Moje objevené “Ameriky”

 

Nezbytná odbočka - Zahájení historkou, jež obsahuje morální naučení - Jeden z půvabů této knihy - Časopis, který neměl úspěch - Jeho honosné heslo: “Poučení spojené se zábavou” - Problém: co se má pokládat za poučení a co za zábavu - Populární hra - Co si myslí znalec o anglických soudech - Další půvab této knihy - Jaký to byl les, co v něm žila ta panna - Popis Černého lesa.

Vypráví se historka o jednom Skotovi, který měl milou a chtěl si ji vzít. Ale byl jako všichni jeho soukmenovci velice opatrný. V okruhu svých známých si všiml, že mnohý jinak slibný svazek končí ve zklamání a rozčarování jenom proto, že si nevěsta či ženich udělali falešné představy o dokonalosti toho druhého. A umínil si, že v jeho případě k žádnému takovému zhroucení ideálů dojít nesmí. Jeho žádost o ruku vypadal tudíž takto:

“Já sem chudej čloujek, Jennie; já ti nemůžu nabidnout ani žádný tříbro ani žádnou půdu.”

“Stačí, že ně můžeš nabidnout sebe samyho, Davie.”

“Kéž bych ti mohl nabidnout něco lepčiho, ďouče. Dyk já sem takovej ubohej nepodařenej trouba, Jennie.”

“Ale di! Na sjetě sou vo moc šerednější musky než ty, Davie.”

“Já sem teda žádny šerednějši neviděl, ďouče, a počitám, že bych je ani vidět nechtěl.”

“Lepči nehezkej chlap, na kteryho je spoleh, Davie, než takovej, kerej proháni ďoučata je takovej vejlupek dokonalosti, že sou s nim doma jen samy mrzutosti.”

“Na tom rači moc nestaujej, Jennie; von to neni dycky ten nejhezči krocan, co na dvorku rozfofruje nejvic krútiho péři. Já zrouna běhám za sukněma, to je vo ně vobecně známy; takže se mnou, počitám, budeš mít safraporcky trápeni.”

“Dyk ty máš dobrý srce, Davie, a máš mě dovopraudy rád, tim sem si jistá.”

“Jó, rád tě mám, Jennie, to jó, i dyž, samosebou, nemůžu řict, jak dlouhy trváni ta moje láska bude mit; a dobrák sem taky, to taky jó, ale jenom pokavád de ušecko po mym a nic ně z myho pořádku nevyhákne. To potom řádim jak čerchmant, jen se zeptej my mámy, a počitám, že zrouna tak jako s mym tátou to i se mnou bude horši a horši, čim vic budu stárnout.”

“Ty si porád nasazuješ psi hlavu, Davie. Ale seš čloujek hodnej. Já tě znám lip, než se znáš sám, a domou s tebou bude dobrej domou.”

“Může bej, Jennie. Ale svy chyby mám. A to je pro ženu a pro děcka moc smutná ujec, dyž se chlap nedá votáhnout vod sklenice; a já jak jen ucejtim visky, tak vodvirám hubu jak ňáká ryba; a pak to do sebe léju a léju, jako bych byl bezednej.”

“Ale dyž seš třízlivej, tak seš hodnej, Davie.”

“Voušem jen dokavád ně nic nepřeléze přes nos.”

“No snad to se mnou vydržiš, Davie, a budeš mi pomáhat v práci.”

“Nevidim duvod, proč bych to s tebou nevydržel, Jennie. Ale vo práci, vo ty se přede mnou ani nezmiňuj. Na tu ně stači pomyslet, a hned ně je nanic.”

“Každopádně budeš dělat, co je v tvejch silách, Davie. Žádnej čloujek nemůže dělat vic, jak říká náš pan farář.”

“Jenže ty moje síly, to sou ubohy síly, Jennie, a tak nevim, esli jich moc brzo nebudeš mit plny zuby. Sme ušecky slaby a hříšny stvořeni, Jennie, ale to by ti dalo moc a moc práce, dybys chtěla najit eště slabčiho a hřišnějšího čloujeka, než sem já.”

“Každopádně máš praudomluvnej jazy, Davie. Jiny chlapi slibujou chudákoj ďoučeti hory doly, ale pak se na ty slíby vykašlou zrouna tak jako na srce toho ďoučete. Ty se mnou mluviš vodeuřeně, Davie, a já si tě teda vemu a uvidime, co to bude dělat.”

O tom, co to dělalo, už ta historka nepovídá nic, ale jisté je, že za těchto okolností neměla ta dáma žádné právo si na zboží, které si koupila, stěžovat. Ale ať už si stěžovala nebo ne - ženy si přece neseřizují jazyky podle logiky - muži ostatně taky ne, když už o tom mluvíme - Davie si mohl aspoň s klidným svědomím říkat, že si žádné výčitky nezaslouží.

A já chci jednat zrovna tak otevřevřeně s čtenářem této knihy. Chci zde svědomitě odhalit její nedostatky. Chci, aby nikdo nepřistupoval k četbě této knihy s falešnými představami.

V této knize nebudou žádné užitečné informace.

Kdo by se domníval, že by s pomocí této knihy mohl procestovat Německo a Černý les, ten by patrně zabloudil, dřív než by vyplul z Temže na moře. A to by ještě bylo to nejlepší, co by se mu mohlo stát. Čím dál by se dostal od domova, tím větší by měl potíže.

Obstarávání užitečných informací nepovažuji totiž za svou silnou stránku. Toto přesvědčení nepatří mezi vlastnosti, s nimiž jsem se už narodil, k tomu jsem dospěl zkušenostmi.

V raných dnech své žurnalistické dráhy jsem robotil v jednom plátku, který byl předchůdcem mnoha velice oblíbených periodik z dneška. Naší chloubou bylo, že jsme spojovali poučení se zábavností; co se mělo brát ako zábava a co jako poučení, to si čtenář posuzoval sám. Udíleli jsme rady lidem, kteří chtěli vstoupit v manželství - rozsáhlé, vážné rady, které, kdyby se jich bylo dbalo, mohly z okruhu našich čtenářů udělat předmět závisti celého manželského světa. Líčili jsme svým předplatitelům, jak se dá získat jmění chovem králíků, a dokládali jsme to fakty a číslicemi; naše čtenáře muselo udivovat jen to, že jsme sami nezanechali žurnalistiky a nezaložili si králičí farmu. Stále a stále jsme totiž na základě věrohodných pramenů nezvratně dokazovali, že člověk, jenž si s dvanácti výběrovými králíky a trochou soudnosti založí králičí farmu, musí koncem třetího roku docílit výnosu dvou tisíc ročně, kterýžto výnos bude dále prudce stoupat; to prostě jinak nejde. Ten člověk třeba ty peníze ani nechce. Třeba ani neví, co s nimi, až je bude mít. Ale isté je, že ho čekají. á sám jsem se však jakživ nesetkal s chovatelem králíků, který by vydělával dva tisíce ročně, ačkoli jsem o mnoha z nich věděl, že začali s těmi dvanácti nezbytnými, pečlivě vybranými králíky. Někde něco vždycky selhalo; možná že neměnná atmosféra králičí farmy podrývá tu soudnost.

Pověděli jsme svým čtenářům, kolik holohlavých mužů žije na Islandu, a podle toho, co jsme mohli zjistit, to asi byl počet správný; kolika uzenáčů by bylo zapotřebí, aby položeny těsně za sebou pokryly vzdálenost mezi Londýnem a Římem, což muselo být velice prospěšné pro každého, kdo si přál položit řadu uzenáčů od Londýna k Římu, neboť si jich pak mohl rovnou objednat přesné množství; kolik slov pronese za den průměrná žena; a poskytli jsme řadu dalších podobných informací, vypočtených k tomu, aby naši čtenáři byli moudřejší a věhlasnější než čtenáři ostatních časopisů.

Pověděli jsme im, jal léčit hysterické záchvaty u koček. Já osobně nevěřím - a už tenkrát jsem nevěřil - že hysterické záchvaty u koček se léčit dají. Kdybych já měl kočku se sklonem k hysterickým záchvatům, dal bych si inzerát, že ji prodám, nebo bych se jí dokonce zbavil. Bylo však naší povinností opatřit informaci, o kterou jsme byli požádání. A o tomhle nám nějaký blázen napsal, že to chce mermomocí vědět; a tak jsem nejhezčí část odpoledne strávil sháněním vědomostí v tomto oboru. To, co jsem potřeboval, jsem posléze našel na poslední stránce jedné starodávné kuchařky. Co tam to mělo co dělat, to jsem nedovedl pochpit. S vlastním posláním té knihy to nemělo pranic společného; ani zmínka tam nebyla o tom, že byste si z kočky mohli připravit nějakou pochoutku, a to ani z kočky, kterou jste vyléčili z hysterických záchvatů. Ten odstavec přidala autorka čistě z velkomyslnosti. A já mohu jen vyslovit lítost, že ho nevynechala; přivodil spoustu zlostné korespondence a ztrátu čtyř, ne-li více předplatitelů našeho plátku. Tazatel nám napsal, že uposlechnutí naší rady ho stálo dvě libry za roztřískané nádobí v kuchyni, nemluvě o rozbitém oknu a otom, že si pravděpodobně přivodil otravu krve; a kočka prý ještě ke všemu má mnohem horší záchvaty než dřív. A přotom ten náš recept byl dost jednoduchý: kočku držet mezi koleny, ovšem něžně, aby ji to nebolelo, a nůžkami ji udělat čistý, ostrý zářez do ocasu. Nikoli kus toho ocasu odstřihnout, to ne! Na to pozor! Jenom provést malou incisi!

Vhodným místem pro tu operaci, jak jsme kazateli vysvětlili, by byla zahrada nebo sklep na uhlí; pokoušet se ji provést v kuchyni, a bez cizí pomoci, to mohl jedině idiot.

Dávali jsme čtenářům pokyny ohledně etikety. Vykládali jsme jim, jak oslovovat peery a biskupy; jak jíst polévku. Instruovali jsme nesmělé mladíky, jak si v salónech osvojit nenucenou graciéznost. S pomocí diagramů jsme obě pohlaví školili v tanci. Řešili jsme za ně jejich náboženské pochybnosti a zásobovali jsme je kodexy mravních naučení, za jaká by se nemuselo stydět žádné malované chrámové okno.

Ten časopis neměl finanční úspěch, předběhl o pár let svou dobu, a vdůsledku toho byl náš redakční štáb skrovný. Do mé působnosti, vzpomínám si, patřily “Rady matkám” - ty jsem psal za přispění své bytné, která se rozvedla s jedním manželem a pochovala čtyři děti, a tak jsem ji považoval za spolehlivou autoritu ve všech problémech domácnosti -, “Návod, jak si zařídit a vyzdobit byt - s nákresy”, sloupek “Pokyny pro začínající literáty” - upřímně doufám, že jim mé vedení prospělo líp než doposud mně samotnému - a týdenní rubrika “Přímá slova mladým mužům”, podpisovaná “strýc Henry”. To byl moc laskavý, bodrý chlapík, ten strýc Henry, a měl rozsáhlé a mnohostranné zkušenosti a veliké porozumění pro nastupující generaci. Sám ve své, už dávno minulé, mladosti prošel mnoha trampotami, a tak mu téměř všechno bylo jasné. Dodnes si rady strýce Henryho čtu a - i když zrovna já bych to říkat neměl - pořád mi připadají dobré a zdravé. Často si myslím, že kdybych se byl radami strýce Henryho řídil přesněji, byl bych moudřejší, nebyl bych nadělal tolik chyb a byl bych sám se sebou spokojenější, než dneska jsem.

Taková tichá, utahaná maličká ženská, která bydlela v bytečku o jediné místnosti za Totenham Court Road a měla manžela v blázinci, nám vyplňovala “Kuchařský koutek”, “Pokyny stran výchovy” - pokyny jsme prostě překypovali - a jednu a půl stránky “Módních zvěstí”, kteréžto zvěsti psala tím žoviálně samolibým stylem, jaký ani dnes, jak slýchávám, ještě docela nevymizel z moderního žurnalismu: “Musím se vám pochlubit, jakou božskou róbičku jsem měla na sobě minulý týden na slavnostních dostizích v Goodwoodu. Vévoda z C… leč nikoli!, to, co mi ten blázínek všechno napovídal, to prostě opakovat nesmím; on vždycky tolik přehání! A ta miloučká paní hraběnka, ta na mě, myslím, drobátko žárlila…” atakdále.

Chudinka malá! Pořád ji vidím v těch jejích ušmudlaných vlněných šatech s inkoustovými skvrnami. Jeden den v Goodwoodu, nebo kdekoli jinde, kde je svěží vzduch, by jí byl možná vehnal do tváří trošku červeně.

Majitel našeho časopisu - jeden z nejnestoudnějších ignorantů, s jakými jsem se kdy setkal - pamatuji se, jak jednou smrtelně vážně poučil jistého tazatele, že “Školu pro ženy” napsal Sheridan, a jak se potom dobrácky rozchechtal, když ho upozornili, že se plete - psal pomocí laciného naučného slovníku stránky, zasvěcené “Informacím všeobecným”, a psal je celkem vzato pozoruhodně dobře. A náš redakční poskok, vyzbrojený znamenitými nůžkami, ručil za to, že budeme stále zásobováni “Vtipy a humorem.”

Byla to tvrdá dřina a plat byl ubohý, ale napřimovalo nás vědomí, že vzděláváme a zvelebujeme své spolubližní. Ze všech her, co jich je na světě, všude a věčně nejoblíbenější je hra na školu. To seberete šest dětí, posadíte si je na práh a sám si vykračujete sem a tam s knížkou a rákoskou. Takhle si hrajeme už jako mrňata, takhle si hrajeme, když jsou z nás kluci a holky, takhle si hrajeme, když jsme dospěli v muže a ženy, takhle si hrajeme, když se scvrklí a v bačkorách šouráme ke hrobu. Tahle hra se nám nikdy nezprotiví, nikdy nás neunaví. Kazí ji jenom jedno: že každé z těch ostatních šesti dětí se vehementně domáhá toho, aby taky na ně přišla řada a zase ono si mohlo vykračovat s knížkou a rákoskou. Že je žurnalistika přes četné stinné stránky povoláním tak oblíbeným, to má, tím jsem jist, tento důvod: každý žurnalista má pocit, že on je ten kluk, co si vykračuje sem a tam s rákoskou. Vláda, zámožní i chudí, společnost, umění, literatura, to jsou ty ostatní děti, co sedí na prahu. A žurnalista je vzdělává a zvelebuje.

To jsem ale odbočil. To všechno jsem připomněl jenom proto, abych se omluvil, že teď tak zarytě odmítám stát se pramenem užitečných informací. Tak se zase vraťme.

Jednou nás někdo, kdo se podepsal “Stavitel balónu”, požádal o návod, jak si vyrobit vodík. Ten se dá vyrobit snadno - mně aspoň to snadné připadalo, když jsem si to prostudoval v knihovně Britského muzea; nicméně jsem “stavitele balónu”, ať už to byl kdokoli, upozornil, že musí učinit všemožná nezbytná opatření, aby nedošlo k nehodě. Víc jsem přece udělat nemohl. Za deset dní přišla do redakce rudolící dáma, vedoucí za ruku cosi, o čem sama podala vysvětlení, že je to její syn, dvanáct let starý. Obličej toho chlapce byl až pozoruhodně bezvýrazný. Proč, to jsem pochopil, když ho máti postrčila dopředu a sundala mu klobouk. Neměl totiž vůbec žádné obočí a z vlasů mu zbyl jenom jakýsi odporný prach, který jeho hlavě propůjčoval vzhled natvrdo uvařeného vajíčka, oloupaného a posypaného pepřem.

“Dneska týden to byl hezký mládeneček a vlásky se mu od přírody vlnily,” pravila dáma. Mluvila stále se zvyšujícím tónem, který napovídal, že se něco strhne.

“A copak se mu to stalo?” zeptal se šéfredaktor.

“Tohle se mu stalo!” odsekla dáma. Vytáhla z rukávníku číslo našeho časopisu z minulého týdne, kde byl tužkou zatržený můj článek o výrobě vodíku, a mrskla s ním před šéfa. Ten to číslo zvedl a článek si přečetl.

“Tak to byl on, ten ’stavitel balónu’?” otázal se.

“Ano, to byl on, ten ’stavitel balónu’,” přiznala dáma. “Takové ubohé, nevinné děcko - a teď se na něj koukněte.”

“Třeba mu zas narostou,” nadhodil náš šéfredaktor.

“Třeba ano,” odvětila dáma a její tón se pořád ještě zvyšoval, “a třeba taky ne. Ale já chci vědět, co pro něj hodláte udělat.”

Šéfredaktor navrhl vodičku na vlasy. V prvním okamžiku jsem si myslel, že se dáma na něj vrhne; zatím se však omezila na slova. Ukázalo se, že jí nejde o žádnou vodičku na vlasy, ale o odškodné. Pronesla také několik poznámek o celkové úrovni našeho listu, o jeho prospěšnosti, o tom, má-li vůbec nárok na podporu veřejnosti, o tom, kolik zdravého rozumu a moudrosti mají jeho spolupracovníci.

“Ale já si vážně nemyslím, že za to můžeme my,” trval na svém šéfredaktor - byl to člověk slušných způsobů. “Váš chlapec žádal o informaci a dostal ji.”

“Nechte si ty vtipy,” řekla dáma (ale on to určitě nemyslel jako vtip, frivolita k jeho slabostem nepatřila), “nebo vy dostanete něco, o co jste ani nežádal. Sec mazec,” utrhla se znenadání, takže jsme se oba jako poplašená kuřátka horempádem uchýlili na svá křesla, “jestli po vás skočím, tak budete mít hlavu takovouhle.” Chtěla tím bezpochyby říct, takovou jako ten chlapec. Poté připojila několik připomínek k šéfovu osobnímu zjevu, které byly zjevně nevkusné. Milá žena to nebyla, to rozhodně ne.

Já jsem toho mínění, že kdyby tu žalobu, kterou vyhrožovala, byla na nás podala, nemohla ji vyhrát; ale náš šéfredaktor měl se soudy své zkušenosti a jeho neměnnou zásadou bylo se jim vyhýbat. Říkával:

“Kdyby mě na ulici někdo zastavil a chtěl moje hodinky, tak bych mu je pochopitelně nedal. Kdyby mi začal vyhrožovat, že si je tedy vezme násilím, pak bych patrně, i když nejsem žádný rváč, udělal všechno, abych je před ním ochránil. Kdyby však prohlásil, že má v úmyslu je získat nějakým soudním řízením, pak bych je vytáhl z kapsy a podal mu je, a ještě bych si myslel, že jsem z toho vyvázl lacino.”

S tou rudolící dámou to srovnal pětiliberní bankovkou, která určitě představovala celoměsíční výnos časopisu; a dáma se vzdálila a svou poškozenou ratolest si odvedla s sebou. Po jejím odchodu ke mně šéfredaktor vlídně zahovořil. Pravil:

“Nemyslete si, že vám to mám nějak za zlé; to není vaše vina, to je osud. Věnujte se dál mravním naučením a kritice - v tom jste nesporně dobrý; ale o ‘Užitečné informace’ se už nepokoušejte. Jak říkám, vaše vina to není. Vaše informace jsou naprosto správné - nic se jim nedá vytknout; ale přinášejí prostě smůlu.”

Kéž bych se byl tou jeho radou vždycky řídil! Sobě i jiným lidem jsem mohl uspořit nejednu katastrofu. Já nevím, čím to je, ale je to tak. Když někoho poučím, kudy se nejlíp dostane z Londýna do Říma, ztratí ve Švýcarsku zavazadla, nebo hned za Doverem málem ztroskotá jeho loď. Když mu poradím při koupi fotoaparátu, prožene ho v Německu policie, že fotografoval najaké vojenské pevnosti. Jednou mně dalo spoustu práce, než se mi podařilo jistému muži vysvětlit, jak se má ve Stockholmu oženit se sestrou své zesnulé manželky. Zjistil jsem, kdy mu z Hullu odplouvá loď, a v kterých hotelích se nejlépa ubytuje. V informacích, kterými jsem ho zásobil, nebylo od začátku do konce ani jediné nedopatření; všude šlo všechno hladce. No prosím, a ten člověk se mnou od té doby nemluví.

Proto já krotím svou vášeň k poskytování informací; proto, jestli se mi to podaří, se na těchto stránkách nebude vyskytovat nic, co by mělo charakter praktického návodu.

Nebudou tu žádné popisy měst, žádné historické reminiscence, žádné poznámky o architektuře, žádná mravní naučení.

Kdysi jsem se zeptal jednoho inteligentního cizince, co říká Londýnu.

Řekl: “To je velikánské město.”

Já na to: “Co vás na něm upoutalo nejvíc?”

Odvětil: “Lidi.”

A já zase: “A co ve srovnání s jinými městy - s Paříží, Římem, Berlínem -, co potom Londýnu říkáte?”

Pokrčil rameny. “Je větší,” pravil. “Co by se o něm dalo říct jiného?”

Jedno mraveniště jako druhé. Spousty ulic, širokých i úzkých, kde se v nepochpitelném zmatku hemží malinké bytůstky; tyhle se přičinlivě, důležitě honí; tamhlety postávají a tlachají; jedny se hmoždí s ohromnými břemeny; jiné se jen vyhřívají na sluníčku. Spousty sýpek, plných potravy; spousty komůrek, kde ti tvorečkové spí a jedí a milují se; a koutek, kde leží jejich bílé kůstečky. Tenhle úl je větší, ten sousední menší. Jedno hnízdo je v písku, jiné zase pod kamením. Tohleto bylo vystěvěno teprve včera, tamhleto bylo vybudováno před celými věky, říká se dokonce, že ještě před tím, než přiletěly vlaštovky; kdoví.

Ani lidové písně a báje v téhle knize nenajdete.

Každé údolí, kde jsou nějaké usedlosti, má svou píseň. Já vám řeknu, jakou má zápletku, zveršujte si to a zhudebněte podle svého:

Byla jedna dívka, najednou přišel jeden mládenec, měl ji rád a zase odjel.

K omrzení stejná písnička, sepsaná v mnoha řečech, neboť ten mladý muž byl zřejmě ohromný cestovatel. V sentimentálním Německu se na něj pamatují moc dobře. Ale i obyvatelé modrých hor elsaských si vzpomínají, jak mezi ně přijel. A zrovna tak - jestli mě neklame paměť - navštívil břehy řeky Allan ve Skotsku. Učiněný věčný žid, ten mládenec; protože i dnes ještě prý naslouchají bláhová děvčata slábnoucímu dusotu kopyt jeho koně.

V německé zemi, kde je tolik ruin, jež v dávných dobách byly domovy, znějícími lidskými hlasy, se dosud udržuje mnoho pověstí; i v tomto případě vám jenom prozradím, co všechno se do toho dává, jídlo si už ukuchtěte podle své chuti. Vemte jedno lidské srdce nebo dvě, každé jiného druhu; svazeček lidských vášní - těch není moc, nanejvýš půl tuctu; jako koření si připravte směs dobra a zla; hotovému pokrmu pak dodejte pikantnosti příchutí smrti a podávejte kdekoli a kdykoli libo. I název si stanovte podle libosti - “světcova cela”, “strašidelná věž”, “hrob v žaláři”, “propast milenců” - ten guláš je ovšem vždycky stejný.

A konečně nebudou v mé knize žádné popisy krajin. To ode mne není lenost, to je sebeovládání. Nic není snazšího než popsat krajiná; nic těžšího a zbytečnějšího než ty popisy číst. Když se Gibbon musel spolehnout na to, co líčili cestovatelé, aby mohl popsat Hellespont, a když s Rýnem seznamovaly anglické studenty především Caesarovy Commentarii, to se ještě slušelo, aby každý světoběžník, ať už jel jakkoli daleko, popsal nejlépe, jak dovedl, všechno, co viděl. Dr. Johnson, který znal jen o málo víc než vyhlídku na Fleet Street, si možná přečetl popis yorkshireských vřesovišť s potěšením i s užitkem. Rodilému Londýňanovi, který v životě neviděl vyšší kopec než Kančí hřbet v Surrey, připadalo patrně líčení Snowdonu vzrušující. Ale my jsme to všechno změnili, či lépe řečeno, všechno to pro nás změnily lokomotivy a fotografické aparáty. Člověk, který si každý rok zahraje tenis na úpatí Matterhornu a kulečník nahoře na Rigi, vám sotva poděkuje za sebedovednější a sebepečlivější popis skotských Grampian. Obyčejného člověka, který z desítky olejomaleb, stovky fotografií, tisíce obrázků v ilustrovaných časopisech a z řady stereoskopů zná Niagaru, slovomalba nějakého vodopádu určitě otráví.

Jeden můj přítel z Ameriky, velmi kultivovaný pán, který měl moc rád poezii, už pro tu poezii, se mi přiznal, že si o jezerní oblasti udělal mnohem přesnější a uspokojivější představu z knížky fotografií za osmnáct pencí než ze všech slov Coleridgeových, Southeyových a Wordsworthových dohromady. A vzpomínám si, že na téma literárního líčení přírodních krás taky prohlásil, že to by mohl být autorovi zrovna tak vděčný, kdyby mu výmluvně popsal, co měl zrovna k večeři. Ale to už bylo v jiné debatě; v debatě o tom, co je vlastním posláním toho kterého umění. Můj přítel tvrdil, že zrovna tak, jako se plátno a barvy nehodí k vyprávění příběhů, je slovomalba, i ta nejlepší, jen neohrabanou metodou, jak vyvolat dojmy, kterých člověk mnohem líp nabude prostřednictvím zraku.

A když už jsme u tohoto problému, tak si taky živě vzpomínám na jedno horké odpoledne ve škole. Měli jsme hodinu anglické literatury a vyučování jsme zahájili četbou jakési zdlouhavé, ale jinak docela přijatelné básně. Jméno autora, to musím ke své hanbě přiznat, jsem už zapomněl, a titul té básně taky. Četba skončila, my jsme zavřeli knihy a náš profesor, bělovlasý starý pán, velmi laskavý, nás vyzval, abychom vlastními slovy vylíčili to, co jsme právě četli.

“Povězte mi,” řekl povzbudivě, “o čem ta báseň pojednává.”

“Prosím, pane profesore,” promluvil náš primus - hovořil se sklopenou hlavou a se zjevnou zdráhavostí, jako kdyby to bylo téma, o němž by se sám od sebe nikdy ani nezmínil - “pojednává to o jedné panně.”

“Zajisté,” přisvědčil profesor, “ale já bych byl rád, kdybyste mi to vylíčil vlastními slovy. A my přece neříkáme panna, my říkáme dívka. No prosím, pojednává to tedy o jedné dívce. A co dál?”

“O jedné dívce,” opakoval vyvolaný chlapec, jehož rozpaky se dosazením toho nového výrazu očividně ještě zvýšily, “která žila v lese.”

“V jakém lese?” ptal se profesor.

Chlapec si velice pozorně prohlédl kalamář ve své lavici a potom se zahleděl na strop.

“No!” pobízel ho profesor, už trochu netrpělivě. “Vždyť jste o tom lese četl celých deset minut. Tak mi přece o něm něco říci můžete.”

“Rozsochaté stromy, jejichž větvoví propletené…” spustil ten primus.

“Ne, ne,” přerušil ho profesor, “já od vás nechci, abyste mi opakoval ty verše. Já chci, abyste mi vlastními slovy řekl, jaký byl ten les, co v něm žila ta dívka.”

Profesor netrpělivě podupával; primus udělal zoufalý pokus.

“Prosím, pane profesore, byl to les jako každý jiný.”

“Povězte mu, jaký to byl les,” řekl profesor, ukazuje na dalšího mládence.

Ten prohlásil, že to byl “zelený les”. To profesora rozladilo ještě víc; řekl - a já vážně nechápu proč - tomu druhému chlapci, že je trdlo, a přešel k třetímu, který už celou minutu seděl zřejmě na rozpálené plotně a mával pravou paží nahoru a dolů jako pominutý semafor. Byl by to v příští vteřině tak jako tak ze sebe vysypal, ať by ho byl profesor vovolal nebo ne; byl už v obličeji celý rudý, jak tu vědomost nemohl v sobě udržet.

“Tmavý a pochmurný les!” zakřičel a hrozně se mu ulevilo.

“Tmavý a pochmurný les,” opakoval profesor s patrným uspokojením. “A pročpak byl tmavý a pochmurný?”

Třetí chlapec se i teď mohl blýsknout.

“Protože se do něj nedostalo slunce.”

Profesor cítil, že objevil básníka naší třídy.

“Protože se do něj nedostalo slunce, či lépe řečeno, protože do něho nemohly proniknout sluneční paprsky. A pročpak tam nemohly proniknout sluneční paprsky?”

“Prosím, pane profesore, protože tam bylo moc husté listí.”

“Velmi dobře,” řekl profesor. “Ta dívka žila v tmavém a pochmurném lese, skrze jehož olistěný baldachýn se nemohly prodrat sluneční paprsky. No a copak v tom lese rostlo?” A ukázal na čtvrtého hocha.

“Prosím, pane profesore, stromy, pane profesore.”

“A copak ještě?”

“Muchomůrky, pane profesore.” To se ozvalo po pauze.

Muchomůrkami si profesor nebyl zrovna jist, ale když se poradil s textem, zjistil, že chlapec má pravdu; vskutku tam byla zmínka o muchomůrkách.

“Správně,” připustil tedy profesor, “rostly tam muchomůrky. A co ještě? Copak nacházíme v lese pod stromy?”

“Prosím, pane profesore, hlínu, pane profesore.”

“Ale ne. Co v lese roste, kromě stromů?”

“Aha! Prosím, pane profesore, křoví, pane profesore.”

“Křoví, velmi dobře. Tak jsme se konečně dostali o kousek dál. V tom lese byly stromy a keře. A co ještě?”

Ukázal na drobného chlapce až skoro vzadu, který už dávno dospěl k náhledu, že ten les je přiliš daleko, aby jemu osobně mohl nějak vadit, a krátil si dlouhou chvíli tím, že sám proti sobě hrál čtverečky. To vyvolání ho vyrušilo a dopálilo, považoval však za nutné, aby i on inventář lesa něčím doplnil, a odvážně nabídl ostružiny. Ale to byla chyba; o ostružinách se básník nezmínil.

“No jakpak by ne! Klobstock myslí pořád jenom na jídlo,” komentoval to profesor, který si zakládal na tom, jak je pohotově vtipný. Třída se na Klobstockův účet zasmála a profesor měl radost.

“Vy,” řekl pak, ukazuje na jedoho hocha v prostřední lavici. “Co ještě bylo v tom lese kromě stromů a keřů?”

“Prosím, pane profesore, byla tam bystřina.”

“Zcela správně; a copak dělala ta bystřina?”

“Bublala, prosím.”

“Ale ne. Bublají potůčky, kdežto bystřiny…?”

“Prosím řvou.”

“No budiž, ta bystřina tedy řvala. A co bylo toho příčinou?”

To byla záludná otázka. Jeden chlapec - ne zrovna génius, to připouštím - obvinil tu dívku. Aby nám pomohl, formuloval profesor otázku jinak:

“Kdypak ta bystřina řvala?”

Na pomoc opět přispěchal náš třetí hoch a vysvětlil, že bystřina řvala, když padala mezi balvany. Nejednoho z nás asi napadlo, že to musla být notná cimprlína, ta bystřina, když nadělala tolik rámusu kvůli takové maličkosti; srdnatější bystřina by se vždycky zase vzchopila a beze slova uháněla dál. Bystřina, která řvala, pokaždé když spadla mezi balvany, to byla podle nás dost rozmazlená bystřina; ale profesor se nad tím výkladem tvářil spokojeně.

“A co ještě kromě té dívky v tom lese žilo?” zněla další otázla.

“Prosím, pane profesore, ptáčci, pane profesore.”

“Ano, v tom lese žili také ptáčci. A co ještě?”

Ale ptáčci naši obrazotvornost zcela vyčerpali.

“Ale no tak!” pobízel nás profesor. “Co je to za zvířátka, ta, co mají dlouhé ocásky a běhají po stromech?”

Chvilku jsme přemýšleli, pak někdo z nás nadhodil kočky.

Ale to byl omyl, o kočkách neřekl básník ani slovo; to, co se z nás profesor snažil vypáčit, byly veverky.

O moc víc podrobností jsem si o tom lese už nezapamatoval. Jenom si ještě vzpomínám, že se tam mluvilo taky o obloze. Tam, kde byly stromy trochu dál od sebe, bylo možno při pohledu vzhůru spatřit oblohu; na té obloze byly často mraky a ta dívka, jestli mě neklame paměť, sem tam zmokla.

Zdržel jsem se u této příhody jenom proto, že podle mého mínění osvětluje celý problém literárního líčení přírodních krás. Už tenkrát jsem nedovedl pochopit - a nedovedu to dodnes - proč to resumé našeho primusa profesorovi nestačilo. Při vší úctě k autorovi té básně, ať už byl kdokoli, nelze přece nesouhlasit s tím, že ten les byl - jakž ani nelze - “jako každý jiný”.

Teď bych vám mohl velice podrobně popsat Černý les. Mohl bych vám přeložit Hebela, který Černý les opěvoval. Spousty stránek bych mohl vyplnit líčením tamních rozeklaných roklí a úsměvných údolí, sosnami porostlých strání, skalními útesy korunovaných vrcholků hor, zpěněných potůčků (pokud je pořádkumilovní Němci neodsoudili, aby ve vší slušnosti tekly dřevěnými koryty nebo odvodňovacími rourami), bílých vesniček, osamělých statků.

Ale děsí mě podezření, že byste to všecko přeskočili. Ale i kdybyste byli tak svědomití - nebo tak slabomyslní - že byste to nepřeskočili, nedokázal bych nic víc, než vzbudit ve vás přestavu, kterou mnohem lépe zprostředkují prostá slova nenáročného “Průvodce”:

Malebné pohoří, na jihu a na západě ohraničené nížinou rýnskou, do níž se svažuje velmi srázně. Po stránce geologické se skládá převážně z pestrých pískovců a z žuly; nižší jeho vrcholky jsou hustě porostlé jehličnatými lesy. Je bohatě zavlažováno četnými vodními toky a jeho lidnatá údolí jsou úrodná a dobře obdělávaná. Hostince jsou tu dobré, cizinci by však měli velice opatrně popíjet místní vína.