Moje objevené “Ameriky”

 

George se diví - Německá pořádkumilovnost - “Sbor kosů z Černého lesa koncertuje v sedm” - Porcelánový les - Čím vyniká nad všechny psy - Němec a sluneční soustava - Úhledná krajina - Horské údolí, jak by mělo vypadat podle německých představ - Spád vodních toků v Německu - Rozruch v Drážďanech - Harrisův komický výstup - Jak se setkal s nepochopením - George a jeho teta - George, polštářek a tři slečinky.
 
 
 
 

Když jsme jeli vlakem z Berlína do Drážďan, řekl najednou George, který se už čtvrt hodiny velice soustředěně díval z okénka:

“Co to mají v tom Německu za zvyk, že si schránky na dopisy dávají do korun stromů? Proč si je, jako my, nepřidělají na domovní dveře? To by mě pěkně otravovalo, kdybych si pro dopisy musel denně vyšplhat na strom. Nemluvě o tom, že to není slušné vůči listonošům. Takhle muset doručovat poštu, to je přece hrozně vyčerpávající dřina. A pro člověka ne zrovna šikovného to ještě navíc musí být vysloveně nebezpečné, zvláště za větrných nocí. A když už si ty schránky na stromy dávat musejí, proč si je nevěší někam níž, proč je přidělávají až mezi nejhořejší větve? Ale moment! Možná, že té zemi křivdím,” pravil dále George, neboť ho v tu chvíli napadlo něco nového, “možná že Němci, kteří jsou v mnoha věcech před námi, zdokonalili službu poštovních holubů. Ale i tak si myslím, že bylo rozumnější nacvičit ty ptáky, když už je stejně cvičili, aby ty dopisy doručovali blíž k zemi. Vytahovat si denně poštu z těchle bedýnek, to musí být i pro typického Němce v nejlepších letech dost těžký problém.”

Podíval jsem se tam, kam se díval a povídám:

“To nejsou schránky na dopisy, to jsou ptačí budky. Tomuhle národu musíš rozumět. Němec má ptáky rád, ale musejí to být ptáci spořádaní. Normální pták, když se to nechá na něm, si postaví hnízdo, kde ho napadne. A takové hnízdo, to podle Němcova názoru na úhlednost není pranic úhledného. Nikde na něm není žádná malůvka, žádná sádrová štukatura, dokonce ani žádný praporeček. A když si hnízdo dostaví, tak si ten pták stejně žije mimo ně. A všecko pouští dolů do trávy; větvičky, nedojedené červy, no zkrátka všechno. A chová se neslušně; naprosto veřejně se miluje se svou paničkou, hádá se s ní a krmí děti. A to německého domácího šokuje. Řekne tedy ptákovi: ,Já tě mám pro leccos rád. Rád se na tebe kouknu. Rád si tě poslechnu, když zpíváš. Ale nemám rád tvoje způpsoby. Tumáš budku, v té nechávej všecko svoje smetí, ať je nevidím. Ven vylez, jkenom když chceš zpívat. Ale svoje domácí záležitosti si koukej vyřizovat uvnitř. Drž se prostě v téhle budce a nedělej mi virvál na zahradě!’”

V Německu do sebe lidé nasávají pořádkumilovnost přímo se vzduchem, v Německu chřestí batolata chřestítky do taktu a i německý pták už dospěl tak daleko, že dává přednost budce a s pohrdáním zhlíží na těch pár necivilizovaných vyvrhelů, co si pořád ještě stavějí hnízda ve stromech a v živých plotech. Časem, to je jisté, bude mít každý německý pták své patřičné místo v kompletním chóru. Tohle nahodilé štěbetání bez ladu a skladu musí, to se vycítí, jít pedantické německé nátuře na nervy; vždyť to nemá žádný řád. Hudbymilovný Němec to zorganizuje. Nějakého silného ptačího jedince s obzvlášť dobře vyvinutým voletem vycvičí k tomu, aby ten sbor dirigoval, a každý pták, místo aby mrhal svým talentem ve čtyři ráno někde v lese, bude v hodinu oznámenou na plakátech zpívat za doprovodu piana v zahradní pivnici. Tam směřuje všechen vývoj.

Němec miluje přírodu, ale v jeho představách vypadá příroda jako přesně seřazené struny v harfě. Velice se stará o svou zahradu. Na její severní stranu zasadí sedm stromků růží a sedm jich zasadí na stranu jižní, a když všechny nevyrostou do stejné výšky a stejných obrysů, dělá mu to takové starosti, že celé noci nespí. Každou kytku přiváže k tyčce. To se sice s jeho názorem na kytky nesrovnává, ale skýtá mu to klid, protože ví, že jsou, kde být mají, a že se chovají, jak se sluší a patří. Jezírko si obloží zinkem, a ten jednou týdně odstraní, odnese do kuchyně a vydrhne. Do geometrického středu trávníku, který někdy není větší než ubrus a obyčejně bývá oplocen, postsaví porcelánového psa. Psy Němci velice milují, ale zpravidla dávají přednost těm porcelánovým. Porcleánový pes nenadělá totiž nikdy jámy do pažitu, aby si tam zahrabal kosti, a nikdy nerozhází zadníma nohama do všech světových stran hlínu na záhonec. Z německého hlediska je to prostě pes ideální. Zůstane tam, kam ho postavíte, a jakživ se nukáže tam, kde ho mít nechcete. Může to být po všech stránkách vzor dokonalosti podle nejnovějších požadavků Kynologického klubu; nebo můžete popustit uzdu své fantazii a opatřit si něco zcela jedinečného. Tady nejste, jako u jiných psů, odkázáni jenom na existující plemena. Z porcelánu si můžete opatřit třeba psa modrého, nebo i růžového. A chcete-li se pochlubit úplnou raritou, můžete mít psa dvouhlavého.

Jednoho přesně stanoveného dne na podzim skloní Němec všechny své květiny a keře, připevní je k zemi a přikryje je rohožemi; a jednoho přesně stanoveného dne na jaře je zase odkryje a narovná. Je-li náhodou výjimečně pěkný podzim nebo výjimečně pozdní jaro, tím hůř pro nebohou vegetaci. Žádný pravověrný Němec by nepřipustil, aby do pořádku, který si zavedl, zasahovalo něco tak nesystematického, jako je sluneční soustava. Když už nemůže počasí řídit, tak je aspoň ignoruje.

Ze stromů má Němec nejraději topol. Půvaby rozsochatého dubu, rozložitého kaštanu, nebo rozevlátého jilmu ať si opěvují ty druhé, ty nepořádné národy. Němci jsou všechny takové stromy s těmi jejich individualistickými, neukázněnými způsoby trnem v oku. Topol, ten roste tam, kde byl zasazen, a tak, jak je zasazen. Ten nemá žádné nepatřičné, bouřlivácké vlastní nápady. Ten nechce ani vlát, ani se košatit. Ten roste řádně a rovně, jak německý strom růst má; a tak Němec všechny ostatní stromy postupně vyvrátí z kořene a na jejich místa zasadí topoly.

Němec má přírodu rád, ale víc se mu líbí tak, jak by se byl té jedné dámě líbil ten urozený divoch - ve slušnějším úboru. Tuze rád se projde lesem - k hostinci. Ale ta cesta nesmí moc příkře stoupat, musí mít po jedné straně rigolek z cihel, aby se na ní nedržela voda, a každých dvacet metrů musí u ní stát lavička, aby si Němec mohl odpočívat a stírat si pot s čela; neboť sednout si do trávy, to by Němce zrovna tak nenapadlo, jako by nenapadlo anglického biskupa válet sudy po Trafalgar Square. Rád se rozhlédne s vrcholku kopce, ale přeje si tam najít kamennou desku, která mu doporučí, čeho si má povšimnout, a stůl a lavici, kde by si mohl střídmě pochutnat na pivu a na belegte Semmel, což obojí si prozíravě přinesl s sebou. Jestliže tam navíc objeví někde na stromě policejní vyhlášku, která mu to či ono zakazuje, pak jeho pocit pohodlí a bezpečí je obzvlášť povznášející.

Němec není dokonce ani proti divoké scenérii, ovšem za předpokladu, že není příliš divoká. Když se mu příliš divoká zdá, okamžitě ji začne krotit. Vzpomínám si, jak jsem v okolí Drážďan objevil malebné těsné údolíčko, svažující se k Labi. Klikatá silnička se vinula podél horské bystřiny, která se asi tak půldruhého kilometru vzdouvala a pěnila mezi zalesněnými břehy přes balvany a skaliska. Šel jsem po té silničce celý okouzlený a najednou jsem za jednou zatáčkou narazil na hordu asi osmdesáti nebo sta dělníků. Ti to údolí velice pilně uhlazovali a tu bystřinu učili slušnosti. Všechny kameny, které překážely přímému toku vody, pečlivě odstraňovali a odváželi. Stromy a keře, které z lesní stěny přečnívaly, stejně tak jako všecku spleť popínavých rostlin vykopávali i s kořeny nebo aaspoň přistřihovali. O něco dále jsem pak došel k dílu už dohotovenému - k horskému údolí, jak podle německých představ vypadat má. Říčka, tady už široká a loudavá, tekla přes uhrabané drobné kamínky vyrovnaným korytem mezi dvěma zdmi a kamennými římsami. Každých sto metrů způsobně sestupovala po třech nízkých dřevěných stupínkách. Břehy měla do jisté šíře oholené a v pravidelných vzdálenostech osázené mladými topoly. Každý ten strůmek byl obehnán proutěným pletivem a podepřen železnou tyčí. Místní úřady doufají, že v několika málo letech to údolí “dobudují” po celé délce, takže v něm pro pořádek horujícímu německému milovníku přírody nebude při procházce vůbec nic vadit. Každých padesát metrů tam bude lavička, každých sto metrů policejní vyhláška a každých sedm set metrů hostinec.

A takhle se to dělá od Němenu až po Rýn. Takhle se zúhledňuje celá zem. Moc dobře se pamatuju na údolí řeky Wehry. To byla kdysi nejromantičtější roklina z celého Černého lesa. Když jsem tam byl naposled, tábořily tam stovky italských dělníků, kterí se tvrdě dřeli, aby tu divokou Wehru vyškolili, jak a kudy má téci; tuhle jí vyzdívali břehy, tamhle vyhazovali do povětří skály, které jí stály v cestě, a jinde v ní zase stavěli z cementu schůdky, po kterých by mohla putovat střízlivě a bez všelijakých skopičin.

Neboť v Německu se nevedou žádné nesmyslné řečičky o nespoutané přírodě. V Německu se příroda musí umět chovat slušně a řádně, aby dítkám nedávala špatný příklad. Německý básník, kdyby někde uzřel vodní tok, řítící se z výše tak, jak líčí (ne docela přesně) Southey řítící se vodopád lodorský, byl by tak šokován, že by ho ani nenapadlo se zastavit a napsat o něm aliterující verše. Německý básník by okamžitě odspěchal a podal o té vodě raport na policii. A to pěnění a burácení by mělo moc krátné trvání.

“No, no! Copak je tohle za pořádek!” přísně by k tomu vodnímu toku zahovořil hlas příslušného německého funkcionáře. “Takovéhle věci tady nestrpíme! Koukej stékat hezky pokojně! Kde si myslíš, že jsi?”

A místní úřední osoby by tu bystřinu vybavily zinkovým potrubím a dřevěnými žlaby a točitým schodištěm a přiměly by ji stékat dolů ukázněně, hezky po německu.

To je totiž spořádaná země, tohle Německo!

Ve středu večer jsme dorazili do Drážďan a zůstali jsme tam přes neděli.

Když se to vezme kolem a kolem, tak Drážďany jsou snad nejatraktivnější město v celém Německu; ale tam by měl člověk spíš nějakou tu chvíli žit, než tam přijet jen na krátkou návštěvu. Ta muzea a galérie, ty paláce a zahrady, to krásné a historicky bohaté okolí, to všechno vám může poskytnout potěšení na celou zimu, ale když na to máte jen týden, tak se vám z toho zatočí hlava. Drážďany nemají tu veselost, co má Paříž nebo Vídeň, veselost, které se ale dost rychle přejíte; půvab Drážďan je německy solidnější, trvalejší. Je to Mekka hudebníků. Za pět šilinků získáte v Drážďanech křeslo v opeře, ale s ním bohužel i silnou nechuť vyslechnout ještě někdy nějaké představení v opeře anglické, francouzské nebo americké.

Největší rozruch dělá v Drážďanech dodnes postava Augusta Silného, toho “hříšného muže”, jak mu vždycky říkal Carlyle. Mezi lidmi má pověst člověka, který hodil Evropě na krk přes tisíc dětí. Co je tu hradů, v nichž věznil tu či onu odkopnutou milenku - jednu z nich, která umíněně uplatňovala nárok na vyšší titul, dokonce prý, chuděru, čtyřicet let! Pořád ještě vám ukazují těsné světničky, v nichž se žalem utrápila k smrti. Zámků, zostouzených tou či onou Augustovou hanebností, je tu v okolí jako kostí na bojišti; a většina historek, které vám vypravují průvodci, není zrovna pro uši mladého člověka, vychovaného v Německu. Králův portrét v životní velikosti visí v tom vznešeném Zwiengeru, který si dal vystavět jako arénu pro zápasy dravých šelem, když na tržišti se už na ně lid nemohl dívat; muž s převislým obočím, plný nezastírané smyslnosti, ale i s jistou kultivovaností a vkusem, jaké tak často smyslnost provázejí. Moderní Drážďany jsou mu nepochybně za leccos zavázány.

Nač ale cizinec v Drážďanech nejvíc vyvaluje oči, to jsou tramvaje. Ty obrovské vehikly frčí ulicemi patnácti až třicetikilometrovou rychlostí a zatáčky berou stylem irských vozků. Jezdí jimi kdekdo, až na důstojníky v uniformě; ti do nich nesmějí. Dámy ve večerních toaletách, jedoucí do plesu nebo do opery, tam sedí bok po boku s poslíčky, kteří drží na klíně koše. Tramvaje mají na ulicích hlavní slovo a všechno a všichni jim horempádem letí z cesty. Kdybyste jim z cesty neuskočili a náhodou byli pořád ještě naživu, až by vás pak sesbírali, tak byste po uzdravení museli zaplatit pokutu, že jste jim neuskočili z cesty. A to by vás naučilo mít se před nimi na pozoru.

Jednou odpoledne si Harris vyšel na “čundr” na vlastní pěst. A večer, když jsme seděli v Belvederu a poslouchali tamní kapelu, řekl najednou bez zvláštní souvislosti: “Ti Němci ale nemají vůbec žádný smysl pro humor.”

“Proč myslíš?” zeptal jsem se ho.

“Ale dneska odpoledne,” odpověděl, “jsem naskočil do jedné té tramvaje. Chtěl jsem se dívat po městě, a tak jsem zůstal stát na takové té plošině - no jak tomu tady říkají?”

“Stehplatz,” pomohl jsem mu.

“Ano, správně,” pravil Harris. “No a to přece víte, jak se ty vozy kymácejí a jak se musíte připravit na každou zatáčku a dávat na sebe pozor, když se to zastavuje nebo rozjíždí.”

Přikývl jsem.

“Takhle nás tam stálo asi tak šest,” pokračoval Harris, “a já pochopitelně, nemám ty zkušenosti. Tramvaj se prudce rozjela a odhodila mě dozadu. Padl jsem na jednoho tlustého pána, který stál zrovna za mnou. Ten sám nestál moc pevně, a tak po tom nárazu naletěl na nějakého kluka, který si vezl zelené soukenné pouzdro s trubkou. Ani jeden z těch dvou se neusmál, ani ten chlap ani ten kluk s trubkou; prostě tam stáli a mračili se. Chtěl jsem se jim omluvit, ale než jsem ze sebe vypravil jediné slovo, tramvaj z nějakého důvodu přibrzdila, a to mnou zas pochopitelně mrsklo dopředu, takže jsem vrazil do staršího bělovlasého chlapíka, který na mě dělal dojem profesora. No prosím, a ani ten se neusmál. Ani brvou nehnul.”

“Třeba myslel na něco jiného,” nadhodil jsem.

“Přece nemohli všichni na té plošině myslet na něco jiného,” odvětil Harris. “A já během té jízdy vrazil do každého z nich apoň třikrát. Oni totiž už vědí, kdy přijde zatáčka, a na kterou stranu se tedy mají naklonit. Já jako cizinec jsem samozřejmě tuhle výhodu neměl. A to, jak jsem se válel a potácel po té plošině, jak jsem se zuřivě chytal jednou toho, podruhé jiného, to přece musela být strašná legrace. No intelektuální humor to nebyl, to neříkám, ale většinu lidí by to rozesmát muselo. Ale ti Němci v tom vůbec nic zábavného neviděli - vypadali spíš polekaně, nic víc. Byl tam jeden chlap, takový mrňous, který se zády opíral o to kolo od brzdy; na toho jsem spadl pětkrát, počítal jsem to. Tak byste přece čekali, že se aspoň při tom pátém žuchnutí rozchechtá; ale nerozchechtal se. Tvářil se jenom otráveně. To je ale mrzoutský národ!”

Taky George zažil v Drážďanech dobrodružství. Nedaleko Altmarktu tam byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků, které byly na prodej. Vlastním artiklem toho krámku bylo sklo a porcelán; s těmi polštářky to zřejmě jenom zkoušeli. Byly to moc krásné polštářky, z atlasu a ručně vyšívané. Šli jsme kolem toho krámku dost často a George se tam pokaždé zastavil a prohlížel si ty polštářky. Říkal, že takový polštářek by jistě udělal radost jeho tetě.

Na tu svou tetu myslel George po celou cestu. Denně jí psal dlouhatánské dopisy a z každého města, kde jsme se zdrželi, jí poslal nějaký dárek. Podle mého názoru to hrozně přehání a já jsem mu to už nejednou rozmlouval. Jeho teta se sejde s jinými tetami a všechno jim to poví; a to celou čeleď tet nebezpečně dezorganizuje a dezorientuje. Jakožto synovec ostře odmítám ten nemožný standart, který George takto zavádí. Ale George ne a ne poslechnout.

A tak nás v sobotu po obědě opustil a že prý si zajde do toho krámku a koupí tetě jeden polštářek. Že prý se vrátí co nevidět, ať na něj počkáme.

Čekali jsme na něj podle mého mínění hezky dlouho. Když se konečně vrátil, vůbec nic nenesl a vypadal ustaraně. Ptali jsme se ho, kde má polštářek. Řekl nám, že ho nekoupil, že si to rozmyslel, že o polštářek by teta patrně nestála. Bylo nám jasné, že něco popletl. Snažili jsme se to vyzvědět, ale jemu nebylo zrovna do řeči. Po naší dvacáté nebo bůhvíkolikáté otázce už odpovídal velice stroze.

Až večer, když jsem s ním náhodou zůstal o samotě, sám o té věci začal.

“V některých věcech,” povídá, “jsou ti Němci dost nepochopitelní.”

“Co se stalo?” ptám se ho.

“Inu, jde o ten polštářek, co jsem chtěl koupit.”

“Pro tetu,” dodal jsem.

“No a proč ne?” odsekl. Okamžitě se naježil; v životě jsem nepoznal člověka, který by byl tak nedůtklivý na zmínku o tetě. “Proč bych nemohl své tetince poslat polštářek?”

“Nerozčiluj se,” chlácholil jsem ho. “Já ti to přece nevytýkám, já si tě proto vážím.”

Uklidnil se a vykládal dál:

“Byly čtyři v té výloze, jestli si vzpomínáš, moc se od sebe nelišily a na každém bylo na cedulce zřetelně napsáno dvacet marek. Já netvrdím, že německy mluvím plynně, ale s troškou námahy se obyčejně vyjádřím dost srozumitelně, a to, co se říká mně, taky pochopím, když ten druhý zrovna nedrmolí. Tak jsem teda vešel do toho krámku. Přivítala mě tam mladá dívenka; moc hezká, taková tichounká, dalo by se říct až upejpavá. No rozhodně nepatřila k holkám, od jakých bys něco takového čekal. V životě mě nic tak nepřekapilo.”

“No a co tě tam překvapilo?” ptal jsem se.

George vždycky předpokládá, že už víte, jak to všechno dopadlo, když vám to teprv začíná vypravovat; ta jde na nervy, ta jeho metoda.

“To, co se stalo,” odvětil George. “Vždyť ti to zrovna povídám. Ta dívenka se usmála a co prý si přeju. Tomu jsem naprosto správně porozuměl, v tom nemohlo dojít k žádnému omylu. Tak jsem položil na pult dvacet marek a povídám:

,Dejte mi, prosím, jeden polštářek.’

A ona na mě vykulila oči, jako kdybych chtěl celou peřinu. Myslel jsem, že mě dobře neslyšela, tak jsem to opakoval hlasitěji. Ani kdybych ji byl pošimral pod bradičkou, tak se na mě nemohla koukat s větším úžasem a rozhořčením.

A řekla, že jde asi o nějaký omyl.

Nechtěl jsem se pouštět do dlouhé konverzace a pak nevědět, kudy kam. Prohlásil jsem, že nejde o žádný omyl, ukázal jsem na tu svou dvacetimarkovou bankovku a potřetí jsem opakoval, že bych chtěl jeden polštářek, ,polštářek za dvacet marek’.

Teď přišla zezadu jiná dívka, starší; a ta první jí opakovala, co jsem řekl; zřejmě ji to vysloveně rozrušilo. Ta druhá jí nevěřila - že prý nevypadám na člověka, který by takhle chtěl polštářek. A pro jistotu se mě sama zeptala:

,Vážně jste řekl, že byste chtěl polštářek?’

,Řekl jsem to už třikrát,’ povídám jí, ,a řeknu to teda ještě jednou: Chtěl bych polštářek.’

,Tak ten teda nedostanete!’ ona na to.

To už mě rozzlobilo. Kdybych byl o ten polštářek tolik nestál, tak jsem už z toho krámu odešel; ale ty polštářky jsou tam přece ve výloze - výslovně na prodej, neviděl jsem důvod, proč bych jeden z nich nemohl dostat.

,Dostanu ho!’ povídám. To je docela jednoduchá věta. A řekl jsem ji se vší rozhoností.

V tu chvíli se objevila třetí dívka. Ty tři představují patrně veškeren personál toho krámku. To byla taková koketka s bystrými kukadly, tahle poslední. Za jiných okolností bych se s ní moc rád seznámil. Ale teď mě to spíš naštvalo, že přišla. Na tuhle záležitost jsem přece tři děvčata nepotřeboval.

Ty první dvě holky začaly té třetí všechno vykládat, ale dřív než se dostaly do polovičky, ta třetí se začala hihňat - no byl to ten typ holky, co se hihňá všemu. Načež si všecky tři začaly šuškat a štěbetaly jako sýkorky; a za každým pátým slůvkem se koukly po mně; a čím déle se po mně koukaly, tím víc se ta třetí hihňala; a než doštěbetaly, tak už se hihňaly všecky tři, ty káči pitomé; já jsem si připadal jako šašek, který vystupuje na soukromém představení.

Když se ta třetí holka natolik vzpamatovala, že se mohla udržet na nohou, tak udělala pár kroků ke mně; ale to se pořád ještě hihňala. A povídá:

,A když ho dostanete, půjdete hned pryč?’

Já jsem jí hned nerozuměl, tak to řekla ještě jednou:

,Ten polštářek totiž. Když ho dostanete, půjdete pryč? Okamžitě?’

No já jsem si nic jiného nepřál, než jít pryč. A taky jsem jí to řekl. Ale, dodal jsem, bez toho polštářku pryč nepůjdu; teď už jsem byl pevně rozhodnut ten polštářek dostat, i kdybych měl v tom krámku čekat přes noc.

Ta třetí šla zpátky k těm druhým dvěma. Myslel jsem si, že mi ten polštářek přinesou, a tím že to konečně vyřídíme. Ale místo toho se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Ty dvě poslední dívky si stouply za tu první - všecky tři se při tom pořád půhvíproč chichotaly - a strkaly ji ke mně. Přistrkali mi ji těsně na tělo a ona mi najednou, dřív než jsem si mohl uvědomit, oč jde, položila ruce na ramena, stoupla si na špičky a dala mi pusu. A pak si schovala obličej do zástěry a utekla z krámku a ta druhá dívka za ní. Ta třetí mi otevřela dveře a tak očividně očekávala, že z toho krámku odejdu, že jsem v tom zmatku opravdu odešel a nechal těch dvacet marek ležet na pultě. Neříkám, že mi ta pusa nechutnala, i když jsem žádnou pusu nechtěl. Chtěl jsem ten polštářek. Ale do toho krámku se mi už nechce. Protože tomu všemu vůbec nerozumím.”

“Cos od té slečny vlastně chtěl?” zeptal jsem se.

“No polštářek.”

“To vím,” řekl jsem. “Rád bych ale věděl, jak jsi to řekl německy.”

“No Kuss,” odvětil George.

“Tak nemáš nač si naříkat,” povídám. “On je v tom trošku zmatek. Kuss neznamená polštářek, Kuss znamená pusu, polibek; polštářek se řekne Kissen. Ty sis ty dva výrazy popletl - jako se to už stalo mnohým jiným. Já sám se v těchhle věcech moc nevyznám. Ale tys chtěl pusu za dvacet marek, a vzhledem k tomu, jaks mi tu dívenku vylíčil, leckdo by tu cenu považoval za přiměřenou. Ale snad abychom to neříkali Harrisovi. Ten má, jestli si dobře vzpomínám, taky nějakou tetu.”