Moje objevené “Ameriky”

 

Proč jsme jeli do Hannoveru - Co v cizině dovedou lépe - Umění zdvořilé konverzace v cizím jazyku, jak se mu vyučije v anglických školách - Skutečný příběh, poprvé vyprávěný - Jak se francouzského žertu použilo k pobavení anglické mládeže - Harrisovy otcovské pudy - Kropič ulic, když se na něj díváme jako na umělce - Georgeův patriotismus - Co měl Harris udělat - Co však udělal - Zachraňujeme Harrisovi život - Město, kde se nespí - Drožkářský kůň coby kritik.
 
 
 

Po klidné plavbě bez zvláštních příhod jsme v pátek dorazili do Hamburku; a z Hamburku jsem cestovali do Berlína, a to přes Hannover. To není ta nejpříjemější trasa. A proč jsme navštívili Hannover, to nemohu objasnit jinak, než jak ten černoch objasnil soudci, proč byl v pastorově kurníku.

“Jo, jo, pan souce, co pan konstábl vypovídával, to je nic než pravda. Já tam byl, pan souce.”

“Tak to tedy přiznáváte? A co jste v tom kurníku pana děkana pohledával s pytlem o půlnoci?”

“Já budu to hned povidat, pan souce. Jo. Já přinosil pytel plná vod melouny k Massa Jordan. Jo. Massa Jordan, von móc milá a von ptal mě jit k von.”

“No a dál?”

“Jo jo, pan souce, móc milá čovek je Massa Jordan. A tak my posadili a mluvili a mluvili…”

“To si dovedu představit. Ale my chceme vědět, co jste dělal v kurníku pana děkana.”

“Jo, pan souce, na to budu pšijit. On bylo moc pozdě, než já vopustil vod Massa Jordan, a tak já povim sám ke mě, teď kroč ven s tvoje pravá noha, Ullysses, nebo ty dostáváš do malér s tvoje stará. Móc hubovatá ženská ona je, pan souce, móc…”

“To mě nezajímá. Hubatých ženských je v našem městě víc. Fara pana děkana je ale od té cesty, co vede od pana Jordana k vám domů, skoro kilometr stranou. Jak jste se tam dostal?”

“To je, co já budu vobjasnit, pane souce.”

“To mě těší. A jakpak nám to objasníte?”

“No já myslim, pan souce, že já musel vodbočil.”

A my jsme zřejmě taky trochu odbočili.

Na první pohled vám Hannover, nevím proč, připadá velice nezajímavý, ale pak vás chytne. Jsou to vlastně města dvě; jedno má široké moderní, hezké třídy a vkusné zahrady; a hned vedle je město ze šestnáctého století, kde starobylé domy s černým trámovím tvoří převisy nad uzoučkými uličkami; kde můžete skrze nízké klenuté průjezdy nahlížet do dvorů, nad nimiž se vrší řady pavalčí a jež kdysi nepochybně bývaly přecpány kavaleristy nebo zataraseny rachotivými kočáry se šestispřežím, čekajícími na své vlastníky, bohaté kupce a jejich tlusté, pomalé paničky, ale v nichž se teď volně prohánějí děti a slepice, zatímco přes vyřezávaná zábradlí pavlačí visí a suší se obnošené prádlo.

Nad Hannoverem se vznáší zvláštní anglická atmosféra, zvláště v neděli, kdy stažené rolety na výkladích skříních a vyzváněcí zvony připomínají slunnější Londýn. Tu atmosféru britské neděle jsem necítil jenom já sám, to bych to přičítal své obrazotvornosti; i George měl stejný dojem. Harris a já jsme ho zastihli, když jsme se po nedělním obědě vrátili ze zapálenými doutníky z kratičké procházky, jak pokojně klimbá v nejpohodlnější lenošce v kuřáckém salónku.

“Marná věc,” pravil Harris, “britská neděle má něco do sebe a člověku s anglickou krví v žilách se musí líbit. A mně by to bylo moc líto, kdyby vzala za své, ať si mladá generace říká co chce.”

Posadili jsme se každý do jednoho kouta rozložitého kanape a připojili jsme se k Georgeovi.

Do Hannoverska by prý měl člověk jet, když se chce naučit nejlepší němčině. To má ale tu nevýhodu, že mimo Hannoversko, což je jen malá provincie, nikdo té nejlepší němčině nerozumí. Takže se musíte rozhodnout, jestli chcete mluvit dobrou němčinou a zůstat v Hannoversku, nebo špatnou němčinou a cestovat. Německo, poněvadž bylo po tolik staletí rozděleno na desítky knížectví, má to neštěstí, že je v něm spousta rozmanitých nářečí. Když si Němci z Poznaňska chtějí popovídat s lidmi z Würtemberska, tak aby snad pokaždé mluvili francouzsky nebo anglicky, a slečinky, jimž se dostalo nákladného vzdělání ve Vestfálsku, moc překvapí a zklamou své rodiče, protože nejsou schopny porozumět jedinému slovu, když na ně promluví někdo v Meklenbursku. je sice pravda, že cizinec ovládající angličtinu by byl zrovna tak vedle na yorkshireské pahorkatině nebo na whitechapelské periférii; ale to je něco jiného. V Německu se nemluví dialektem pouze na venkově nebo mezi nevdělanci. Tam má vlastně každý kraj svou vlastní řeč, a na tu je pyšný a hrozně na ní lpí. Vzdělaný Bavorák vám přizná, že akademicky řečeno, je severní němčina správnější; ale mluvit bude dál jihoněmecky a jihoněmčině bude učit i své děti.

Ale já si myslím, že během takových sta let vyřeší Němci tenhle svůj problém tím, že budou mluvit anglicky. Už teď každý německý chlapec a každé německé děvče, s výjimkou vrstvy rolnické, angličtinu ovládají. Kdyby angličtina měla méně libovolnou výslovnost, není nejmenší pochyby, že by se během relativně velmi krátké doby stala jazykem světovým. Všichni cizinci se shodují v tom, že pokud jde o gramatiku, je to řeč, které se dá naučit ze všech nejsnáze. Němec, když ji srovnává se svou mateřštinou, v níž se každé slovo v každé větě řídí nejméně čtyřmi odlišnými a na sobě nezávislými pravidly, vám řekne, že angličtině nemá gramatiku vůbec žádnou. K témuž závěru došla zřejmě i hezká řádka Angličanů; ale to jsou na omylu. Anglická gramatika doopravdy existuje a jednoho krásného dne zjistí ten fakt i naše školy a gramatika se začne vtloukat do hlavy našim dětem, a možná že pronikne i do kruhů literárních a novinářských. Teď zatím, jak se zdá, souhlasíme s cizinci, že je to veličina zcela zanedbatelná. Kamenem úrazu při našem pronikání do světa je anglická výslovnost. A anglický pravopis byl zřejmě vymyšlen především k tomu účelu, aby tu výslovnost zamaskoval. Lišácký nápad, vypočtený na to, aby krotil troufalost cizinců; nebýt toho, naučili by se té výslovnosti za rok.

Neboť v Německu vyučují řečem jinak než u nás, takže němečtí hoši a děvčata, když v patnácti letech vyjdou z hymnasia nebo jiné střední školy, mohou se jazykem, kterému se učili, opravdu dorozumět. U nás v Anglii na to máme metodu, která v tom, jak dosáhnout co nejmenšího výsledku při co největším vynaložení času a peněz, je snad nedostižná. Anglický chlapec, který prošel dobrou anglickou střední školou, může hovořit s Francouzem, pomalu a s obtížemi, o zahradnicích a o tetách, kterážto konverzace může někoho, kdo ani nemá tety ani si nanajímá zahradince, brzy omrzet. Snad, je-li to chlapec zcela výjimečný, dokáže ještě říci, kolik je hodin, nebo prohodit pár opatrných poznámek o počasí. Dovedl by ovšem odříkat zpaměti slušný počet nepravidelných sloves; jenomže po pravdě řečeno, pramálo cizinců stojí o to, aby jim mladý Angličen odříkával jejich vlastní nepravidelná slovesa. Zrovna tak si možná zapamatuje namátkový výběr groteskně komplikovaných francouzských idiomů, které žádný moderní Francouz jakživ neslyšel, a když je slyšel, tak jim nerozuměl.

Vysvětlení je v tom, že takový chlapec se v devíti případech z deeti učil franštině z “Ahnovy učebnice pro začátečníky”. Historie tohoto slavného dílka je zajímavá a poučná. Tu knihu napsal původně pro legraci jeden vtipný Francouz, který sídlil několik let v Anglii. Myslel ji jako satiru na konverzační potenci britské společnosti. A z tohoto hlediska je výborná. Autor ji nabídl jednomu londýnskému nakladatelství. Ředitel té firmy byl prozíravý člověk. Pročetl si ten rukopis a poslal si pro autora.

“Ta vaše knížka,” řekl mu, “je moc chytrá. Já jsem se nad ní chechtal, až mi tekly slzy.”

“To mě těší,” odvětil polichocený Francouz. “Snažil jsem se napsat to podle pravdy, a přitom zbytečně neurážet.”

“Veliká zábava to je,” pokyvoval hlavou nakladatel. “Ale kdybych ji vydal jako takovou neškodnou legraci, mám dojem, že by neměla úspěch.”

Autor protáhl obličej.

A nakladatel mluvil dál: “Lidi by o jejím humoru prohlašovali, že je vycucaný z prstu a přehnaný. Čtenáře myslící a inteligentní by ovšem pobavila, jenže tuhle část veřejnosti se z obchodního hlediska nevyplatí brát v úvahu. Mám ale nápad.” Rozhlédl se po místnosti, aby se ujistil, že jsou sami, a pak se k autorovi naklonil a ztlumil hlas až k šeptou. “Vydáme tu knížku jako seriozní školní učebnici.”

Autor vykulil oči a nevzmohl se na jediné slovo.

“Znám anglické školomety,” pravil nakladatel. “Těm se bude tahle kniha líbit. Ta zapadne přesně do jejich metod. Nikdy nemůžou objevit nic bláznivějšího, nic méně vhodného k příslušnému účelu. Po téhle knížce se budou olizovat, jako se štěně olizuje po krému na boty.”

A autor obětoval umění lačnosti po zisku a svolil. Změnili titul a přidali slovníček, ale text nechali beze změny.

Výsledek zná každý školák. “Ahn” se stal paládiem filologické výuky v Anglii. A jestli dneska už není tak všudypřítomný, pak jedině proto, že od té doby bylo vymyšleno něco, co příslušnému účelu odpovídá ještě méně.

A aby snad anglický školák přece jen o té franštině nezískal třeba i z takových “Ahnů”, nějaké mlhavé zdání, vymyslel si pro něj anglický vzdělávací systém další handicap a přidělil mu ku pomoci něco, co je v prospektech označováno jako “rodilý Francouz”. Tento rodilý Francouz - bývá to, mimochodem, většinou Belgičan - je nepochybně pán svrchovaně počestný a jistě se dorozumí svým vlastním jazykem dosti plynně. Ale tím jsme s jeho kvalifikací hotovi. Vždycky, bez výjimky, je to člověk pozoruhodně neschopný kohokoli čemukoli naučit. Při jeho výběru se dokonce přihlíží ani ne tak k tomu, může-li mládež vzdělávat, jako spíš k tomu, může-li jí sloužit pro legraci. Vždycky je to komická figurka. Francouze důstojného vzhledu by na žádné anglické škole nezaměstnali. Ale když ho příroda obdařila několika neškodnými podivnůstkami, s nimiž se dá počítat jako se zdrojem veselí, pak si ho jeho zaměstnavatelé velice váží. A třída se pak na něj pochopitelně dívá jako na živého tatrmánka. Na ty dvě až čtyři hodiny, které se každý týden záměrně promarní touhle starobylou fraškou, se chlapci těší jako na zábavné mezihry v jinak monotónním školním životě. A když potom hrdý rodič vezme svého syna a dědice do Dieppe a zjistí, že ten mládenec nedovede ani zavolat drožku, laje nikoli systému, ale jeho nevinné oběti.

Omezil jsem tyto své poznámky na francouzštinu, poněvadž to je jediná cizí řeč, které se snažíme naši mládež naučit. Na Angličánka, který by uměl německy, by lidi zhlíželi jako na špatného vlastence. Ale proč maříme tolik času, abychom zrovna té franštině vyučovali popsanou metodou, to odjakživa nedovedu pochopit. Když někdo nějakou cizí řeč neumí vůbec, tak mu to nikterak neubírá na cti. Ale s tímhle francouzským blábolením jsme - když si odmyslíme komické žurnalisty a dámy spisovatelky, pro jejich povolání je nezbytné - všude jen pro legraci.

V německých školách mají trochu jiné metody. Každé cizí řeči je věnována jedna hodina denně. Vychází se z úvahy, že mládenci by neměli mít mezi jednotlivými hodinami tolik času, aby to, co se v té předešlé naučili, zase zapomněli; naopak, že by na to měli navazovat. Nemají žádného komického cizince, zjednaného, aby je obveseloval. Cizí řeči vyučuje Němec, který ji od a až do zet zná zrovna tak důkladně jako svou mateřštinu. Tento systém motná nevybaví německou mládež tím dokonalým cizím přízvukem, pro který britský turista budí v každé zemi pozornost, má ale jiné výhody. Studenti neříkají svému profesorovi “Zvonikvodmatkybóži” nebo “Džitrnajs” a nechystají pro hodiny franštiny nebo angličtiny žádné hrubozrnné fóry. Sedí prostě v lavicích a snaží se, už sami kvůli sobě, naučit tomu cizímu jazyku s pokud možno nejmenší námahou. A když vyjdou ze školy, dovedou rozmlouvat nikoli o perořízcích, zahradnicích a tetách, ale o evropské politice, o historii, o Shakespearovi nebo o hudební výchově, prostě o tom, k čemu se stočí konverzace.

Když se budu na Němce dívat z anglosaského hlediska, možná že si v této knize najdu příležitost, abych je kritizoval; ale jinak je toho dost, čemu bychom se od nich měli přiučit; podkud jde o to, jak použít při výchově zdravého rozumu, to nám mohou dát jakýkoli náskok a ještě nás porazí jednou rukou.

Na jihu a na západě lemuje Hannover krásný les Eilenriede, a tam došlo k smutnému dramatu, v němž význačnou roli sehrál Harris.

V pondělí odpoledne jsme tím lesem projížděli na kolech, a to spolu s mnoha jinými cyklisty, neboť za slunných odpolední je to pro Hannoveřany oblíbené výletní místo a jeho stinné stezky se hemží šťastnými, bezstarostnými lidmi. Mezi nimi jela na kole, které zářilo novotou, mladá a krásná dívka. Byla to očividně cyklistka zcela nezkušená. Dalo se předpokládat, že nastane okamžik, kdy ta dívka bude potřebovat pomoc, a Harris, rytířský jako vždy, nadhodil, že bychom se měli držet v její blízkosti. Harris, jak Georgeovi i mně příležitostně vykládá, má dcery, či přesněji řečeno dceru, která s postupujícími lety určitě přestane pouštět v zahradě, zrovna pod okny, rachejtle a vyroste v krásnou a slušnou slečnu. Následkem čehož má Harris pochopitelně zájem o všechny krásné slečny do pětatřiceti nebo tak nějak; připomínají mu totiž, jak to aspoň tvrdí, domov.

Ujeli jsme asi tři kilometry, když jsme kousek před sebou, na prostranství, kde se sbíhalo patero cest, spatřili muže s hadicí, který kropil vozovku. Hadice, opatřená všude tam, kde byla nastavována, dvěma malými kolečky, se při každém pohybu za ním svíjela, a připomínala tak obrovitého červa, který ze sebe chrlil, jak ho ten chlapík oběma rukama pevně svíral a jak jím mířil chvilku sem, chvilku tam a jak mu jednou krk zvedl, jindy zase stlačil k zemi, mocný proud vody v síle aspoň čtyř litrů za vteřinu.

“Oč lepší je tahle metoda než ta naše!” poznamenal nadšeně Harris. Má chronický sklon přísně kritizovat všechna britská zařízení. “Oč jednodušší, rychlejší a hospodárnější! No jen se podívejte, símhle způsobem dokáže jeden chlap pokropit v pěti minutách takový kus cesty, na jaký by ten náš nemotorný, rachotící kropicí vůz potřeboval půl hodiny.”

George, který seděl za mnou na tandemu, k tomu podotkl:

“Ano, ale taky by tímhle způsobem dokázal postříkat hezkou řádku lidí mnohem dřív, než by se dostali z jeho dosahu.”

George, pravý opak Harrise, je Brit až do morku kostí. Vzpomínám si, jak se jednou vlastenecky rozhorlil, když Harris navrhoval, že by se v Anglii měla zavést gilotina.

“Je o tolik úhlednější,” pravil Harris.

“To je mně úplně jedno,” řekl George; “já jsem Angličan, mně stačí šibence.”

“Naše kropcí vozy mají možná své nevýhody,” pokračoval George teď, “ale mohou ti ohrozit leda nohy, a i tomu se dá uniknout. Kdežto člověk s tímhle zařízením se za tebou dostane i za roh a nahoru na schody.”

“Mně imponuje,” stál na svém Harris, “jak jsou tihle kropiči šikovní. Ve Strassburgu jsem viděl chlapa, který z jednoho rohu kropil celý rynk plný lidí a žádné ženské nesmáčel ani lem sukně. Oni úžasně dovedou odhadnout vzdálenost. Dostříknou ti těsně ke špičkám bot a pak ti přestříknou hlavu, takže ti voda dopadá zrovna za paty. Dokážou…”

“Zastav na minutku,” povídá najednou George.

“Proč?” ptám se.

“Já se uklidím z cesty a zbytek té podívané si dopřeju někde v úkrytu za stromem. Možná že v tomhle oboru opravdu existují vyslovení majstři, jak říká Harris; ale tenhle kumštýř má zjevně jisté nedostatky. Zrovna zlil nějakého psa a teď vydatně sprchuje sloup se směrovkami. Já radši počkám, až s tím kropením přestane.”

“Neblázni,” pravil Harris, “ten tě nepoleje.”

“To právě chci mít zaručeno,” řekl George, načež seskočil, uchýlil se za nápadně krásný jilm, vytáhl si dýmku a začal si ji nacpávat.

Mně se nechtělo šlapat na tandemu samotnému, a tak jsem seskočil taky, kolo jsem nechal u jednoho stromu a připojil jsme se ke Georgeovi. Harris na nás zavolal něco v tom smyslu, že děláme hanbu zemi, která nás zrodila, a jel dál.

V příští chvíli jsem uslyšel zoufalý ženský výkřik. Pocházel, jak jsem zjistil, když jsem vykoukl za kmenem stromu, od té elegantní slečny, o níž jsem se už zmínil a na kterou jsme v rozhovoru o kropiči pozapomněli. Teď na tom svém bicyklu vytrvale šlapala přímo skrze hustý příval vody z hadice. Leknutí ji zřejmě tak ochromilo, že nedokázala ani seskočit ani uhnout s kolem stranou. Každým okamžikem byla zmáčenější a ten chlap s hadicí byl buď opilý nebo slepý, protože na ni s naprostou lhostejností lil vodu dál a dál. Desítky hlasů na něj řvaly a nadávaly mu, ale on to vůbec nebral na vědomí.

Harris, jehož otcovské city to pobouřilo do nejzazších hlubin, učinil v tom momentě to, co se v té situaci učinit slušelo a patřilo. A kdyby byl celou akci provedl stejně chladně a uvážlivě, jak ji zahájil, mohl z té události vyjít jako hrdina dne, místo aby, jak se stalo, musel prchat za doprovodu urážek a vyhrožování. Bez nejmenšího zaváhání zahnul přímo ke kropiči, seskočil u něho, popadl hadici za násadec a pokoušel se mu ji vykroutit z rukou.

Co udělat měl a co by byl udělal každý, kdo by v okamžiku, kdy se do toho vložil, neztratil hlavu, bylo uzavřít přívod vody. Pak mohl toho chlapa použít jako míče a zahrát si s ním podle libosti fotbal nebo volejbal nebo košíkovou; a těch dvacet či třicet lidí, co se mu hnalo na pomoc, by mu bylo jen tleskalo. Jeho snahou však bylo, jak nám později vysvětlil, zmocnit se hadice a za trest ji obrátit proti tomu pitomci. Jenže kropič měl stejnou shanu, totiž podržet si hadici jako zbraň, kterou by mohl postříkat Harrise. To mělo ovšem za následek, že oba dva zlili všechno živé i neživé do vzdálenosti padesáti metrů, jenom ne jeden druhého. Jakýsi muž, kterého to pomočilo tak dokonale, že už mu bylo úplně jedno, co se s ním stane dál, se rozzuřeně vřítil do té arény a rovněž přiložil ruku k dílu. Všem třem společně se pak podařilo stříkat postupně do všech světových stran. Obrátili hadici k nebi a voda cedila na lidi v podobě lijavce z doby rovnodennosti. Obrátili hadici k zemi a vytvářeli divé proudy, které lidem podrážely nohy nebo je zasahovaly v krajině žaludeční, takže se bolestí lámali v pase.

Ani jeden z těch tří ne a ne tu hadici pustit z ruky, ani jednoho nenapadlo zastavit vodu. Člověk by byl řekl, že se rvou s nějakou odvěkou přírodní silou. Ve čtyřiceti pěti vteřinách, jak prohlásil George, který to stopnul, vymetli z širokého okruhu všechno živé, až na jedoho psa, z kterého kapalo jako z najády a který se pod náporem vody válel chvilku na jednu stranu, chvilku zas na druhou, ale znova a znova se udatně zvedal na vrávorající nohy, aby vyštěkal svůj vzdor proti tomu, co očividně považoval za pekelné síly, puštěné ze řetězu.

Muži i ženy nechávali své velocipedy ležet na zemi a utíkali do lesa. Za každým trochu statnějším stromem vykukovaly mokré, rozzlobené hlavy.

Konečně se na scéně objevil člověk, který si zachoval zdravý rozum. Nedbaje všeho nebezpečí, připlazil se k železnému klíči, který stále trčel z hydrantu, a otočil jím. Načež z úkrytů za čtyřiceti stromy začaly vylézat více či méně promoklé lidské bytosti, z nichž každá toho měla hodně na srdci.

Já jsem v první cvhíli propadl úvahám, zda pro dopravu Harrisových pozůstatků do hotelu budou vhodnější nosítka nebo košíky na prádlo, a uznávám, že Harrisovi tehdy zachránila život pohotovost Georgeova. Protože byl suchý, mohl George běžet rychleji, a byl tedy na místě dřív než ten dav. Harris chtěl postiženým všechno vysvětlit, ale George ho rázně umlčel.

“Na tohle si vyskoč,” řekl, přistrkuje k němu svoje kolo, “a jeď! Lidi nevědí, že my dva patříme k sobě, a můžeš nám slepě důvěřovat, že to tajemství neprozradíme. Budeme se tu chvilku motat a překážet jim. A ty jeď cikcak, pro případ, že by stříleli.”

Přeji si, aby tato kniha byla strohým záznamem faktů, nezkreslených přeháněním, a proto jsem své vylíčení této události dal přečíst Harrisovi, aby se tam nevloudilo nic kromě suchého popisu. Harris tvrdí, že to přehnané je, připouští však, že dva tři lidi možná “pokropil”. Navrhl jsem mu, že proti němu ze vzdálenosti pětadvaceti metrů obrátím hadici a pak se ho zeptám, zda “pokropený” je přiléhavý výraz, ale on tu zkoušku odmítl. Dále trvá na tom, že lidí, které postihla ta katastrofa, bylo nanejvýš pět šest a že čtyřicet je údaj přemrštěný. Já mu na to navrhl, že se s ním vrátím do Hannoveru a že celou tu věc nesmlouvavě přešetříme, ale on i tuto mou nabídku odmítl. Za těchto okolností musím prohlásit, že o této události, na kterou jistý počet Hannoveřanů dodnes trpce vzpomíná, podávám pravdivou a věcnou zprávu já.

Téhož večera jsem odjeli z Hannoveru a zrovna včas, abychom se navečeřeli a vyšli si na večerní procházku, jsme dorazili do Berlína. Berlín vás zklame; jeho centrum je lidmi přecpáno, jeho okrajové čtvrti jsou úplně bez života, jeho jediná pověstná třída, Unter den Linden, pokus zkombinovat Oxford Street se Champs Elysées, na vás neudělá vůbec žádný dojem, protože na to, jak je krátká, je moc široká; jeho divadla jsou hezounká a milá, větší důraz než na výpravu a na kostýmy se tam klade na herce a neměnný repertoár je tam věcí neznámou - úspěšné hry se sice znova a znova reprizují, ale ne v nepřetržitém sledu, takže do jednoho berlínského divadla můžete chodit celý týden a každý večer uvidíte něco jiného; jeho budova pro operu je pro operu nedůstojná; jeho dvě varieté, zbytečně působící tuctově a vulgárně, jsou mizerně vybavena a moc veliká, aby se v nich člověk cítil dobře. V berlínských kavárnách a restauracích je největší provoz od půlnoci do tří. A přitom lidi, kteří tam chodí, musejí většinou vstávat už v sedm. Berlíňani buď rozřešili ten veliký problém moderního života, jak se obejít bez spánku, nebo se, jako Carlyle, už nemohou dočkat, až budou na věčnosti.

Já sám nevím o žádném jiném městě, kde by byly v oblibě takhle pozdní noční hodiny - leda snad v Petrohradě.

Jenomže v Petrohradě se zas tak časně nevstává. V petrohradských varieté, kam je v módě chodit po divadle - a v rychlých saních tam jedete půl hodiny - začínají představení až o půlnoci. Na Něvském prospektu se ve čtyři hodny ráno musíte doslova prodírat davem; a lidem, kteří někam cestují, jsou nejmilejší vlaky, vyjíždějící kolem páté ráno. Ty vlaky ušetří Rusovi protivné ranní vstávání. Rus dá svým přátelům dobrou noc, po večeři pohodlně odjede do města na nádraží a nikoho v domě v noci neobtěžuje.

Postupim, berlínské Versailles, je moc krásné městečko uprostřed lesů a jezer. Na stinných cestičkách jeho tichého, rozsáhlého parku Sans-Souci si člověk snadno představí, jak tudy hubený, ušňupaný Bedřich “čundral” s ječivým Voltairem.

George a Harris dali na mou radu a souhlasili s tím, že se v Berlíně dlouho nezdržíme a pojedeme do Drážďan. Skoro všechno, čím se Berlín může pochlubit, může člověk vidět jinde v lepším provedení, a tak jsme se dohodli, že se spokojíme s jednou projížďkou ulicemi. Portýr v hotelu nám opatřil drožkáře, pod jeož vedení, jak nás ujistil, lze v nejkratší možné době vidět všechno, co za vidění stojí. Ten chlapík pro nás přijel v devět ráno a byl přesně podle našich přání. Měl humor a inteligenci a hodně toho věděl; jeho němčině blyo dobře rozumět a znal i pár anglických slov, kterými si příležitostně vypomáhal. Jemu se tedy nedalo nic vytknout; zato jeho kůň, to bylo to nejprotivnější hovado, za jakým jsem kdy seděl.

K nám pojal hned na první pohled nechuť. Já vyšel z hotelu první a on otočil hlavu a chladným, skleněným pohledem si mě změřil od hlavy až k patě; načež se podíval přes ulici na jiného koně, zřejmě kamaráda, který stál hlavou k němu. A já přesně věděl, co mu říká. Měl totiž velice výmluvný výraz a vůbec se nesnažil zastírat, co si myslí. Pravil:

“Psina, co?, na jaký figury tu jeden v létě nenarazí!”

Hned za mnou vyšel George a zůstal stát za mými zády. Kůň znova otočil hlavou a prohlížel si ho. V životě jsem nepotkal koně, který by se dovedl tak zkroutit. Jednou jsem viděl žirafu, která vyváděla s krkem moc pozoruhodné kousky, ale tohle zvíře se spíš podobalo takové té obludě, o jaké se člověku zdá po prašním dni v Ascotu, zakončeném večeří ve společnosti šesti starých kamarádů. Kdyby na mě oči toho koně vykukovaly mezi jeho vlastníma zadníma nohama, asi by mě to bylo nepřekvapilo. George mu byl zřejmě ještě víc k smíchu než já. Zase se otočil k tomu svému příteli.

“Neuvěřitelný, co?” řekl. “Tohle přeci musej někde extra pěstovat.” A s levého ramene si začal slízávat mouchy. Uvažoval jsem, jestli jako hříbě nepřišel o matku a jestli ho snad nevychovala nějaká kočka.

Vlezl jsem s Georgem do drožky, usadili jsme se a čekali na Harrise. Přišel za chviličku. Já měl dojem, že mu to docela sluší. Měl na sobě bílý flanelový oblek s kalhotami jen po kolena, který si dal ušít speciálně pro jízdu na kole za horkého počasí; klobouk měl možná kapánek neobvyklý, ale určitě ho chránil proti slunci.

Kůň mu věnoval jediný pohled, řekl tak zřetelně, jak jen kdy nějaký kůň promluvil: “Gott in Himmel!” a vyrazil ostrým klusem po Friederich Strasse, nechávaje Harrise i kočího stát na chodníku. Drožkář na něj volal, aby se zastavil, ale kůň si toho nevšímal. Harris i drožkář museli tedy za námi utíkat a dohonili nás až na rohu Dorotheen Strasse. Neslyšel jsem všechno, co drožkář koni pověděl, protože mluvil rychle a rozčileně, pochytil jsem jenom několik vět, jako třeba:

“Ňák si na živobytí vydělávat musím, nemyslíš?” - “Kdo se tě ptal, co ty si o tom myslíš?” - “Jo, tobě to může bejt fuk, ty nažrat dostaneš.”

Kůň ten rozhovor přerušil jednoduše tím, že vykročil a na vlastní pěst zahnul do Dorotheen Strasse. Drožkáři řekl asi něco v tomto smyslu:

“Tak už nech těch řečí a jedem, ať to rito máme za sebou. A kde to jen trochu pude, vemem to postranníma ulicema.”

Naproti Braniborské bráně omotal náš drožkář opratě přes bič, zapíchnutý vedle kozlíku, slezl dolů a přišel nám udělat přednášku. Ukázal nám, kde je Tiergarten, a pak se rozhovořil o budově Reichstagu. Podle vzoru průvodců nás poučil o její přesné výšce, délce a šířce. Potom obrátil naši pozornost k samotné Braniborské bráně. Řekl nám, že je zbudována z pískovce a že napodobuje athénské “properláje”.

Po tomto slově jeho kůň, který tu chvíli oddechu věnoval olizování vlastních noh, k němu otočil hlavu. Neřekl nic, prostě se na něj podíval.

Drožkář znervózněl a spustil znova. Tentokrát prohlásil, že ta brána napodobuje “propydlárie”.

A tu kůň vykročil po třídě Unter den Linden a od rozhodnutí vykročit po třídě Unter der Linden ho nic nemohlo odradit. Jeho majitel se s ním chvilku hádal, ale kůň se dal v klus. Podle způsobu, jakým při tom klusu krčil rameny, jsem vytušil, že říká:

“Bránu viděli, tak co? To jim musí stačit. A ty už stejně nevíš, co mluvíš, a i kdybys to věděl, tak oni by ti stejně nerozuměli. Mluvíš totiž německy.”

A tak to šlo po celé třídě Unter den Linden. Kůň byl ochoten postát u každé pozoruhodnosti tak dlouho, abychom se na ni mohli podívat a abychom se dověděli, co to je. Ale dalším výkladům a popisům zabránil prostě tím, že se vždycky zas vydal na další cestu.

“Tihle chlapi přeci nechtějí nic jinýho,” řikal si zřejmě v duchu, “než aby mohli doma říct, že to tady všecko viděli. A jestli jim křivdím, jestli jsou inteligentnější, než se zdají, tak se přeci mnohem víc dovědí z tištěnýho průvodce než od toho mýho starýho trouby. Kdo chce vědět, jak je vysoká ňáká kostelní věž? A když se to jednomu řekne, tak si to stejně nepamatuje dýl než pět minut, a když si to dýl pamatuje, tak jenom proto, že nemá v hlavě nic jinýho. Mě ty vejklady prostě otravujou. Kdybysme to radši vzali trapem, ať se všichni dostanem domů k obědu!”

Teď, když o tom uvažuju, si nejsem tak docela jist, jestli ta stará bestie s těma vypoulenýma očima neměla vlastně pravdu. Rozhodně jsem zažil cicerony, při jejichž výkladu by mě bylo moc potěšilo, kdyby byla zakročila.

Ale lidé jsou náchylní “nevážit si darů štěstěny”, jak říkají Skotové, a tak jsme tenkrát toho koně proklínali, místo abychom mu byli vděčni.