížečku v červené plátěné vazbě. Byla to rukojeť anglické konverzace pro turisty z Německa. Začínala “Na lodi” a končila “U doktora”; a nejdelší kapitola byla věnována konverzaci v železničním vagónu, a to v kupé zřejmě přecpaném hádavými a hulvátskými pomatenci:

“Což se nemůžete posaditi dále ode mne, pane?” - To jest nemožno, milostivá, můj soused z druhé strany jest velice tlustý.” - “Vynasnažme se uspořádati skladněji naše nohy.” - “Buďte prosím tak laskav a přitiskněte si vaše lokty k tělu.” - “Neračte se rozpakovati, milostivá, jestliže se vám na mém rameni spočívá pohodlně,” přičemž pranic nenaznačovalo, jestli je to míněno sarkasticky nebo upřímně. - “Jsem vskutku nucen vás požádati, slečno, abyste se poněkud odsunula, takto nemohu vůbec dýchati,” čímž chtěl autor bezpochyby vyjádřit přesvědčení, že tou dobou leží už celá společnost, všelijak propletena, na podlaze. Kapitolu uzavírala věta “Konečně jsme u cíle naší cesty, díky Bohu! (Gott sei Dank!)” zbožné to zvolání, jež za daných okolností mělo zcela jistě zaznít sborem.

Na konci knížky byl dodatek, udílející německému turistovi pokyny, jak si během pobytu v anglických městech uchovat zdraví a dobrou pohodu; především ho nabádaly, aby vždy cestoval se zásobou dezinfekčního zásypu, aby si na noc všude zamykal dveře a aby neustále pečlivě přepočítával vrácené drobné.

“To není zrovna duchaplná publikace,” poznamenal jsem, vraceje svazeček Georgeovi. “Já za svou osobu bych Němci, který zamýšlí navštívit Anglii, tuhle knížku nedoporučil; tou by se tu určitě každému zprotivil. Ale znám knihy, vydané v Londýně a určené pro Angličany, cestující do ciziny, a ty jsou zrovna tak potomé. Všechna tahle díla zřejmě sepisuje nějaký vzdělaný idiot, který umí špatně sedm řečí a záměrně rozšiřuje zkreslené a falešné informace o moderní Evropě.”

“Nemůžeš ale popřít,” pravil George, “že tyhle knížky jdou ohromně na odbyt. Prodají se jich tisíce, to já vím. Po každém evropském městě musí chodit spousty lidí, kteří mluví tímto stylem.”

“Patrně,” odvětil jsem. “Ale naštěstí jim nikdo nerozumí. Sám jsem na nástupištích na nádraží a na nárožích v ulicích moc často viděl chlapy, kteří hlasitě předčítali z takovýchhle publikací. Ale jakživ nikdo neví, jakým to mluví jazykem, a nikdo nemá ani tušení, co to vlastně říkají. A to je jejich štěstí; kdyby jim lidi rozuměli, bezpochyby by jim způsobili těžké ublížení na těle.”

“To máš pravdu,” řekl George. “Ale já bych si přál vidět na vlastní oči, co by se stalo, kdyby jim lidi rozuměli. A navrhuju, abychom v tu středu přijeli do Londýna hodně brzy zrána a hodinku dvě chodili s pomocí téhle knížečky nakupovat. Já sám potřebuju dvě nebo tři maličkosti - mezi jiným čepici a nějaké trepky. Loď nám odjíždí z Tilbury až ve dvanáct, takže budeme mít plno času. A já chci tenhle styl konverzace vyzkoušet někde, kde se mohu důkladně přesvědčit, jak působí. Chci prostě zažít pocity cizince, s kterým se mluví tímhle způsobem.”

Ten nápad mě okouzlil, připadal mi velice sportovní. V záchvatu nadšení jsem se Georgeovi nabídl, že půjdu s ním a vždycky na něj počkám před krámem. A prohlásil jsem, že jistě i Harris se k němu rád připojí - či vlastně ke mně.

Ale George řekl, že takhle si to nepřestavuje. Harris a já máme prý jít s ním až do krámu. Jedině když ho zaštítí Harris, protože ten vypadá hrozivě, a když já budu u dveří, abych v případě nutnosti přivolal policii, je prý ochoten se do toho dobrodružství pustit.

Zašli jsme k Harrisovi a vyložili jsme mu své záměry. Harris si prozkoumal tu příručku, zvláště kapitoly pojednávající o nákupu bot a klobouků, a řekl:

“Jestli bude George kterémukoli ševci nebo kloboučníkovi říkat věci, které stojí v téhle knížce, nebude potřebovat žádnou záštitu; to bude potřebovat převoz do nemocnice.”

To George rozzlobilo.

“Copak jsem nějaký ztřeštěný kluk bez kouska rozumu? Budu si samozřejmě vybírat věty jenom z těch zdvořilejších a ne tak provokujících partií; sprostším urážkám se vyhnu.”

Pouze za toho předpokladu slíbil Harris svou spoluúčast; a definitivně jsme se dohodli, že odstartujeme ve středu časně ráno.