Moje objevené “Ameriky”

 

Proč Harris pokládá budík v životě rodinném za zbytečnost - Společenské pudy mládeže - Dětské představy o účelu jitra - Noční hlídač, který nikdy nespí - Jeho přehnaná úzkostlivost - Noční úvahy - Co všechno dělá člověk před snídaní - Hodná ovečka a ovečka zlá - Jaké to má nevýhody, když je někdo hodný - Harrisův nový sporák se uvádí špatně - Jak můj strýc Podger denně odcházel z domu - Postarší měšťan, považovaný za závodního běžce - Přijíždíme do Londýna - Hovoříme jazykem turistů.

George přijel už v úterý večer a spal u Harrisových. To jsme považovali za mnohem lepší řešení než to, co on sám navrhoval, totiž abychom se pro něj cestou stavili a “vyzvedli ho”. Vyzvednout George brzy po ránu, to znamená vyzvednout ho přímo z postele a třepat s ním, dokud se neprobudí - už to samo je příliš vyčerpávající činnost, aby s ní člověk zahajoval den -, pomáhat mu najít jeho věci a připakovat je; a pak to znamená čekat, než se nasnídá, což je z hlediska divákova představení nesmírně jednotvárné, se scénami, které se únavně opakují.

Ale věděl jsem, že když bude spát u Harrisových v Beggarbushi, bude vzhůru včas; sám tam občas spím, a tak je mi známo, jak to tam chodí. Asi tak uprostřed noci, jak usoudíte, ale ve skutečnosti asi o něco později vás vyburcuje z prvního spánku randál, jako kdyby chodbou, zrovna kolem vašich dveří, pádila kavalérie. Váš jenom napůl probuzený rozum váhá, má-li si to vysvětlit jako vpád lupičů, příchod soudného dne nebo výbuch plynu. Posadíte se na posteli a pozorně se zaposloucháte. Události vás nenechají čekat dlouho; už v příštím okamžiku prásknou někde dveře a někdo nebo něco sjíždí dolů po schodech, asi na čajovém podnosu.

“Já ti to říkal,” povídá venku nějaký hlásek a vzápětí třískne do výplně vašich dveří jakýsi tvrdý předmět, podle zadunění patrně hlava.

To už lítáte jako šílenec po pokoji a sháníte svoje svršky. Nic není tam, kam jste si to večer položil, a součásti základní důležitosti zmizely úplně; a zatím to vraždění nebo ta revoluce, či co to je, probíhá zcela nerušeně dál. S hlavou pod skříní, kde se vám zdá, že vidíte trepky, na moment znehybníte a nasloucháte vytrvalému, monotónnímu bušení do vzdálených dveří. Za těmi se bezpochyby zabarikádovala nebohá oběť; a někdo ji odtamtud chce vypáčti a dobít. Dostanete se tam včas? Ale klepání náhle ustane a nějaký hlásek, jehož krotce prosebný tón na vás působí úlevně uklidňujícím dojmem, se pokorně táže:

“Tati, můžu už zůstat vzhůru?”

Ten druhý hlas neslyšíte, jen reakce na něj:

“Ne, to byla jenom vanička - ne, moc se neuhodila - jenom se vymáchala, víš. Jo, mami, já jim to vyřídím - ne, nikdo za to nemůže, to byla náhoda. Jo. Dobrou noc, tati.”

Načež týž hlásek, namáhající se, aby ho bylo slyšet i v nějakých dalekých prostorách domu, hlásí:

“Máte jít zpátky do ložnice. Tati říká, že na vstávání je ještě moc brzy.”

I vy se vrátíte do postele a posloucháte, jak někdo je vlečen nahoru po schodech, zjevně proti své vůli. V důsledku promyšleného uspořádání jsou v Beggarbushi pokoje pro hosty zrovna pod pokoji dětí. A tak dojdete snadno k závěru, že týž někdo, s úctyhodnou vytrvalostí se vzpíraje, je ukládán zpátky do lože. Vývoj zápasu můžete sledovat velice přesně, neboť pokaždé, když je to tělo vrženo na pérové matrace, přímo nad vaší hlavou poskočí postel; zatímco pokaždé, když se tomu tělu podaří se opět vyprostit, zaznamenáte prudké žuchnutí na podlahu. Za nějaký čas je po boji - nebo možná po posteli, která se zřítila - a vy znovu upadnete do spánku. Ale za okamžik, nebo za dobu, která vám delší než okamžik nepřipadá, musíte opět otevřít oči, protože si uvědomujete, že u vás v pokoji někdo je. Dveře jsou pootevřeny a tou škvírou na vás civí čtyři vážné obličejíčky, naskládané jeden nad druhým; civí na vás jako na nějakou přírodní raritu, schválně chovanou v této místnosti. Nejhořejší obličejíček si všimne, že rarita se probudila, klidně překročí ostatní tři obličejíčky, vstoupí k vám a velice kamarádsky se posadí k vám na postel.

“My jsme nevěděli, že už jste vzhůru,” povídá. “My už jsme vzhůru dost dlouho.”

“To jsem si myslel,” odpovíte stroze.

“Tati to nemá rád, když vstáváme moc brzy,” pokračuje obličejíček. “On říká, že když vstaneme, tak nikdo v domě nemá klid. A tak samozřejmě moc brzy vstávat nesmíme.”

Jeho tón, to je tón mírné rezignace. Je proniknut ctnostnou pýchou, pramenící z vědomí sebeobětování.

“A tomuhle neříkáte být vzhůru?” poznamenáte.

“Ó ne. My vlastně nejsme opravdicky vzhůru, víte, poněvadž jsme se ještě pořádně neoblíkli.” Tato skutečnost je očividná. “Tati je ráno vždycky hrozně utahaný,” praví dál ten hlásek. “No jakpak by ne, když celý den těžce pracuje. Vy taky býváte ráno utahaný?”

V tu chvíli se otočí a teprve teď si uvědomí, že ostatní tři děti už taky vešly do pokoje a usadily se v půlkruhu na podlaze. Z jejich výrazu je zjevné, že se omylem připravily na takovou tu zdlouhavější formu kratochvíle, na nějaké veselé kázáníčko nabo kouzelnické představení a že trpělivě čekají, kdy tedy vylezete z postele a začnete něco dělat. Toho prvního to pohoršilo, to, že ostatní děti vnikly do hostovy ložnice. A kategoricky jim velí, aby šly pryč. Děcka mu na to neodpovědí; vůbec neodmlouvají; za hrobového mlčení a jako na jediný povel se na něj prostě vrhnou. Z postele vidíte jen zmatený propletenec zmítajících se paží a nohou, připomínající opilou chobotnici, která se marně snaží udržet rozvnováhu. Nepadne ani jediné slůvko; to zřejmě patří k etiketě těchto společenských zvyklostí. Spíte-li v pyžamu, vyskočíte z postele a celou tu vřavu ještě zvýšíte; máte-li na sobě méně atraktivní úbor, zůstanete, kde jste, a vykřikujete různé povely, jichž si vůbec nikdo nevšímá. Nejjednodušší je přenechat to všechno tomu nejstaršímu chlapci. Ten ty ostatní za chvíli vystrká ven a zavře za nimi dveře. Ty se však vzápětí znovu otevřou a jedno z dětí, obyčejně Muriel, je vstřeleno zpátky do pokoje. Vletí tam jako vymrštěné z katapultu. Murieliným handicapem jsou její dlouhé vlasy, jichž se dá výhodně použít jako topůrka při vrhu kladivem. Je si této své přirozené nevýhody očividně vědoma, drží si tedy vlasy pevně v jedné hrsti a druhou rukou mlátí. Ten největší zase otevře dveře a chytře využije sestry jako beranidla proti zdi, kterou tvoří ti venku. Slyšíte tupé údery, jak Murielina hlava do té zdi naráží a bourá ji. Když pak ten nejstarší zvítězí na celé čáře, vrátí se a znova se posadí k vám na postel. Není v něm ani špetka hněvu; už na celou tu příhodu zapomněl.

“Já mám ráno rád,” oznamuje. “Vy ne?”

“Některé ráno je příjemné,” souhlasíte. “Ale některé je dost rušné.”

Tu vaši výhradu nebere vůbec na vědomí; do jeho až éterické tvářinky se vloudí zasněný výraz.

“Já bych si přál umřít takhle po ránu,” dí, “to je všecko takové krásné.”

“Inu, to se ti může lehce stát,” odvětíte, “jestli sem tvůj tatínek někdy pozve ně noc někoho popudlivého a nebude ho zavčas varovat.”

Sestoupí z výšin kontemplativní nálady a je už zas ve své kůži.

“Teď je moc pěkně na zahradě,” prohlásí. “Nechtěl byste vstát a zahrát si kriket?”

Takhle jste si ráno nepředstavoval, když jste šel večer spat, ale za tohoto vývoje událostí vám to připadá zrovna tak dobré, jako zůstat ležet, když nemáte nejmenší naději na usnutí; a tak tu nabídku přijmete.

Později toho dne se dovíte, jak to vlastně bylo: Nemohl jste ráno spát, vstal jste tedy velice časně a dostal jste chuť zahrát si kriket. Dítka, vychovaná, aby hosty zdvořile respektovala, považovala za svou povinnost vašemu rozmaru vyhovět. Paní Harrisová u snídaně poznamená, že jste měl alespoň dohlédnout na to, aby se dítka pořádně oblékla, než jste je vytáhl ven; a Harris vám důrazně a velice rozechvělým hlasem dá na srozuměnou, že stačilo jedno ráno, a váš příklad a vaše vybídnutí nadobro rozmetaly jeho mnohaměsíční výchovné úsilí.

Tu dotyčnou středu ráno údajně zburcoval George Harrisovic děti už ve čtvrt na šest a přemluvil je, aby se za jeho vedení naučily na Harrisově novém velocipedu exibiční jízdě kolem skleníků s okurkami. Avšak v tomto případě našeho přítetle ani paní Harrisová nekárala; instinktivně vytušila, že na tento nápad nemohl přijít sám od sebe.

Ale ne že by se Harrisovic děti chtěly nějak vyhnout pokárání na účet přítele nebo druha. Každé jednotlivě i všechny dohromady jsou v tom, jak dovedou převzít odpovědnost za vlastní přečiny, vtělená poctivost. Jde jenom o to, jak se to všechno předloží jejich chápání. Když jim vysvětlíte, že nebylo vaším původním úmyslem vstát v pět ráno a hrát kriket na kroketovém hřišti, nebo jít předvádět výjevy z raných dějin církve a střílet z kuše na panáčky přivázané ke stromům, ale že kdyby to bylo bývalo ponecháno na vaší iniciativě, byl byste mírumilovně spal, dokud by vás v osm hodin nebyli po křesťansku vzbudili vůní přineseného šálku čaje, když jim tohle všechno vysvětlíte, pak ty děti nejdřív žasnou, poté se omlouvají a nakonec se kají. V tom posledním případě - když pouhým mávnutím ruky odbudete čistě akademickou otázku, jestli to, že se George probudil něco málo před pátou, lze přičíst jeho vlastnímu vnuknutí, nebo náhodnému vletu domácky vyrobeného bumerangu do okna jeho ložnice - ta milá dítka upřímně doznala, že vinu na tom, že George vstal, lze dávat jim. Nejstarší chlapec to vyjádřil takto:

“Měli jsme mít na paměti, že strejdu George čeká perný den, a měli jsme mu to rozmluvit, když chtěl vstát. Já sám si to velice vyčítám.”

Ale příležitostné vybočení z běžného návyku nikomu neublíží; a pro George, jak jsme Harris i já svorně usoudili, to byl konec konců prospěšný trénink. V Černém lese bychom měli vstávat v pět každé ráno; na tom jsme se usnesli. George sám po pravdě řečeno navrhoval budíček už v půl páté, ale Harris a já jsme ho přesvědčili, že asi tak v pět to bude až dost brzy; to budeme už kolem šesté na kolech a hlavní kus denní tury budeme mít vždycky za sebou, než nastane vedro. Příležitostně, nikoli však pravidelně, můžeme vyrazit i o něco dřív.

Znám lidi, kteří se dokážou vzbudit v kteroukoli dobu přesně na minutu. Když večer kladou hlavu na polštář, řeknou si doslova “čtyři třicet”, “čtyři čtyřicet pět” nebo “pět patnáct”, podle toho, jak to potřebují; a otevřou oči v okamžiku, kdy hodiny ten čas ukážou. Podivuhodná věc, tohleto; a čím víc o ní člověk hloubá, tím větší je to záhada. Zřejmě máme uvnitř v sobě ještě nějaké “ego”, které jedná naprosto nezávisle na našem vědomém já, a to je schopné, zatímco spíme, sledovat čas. Bez pomoci hodinek nebo slunce nebo jakékoli jiné pomůcky, známé některému z našich pěti smyslů, drží prostě v temnotě stráž. A v ten pravý okamžik zašeptá “Teď!” a probudí nás. Kdysi jsem mluvil s jedním chlapíkem od Temže, jehož zaměstnání vyžadovalo aby byl každé ráno venku z postele půl hodiny před přílivem. Říkal mi, že nikdy ani o minutku nezaspal. V pozdějších letech se už ani nenamáhal s tím, aby si dobu přílivu napřed vypočítal. Prostě si večer co večer unavený lehl, usnul bezesným spánkem a každé ráno, vždycky v různou hodinu, ho tichounce probudil ten nehmotný hlídač, přesný jako sám příliv. Ocházel snad potmě duch toho člověka zablácené schody v hrázi řeky? Nebo se vyznal ve všech pochodech přírody? Ale ať už postupoval jakkoli, ten člověk sám si nebyl ničeho vědom.

V mém případě vyšel asi ten můj vnitřní hlídač kapánek ze cviku. Dělá, co může; je ale přehnaně úzkostlivý; tak si připouští starosti, že se pak plete v počtech. Řeknu mu třeba “V pět třicet, prosím,” a on se mnou škube a probudí mě v půl třetí. Kouknu se na hodinky. Hlídač míní, že jsem si je patrně zapomněl natáhnout. Dám si je k uchu; pořád jdou. Hlídač tedy usoudí, že se asi nějak porouchaly; je totiž skálopevně přesvědčen, že je půl šesté, ne-li dokonce víc. Abych ho upokojil, vklouznu do trepek a jdu se podívat dolů na hodiny v jídelně. Jak se vede člověku, když uprostřed noci v županu a v trepkách tápe po domě, to snad není třeba líčit; většina lidí to zná z vlastní zkušenosti. Všecko - zvláště všecko, co má ostré rohy - se zbabělým potěšením do člověka vráží. Když máte na nohou pevné boty, všechny předměty se vám vyhnou; ale když si troufnete mezi nábytek ve vlněných pantoflích a bez ponožek, kdekterý kus po vás skočí a kopne vás. Vracím se do postele v náladě velice mizerné, odmítám poslouchat hlídačovy další slabomyslné názory, jako že všechny hodiny v domě se proti mně spikly, a trvá mi to půl hodiny, než zase usnu. Mezi čtvrtou a pátou mě pak můj hlídač budí každých deset lminut. Proč jen jsem ho o to buzení vůbec žádal? V pět hodin i on, příšerně utahaný, usne a přenechá svou povinnost služce, která ji splní o půl hodiny později než obvykle.

V tu dotyčnou středu mě soužil do té míry, že jsem vstal v pět, jen abych už měl od něho pokoj. A nevěděl jsem ovšem, co mám dělat. Náš vlak odjížděl až v osm; všechna zavazadla jsme si zapakovali a odeslali i s bicykly na nádraží ve Fenchurch Street už včera večer. Šel jsem do pracovny; říkal jsem si, že budu hodinku psát. Ale časné jitro, zvláště když se člověk ještě nenasnídal, to není, jak jsem zjistil, ta pravá doba pro literární snažení. Sepsal jsem tři odstavce jakési povídky a hned jsem si je po sobě přečetl. O mém díle už bylo řečeno leccos nelichotivého; ale nikdy nikdo nenapsal dosud nic takového, co by vystihlo hodnotu těch tří odstavců. Hodil jsem je do koše a vzpomínal jsem, která - jestli vůbec nějaká existuje - charitativní instituce vyplácí penze nemohoucím autorům.

Abych tomuto proudu úvah unikl, vstrčil jsem si do kapsy golfový míček, vybral jsem si jednu hůl a vyšel jsem si do ohrady. Tam se pásly dvě ovce a s živým zájmem se jaly přihlížet mému tréninku. Ta jedna byla taková přívětivá, přátelská holka. Golfu asi nerozuměla; ale patrně se jí zalíbilo, že se té nevinné zábavičce věnuji tak časně zrána. Po každém mém úderu zabečela:

“Be-e-e zvadně-ě-ě, be-e-e-zvadně-ě-ě!”

Radovala se z těch úderů, jako kdyby je prováděla sama.

Pokud jde o tu druhou, to byla nabručená, protivná bába, a jako mě její kamarádka povzbuzovala, tak mě tahle všechnu chuť ke hře kazila.

“Blbě-ě-ě-ě, blbě-ě-ě!” komentovala každý můj úder. A některé z nich, abych se přiznal, byly vskutku znamenité. Ale ta ovce je schávlně hanobila, jen proto, že si postavila hlavu a že mě chtěla rozčilovat. To mi bylo jasné.

Nanejvýš nešťastnou náhodou udeřil jeden můj prudce odpálený míček tu hodnou ovci do čumáku. A tu se ta zlá zachechtala - zřetelně, nepochybně se zachechtala; chraptivě, sprostě se zachechtala. A zatímco její kamarádka zůstala stát jako přimrazená, úžasem úplně zkoprnělá, ta protivná poprvé změnila tón a zabečela:

“Be-e-e-zvadně! To be-e-e-ru. Bá-á-á-ječně jsi ji ba-a-a-cil!”

Půlkorunu bych byl dal za to, kdyby tu ránu byla místo tamté slízla tahle. Ale v tomhle světě vždycky trpí ti hodní a milí.

Promarnil jsem v té ohradě víc času, než jsem zamýšlel, a když mě Ethelberta přišla upozornit, že je už půl osmé a že mám na stole snídani, najednou jsem si uvědomil, že jsem se ještě neoholil. A když se holím ve spěchu, tak se Ethelberta zlobí. Má totiž strach, aby si nezasvěcení nemysleli, že jsem se velice nešikovně pokusil o sebevraždu, a aby se tady v sousedství nezačalo šuškat, že spolu nejsme šťastni. Ostatně, říká Ethelberta, můj vzhled je toho druhu, že není radno ještě si s ním nějak zahrávat.

Celkem vzato jsm byl jen rád, že se s Ethelbertou nemohu dlouho loučit; nerad bych byl ristkoval, že se žalem zhroutí. Škoda však, že jsem neměl dost času, abych mohl na rozloučenou udělit pár dobrých rad dětem, zejména ve věci rybářského prutu, z kterého si umíněně dělají branky pro kriket; ale hrozně nerad honím vlak. Půl kilometru před nádražím jsem dohonil George a Harrise; taky utíkali. V jejich případě - jak mě útržkovitě informoval Harris, když jsme klusali bok po boku - to zavinil ten nový kuchyňský sporák. Zrovna toho rána ho chtěli poprvé vyzkoušet, a on z té či oné příčiny vyhodil do povětří ledvinky a opařil jejich kuchařku. Harris vyslovil naději, že než se vrátíme, budou s ním u nich doma umět líp zacházet.

Vlak jsme nezmeškali tak říkajíc jenom o chlup, a když už jsme úplně bez dechu seděli ve vagónu a já si vzpomínal na všecky události toho rána, živě mi vyvstaly před očima scény, jak můj strýc Podger dvěstěpadesátkrát do roka odjíždíval vlakem v devět třicet z Ealing Common do Moorgate Street.

Od domu méno strýce Podgera bylo nádraží osm minut chůze. A strýc říkával:

“Dej si na to čtvrt hodiny, aspoň se neuženeš.”

Ale v praxi to prováděl tak, že vyrazil z domu pět minut před odjezdem vlaku a pádil. Nevím, žím to bylo, ale tento zvyk vládl v celém předměstí. V Ealingu bydlelo v těch dobách mnoho tělnatých úředníků z londýnské bankovní čtvrti - řada jich tam patrně bydlí dodnes - a všichni ráno chytali vlak do Londýna. Všichni se pokaždé vypravili z domu pozdě; všichni měli v jedné ruce černou aktovku a noviny a v druhé deštník; a posledních pět set metrů cesty ke stanici, ať pršelo nebo bylo hezky, všichni utíkali.

Lidi, co neměli nic na práci, hlavně chůvy a poslíčkové, sem tam i nějaký ten podomní zelinář, se za pěkného počasí scházívali ráno na obecní louce, aby běh těch pánů mohli sledovat, a těm nejzasloužilejším provolávali slávu. Strhující podívaná to nebyla. Pánové neběželi moc dobře, ba neběželi ani moc rychle; ale brali věc váždně a činili se ze všech sil. Ta exhibice uspokojovala ani ne tak cítění umělecké, jako spíš vrozený sklon obdivovat svědomité snažení.

Příležitostně docházelo v přihlížejícím davu k nevinným sázkám.

“Dvě proti jedný na toho dědu v tý bílý vestě!”

“Deset proti jedný, že támhleten ufuněněj bubřina sebou řízne, než tam doběhne!”

“Šecky prachy na barvoměnku duhovou!” - kteroužto přezdívku dala mládež s entomologickými zálibami jednomu sousedovi mého strýce, vojenskému hodnostáři ve výslužbě, pánovi, který vypadal nesmírně impozantně, když byl v klidu, ale obdivuhodně měnil barvy, když se musel pohybovat.

Můj strýc i ti druzí psali občas do ealingských novin článečky, v nichž si trpce stěžovali, že místní policie proti takovým zlořádům nic nedělá; a redakce připojovala plamenné úvodníky O úpadku zdvořilosti v nižších vrstvách, zejména v západních předměstích. Ale nikdy nedošlo k nápravě.

Ne že by můj strýc nevstával dost brzy; ale v poslední chvíli ho vždycky zaskočily nějaké potíže. První, co dělával po snídani, bylo, že ztratil noviny. A když něco ztratil, hned jsme to všichni poznali podle výrazu užaslého rozhořčení, které bylo v takových případech namířeno proti celému světu. Strýci Podgerovi nikdy nepřišlo na mysl, aby si řekl:

“Jsem nepořádný, roztržitý dědek. Všecko si někam založím, a jakživ nevím, kam jsem to dal. A sám si to najít, to prostě nedokážu. Takže kdekomu v domácnosti musím jít strašně na nervy. Musím se sebou něco udělat a polepšit se.”

Naopak, kdykli si něco někam založil, vždycky jakýmsi zvláštním myšlenkovým pochodem došel k přesvědčení, že je to vina všech ostatních v domě, jen jeho ne.

“Ještě před minutou jsem ty noviny měl v ruce!” vykřikoval.

A z jeho tónu se dalo soudit, že je obklopen kouzelníky, kteří mu vždycky všechno někam odčarují, jen aby ho dožírali.

“Nenechals je v zahradě?” nadhodila obyčejně teta.

“Proč bych je nechával v zahradě, prosím tě? V zahradě noviny nepotřebuju. Noviny potřebuju ve vlaku.”

“A nesložil sis je už do kapsy?”

“Kams dala rozum, ženská? To si myslíš, že bych pět minut před devátou trčel ještě doma a sháněl se po novinách, kdybych je už měl v kapse? To mě vážně máš za blbce?”

Vtom někdo zvolal: “A co je tohle?” A odkudsi vylovil nějaké noviny, pečlivě složené.

“Ách, copak to nejde, nechat moje věci na pokoji?” zavrčel strýc a zuřivě po těch novinách chňapnul.

Otevřel aktovku a chtěl si je tam dát, tu se na ně podíval, zarazil se a pocit křivdy ho zbavil řeči.

“Co je?” zeptala se teta.

“Předvčerejší!” hlesl strýc; vždycky byl tak raněn, že ani na křik se nevzmohl; a novinami mrskl o stůl.

Kdyby to občas byly včerejší, mohla to být aspoň zajímavá změna. Ale vždycky to byly předvčerejší; s výjimkou úterka, v úterý to byly sobotní.

Nakonec jsme mu ty noviny obyčejně našli. Když ne, tak to si na nich seděl. A v tom případě se vždycky usmál, nikoli potěšeně, ale s výrazem únavy, jaká přepadá člověka, který cítí, že osud ho obklopil bandou nevyléčitelných idiotů.

“Celou tu dobu je mají přímo před nosem a…” Tu větu nikdy nedokončil; zakládal si na tom, že se dovede ovládat.

Když se věc s novinami vyřídila, strýc vykrčil do haly, kam si teta Marie navykla nahnat všechny děti, aby mu daly sbohem.

Teta sama, kdykoli odcházela z domu, byť třeba jen na skok s sousedům, pokaždé se něžně rozloučila s každičkým spolubidlícím. Člověk nikdy neví, říkávala, co se může stát.

Jedno z dítek samozřejmě vždycky chybělo, a v okamžiku, kdy se to zjistilo, všech šest ostatních se bez nejmenšího zaváhání s hlasitým hulákáním rozuteklo je hledat. A sotva šeck dítka zmizela, to chybějící se samo od sebe někde zcela blizoučko objevilo a mělo pro svou absenci naprosto rozumné vysvětlení; a okamžitě se rozběhlo za těmi ostatními, aby jim řeklo, že už je na světě. Tím pak, že každý člen rodiny hledal každého dalšího člena rodiny, se promarnilo nejméně pět minut, kterážto doba umožnila strýci, aby našel deštník a ztratil klobouk. Posléze, když se celý ten dav přece jen znovu shromážidl v hale, hodiny v salónu začaly odbíjet devět. Měly chladný, pronikavý hlas, který měl na mého strýce vždycky velice matoucí vliv. V tom rozčilení políbil obyčejně některé děti dvakrát a některé vynechal, zapomněl, které políbil a které nepolíbil, a musel začít znova od začátku. Říkával, že se ty děti určitě všelijak přeskupují a promíchávají schválně, a já si při nejlepší vůli netroufám tvrdit, že to obvinění bylo nespravedlivé. K dovršení jeho trampot mělo jedno z dětí tvářičku vždycky celou ulepenou, a právě toto dítě bylo vždycky nejpřítulnější.

Když to všechno probíhalo proti všemu očekávání příliš hladce, tu se nejstarší chlapec obyčejně vytasil s upozorněním, že všechny hodiny v domě jdou o pět minut pozadu a on že kvůli otmu přišel včera pozdě do školy. To mého strýce vždycky přímo vystřelilo, zběsile se rozehnal k zahradní brance, a tam si pokaždé uvědomil, že si nevzal ani aktovku ani deštník. Ale to už se za ním řítila všechna ta dítka, která teta nedokázala zadržet, dvě z nich ve rvačce o deštník a ostatní v jednom chumlu kolem aktovky. A když se pak děti vrátily, obvykle jsme zjistili, že to nejdůležitější nechal strýc ležet na stole v hale, a dohadovali jsme se, jak asi nám kvůli tomu vynadá, až večer přijde domů.

Na nádraží Waterloo jsme dorazili něco po deváté a ihned jsme se pustili do provádění Georgeova projektu. Otevřeli jsme knížku u kapitoly “Na stanovišti drožek”, přistoupili jsme k jednomu kočáru, nadzvedli klobouky a přáli kočímu “Dobré jitro”.

Toho muže nemohl však ve zdvořilosti předčit nižádný cizinec, ať už pravý nebo hraný. Na svého přítele jménem Charles křikl, aby mu “podržel komoně”, seskočil z kozlíku a vysekl nám poklonu, za kterou by se nemusel stydět ani učitel vzorného chování. Přivítal nás, zřejmě jménem celého národa, do Anglie a vyslovil politování, že zrovna v tu chvíli nedlí v Londýně Její Veličenstvo.

Nemohli jsme mu bohužel splatit stejnou mincí. S něčím takovým naše přiručka nepočítala. Oslovili jsme ho “vozko”, načež se opět poklonil až k dlažbě, a otázali jsme se ho, zda by byl tak dobrý a dovezl nás na Westminster Bridge Road.

Ačkoli tam bylo jen pár kroků, nehnul ani brvou, položil si ruku na srdce a prohlásil, že potěšení bude na jeho straně.

George si přečetl třetí větu té kapitoly a zeptal se, “jaké nám bude zapraviti jízdné.”

Tato otázka, uvádějící do rozhovoru nízký prvek, ranila zřejmě drožkářovy city. Pravil, že od vynikajících cizinců nikdy nebere peníze; naznačil, že by možná přijal nějaký suvenýr - diamantovou jehlici do kravaty, zlatou tabatěrku na šňupavý tabák, prostě takovou nějakou drobnůstku, která by mu nás připomínala.

Ježto se zatím kolem nás shlukl malý zástup a ten žert mohl zajít příliš daleko, raději jsme bez dalšího dohadování nastoupili a odjeli jsme za provolávání slávy. Zastavit jsme dali kousek za Astleyovým divadlem, před obchodem s obuví, který vypadal podle našeho přání. Byl to takový ten přecpaný krám, jaký v okamžiku, kdy se ráno otevřou jeho okenice, vychrlí záplavy zboží daleko před sebe. Krabice s botami stály narovnány nejen na chodníku, ale i v rigolu pod ním. Boty visely v girlandách nade dveřmi i nad výlohami. Plátěná stříška proti slunci vypadala jako nějaký umouněný révový keř, plodící hrozny černých i hnědých bot. A vnitřek krámu, to byla besídka vystavěná ze samých bot. Když jsem vstupovali, majitel toho obchodu měl právě plné ruce práce: dlátem a kladivem zrovna otvíral novou bednu plnou botek.

George smekl a řekl “Dobré jitro”.

Obchodník se ani neotočil. Okamžitě jsem poznal, že je to člověk nerudný. Zabručel cosi, co mohlo být “dobrýtro”, ale taky nemuselo, a pokračoval v práci.

George pravil: “Váš obchod mi byl doporučen mým přítelem panem X.”

V odpověď na to měl obchodník říci: “Pan X jest velice vážený pán; posloužiti někomu z jeho přátel bude mi svrchovaným potěšením.”

Ale on řekl: “Neznám; v životě jsem vo něm neslyšel.”

To nás vyvedlo z míry. Příručka uváděla tři nebo čtyři metody, jak nakupovat obuv; George si pečlivě vybral tu, která se točila kolem pana X., ježto byla ze všech nejzdvořilejší. Hezkou chvíli jste si s majitelem obchodu povídali o tom panu X., a teprve potom, když bylo takto navázáno přátelství a porozumnění, jste přirozeně a ladně sklouzli k vlastní příčině vaší návštěvy, totiž k vašemu přání dostat botky, a to “dobré a levné”. Avšak tomuto hrubému, materialistickému muži nešlo očividně ani za mák o to, aby maloobchodní jednání probíhalo v delikátním duchu. S takovým člověkem bylo nutno jít k věci s brutální přímostí. George tedy pustil k vodě pana X., vrátil se k předchozí stránce a na té si namátkou vybral jednu větu. Jeho volba nebyla zrovna šťastná. Ten proslov by každému ševci musel připadat přinejmenším zbytečný. A za zmíněných okolností, když nás ze všech stran boty přímo ohrožovaly a dusily, měl důstojnost vyložené imbecility. Ta věta zněla: “Bylo mi řečeno, že zde máte botky na prodej.”

Teď teprve odložil obchodník dláto i kladivo a zahleděl se na nás. A zvolna, ochraptělým, zastřeným hlasem promluvil: “A k čemu myslíte, že si je tu skladuju? Abysem si k nim čuchal?”

Patřil k lidem, kteří začínají klidně, ale za řeči se čím dál tím víc rozhořčují, neboť utrpěné křivdy v nich působí jako kvasnice.

“K čemu myslíte, že tady ty botky mám?” pokračoval. “Abysem si z nich dělal sbírku? Proč si myslíte, že tenhle vobchod vedu? Pro zdraví? Nebo si myslíte, že ty botky miluju a že se vod jedinýho páru nemůžu vodloučit? Nebo že si je tu rozvěšuji, abysem se ně ně moh koukat? To jich tu je eště málo? Kde si myslíte, že ste? Na ňáký mezinárodní ševcovský výstavě? Co si myslíte, že tyhle boty představujou? Historickou sbírku? Už ste někdy slyšeli vo člověku, kterej vede vobchod s botama, ale ty boty neprodává? To si jako myslíte, že níma ten vobchod vozdobuju, aby pěkně vypadal? Zač mě vůbec máte? Za unikátního blba?”

Já vždycky tvrdil, že tyhle návody ke konverzaci nejsou k ničemu. Teď jsme potřebovali nějaký anglický ekvivalent známého německého idiomu “Behalten Sie Ihr Haar auf.” Ale nic takového se v té knížce, od první stránky do poslední, nedalo najít. Georgeovi však musím k jeho cti a chvále přiznat, že z toho, co se tam najít dalo, vybral a použil větu daleko nejlepší. Řekl:

“Přijdu jindy, až mi snad budete moci ukázati více botek. Zatím adieu!”

S tím jsme se vrátili do drožky a odjeli jsme a obchodník zůstal stát v botami ozdobeném vchodu do krámu a něco za námi pokřikoval. Co říkal, to jsem už neslyšel, ale kolemjdoucím to zřejmě připadalo zajímavé.

George se přimlouval, abychom zastavili u jiného obchodu s obuví a udělali ten experiment nanovo; že prý doopravdy potřebuje pantofle. Ale my jsme ho přemluvil, aby s tím nákupem počkal, dokud nepřijedeme do nějakého cizího města, kde jsou obchodníci bezpochyby zvyklejší na takovýhle styl hovoru, nebo aspoň od přírody přívětivější. Pokud šlo o čepici, to byl však neoblomný. Tvrdil, že bez čepice se prostě nemůže vydat na cestu, a tak jsme zastavili před malým kloboučnictvím na Blackfriars Road.

Vlastník toho obchůdku byl bodrý mužíček s bystrýma očkama a spíš nás povzbuzoval, než brzdil.

Když se George slovy příručky zeptal: “Máte nějaké klobouky?” nikterak se nerozlobil; jenom se zarazil a zamyšleně se poškrábal na bradě.

“Klobouky,” řekl. “Nechte mě kapánek přemýšlet. Ano…” a tu se jeho milá tvář rozzářila vysloveně radostným úsměvem, “…ano, teď, když o tom uvažuji, tak se mně zdá, že tu nějaký klobouk mám. Ale povězte mi upřímně: Proč se mě na to ptáte?”

George mu vysvětlil, že sei přeje zakoupit čepici, cestovní čepici, ale podstatou té transakce bylo, že to musí být “dobrá čepice.”

Mužíček protáhl obličej.

“Ách,” povzdychl si, “to jste mě bohužel dostal. Víte, kdybyste si přál čepici mizernou, která za ty peníze, co za ni chci, nestojí, čepici dobrou leda k mytí oken, pak bych vám mohl vyhledat přesně to pravé. Ale dobrou čepici… ne, dobré čepice nevedeme. Nicméně však minutku počkejte,” dodal, když si povšiml výrazu zklamání, který se rozprostřel po Georgeově výrazné tváři. “Nespěchejte. Jednu čepici bych tu měl -” přikročil k dlouhé zásuvce a otevřel ji - “není to sice dobrá čepice, ale přece jen není tak mizerná jako většina těch ostatních čepic, co prodávám.”

Předložil ji na dlani.

“Co byste jí řekl?” zeptal se. “Mohl byste se s ní spokojit?”

George si ji zkusil před zrcadlem a vybral si další větu z příručky:

“Tento klobouk mi sedí obstojně dobře, avšak povězte mi, soudíte, že mi sluší?”

Mužíček o krok couvl a důkladně si George prohlédl.

“Mám-li být upřímný,” řekl potom, “nic takového říci nemohu.”

Otočil se od George a oslovil Harrise a mne.

“Krásu vašeho přítele,” pravil, “bych označil jako prchavou. Existuje, samozřejmě, ale snadno se vám může stát, že ji propásnete. Nu, a v této čepici ji podle mého názoru propásnete zcela určitě.”

V tom okamžku měl George dojem, že si už z toho zvláštního mužíčka střílel dost, a řekl:

“No dobře, dobře. Neradi bychom zmeškali vlak. Kolik?”

A mužíček odpověděl: “Cena této čepice, pane, - cena to dle mého mínění dvojnásobně vyšší, než jaká odpovídá hodnotě toho výrobku - je čtyři šilinky, šest pencí. Přál byste si, abych vám ji zabalil do obyčejného balicího papíru, pane, nebo do hedvábného?”

George řekl, že si ji vezme jen tak, zaplatil mužíčkovi čtyři šest ve stříbře a vyšel z krámu. Harris a já za ním.

Ve Fenchurch Street jsme to s drožkářem usmlouvali na pět šilinků. Znovu nám vysekl dvornou poklonu a prosil nás, abychom od něho pozdravovali rakouského císaře.

Když jsme si pak ve vlaku vyměňovali názory, shodli jsme se na tom, že jsme to projeli dva jedna; a George, zjevně velice zkamaný, vyhodil tu příručku z okna.

Na lodi jsme v pořádku našli svá zavazadla i kola a ve dvanáct hodin jsme s odlivem vyrazili dolů po Temži.