Moje objevené “Ameriky”

 
Choulostivá záležitost - Co mohla říci Ethleberta - Co ve skutečnosti řekla - Co řekla paní Harrisová - Co jsme řekli Georgeovi - Hodláme odjet ve středu - George navrhuje, jak bychom mohli rozšířit svoje obzory - Harris a já jsme skeptičtí - Kdo se na tandemu nejvíc nadře - Jak se na to dívá ten první - Jak na to nahlíží ten za ním - Jak Harris ztratil manželku - Otázka zavazadel - Moudrost nebožtíka strýce Podgera - Začátek historky o muži, který měl brašnu.
 

Já jsem doma provedl ofenzívu ještě téhož večera. Zahájil jsem ji tím, že jsem byl schválně poněkud popudlivý. Přestavoval jsem si, že Ethelberta k tomu něco podotkne. A já že to přiznám a odůvodním naprostým přepracováním. Což přirozeně povede k debatě o mém celkovém zdravotním stavu a o samozřejmé nutnosti okamžitě a nesmlouvavě s tím něco udělat. Doufal jsem, že když budu postupovat jen trochu takticky, docílím možná i toho, že příslušný návrh vyjde přímo od Ethelberty. Už jsem ji v duchu slyšel, jak říká: “Kdepak, miláčku, změnit způsob života musíš, dokonale změnit způsob života. Dej si říct a na měsíc někam odjeď. Ne, ne, abych jela s tebou, to nechtěj. Já vím, že by byl rád, kdybych s tebou jela, ale já nepojedu. Ty teď potřebuješ mužskou společnost. George a Harrise zkus přemluvit, aby s tebou jeli. Věř mi, mozek, který musí být pořád v tak vypjaté pohotovosti jako ten tvůj prostě vyžaduje občasnou úlevu od toho vyčerpávajícího domácího prostředí. Zapomeň na chvilku, že děcka potřebují hudební výchovu a boty a kola a třikrát denně rebarborovou tinkturu; zapomeň, že jsou na světě taky kuchařky a čalouníci a sousedovic psi a účty od řezníka. Najdi si nějaký zelený kouteček, kde bude pro tebe všechno nové a neznámé a kde ten tvůj přetažený mozek zas načerpá klid a svěží nápady. Prostě na nějaký čas odjeď a mně tak dej možnost, abych tě postrádala a mohla se zamyslet nad tvou dobrotou a nad všemi tvými ctnostmi, na které, když je mám kolem sebe pořád, bych třeba mohla pozapomenout - vždyť jsem jenom člověk; dobrodiní slunce a krásy měsíce si přece taky dost nevážíme, protože jsme si na ně zvykli. Odjeď a vrať se mi osvěžený na duchu i na těle, vrať se mi ještě vtipnější a hodnější - jestli to vůbec ještě jde -, než jsi teď.”

Ale i když se naše přání někdy splní, nikdy s nám nezjeví v takové parádě, v jaké si je malujeme. Tak především: že jsem popudlivý, to Ethelberta vůbec nezaznamenala; sám jsem ji na to musel upozornit. Řekl jsem:

“Nesmíš se na mě zlobi, ale já dneska nejsem ve své kůži.”

A ona na to: “Tak? Mně se nezdá, že bys byl jiný než obvykle. A co je s tebou?”

“Těžko říct,” pravil jsem. “Ale připravuje se to ve mně už hezkých pár neděl.”

“To je ta whisky!” děla Ethelberta. “Jakživ ji nepiješ, jenom když jsem u Harrisových. A dobře víš, že ji nesnášíš. Hned ti stoupne do hlavy.”

“To není po whisky,” odvětil jsem, “to má hlubší příčiny. Jde spíš od duševní nevolnost, ne o tělesnou.”

“To máš z toho, že čteš ty kritiky o sobě,” pravila Ethelberta, už s větším porozumněním. “Dej konečně na mou radu a házej je do ohně.”

“Po kritikách to taky není,” odpověděl jsem. “Ty poslední byly dost lichotivé - jedna nebo dvě z nich.”

“Tak co to s tebou je?” děla Ethelberta. “Nějaký důvod to mít musí.”

“Ne, nemá,” odvětil jsem, “to je na tom to pozoruhodné. Zmocnil se mne prostě takový podivný pocit neklidu, jinak to popsat nedovedu.”

Ethelberta se na mě podívala s poněkud zpytavým výrazem; ale neřekla nic, a tak jsem v té debatě pokračoval sám.

“Děsí mě ten bolestně jednotvárný způsob života, ty klidné, blažené dny, kdy se nic neděje.”

“Na to bych moc nereptala, být tebou,” pravila Ethelberta. “Třeba přijdou jinačí dny, a ty se nám budou líbit o moc míň.”

“Tím si nejsem tak docela jist,” odporoval jsem. “Když je život samá radost, dovedu si představit, že i bolest uvítá člověk co příjemnou změnu. V duchu se ptávám, jestli svatým v nebi nejde tej jejich božský klid občas na nervy. Mne aspoň by život v nekonečné blaženosti, nepřerušované najakou ojedinělou diskontní notou, uváděl v šílenství. Jsem asi moc divný člověk,” říkal jsem dále, “sám se v sobě nevyznám. Jsou dokonce chvíle, kdy sám sebe nesnáším.”

Takovýhle proslůvek, naznačující skryté hlubiny nepopsatelných citových rozpoložení, už nejednou Ethelbertu dojal, ale toho večera to v ní kupodivu nevzbudilo pražádné porozumění. Pokud jde o to nebe a o to, jak by na mě případně působilo, tím ať se prý netrápím, radila mi a podotkla, že jenom blázen chodí naproti starostem, které třeba ani nepřijdou; a že jsem divný člověk, nu, s tím už prý stejně nemůžu nic dělat, a když už jsou ostatní lidé ochotni to se mnou vydržet, tak ať prý nad tím mávnu rukou. A že je život jednotvárný, dodala, to je běžná zkušenost; v tomhle bodě mě prý chápe.

“Ani nevíš,” řekla, “jak já někdy zatoužím být pryč odtud, dokonce i od tebe; ale vím, že to nejde, a tak si tím nelámu hlavu.”

Takhle jsem Ethelbertu ještě nikdy mluvit neslyšel; a nesmírně mě to ohromilo a zarmoutilo.

“To od tebe nebylo moc hezké,” řekl jsem. “Takové věci manželka říkat nemá.”

“To já vím,” odvětila, “a proto taky je obyčejně neříkám. Vy muži jakživi nepochopíte,” pokračovala, “že ikdyž vás žena sebevíc miluje, někdy vás přece jen má až po krk. Nemáš ponětí, jak by se mi líbilo, kdybych si občas mohla nasadit klobouk a vypadnout z domu a nemusela nikomu vykládat, kam jdu a proč tam jdu a jak tam budu dlouho a kdy se vrátím. Nemáš ponětí, jak ráda bych sem tam dala připravit večeři, která by chutnala mně a dětem, ale tebe by přiměla k tomu, abys popadl deštník a odešel do klubu. Nemáš ponětí, jak někdy toužím pozvat si některou ženu, kterou mám ráda, ale kterou, jak dobře vím, nemáš rád ty; nebo jít na návštěvu k lidem, s kterými bych si já ráda popovídala, nebo jít spat, když já jsem unavená, a vstát ráno, až mně se bude chtít vstát. Když dva lidé žijí spolu, tak každý z nich musí v jednom kuse podřizovat svá přání tomu druhému. A tak dělá člověku moc dobře, když se to napětí občas uvolní.”

Když jsem o těch Ethelbertiných slovech uvažoval později, musel jsem uznat, že v nich bylo moc moudrosti. Ale v té první chvíli, to přiznávám, mě ranila a rozhořčila.

“No jestli se mne chceš zbavit…” řekl jsem.

“Neplácej nesmysly, prosím tě,” přerušila mě Ethelberta. “Chci se tě zbavit leda na chviličku, jenom na tak dlouho, abych zapomněla, že jedna dvě stránečky v tvé povaze nejsou zrovna dokonalé, jenom na tak dlouho, abych si vzpomněla, že jinak jsi docela milý, a abych se na tebe zase těšila, jako jsem se na tebe těšívala v dobách, kdy jsem tě nevídala tak často jako teď; teď jsem vůči tobě možná trošku zlhostejněla, zrovna tak jako člověk zlhostejní k nádheře slunce, když se s ní setkává den co den.”

Tenhle Ethelbertin tón se mi nelíbil. Mluvila s lehkovážností, která se naprosto nehodila k tématu, k němuž jsme se dostali. Že je nějaká žana vůbec schopna s radostí vítat možnost tí až čtyřnedělního odloužení od manžela, to mi připadalo velice ošklivé a odporovalo to mé představě o ženství; a Ethelbertě to už vůbec nebylo podobné. Rozmrzelo mě to a už se mi na ten výlet vůbec nechtělo. A nebýt George a Harrise, byl bych se myšelnky na něj vzdal. Ale za stávajících okolností jsem neviděl možnost, jak své rozhodnutí změnit se ctí.

“Prosím, Ethelberto,” řekl jsem, “budiž po tvém. Když si přeješ mít ode mne dovolenou, měj si ji a dobře si jí užij. Ale jestli to od manžela není impertinentní zvědavost, moc rád bych věděl, co za mé nepřítomnosti hodláš dělat.”

“Najmeme si ten domek ve Folkestonu,” odpověděla Ethelberta, “a nastěhuju se tam s Kate. A jestli chceš prokázat dobru službu Claře a Harrisovi,” dodala, “přemluv Harrise, aby jel s tebou, a já pak budu moci vzít s sebou i Claru. My tři jsme spolu zažily moc veselé časy, než jste přišli vy chlapi, a bylo by moc příjemné si ty časy připomenout. Co myslíš, podařilo by se ti pana Harrise přemluvit, aby s tebou jel?”

Řekl jsem, že se o to pokusím.

“To budeš hodný,” pravila Ethelberta. “A nedej se odbýt. A co kdybyste s sebu vzali George?”

Odvětil jsem, v tom že nevidím žádnou výhodu, když pojede taky George, to že je přece starý mládenec, takže jeho odjezd nebude pro nikoho dobrodiním. Ale ženy satiru nechápou. Ethelberta pouze podotkla, že by to bylo od nás nekamarádské, kdybychom jeli bez něho. Slíbil jsem tedy, že mu to předložím k úvaze.

Když jsem se druhého dne odpoledne sešel v klubu s Harrisem, hned jsem se ho zeptal, jak pochodil.

“Ale výborně!” povídá. “Všecko šlo úplně hladce.”

Ale z jeho tónu jsem vycítil, že k úplné spokojenosti mu cosi chybí, a tak jsem naléhal, aby mi to vylíčil podrobně.

“No byla na mě jako med,” vykládal tedy. “Že prý to je od George vynikající nápad a že prý mi to určitě udělá dobře.”

“To zní skvěle,” povídám. “Kde je ten háček?”

“V tomhle není žádný háček,” odpověděl Harris, “jenomže to ještě není všecko. Pak přešla Clara k jiným věcem.”

“Aha,” řekl jsem.

“Začala s tou svou poslední mánií - s koupelnou,” vykládal dál.

“O tom už vím,” přikývl jsem. “I Ethelbertě už ten nápad nasadila do hlavy.”

“Musel jsem zkrátka dovolit, aby se to všecko hned rozjelo. No moc jsem se bránit nemohl, pochop, když v té druhé věci projevila takové porozumění. Bude mě to stát sto liber, přinejmenším.”

“Tolik?” podivil jsem se.

“Ani o penny míň,” pravil Harris. “Jenom předběžný rozpočet zní na šedesát.”

To jsem moc nerad slyšel.

“A pak je tu ještě ten kuchyňský sporák,” pokračoval Harris. “Všecky katastrofy, co se u nás v posledních dvou letech semlely, zavinil jenom ten sporák.”

“To já znám,” přitakal jsem. “My už bydlíme v sedmém domě od té doby, co jsme se vzali, a kuchyňský sporák byl v každém novém domě horší než v tom předešlém. Ten, co máme teď, to není jenom budižkničemu, to je přímo poťouchlík. Jak máme hosty, hned to pozná, a dělá všecko možné, aby se předvedl v tom nejhorším světle.”

“No, my budeme mít nový sporák,” řekl Harris, ale neřekl to zrovna pyšně. “Clara soudí, že hrozně ušetříme, když obě ty přestavby provedeme současně. Já si myslím, že kdyby ženská chtěla diamantovou tiáru, tak by tvrdila, že ji chce jenom proto, aby ušetřila za klobouk.”

“Kolik myslíš, že tě ten sporák bude stát?” ptal jsem se. Velice mě to zajímalo.

“Nevím,” odvětil Harris. “Asi další dvacku. A pak jsme mluvili o pianu. Poznáš ty, jestli je mezi dvěma piany nějaký rozdíl?”

“No, některé dělá větší rámus než ostatní,” odpověděl jsem, “ale na to si člověk zvykne.”

“To naše má úplně špatný vyšší rejstřík,” pravil Harris. “Mimochodem, co to je, ten vyšší rejstřík?”

“To je ten konec, kde to ječí,” vysvětloval jsem, “kde ten instrument vydává zvuky, jako kdybys mu šlapal na ocas. Kadencí v tomhle rejstříku končívají taková ta obíbená potpourri.”

“Tak tenhle rejstřík prý musí být hlasitější,” pravil Harris. “Naše staré piano ječí moc slabě. Takže je budu muset dát do dětského pokoje a do salónu koupím nové.”

“A to je všechno?” zeptal jsem se.

“Ano,” přikývl Harris. “Na nic jiného si Clara zřejmě nevzpomněla.”

“Až přijdeš domů, řekl jsem, “uvidíš, že si vzpomněla ještě na něco.”

“Na co?” děsil se Harris.

“Na domek ve Folkestonu. Pro letní sezónu.”

“K čemu by jí byl domek ve Folkestonu?” ptal se Harris.

“K bydlení,” pravil jsem. “K bydlení v letních měsících.”

“Ale vždyť jede ke svým příbuzným do Walesu,” namítal Harris. “Na celé prázdniny. S dětmi. Pozvali ji tam.”

“Tak asi pojede nejdřív do Walesu,” řekl jsem, “a potom teprve do Folkestonu. Nebo se v tom Walesu zastaví na zpáteční cestě. Ale ten domek ve Folkestonu na léto chtít bude, tak jako tak. Můžu se ovšem mýlit - kvůli tobě bych si to přál - ale mám takové tušení, že se nemýlím.”

“To bude drahá záležitost, ten náš výlet,” pravil Harris.

“Byl to idiotský nápad,” řekl jsem, “hned od základu.”

“A od nás to byla pitomost, že jsme toho chlapa vůbec poslouchali,” dodal Harris. “Jednou nás ještě přivede do opravdického maléru.”

“On vždycky všecko zbabrá,” přikývl jsem.

“A vždycky musí být po jeho,” dodal Harris.

V tu chvíli jsme z haly zaslechli jeho hlas; ptal se, jestli mu přišla nějaká pošta.

“Radši mu nic neříkejme,” navrhoval jsem. “Teď už stejně nemůžeme couvnout…”

“A nic bychom tím ani nezískali,” přidal se Harris. “Já už tu koupelnu a to piano teď pořídit musím.”

George vstoupil s veselým výrazem.

“Tak co?” ptal se. “V pořádku? Povedlo se vám to?”

Jeho tón se mi ani trochu nelíbil; a Harrisovi, jak jsem si všiml, byl stejně protivný.

“Co jestli se nám povedlo?” otázal jsem se.

“No vypadnout z domu,” řekl George.

Cítil jsem, že nadešel čas, abych Georgeovi podal jistá vysvětlení.

“V manželství,” pravil jsem, “muž míní a žena nemění. To je její povinnost, to jí velí každé náboženství.”

George si založil ruce a zvedl oči ke stropu.

“Můžeme se tomu posmívat, můžeme na to vymýšlet vtipečky,” pravil jsem dále, “ale v praxi to vždycky dopadne stejně. Harris a já jsme svým manželkám oznámili, že odjíždíme. Jsou z toho zarmouceny, přirozeně; chtěly by jet s námi; a když to nejde, byly by raději, kdybychom zůstali doma. Ale my jsme jim vyložili, jak si to přejeme - a je po debatě.”

“Tak to odpusťte,” povídá George, “tohle já jsem nevěděl. To víte, starý mládenec! Jeden ti řekne to, jiný zas ono, a já každého vyslechnu…”

“To právě nemáš,” řekl jsem. “Chceš-li být správně informován, přijď vždycky k Harrisovi nebo ke mně; my ti tyhle problémy objasníme podle pravdy.”

George nám poděkoval a přešli jsme k tomu co se mělo projednat.

“Kdy vyrazíme?” ptal se George.

“Pokud jde o mne,” odvětil Harris, “čím dřív tím líp.”

Chtěl být asi pryč, než si jeho žena vzpomene ještě na něco dalšího. A tak jsme to domluvili na příští středu.

“A jakou si určíme trasu?” pravil Harris.

“Já bych jeden návrh měl,” řekl George. “Předpokládám, že toužíte rozšířit svoje obzory.”

“No, aby z nás byly nějaké monstrózity učenosti, to nechceme,” odvětil jsem. “Do jisté rozumné míry se přivzdělat můžeme, to ano, ovšem jestli se to dá pořádit lacino a bez větší fyzické námahy.”

“To dá!” pravil George. “Holandsko a Rýn už známe. Navrhuju tedy, abychom jeli lodí do Hamburku, prohlédli si Berlín a Drážďany a pak se přes Norimberk a Stuttgart vydali do Černého lesa.”

“Taky v Mezopotámii je prý pár pěkných místeček,” zabručel Harris.

George pravil, že Mezopotámie je trošku z ruky, ale trasa Berlín - Drážďany že je dosažitelná. Ať už měl pravdu nebo ne, nakonec nás přemluvil.

“A kola,” pravil George, “jako obyčejně, ne? Harris a já na tandemu…”

“Tak to teda ne,” přerušil ho rozhodně Harris. “Na tandemu pojedeš ty s Jeromem a já pojedu sólo.”

“To je mi jedno,” souhlasil George. “Tak na tandemu já s Jeromem a Harris…”

“Já si svůj díl klidně odpracuju,” přerušil jsem ho zase já, “ale nemíním George vést celou cestu. S tímhle břemenem se musíme střídat.”

“Prosím,” souhlasi Harris, “budeme se tedy střídat. Ale jen když Geroge svatosvatě slíbí, že bude taky šlapat.”

“Že bude co?” ptal se George.

“Že bude šlapat,” opakoval rozhodně Harris. “Aspoň do kopce.”

“Pane na nebi!” zvolal George. “Copak vy si nechcete ani trochu vytrénovat svaly?”

S tandemem jsou vždycky nepříjemnosti. Přední jezdec je přesvědčen, že ten vzadu vůbec nic nedělá; a zrovna tak je přesvědčen ten vzadu, že hnací silou je jedině on sám a ten přední že jenom funí. Tahle záhada se nikdy nedočká rozřešení. To je k vzteku, když vám do jednoho ucha šeptá Rozvaha, že člověk nemá přepínat síly, nebo že si užene srdeční vadu, do druhého ucha vám současně domluvá Spravedlnost: “Proč by ses měl dřít jenom ty? Tohle není drožka a ten chlap není tvůj pasažér,” a do toho zachrčí váš spolujezdec:

“Tak co je? Upadly ti pedály?”

To Harris si jednou v raných dobách svého manželství pěkně nadrobil právě proto, že nevěděl, co dělá osoba za jeho zády. Jel se svou ženou po Holandsku. Cesty tam byly kamenité a tandem hrozně poskakoval.

“Drž se!” křikl Harris, aniž se otočil.

Paní Harrisová ale rozuměla, že křičí “Seskoč!” Jak mohla rozumět “Seskoč”, když on křikl “Drž se”, to ani jeden z nich nedovede vysvětlit.

Paní Harrisová to vykládá takto: “Kdybys byl řekl ,Drž se’ , proč bych byla, prosím tě, seskakovala?”

A Harris na to namítá: “Kdybych byl chtěl, abys seskočila, proč bych byl, prosím tě, křičel ,Drž se’?”

A takhle se o to hádají dodneška, i když už dávno beze zloby.

Ale ať už je vysvětlení jakékoli, pranic nemění na faktu, že paní Harrisová opravdu seskočila, zatímco Harris, přesvědčený, že má manželku pořád za sebou, vytrvale špapal dál. Ona si zřejmě v první chvíli myslela, že se před ní producíruje a chce jí předvést, jak hravě vyjede kopec. Oba byli v těch dnech ještě mladí a Harris takové věci dělával. A tak paní Harrisová čekala, že na vrcholku toho kopce seskočí, nedbale a ladně se opře o tandem a počká na ni. Ale když viděla, že místo toho ten vrcholek přejíždí a řítí se dál po dlouhém a příkrém svahu, zachvátil ji nejdřív úžas, potom rozhořčení a posléze panika. Vyběhla nahoru, na kopec a křičela, ale Harris se ani jednou neotočil. Dívala se za ním, jak mizí v lese, vzdáleném od ní aspoň dva kilometry, a pak si sedla na zem a rozbrečela se. Toho rána se trošku nepohodli, a tak ji napadlo, jestli to snad nevzal vážně a nechce od ní dezertovat. Neměla vůbec žádné peníze; neuměla ani slovo holandsky. Kolem šli nějací lidé a vypadali, jako kdyby ji litovali; a ona se jim snažila vyložit, co se jí stalo. Vyrozuměli, že něco ztratila, ale co ztratila, to nepochopili. Ale zavedli ji do nejbližší vesnice a vyhledali jí strážníka. Ten z její němohry vydedukoval, že jí nějaký chlap ukradl kolo. Uvedli v činnost telegraf a v jedné vsi, asi šest kilometrů daleko, objevili nebohého kloučka, který jel na dámském velocipedu muzeálního typu. Tak jí ho přivezli v policejní káře, ale jelikož ani o něho ani o jeho kolo zjevně nestála, zase ho pustili a propadli naprostému zmatení myslí.

Harris zatím pokračoval v jízdě s nevšedním potěšením. Měl totiž dojem, že se z něho zčistajasna stal cyklista mnohem zdatnější a v každém ohledu výkonější. Prohlásil, jak se domníval, ke své choti:

“Takhle lehce se mi nešlapalo, ani nepamatuju. To je asi tím zdejším vzduchem, ten mi zřejmě dělá moc dobře.”

Pak jí řekl, aby se nebála, že jí teď ukáže, jak rychle by mohl jet, kdyby chtěl. A sklonil se až k řídítkům a šlapal ze všech sil. Kolo se hnalo po silnici jako živá bytost; statky a kostely, psi a kuřata, všechno se řítilo proti němu a okamžitě mizelo za ním. Starší lidé zůstávali stát a jenom na něj zírali a děti mu s jásotem mávaly.

Takhle bujaře uháněl asi osm kilometrů. Potom, jak to sám líčívá, se v něm začal vzmáhat takový divný strach, že něco není v pořádku. Že svou ženu neslyší mluvit, to ho nepřekvapilo; hlasitě hvízdal vítr a kolo pořádně rachotilo. Ale najednou ho přepadl pocit opuštěnosti. Natáhl ruku za záda a hmatal; měl za sebou jenom vzduch. Seskočil, či lépe řečeno sletěl s kola a civěl za sebe na silnici; ta se jako rovná bílá čára táhla tmavým lesem a nebylo na ní vidět živou duši. Harris znova skočil do sedla a šlapal zpátky do kopce. Za deset minut přijel na křižovatku, kde se cesta rozbíhala do čtyř stran; tam seskočil a snažil se upamatovat, kterou z těch odboček sem prve přijel.

A jak si tak namáhal mozek, objevil se chlapík, sedící z jedné strany na koni. Harris ho zastavil a vyložil mu, že ztratil svou ženu. Ten člověk se ani moc nedivil, ani Harrise nelitoval. Zatímco spolu hovořili, přijel další statkář, a ten první mu začal vypravovat, co se Harrisovi přihodilo, ale nelíčil to jako nehodu, nýbrž jako povedenou anekdotu. Toho druhého chlapíka nejvíc překvapovalo, že s tím Harris nadělá tolik cavyků. Ani z jednoho ani z druhého nevypáčil Haris rozumné slovo, a tak jim vynadal, znova nasedl na kolo a dal se nazdařbůh tou prostřední silnicí. V polovině kopce potkal dvě mladé ženy, které si mezi sebou vedly jednoho mladíka. zřejmě si ho obě náramně předcházely. Harris se těch tří zeptal, jestli neviděli jeho ženu. A oni se ho zeptali, jak vypadá. Podrobně jim ji popsat nemohl, tolik holandsky neuměl; dovedl jim jenom říci, že je to žena moc krásná a že je prostřední postavy. To jim zjevně nestačilo, to byl popis příliš všeobecný; tohle mohl říci každý a tím způsobem si třeba pomoci k ženě, která mu neaptří. Ptali se ho tedy dál, co má jeho manželka na sobě; za živý svět si to nedovedl vybavit.

Já myslím, že žádný muž nedokáže už deset minut potom, co se s manželkou rozloučil, popsat, co měla na sobě. Harris se upamatoval jenom na modrou sukni. Ale to oblečení museli jít, jak už to bývá, až nahoru, ke krku; nad sukní asi byla blůza; Harris měl nejasně před očima nějaký pásek; ale jaká blůza to je? Zelená, žlutá, modrá? S hladkým stojacím límečkem nebo s mašlí? A co má žena na klobouku? Péra? Kytky? A má dneska vůbec klobouk? To všechno si Harris popisovat netroufal, protože se bál, že by to mohl poplést a že by ho mohli poslat někam daleko za úplně jinou osobou. Ty dvě mladé ženy se pochichtávaly, a to Harrise v tom jeho rozpoložení rozčilovalo. A ten mladík koukal, jak by se Harrise co nejrychleji zbavil, a radil mu, aby jel do nejbližšího města na policii. Harris se tam nakonec rozjel. Na policii mu dali arch papíru, a ať prý jim svou ženu do všech podrobností popíše a přesně vylíčí, kdy a kde ji ztratil. Ale Harris nevěděl, kde ji ztratil; pamatoval si jenom jméno vesnice, kde obědval. Tam ještě byla jeho žena s ním, to věděl, a tamodtud odjeli spolu.

Policisté se tvářili podezíravě. Pochybnost v nich budily tři věci: Za prvé: je to vskutku jeho manželka?; za druhé: ztratil ji doopravdy? za třetí: proč ji vlastně ztratil? Ale s pomocí místního hoteliéra, který uměl trochu anglicky, tu jejich nedůvěru rozptýlil. Slíbili mu, že v té věci něco podniknou, a večer mu manželku přivezli v uzavřeném valníku, spolu s účtem za výdaje s tím spojené. Shledání nebylo zrovna něžné. Paní Harrisová není moc dobrá herečka a působí jí veliké potíže, když se má přetvařovat. A v tomto případě, jak upřímně přiznává, se ani přetvařovat nechtěla.

Jen jsme měli z krku otázku, na čem kdo pojede, už opět vyvstal ten věčný problém, co všechno s sebou.

“Seznam, jako obyčejně, ne?” pravil George a chystal se psát.

Téhle moudrosti se naučil ode mne; a já jsem se jí před lety naučil od strýce Podgera.

“Než se dáš do pakování,” říkával můj strýc, “vždycky si nejdřív udělej seznam.”

Byl to člověk metodický.

“Vezmi si kus papíru -,” on vždycky začínal od začátku - “a zapiš si všecko, co budeš potřebovat; pak si ten seznam znova projdi a hleď, ať v něm nezůstane nic, bez čeho se můžeš obejít. Představ si, že ležíš v posteli; co máš na sobě? No a hned to zapiš - a jedno navíc, rezervní. Vstáváš. A co děláš? Jdeš se umýt. Čím se meješ? Mýdlem; zapiš si mýdlo. Atakdále. Pak se zaměř na oblečení. Začni od nohou; co nosíš na nohou? Boty, střevíce, ponožky; zapsat! A tak postupuj až k hlavě. A co potřebuješ kromě oblečení? Kapku koňaku; zapiš si to! Vývrtku; zapsat! Všecko si zkrátka zapiš, a pak na nic nezapomeneš.”

Sám se podle toho návodu vždycky řídil. A když si ten seznam sepsal, pokaždé ho pečlivě zkonstroloval, aby se ujistil, že na nic nezapomněl. Potom ho zkontroloval ještě jednou a vyškrtal všecko, co mohl postrádat.

Načež ten seznam vždycky ztratil.

George povídá: “S sebou na kola si vždycky vezmeme jenom věci na den nebo dva. A hlavní část zavazadel budeme od města k městu posílat.”

“Ale musíme dát pozor,” řekl jsem, “já znal jednou jednoho chlapíka…”

Harris se podíval na hodinky.

“To si poslechneme až na lodi,” řekl, “já mám za půl hodiny schůzku s Clarou. Na nádraží Waterloo.”

“To nebude trvat půl hodiny,” ujišťoval jsem ho. “Je to historka naprosto pravdivá a…”

“Tak si ji nech v zásobě,” přerušil mě George. “V Černém lese prý bývají deštivé večery, pak nám to vyprávění přijde vhod. Teď musíme honem dopsat ten seznam.”

Když tak o tom teď přemýšlím, tak si uvědomuji, že jsem tu historku nikdy neudal; vždycky mě při ní někdo přerušil. A vážně byla pravdivá.