Moje objevené “Ameriky”

 

Tři muži potřebují změnu - Příběh, který ukazuje, jak zlé následky mívá podvádění - Georgeova morální zbabělost - Harris má nápady - Historka o starém námořníkovi a nezkušeném plachtaři - Bodrá lodní posádka - Jak je nebezpečné vyplout, když vítr vane od pevniny - Jak je nemožné vyplout, když vítr vane od moře - Ethelbertina hádavost - Na řece je vlhko - Harris navrhuje výlet cyklistický - George upozorňuje na vítr - Harris navrhuje Černý les - George upozorňuje na kopce - Harris má plán, jak na kopce vystupovat - Přerušuje nás paní Harrisová.
 

“Potřebujeme změnit způsob života,” řekl Harris.

V tom okamžiku se otevřely dveře a nakoukla k nám paní Harrisová; že prý ji posílá Ethelberta, aby mi připomněla, že kvůli Clarencovi nesmíme přijít domů moc pozdě. Já si teda myslím, že Ethleberta si o naše děti dělá zbytečné starosti. Tomu klukovi vlastně vůbec nic nebylo. Dopoledne byl venku s tetou; a když se roztouženě zakouká do výkladní skříně u cukráře, ta teta ho vezme do krámu a tak dlouho mu kupuje trubičky se šlehačkou a mandlové dorty, dokud kluk neprohlásí, že už nemůže, a zdvořile, leč rezolutně cokoli dalšího sníst neodmítne. U oběda pak pochopitelně nechce druhou porci nákypu a Ethelberta si hned myslí, že je to příznak nějaké nemoci. Paní Harrisová dále dodala, že bychom vůbec měli přijít co nejdřív nahoru, pro své vlastní blaho, jinak že zmeškáme výstup slečny Muriel, která přednese Bláznivou svačinu z Alenky v kraji divů. Muriel je ta Harrisova starší, osmiletá; dítě bystré a inteligentní; ale já za svou osobu ji poslouchám raději, když recituje něco vážného. Řekli jsme paní Harrisové, že jen dokouříme cigarety a přijdeme co nevidět; a prosili jsme ji, aby Muriel nedovolila začít, dokud tam nebudeme. Slíbila, že se vynasnaží udržet to dítko na uzdě co nejdéle, a odešla. A jakmile se za ní zavřely dveře, Harris se vrátil k větě, při níž ho prve přerušila.

“Důkladně změnit způsob života,” řekl. “No však vy víte, jak to myslím.”

Problém byl jenom v tom, jak toho dosáhnout.

George navrhoval “úřední záležitost”. To bylo pro George typické, takový návrh. Svobodný mládenec se domnívá, že vdaná žena nemá ponětí, jak se vyhnout parnímu válci. Znal jsem kdysi jednoho mládence, inženýra, který si usmyslil, že si “v úřední záležitosti” vyjede do Vídně. Jeho žena si přála vědět, v jaké úřední záležitosti. Řekl jí tedy, že dostal za úkol navštívit všechny doly v okolí rakouského hlavního města a podat o nich hlášení. Manželka prohlásila, že pojede s ním; taková to byla manželka. Pokoušel se jí to rozmluvit; vykládal jí, že důl není vhodné prostředí pro krásnou ženu. Odvětila, to že instinktivně vycítila sama, a že s ním tedy nebude fárat dolů do šachet; jen ho k nim každé ráno doprovodí a pak se až do jeho návratu na zem bude bavit po svém; bude se dívat po vídeňských obchodech a sem tam si koupí pár věciček, které se jí třeba budou hodit. Protože s tím programem přišel sám, nevěděl, chudák, jak se z něho vyvléci; a tak deset dlouhých letních dní skutečně trávil v dolech v okolí Vídně a po večerech o nich psal hlášení a jeho žena je sama odesílala jeho firmě, která o ně vůbec neměla zájem.

Ne že bych si myslel, že Ethelberta nebo paní Harrisová patří k téhle sortě žen, ale s “úřední záležitostí” se prostě nemá přehánět - tu si má člověk schovávat jen pro případ potřeby zcela naléhavé.

“Ne, ne,” pravil jsem tedy, “na to se musí jít zpříma a mužně. Já řeknu Ethelbertě, že jsem dospěl k závěru, že manžel nikdy nepozná pravou cenu štěstí, když se mu těší neustále. Řeknu jí, že se chci naučit vážit si výhod, jichž se mi dostává, vážit si jich tak, jak si to zasluhují, a z toho důvodu že se nejméně na tři týdny hodlám nísilím odtrhnout od ní a od dětí. A řeknu jí,” dodal jsem obraceje se k Harrisovi, “žes to byl ty, kdo mě na mé povinnosti v tomto směru upozornil; tobě že vděčíme…”

Harris tak nějak zbrkle postavil na stůl svou sklenici.

“Jestli tě smím o něco prosit, člověče,” přerušil mě, “tak nic takového radši neříkej. Ethelberta by se o tom určitě zmínila mé ženě a… no, já si zkrátka nechci přisvojovat zásluhy, které mi nepatří.”

“Jak to, že ti nepatří?” pravil jsem. “To byl přece tvůj nápad!”

“Ale tys mě na něj přivedl,” znovu mě přerušil Harris. “Říkal jsi přece, že to je chyba, když člověk zapadne do vyježděných kolejí, a nepřetržitý život v kruhu rodinném že otupuje ducha.”

“To bylo míněno všeobecně,” vysvětloval jsem.

“Mně to připadalo velice výstižné,” pravil Harris, “a říkal jsem si, že to budu citovat Claře; Clara si o tobě myslí, že jsi člověk velice rozumný, vím, že má o tobě vysoké mínění. A tak jsem přesvědčen, že…”

Teď jsem zase já přerušil jeho: “Hele, radši nebudeme nic riskovat. Tohle jsou choulostivé věci. A já už vím, jak na to. Řekneme, že s tím nápadem přišel George.”

Georgeovi, jak si často s rozhořčením všímám, naprosto chybí přívětivá ochota podat někomu pomocnou ruku. Řekli byste, že příležitost vysvobodit dva staré kamarády z těžkého dilematu přímo uvítá; ale on místo toho velice zprotivněl.

“Jen si to zkuste,” pravil, “a já jim oběma řeknu, že můj původní návrh zněl, abychom jeli společně, s dětmi a s celými rodinami; já že bych byl s sebou vzal svou tetu a že jsme si mohli najmout rozkošný starý zámeček v Normandii, o kterém dobře vím a který stojí hned u moře, kde je podnebí speciálně vhodné pro choulostivé dětičky a kde mají mléko, jaké se v Anglii nesežene. A ještě jim řeknu, že vy jste ten návrh úplně rozmetali kategorickou námitkou, že nám bude mnohem líp, když pojedeme sami.”

S člověkem, jako je George, nemá smysl jednat vlídně; na takového platí jen pevná rozhodnost.

“Jen si to zkus,” pravil Harris, “a já, co mě se týče, tu tvou nabídku okamžitě přijmu. A ten zámek si najmeme. Ty s sebou vezmeš tetu - o to se postarám - a protáhneme si to na celý měsíc. Naše děcka se v tobě vidí; Jerome a já nebudeme nikdy k dosažení. Slíbil jsi, že Edgara naučíš chytat ryby; a hrát si na divokou zvěř, to taky zůstane na tobě. Dick a Muriel beztak od minulé neděle nemluví o ničem jiném než o tom, jak jsi jim dělal hrocha. Budeme v hájích pořádat společné pikniky - jenom nás jedenáct - a večer co večer bude na programu hudba a recitace. Muriel, jak víš, umí zpaměti už šest básniček; a ostatní děti se učí ohromně rychle.”

A tak se George podvolil - on nemá moc pevné zásady -, i když ne zrovna ochotně. Co mu prý zbývá, když jsme takoví neřádi a zbabělci a falešníci, že bychom se dokázali snížit k tak mrzkým úkladům? A jestli prý nemám v úmyslu vypít celou láhev toho claretu sám, tak ať mu laskavě naleju aspoň jednu skleničku. A ještě dodal, poněkud nelogicky, že je to ostatně úplně jedno, neboť jak Ethelberta tak paní Harrisová jsou ženy velice prozíravé a mají o něm mnohem lepší mínění, než aby byť jenom na okamžik uvěřily, že by takový návrh mohl opravdu vyjít od něho.

Tento nedůležitý bod byl tedy projednán a zbývala otázka, jak máme způsob života změnit.

Harris byl, jako obvykle, pro moře. Ví prý o jedné plachetnici - pro nás jako stvořené -, kterou bychom dokázali zvládnout sami, bez té hordy ulejváků, kteří se jen flákají a přitom stojí spoustu peněz a zbavují plavbu veškeré romantiky. Když prý bude mít k ruce jednoho šikovného plavčíka, může ji řídit úplně sám. Ale my jsme tu plachetnici znali a hned jsme mu to připomněli; už jsme si na ní jednou s Harrisem vyjeli. Ta loď páchne ztuchlou vodou, které má plné dno, a zkaženou zeleninou a spoustou všelijakých dalších smradů, vedle nichž žádný normální mořský vzduch nemá nejmenší naději se prosadit. A pokud by si měl přijít na své jenom čich, pak přece můžeme strávit jeden týden někde v rybí tržnici. Kromě toho není na té lodi místečko, kam by se člověk mohl schovat před deštěm; kajuta má rozměry tři a půl metru krát jeden a půl metru a polovinu toho prostoru zabírají kamna, která se rozpadávají, jak jen se chystáte v nich zatopit. Koupat se musíte na palubě a ručník uletí do moře, zrovna když lezete z kádě. Harris a plavčík obstarávají všechnu práci, která může člověka bavit - napínají a podkasávají plachty, kýlují loď a pouštějí si ji volně po větru a tak podobně - zatímco na George a mne zbývá loupání brambor a umývání nádobí.

“No prosím,” řekl Harris, “tak si teda opatříme pořádnou jachtu s kapitánem a vyjeďme si se vší parádou!”

Ale já jsem i proti tomuto řešení protestoval. Tyhle kapitány moc dobře znám; výlet po moři, to pro ně znamená kotvit v dosahu souše, aby měli pár kroků k ženě a k rodině, o zamilované hospodě ani nemluvě.

Před lety, když jsem byl ještě mladý a nezkušený, jsem si jednou sám najal plachetnici. Tři okolnosti se spojily, aby mě vehnaly do toho nerozumu: potkalo mě neočekávané štěstí; Ethelberta projevila touhu po mořském vánku; a zrovna příští ráno jsem v klubu čirou náhodou vzal do ruky jedno číslo Sportovce a přišel tam na tento inzerát:

MILOVNÍKŮM PLACHTÉNÍ. - Jedinečná příležitost - Ferina, jola o 28 tunách. - Vlastník, odvolaný náhle v obchodní záležitosti do ciziny, ochotně pronajme tohoto luxusně vybaveného “mořského chrta” na jakoukoli kratší i delší dobu. - Dvě kajuty a salón; pianino značky Woffenkoff; nový kotel na vyvářku. - 10 guinejí týdně. - Bližší informace u firmy Pertwee a spol., Bucklersbury 3A.

To mi připadalo jako vyslyšená modlitba. “Nový kotel na vyvářku” mě sice nikterak nezajímal; těch pár věcí, které bude zapotřebí přeprat, klidně počká až domů, říkal jsem si. “Pianino značky Woffenkoff”, to však znělo lákavě. Představil jsem si Ethelbertu, jak večer hraje - něco s refrénem, který po několika zkouškách může s námi sborově pět posádka -, zatímco náš pohyblivý domov uhání “jako chrt” po stříbrných vlnách.

Vzal jsem si drožku a na udanou adresu jsem si rovnou zajel. Pan Pertwee byl pán nenápadného vzhledu a měl neokázalou kancelář ve třetím poschodí. Ukázal mi akvarel Feriny, letícího po větru. Paluba byla skloněna k oceánu v úhlu 95 stupňů. Na palubě nebyla na tom obrázku ani živá duše; všecky patrně sklouzly do moře. Já taky nechápu, jak by se tam někdo byl mohl udržet, ledaže by byl přitlučen hřebíky. Poukázal jsem na tuto nevýhodu, ale agent mi vyložil, že ten obrázek představuje Ferinu v okamžiku, kdy se za onoho svého pověstného vítězného závodu o medwayský pohár obrací o 180 stupňů a obeplouvá, nebím už co. Pan Pertwee předpokládal, že o té události je mi všechno známo, tak jsem se radši na nic neptal. Dvě skvrnky až u samého rámu, které jsem v prní chvíli pokládal za moly, zobrazovaly, jak se ukázalo, druhého a třetího vítěze v té proslulé regatě. Fotografie Feriny kotvícího u Gravesendu, byla už méně impozantní, zato slibovala větší stabilitu. A jelikož všechny odpovědi na mé dotazy zněly uspokojivě, najal jsem si tu loď na čtrnáct dní. Pan Pertwee pravil, že to je šťastná náhoda, že ji chci pouze na čtrnáct dní - později jsem mu dal za pravdu -, protože ta doba přesně navazuje na další pronájem. Kdybych prý Ferinu žádal na tři týdny, nemohl by mi vůbec vyhovět.

Když jsme se takto dohodli, pan Pertwee se mě zeptal, jestli jsem si už vyhlédl nějakého kapitána. Že jsem si žádného nevyhlédl, to byla další šťastná náhoda - štěstí mi zřejmě přálo ve všem všudy - ježto pan Pertwee byl přesvědčen, že nemohu udělat nic lepšího, než se přidržet pana Goylese, v jehož péči se loď v současné době nalézá; je to znamenitý kapitán, ujišťoval mě pan Pertwee, námořník, který zná moře jako manžel vlastní manželku a pod jehož velením nikdy nikdo nepřišel o život.

Pořád ještě bylo časné dopoledne a plachetnice kotvila u Harwiche. Chytil jsem vlak v deset pětačtyřicet z nádraží Liverpool Street a v jednu hodinu jsem už rozmlouval s panem Goylesem přímo na palubě. Pan Goyles byl obtloustlý chlapík, který měl v sobě něco otcovského. Vyložil jsem mu, jak si to představuji, že bych totiž rád obeplul ty ostrovy nad Holandskem a pak to vzal nahoru k Norsku. Kapitán řekl “Výborně, pane,” a zatvářil se, jako kdyby ho vyhlídka na tu cestu nadchla; sám prý z ní bude mít požitek. Přešli jsme k otázce potravinových zásob a pan Goyles projevil nadšení ještě větší. Přiznávám se ovšem, že množství potravin, které navrhoval, mě překvapilo. Být to v dobách kapitána Drakea a španělského panství v karibské oblasti, byl bych pojal obavy, že se chystá k něčemu nezákonnému. Ale on se tím svým otcovským způsobem zasmál a ujistil mě, že to nikterak nepřeháníme. A když něco zbude, tak si to rozdělí a vezme domů lodní posádka - tak to bylo zřejmě zvykem. Já měl sice dojem, že tu posádku zásobím na celou zimu, ale nechtěl jsem vypadat jako držgrešle, a tak jsem už nic neříkal. Požadované množství nápojů mě překvapilo rovněž. Já jsem naplánoval tolik, kolik jsme podle mého odhadu mohli spotřebovat my sami, a pak pak Goyles zahovořil jménem posádky. K jeho cti musím říci, že o to své mužstvo vskutku pečoval.

“Neradi bychom zažili nějaké orgie, pane Goylesi,” namítl jsem.

“Orgie!” zvolal pan Goyles. “Tahle kapička jim stačí tak akorát do čaje!”

A vysvětlil mi, že se řídí heslem: “Opatři si dobrý chlapy a dobře se o ně starej!”

“Pak vám odvedou lepší práci,” dodal pan Goyles, “a rádi přijdou zas.”

Já za svou osobu jsem si ani moc nepřál, aby přišli zas. Začínal jsem jich mít až po krk, a to jsem je ještě ani neviděl; pro mě to byla posádka chamtivá a nenažraná. Ale pan Goyles stál tak bodře na svém a já byl tak nezkušený, že jsem mu opět nechal volnou ruku. A on slíbil, že osobně dohlédne, aby ani v této kategorii nepřišlo nic nazmar.

I výběr členů posádky jsem nechal na něm. Říkal, že kvůli mně to všechno může zastat, a taky zastane, s dvěma lodníky a jedním plavčíkem. Jestli narážel na likvidaci zásob jídla a pití, pak na to taková posádka rozhodně nemohla stačit; ale snad měl na mysli obsluhu plachetnice.

Na zpáteční cestě jsem se stavil u svého krejčího a objednal jsm si úbor na jachtu a bílý klobouk, a krejčí slíbil, že sebou hodí a že to všechno ušije včas. A pak jsem se vrátil domů a řekl jsem Ethelbertě, co všechno jsem zařídil. Její radost kalila jen jediná obava - jestli jí švadleny budou moci včas ušít úbor na jachtu. To jsou ty ženské!

Svatební cestu, na kterou jsme si vyjeli teprve před nedávnem, jsme museli předčasně ukončit, a tak jsme se rozhodli, že tentokrát s sebou nikoho nepozveme a necháme si celou plachetnici jenom pro sebe. A že jsme se takto rozhodli, za to dodnes děkuji nebesům. V pondělí jsme se nastrojili do samých nových věcí a vyrazili jsme. Co měla na sobě Ethelberta, to už si nepamatuji, vím jenom, že jí to ohromně slušelo. Já měl oblek tmavomodrý, lemovaný úzkou bílou paspulkou, což bylo myslím velice efektní.

Pan Goyles nás už čekal na palubě a oznámil nám, že je prostřeno k obědu. Kuchaře, to musím uznat, opatřil znamenitého. Schopnosti ostatních členů posádky jsem neměl příležitost posoudit. Ale podle toho, jak vypadali za odpočinku, mohu říci, že dělali dojem mužstva sympatického.

Představoval jsem si, že až se i posádka naobědvá, ihned zvedneme kotvu a že se budu opírat o zábradlí, s doutníkem v ústech a s Ethelbertou po boku, a budu se dívat, jak se bílé útesy mé otčiny pomaloučku noří za obzor. Ethelberta i já jsme se svých rolí v tomto představení řádně ujali a čekali jsme, majíce celou palubu sami pro sebe.

“Dávají si načas,” prohodila Ethelberta.

“Nu,” odvětil jsem já, “jestli mají ve čtrnácti dnech sníst aspoň polovičku toho, co je v této lodi uskladněno, budou potřebovat na každé jídlo hezky slušnou dobu. Radši na ně nespěchejme, nebo z toho všeho nespořádají ani čtvrtinu.”

“Zřejmě šli už spat,” řekla Ethelberta o něco později. “Vždyť je pomalu čas na svačinu.”

Chovali se vskutku velice tiše. Šel jsem na příď a zavolal jsem dolů pod schůdky na kapitána Goylese. Zavolal jsem na něj třikrát, a teprve potom se pomalu vyškrábal nahoru. Připadal mi nemotornější a starší, než když jsem ho viděl naposled. Z pusy mu trčel vyhaslý doutník.

“Až budete se vším hotov, pane kapitáne, tak vyplujeme,” řekl jsem.

Kapitán Goyles vyňal z pusy ten doutník.

“Dneska ne, pane, když dovolíte,” odvětil.

“Ale! Copak se vám na dnešku nelíbí?” zeptal jsem se. Vím, že námořníci jsou cháska pověrčivá, a tak jsem si myslel, že pondělek třeba považují za den nešťastný.

“Den ten by nevadil,” odpověděl kapitán Goyles, “ale vítr mi dělá starosti. A nevypadá na to, že by se chtěl změnit.”

“Copak potřebujeme, aby se změnil?” divil jsem se. “Podle mého je přesně takový, jaký má být - měli bychom ho v zádech.”

“No právě, právě,” přitakal kapitán Goyles, “v zádech, to je ten správnej výraz. V těch zádech bysme totiž měli smrt, kdybysme, nedej Pámbu, museli v tomhle vyplout. Abyste rozuměl, pane,” vysvětloval v odpověď na můj udivený pohled, “tohle je vítr, kterýmu my říkáme “soušák”, poněvadž fouká přímo od souše.”

Musel jsem uznat, že ten člověk má pravdu: vítr skutečně foukal přímo od souše.

“V noci se možná obrátí,” pravil kapitán Goyles už trochu nadějněji. “Naštěstí není prudkej, a tahle loď sedí pevně.”

Pak si dal doutník zpátky do pusy a já se vrátil na záď a vyložil jsem Ethelbertě, proč se náš odjezd odkládá. Ethelberta už neměla tak jásavou náladu, jako když jsme se nalodili, a přála si vědět, proč nemůžeme vyplout, když vítr fouká od souše.

“Kdyby nevanul od souše,” prohlásila, “tak by vanul od moře a hnal by nás zpátky ke břehu. Já si myslím, že tohle je zrovna ten vítr, jaký potřebujeme.”

“To z tebe mluví tvá nezkušenost, miláčku,” poučoval jsem ji. “To se jen tak zdá, že tohle je zrovna ten vítr, jaký potřebujeme, ale není to ten vítr. Tomuhle větru my říkáme soušák a soušák je vždycky velice nebezpečný.

Ethelberta chtěla vědět, proč je soušák velice nebezpečný.

Ta její neústupnost mně už začínala jít na nervy; ale asi jsem sám nebyl v nejlepší kondici; monotónní houpání zakotvené plachetničky působí na činorodého ducha depresívně.

“Podrobně ti to vysvětlit nemůžu,” odvětil jsem podle pravdy, “vím jenom, že vyplout za tohoto větru by byl vrchol hazardérství a mně na tobě příliš záleží, má drahá, než abych tě zbytečně vystavoval nebezpečí.”

To jsem považoval za dost obratné uzavření debaty, ale Ethelberta na to podotkla, že za těchto okolností jsme se mohli klidně nalodit až v úterý, a sešla do podpalubí.

Nazítří se vítr otočil k severu; byl jsem vzhůru ož od časného jitra a hned jsem na tu změnu upozornil kapitána Goylese.

“No práve, právě, pane,” pravil. “Je to smůla, ale to se nedá nic dělat.”

“Tak vy máte za to, že dnes vyplout nemůžeme?” odvážil jsem se zeptat.

Kapitán se na mně nerozhněval. Jenom se zasmál.

“Inu, pane,” povídá, “kdybyste chtěl jet do Ipswiche, tak bysme lepší vítr mít nemohli, jenomže my máme namířeno k holandskýmu pobřeží a v tom pádě - no co vám mám povídat?”

Sdělil jsem tuto novinu Ethelbertě a dohodli jsme se, že ten den strávíme na břehu. Harwich není moc veselé město, k večeru je tam dokonce dost velká nuda. “U doverského dvora” jsme si dali čaj a pár chlebíčků s řeřichovým salátem a pak jsme se vrátili na nábřeží, abychom se podívali, co dělá loď a kapitán Golyes. Na kapitána jsme čekali celou hodinu. Když přišel, byl v mnohem lepší náladě než my; kdyby mi sám nebyl řekl, že než jde na kutě, jakživ nevypije víc než jednu sklenici horkého grogu, byl bych si myslel, že je opilý.

Nazítří ráno vanul vítr k jihu, což kapitána Goylese nemálo zneklidnilo; ukázalo se totiž, že je stejně nebezpečné vyplout, jako zůstat tam, kde jsme; zbývala nám jediná naděje: že se vítr změní, dřív než se nám něco stane. To už Ethelberta pojala k té plachetnici značnou nechuť; prohlásila, že by mnohem raději strávila týden v takové té lázeňské kabině na kolečkách, neboť lázeňská kabina na kolečkách se aspoň dá pevně postavit.

Strávili jsme další den v Harwichi a noc po něm - i tu příští - jsme přespali “U královy hlavy”, jelikož vítr vanul neustále k jihu. V pátek foukal vítr přesně od východu. Kapitána Goylese jsem potkal na nábřeží a zmínil jsem se mu, že za těchto okolností bychom se snad mohli vydat na cestu. Má umíněnost ho zjevně rozčílila.

“Kdybyste se v tom kapánek líp vyznal, pane,” pravil, “sám byste pochopil, že to není možný. Vždyť vítr fouká rovnou od moře.”

“Pane kapitáne,” řekl jsem, “povězte mi laskavě, co jsem si to vlastně najal. Je to plachetnice nebo hausbót?”

Vypadal, jako kdyby ho ten dotaz překvapil.”

“Je to jola,” povídá.

“Abyste totiž rozuměl, oč mi jde,” na to já. “Může se s tou věcí vůbec pohnout? Nebo je tady pevně přimontovaná? Jestli je přimontovaná,” dodal jsem, “upřímně mi to prozraďte, a my si seženeme pár truhlíků s břečťanem, dáme si je pod okénka z kajuty, palubu si osázíme dalšími kytičkami a natáhneme si přes ni plátěnou střechu a prostě si to tady pěkně zvelebíme. Jestli se ale ta věc může hýbat…”

“Hejbat!” skočil mi do řeči kapitán Goyles. “Když má Ferina za sebou ten správnej vítr…”

“A jaký je to vítr, ten správný?” ptám se.

To kapitánu Goylesovi očividně zamotalo hlavu.

“V tomto týdnu,” pravil jsem dále, “jsme už měli vítr od severu, od jihu, od východu, od západu - a to s různými modifikacemi. Jestli víte o nějakém dalším bodu na větrné růžici, z něhož může vítr dout, řekněte mi o něm, a já ještě počkám. Jestli o žádném nevíte a jestli vaše kotva už nezarostla do dna oceánu, tak ji dneska zvedneme a uvidíme, co to bude dělat.”

Z toho vyrozuměl, že jsem odhodlán ke všemu.

“No prosím!” řekl. “Vy jste pán, já jsem kmán. Mám, zaplať Pámbu, jenom jedno děcko, který ja na mě závislý, a vykonavatelé vaší poslední vůle budou nepochybně vědět, jaký povinnosti je čekaj vůči mý starý.”

Jeho slavnostně vážný tón na mě zapůsobil.

“Pane Goylesi,” řekl jsem, “jednejte se mnou na rovinu. Existuje nějaká naděje, nebo nějaké počasí, jež nám umožní dostat se z tohohle pitomého hnízda?”

V kapitánu Goylesovi opět ožila ta jeho bodrá vlídnost.

“Víte, pane,” povídá, “tohle je moc divný pobřeží. Jak už je člověk jednou venku na moři, tak je všechno v pořádku, ale dostat se tam v takový skořápce, jak je tahle - víte, pane, upřímně řečeno, to je pěkná fuška.”

Rozloučili jsme se, když mě kapitán Goyles ujistil, že bude bdít nad počasím jako matka nad svým spícím robátkem; to bylo jeho vlastní přirovnání a mě dost dojalo. Pak jsem ho zas viděl v poledne; bděl nad počasím za oknem hospody “U řetězu a kotvy”.

Toho odpoledne v pět hodin se na mě usmálo štěstí; v prostředku hlavní třídy jsem potkal dva své kamarády, plachtaře, kteří se v Harwichi museli zdržet, protože se jim polámalo kormidlo. Vyprávěl jsem jim, co mě potkalo, a je to zjevně spíš pobavilo než překvapilo. kapitán Goyles a jeho lodníci pořád ještě bděli nad počasím. Běžel jsem tedy ke “Králově hlavě” a zburcoval jsem Ethelbertu. Pak jsme se všichni čtyři tiše přikradli na nábřeží a ke své lodi. Na palubě byl jenom plavčík; moji dva přátelé se ujali velení a v šest hodin už jsme vesele klouzali podél pobřeží k severu.

Tu noc jsme zakotvili v Aldoborough a příštího dne jsme dorazili do Yarmouthu. Tam se moji přátelé s námi museli rozloučit, a tak jsme se rozhodli plachetnici opustit. Zásoby jsme hned zrána prodali na pláži v dražbě. Prodělal jsem na tom, ale hřálo mě vědomí, že jsem doběhl kapitána Goylese. Ferinu jsem svěřil jednomu místnímu námořníkovi, který ji za pár zlaťáků slíbil dopravit zpátky do Harwiche; a do Londýna jsme se vrátili vlakem. Možná že všechny plachetnice nejsou jako Ferina a všichni kapitáni jako pan Goyles, ale já jsem po téhle zkušenosti jak proti plachetnicím, tak proti jejich kapitánům zaujatý.

I George byl toho mínění, že plachetnice by znamenala spoustu odpovědnosti, a tak jsme tento nápad zavrhli.

“A co řeka?” nadhodil Harris. “Na řece jsme zažili moc pěkné časy.”

George mlčky zabafal ze svého doutníku a já rozlouskl další ořech.

“Řeka, to už není to, co to bývalo,” řekl jsem. “Bůhví, co to v tom říčním vzduchu teď je - snad taková vlhkost nějaká - že z toho vždycky dostanu hexnšús.”

“Já taky,” pravil George. “Bůhví, čím to je, ale já si už nemůžu dovolit spát někde poblíž řeky. Na jaře jsem byl týden u Joea a každou noc jsem se tam probudil už v sedm a pak jsem už nezavřel oka.”

“No to byl jen takový návrh,” poznamenal Harris. “Mně osobně řeka taky nesvědčí; vždycky mi rozbouří to moje revma.”

“Co mně dělá dobře,” řekl jsem, “to jsou hory. Co byste říkali pěší tůře po Skotsku?”

“Ve Skotsku pořád prší,” namítl George. “Já tam byl předloni tři neděle a v jednom kuse jsem byl zlitý - v tom původním slova smyslu teda.”

“Moc hezky je ve Švýcarsku,” podotkl Harris.

“Jenže do Švýcarska bychom nemohli jet sami, to by ženské nesnesly,” namítl jsem. “Víš, jak to dopadlo posledně. My musíme někam, kde by to delikátně vypiplané dámy nebo děti prostě nevydržely; někam, kde jsou mizerné hotely a kde se cestuje nepohodlně; někam, kde nám to dá zabrat, kde se nadřeme a třeba budem mít vysoko do žlabu…”

“Tak to pozor!” přerušil mě George. “Pozor, kamaráde! Nezapomeň, že jedu taky já!”

“Já už to mám!” zvolal Harris. “Vyjedeme si na kolech!”

George se zatvářil nerozhodně.

“To musíš každou chvíli do kopce,” pravil. “A máš proti sobě vítr.”

“Ale pak zas jedeš s kopce a máš vítr v zádech,” řekl Harris.

“To jsem nikdy nepozoroval,” namítl George.

“Na nic lepšího, než je výlet na kolech, nepřijdeš,” trval na svém Harris.

Já jsem s ním chtě nechtě musel souhlasit.

“A řeknu ti, kam si vyjedeme,” dodal Harris. “Do Černého lesa.”

“No dovol! Tam je to pořád jenom do kopce,” namítl George.

“Pořád ne,” odvětil Harris. “Tak ze dvou třetin. Ale existuje jedna vymoženost, na kterou jsi zapomněl.”

Opatrně se rozhlédl a snížil hlas až do šepotu.

“Na ty kopce jezdí nahoru takové malinké vláčky, takové miniaturky s ozubenými kolečky, které…”

Vtom se otevřely dveře a objevila se paní Harrisová. Ethelberta si prý už nasazuje klobouk a Muriel po marném čekání zarecitovala Bláznivou svačinu bez nás.

“Zítra ve čtyři v klubu,” zašeptal mi Harris, když se zvedal, a já, když jsme šli nahoru, jsem to přihrál Georgeovi.