Moje objevené “Ameriky”

 
Pán a slečna Jonesovi z Manchesteru - Výhody kakaa - Pokyn pro Mírovou společnost - Okno jako středověký argument - Oblíbená rekreace křesťanů - Jazyk průvodců - Jak napravit, co natropil čas - George zkouší lektvar - Osud pijáka německého piva - Harris a já se rozhodujeme vykonat dobrý skutek - Takový ten běžný pomník - Harris a jeho přátelé - Ráj bez pepře - Ženy a města.
 
 
 
 

Už jsme byli na cestě do Prahy a čekali jsme v ohromné dvoraně drážďanského nádraží, až nám příslušné úřady dovolí odebrat se na nástupiště. George, který si odskočil ke stánku s knihami, se k nám najednou vrátil s očima plnýma děsu a povídá:

“Tak jsem to viděl!”

“Co totiž?” zeptal jsem se ho.

Byl příliš rozčilen, aby se vzmohl na rozumnou odpověď.

“Je to tady! A jde to sem, oba dva sem jdou! Počkejte chvilku a uvidíte to taky. Nedělám si legraci; doopravdy to existuje!”

Jako vždycky v této roční době, i tentokrát se v novinách objevily více či méně seriózně míněné články o tom tajuplném mořském hadovi, a tak jsem si v první chvíli myslel, že George mluví o něm. Ale už po vteřinovém přemýšlení jsem si uvědomil, že uprostřed Evropy, skoro pět set kilometrů od mořského pobřeží, se něco takového vyskytovat nemůže. Ale než jsem mohl George začít zpovídat, popadl mě za rameno.

“Hele!” povídá. “Tak co? Přeháním?”

Otočil jsem se a spatřil jsem něco, co určitě spatřilo jen pramálo mých krajanů - cestujícího Angličana s dcerou, oba přesně podle představ evropského kontinentu. Kráčeli směrem k nám, a pokud jsme nesnili, byli z masa a kostí, živoucí a konkrétní - anglický “milórd” a anglická “mís”, jak je už řada generací zobrazuje v kontinentálních humoristických časopisech a na kontinentálních jevištích. Do posledního puntíku byli naprosto dokonalí. Ten pán byl vysoký a hubený, měl pískové vlasy, obrovský nos, žádné vousy, ale zato dlouhatánské licousy. Přes oblek z látky pepř a sůl měl lehký převlečník, který mu sahal téměř k patám. Bílou tropickou přílbu mu zdobil zelený závoj; přes jedno rameno měl divadelní kukátko a v ruce, oděné rukavicí levandulové barvy, třímal alpskou hůl, o něco delší, než byl sám. Jeho dcera byla vyčouhlá a kostnatá. Její úbor popsat nedovedu; to by byl možná dokázal jen můj dědeček, dej mu Pánbu slávu; jemu by snad byl připadal povědomý. Stačí, když řeknu, že mi připadal neuváženě krátký, neboť vystavoval na obdiv kotníky - budiž mi prominuto, že se o takových věcech vůbec zmiňuji - které z hlediska uměleckého přímo volaly po tom, aby byly zakryty. Její klobouk mi připomněl paní Hemansovou; proč, to bych těžko vysvětloval, snad pro tu její omšele květnatou poezii. Na nohou měla botky vykládané česanou přízí - lastinky se jim tuším říká - na rukou rukavice bez prstů, na nose skřipec. I ona třímala alpskou hůl (v okruhu sto padesáti kilometrů nejsou kolem Drážďan žádné hory) a k pasu měla řemínky připevněnou černou kabelu. Zuby jí trčely z úst jako králíkovi a postavou se podobala matraci na chůdách.

Harris honem sháněl svůj fotoaparát a samozřejmě ho nenašel; jakživ ho nenajde, když ho potřebuje. Kdykoli začne Harris lítat sem a tam jako pes, který se ztratil, a křičet: “Kde mám aparát? Kam jsem si ksakru dal aparát? Nevzpomínáte si, kam jsem si dal aparát?”, hned víme, že toho dne poprvé uviděl něco, co by stálo za snímek. Později si vzpomněl, že ten aparát měl v příruční brašně; tam v takových případech bývá vždycky.

S tím, že se nám zjevili, se ti Angličané nespokojili; sehráli svou roli do posledního písmene. Při každém kroku zevlovali na všechny strany. Pán měl v ruce rozevřeného Baedekra, dáma konverzační příručku. Mluvili franštinou, které nemohl nikdo rozumět, a němčinou, kterou si sami nedokázali překládat. Pán se snažil upoutat pozornost nádražních zřízenců tím, že do nich šťouchal tou svou alpskou holí, a dáma, spatřivši plakát na nějakou sortu kakaa, zvolala “šoking!” a odvrátila hlavu.

V tomhle ji ovšem bylo možno omluvit. I v Anglii, která si obzvlášť potrpí na dekorum, se sice člověk dovídá, že dáma, když pije kakao, zřejmě už nic jiného - alespoň podle těch reklam soudě - na tomto světě nepotřebuje; nanejvýš metr průhledného mušelínu. A na kontinentě se, jak se zdá, obejde vůbec beze všech životních potřeb. Kakao je pro ni nejen pokrmem a nápojem, ale podle představ výrobců kakaa dokonce i oděvem. Ale to jen tak mimochodem.

Ti dva se samozřejmě ihned stali terčem všech pohledů. Využil jsem té výhody, že jim mohu trochu pomoci, a pět minut jsem se s nimi bavil. Byli velice milí. Ten pán mi řekl, že se jmenuje Jones a že pochází z Manchesteru, ale nevěděl, z které manchesterské čtvrti, ani kde Manchester leží. Ptal jsem se ho, kam mají namířeno, ale to zřejmě taky nevěděl. Prý přijde na to. Ptal jsem se ho, jestli ta alpská hůl není pro procházky v přelidněných městech rekvizita trochu nešikovná; připustil, že sem tam se opravdu plete chodcům pod nohy. Ptal jsem se ho, jestli mu ten závoj nepřekáží v rozhledu; vyložil mi, že ten se nosí jen tehdy, když mouchy jsou už moc dotěrné. Na té dámě jsem vyzvídal, jestli se jí nezdá, že vítr tady fičí studně; pravila, že si toho skutečně všimla, zvláště na nárožích. Ty otázky jsem nekladl takhle po pořádku, jak jsem je teď zapsal; jen jsem jimi prokládal všeobecný hovor. Rozloučili jsme se v dobrém.

Hodně jsem o tomto zjevení uvažoval a dospěl jsem k definitivnímu závěru. Jeden člověk, s kterým jsem se později setkal ve Frankfurtu a kterému jsem tu dvojici popsal, mi řekl, že on ji viděl v Paříži, a to tři neděle potom, co vyvrcholila fašodská krize a Francie byla na Horním Nilu nucena ustoupit Anglii; zatímco jeden obchodní cestující z jistých anglických oceláren, s kterým jsem mluvil ve Štrasburku, viděl ten párek v Berlíně, zrovna když tam vládlo rozčilení nad problémem Transvaalu. A tak jsem došel k závěru, že to jsou herci, kteří jsou zrovna bez angažmá a jsou najímáni, aby takhle vystupovali, v zájmu udržení světového míru. Francouzské ministerstvo zahraničí si přálo utlumit hněv pařížské luzy, volající po válce s Anglií, a tak si sehnalo ten podivuhodný párek a poslalo ho, aby se procházel po Paříži. Když je vám něco k smíchu, tak to přece současně netoužíte zabít. Francouzský lid uviděl anglického občana a anglickou občanku - ne jako karikatury, ale jako živoucí skutečnost - a jeho rozhořčení se vybilo chechtotem. Úspěch tohoto strategického tahu přiměl tak ty dva, že nabídli své služby i vládě německé - a všichni víme, jak blahodárné to přineslo výsledky.

Z toho by si měla vzít příklad i naše vlastní vláda. Možná že by nám to taky přišlo vhod, kdybychom si někde poblíž Downing Street pěstovali několik maličkých tlusťoučkých Francouzů, které bychom, kdyby to okolnosti vyžadovaly, vyslaly honem na venkov, aby tam, když už jim říkáme žabožrouti, pojídali žabí sendviče; anebo bychom si mohli najmout četu neelegantních Němců s ježkem, aby pochodovali ulicemi, kouřili z dlouhých fajfek a říkali “so”. Lidi by se smáli a křičeli: “S těmihle válčit? Kdepak, to by byl holý nesmysl!” Nemá-li zájem vláda, doporučuji tento postup mírovým společnostem.

Návštěvu Prahy jsme byli nuceni poněkud prodloužit. Praha je totiž jedno z nejzajímavějších měst v Evropě. Její kameny jsou prosáklé historií a bájemi; každé její předměstí určitě bylo někdy bojištěm. To je to město, co počalo reformaci a vysedělo třicetiletou válku. Ale poloviny všech svých útrap mohla být Praha patrně ušetřena, kdyby měla méně veliká a ne tak lákavě příhodná okna. První z těch mohutných katastrof uvedla v pohyb tím, že vyhodila sedm katolických konšelů z oken své radnice na píky husitů. A k té druhé dala později signál tím, že z oken starobylého hradu na Hradčanech vyhodila zase královské místodržící - to byla druhá pražská defenestrace. Od těch dob se v Praze rozhodovalo ještě o mnoha fatálních problémech; ale jelikož se vyřešily bez násilí, lze patrně usoudit, že se projednávaly ve sklepích. Okno jakožto argument by zřejmě pro každého roduvěrného Pražana znamenalo vždycky příliš silné pokušení.

V Týnském chrámě stojí červotoči rozrytá kazatelna, z které kázal Jan Hus. Dnes je z téhož místa slyšet hlas kněze papeženského, zatímco v daleké Kostnici hrubě otesaný kamenný kvádr, zpola zarostlý břečťanem, označuje místo, kde Hus a Jeroným byli upáleni na hranici. Na takové drobné ironie si historie potrpí. V témž chrámě je pohřben Tycho de Brahe, astronom, který se dopustil toho běžného omylu, že zemi s těmi jedenácti sty vyznáními a jediným lidstvem pokládal za střed vesmíru; ale jinak se na hvězdy díval správně.

Špinavými pražskými uličkami, vroubenými paláci, se v divém spěchu často hnal slepý Žižka a ne zrovna moc skrupulózní Valdštejn - toho Praha pasovala na hrdinu; a je vážně hrdá na to, že byl jejím měšťanem. V jeho pochmurném paláci na Valdštejnském náměstí vám jako posvátné místo ukazují pokojík, kde se modlíval, a sami sebe, jak se zdá, přesvědčují, že měl doopravdy duši. Příkré, klikaté pražské cesty musely být mnohokrát ucpány, jednou prchajícími vojsky Zikmundovými, za nimiž se řítili krvelačně rozlícení táborité, jindy sinalými protestanty, pronásledovanými vítěznými katolíky Maxmiliánovými. Do pražských bran hřímali a na pražských mostech se bili tu Sasové, tu Bavoři, tu Francouzi, tu “světci” Gustava Adolfa, tu ocelové válečné stroje Bedřicha Velikého.

Význačným rysem Prahy jsou odedávna židé. Občas pomáhají křesťanům v jejich oblíbeném řemesle vzájemného vyvražďování a veliký prapor, visící od klenby “Altneuschule”, je svědectvím odvahy, s kterou podporovali katolického Ferdinanda v bojích proti protestantským Švédům. Pražské ghetto bylo jedno z prvních v Evropě a v malé synagoze, jež dosud stojí, konají pražští židé pobožnosti už osm set let; jejich ženské naslouchají těm pobožnostem zvenčí, s ušima u úzkých otvorů, zřízených pro ně v masívních zdech. Přilehlý židovský hřbitov, “Bethchajim, čili dům života”, vypadá, jako by byl mrtvými přeplněn k prasknutí. Staletý řád přikazuje, že jen zde, v tomto stísněném políčku, smějí kosti izraelitů odpočívat. A tak tu omšelé a zpřerážené náhrobní kameny leží nahloučeny v zmatených kupách, jako kdyby je v zápase o místo vyvracely a přehazovaly ty zástupy pod nimi.

Zdi ghetta jsou už dávno srovnány se zemí, ale pražští židé pořád ještě lnou k svým páchnoucím uličkám, ačkoli už jsou ty uličky rychle nahrazovány pěknými novými třídami, které slibují, že se tahle čtvrť nakonec změní v nejsličnější část města.

V Drážďanech nám radili, abychom v Praze nemluvili německy. Všude v Čechách vře už po léta národností nenávist mezi německou menšinou a českou většinou, a být omylem považován za Němce, to je v určitých pražských ulicích moc nepříjemné pro člověka, jehož zdatnost v běhu o závod už není to, co bývala. Ale my jsme v těch určitých pražských ulicích přece jen mluvili německy; nezbývalo nám totiž nic jiného než mluvit buď německy nebo nijak. Čeština je prý jazyk velice starobylý a vysoce vědecky pěstěný. Její abeceda má čtyřicet dvě písmena, takže cizinci připomíná čínštinu. To není řeč, kterou by člověk mohl rychle pochytit. A tak jsme se shodli v tom, že své zdraví vystavíme mnohem menšímu riziku, když se budeme držet němčiny, a musím říci, že se nám nic nestalo. Proč, to se jenom dohaduji. Pražáci jsou lidé neobyčejně bystří; a do naší němčiny se možná vloudily drobné chybičky, pokud šlo o přízvuk, nepatrné nepřesnosti, pokud šlo o gramatiku, a to asi Pražanům odhalilo fakt, že přes všechny vnější známky přece jen nejsme rodilí Němci. Nikterak za tímto vysvětlením nestojím; předkládám je pouze jako jedno z možných.

Ale abychom se vyhnuli zbytečnému nebezpečí, vydali jsme se na prohlídku Prahy s ciceronem. Ani jediný z ciceronů, které jsem dosud poznal, nebyl dokonalý. Tenhle měl dva jasné nedostatky. Jeho angličtina byla nesporně ubohá. Vlastně to ani nebyla angličtina. Nevím, za co by se to dalo prohlásit. Ale to nebyla tak docela jeho chyba; učil se anglicky u jedné dámy ze Skotska. Já rozumím skotštině dost dobře - má-li člověk držet krok s moderní anglickou literaturou, tak je to nezbytné -, ale porozumět horalské skotštině, vyslovované se slovanským akcentem a občas zpestřené německými přehláskami, to klade na inteligenci příliš vysoké požadavky. Hodinu nám trvalo, než jsme se zbavili dojmu, že se ten člověk dusí. Nejdřív jsme každou chvíli čekali, že nám dokoná v náručí. Během dopoledne jsme si však na něj zvykli a postupně jsme ovládali instinktivní nutkání praštit ho pokaždé, když otevřel ústa, do zad, nebo strhat z něho šaty. Později jsme dokonce jistému procentu z toho, co říkal, přece jen porozuměli, a to nás přivedlo k objevu jeho druhého nedostatku.

Nedávno zřejmě vynalezl vodičku pro růst vlasů a přemluvil nějakého místního lékárníka, aby ji vyráběl a inzeroval. A teď strávil polovinu času tím, že nás upozorňoval nikoli na krásy Prahy, ale na dobrodiní, jež by z používání té jeho smíchaniny vzešlo lidstvu; a konvenční přikyvování, s kterým jsme pod dojmem, že se tak výmluvně rozohňuje nad vyhlídkami a architekturou, přijímali jeho nadšení, si vykládal jako chápavý zájem o ten zatracený lektvar.

To mělo za následek, že už ho od tohoto tématu nebylo možno odvrátit. Pobořené paláce a drolící se kostely odbýval kratičkými zmínkami, jako kdyby šlo o bezvýznamné hlouposti, které hovějí jen dekadentním zálibám. Svou povinnost spatřoval nikoli v tom, aby nás vedl k zadumání nad spoustami, jež natropil čas, ale spíš aby zaměřil naši pozornost k prostředkům, jež ty spousty mohou zahladit. Co nám bylo do hrdinů s rozbitou hlavou nebo do světců s hlavou bez vlasů? Náš zájem by se měl rozhodně týkat světa živoucího; dívek a jejich bohatých vrkočů, či spíš těch bohatých vrkočů, které by mohly mít, kdyby uvážlivě používaly vodičky “Kofka”, mladíků a jejich bujných knírů - no prostě všeho toho, co zobrazuje nálepka na lahvičce.

Bezděky si v duchu rozdělil svět na dvě oddělení. Na svět minulý (”Před použitím”), což je svět nanicovatý, nezajímavý, už na pohled protivný; a na svět budoucí (”Po použití”), což je svět žírný, bujarý, v němž je každému požehnáno. A v důsledku toho neměl potřebnou způsobilost k průvodcování po výjevech ze středověku.

Každému z nás poslal pak jednu láhev toho přípravku do hotelu. Patrně jsme se jí v počátečním stádiu rozhovoru s ním nevědomky dožadovali. Pokud jde o mě, nemohu tu vodičku ani pochválit, ani zatratit. Po dlouhé řadě zklamání už nemám v tyhle věci důvěru; nemluvě o tom, že neustálý pach po parafínu, třeba slabý, může vyvolat různé poznámky, zvláště když je člověk ženatý. Kdepak, teď už se ani vzorek neodvažuji vyzkoušet.

Svou láhev jsem věnoval Georgeovi. Sám o ni požádal, že prý ji pak v Anglii pošle jednomu svému známému do Leedsu. Později jsem se dověděl, že Harris mu tu svou láhev věnoval taky, pro téhož známého.

Od chvíle, kdy jsme odjeli z Prahy, nám pořád něco neodbytně připomínalo cibuli. I George to musel uznat. Ale připisoval to té spoustě česneku, co se v Evropě používá při vaření.

Ještě v Praze jsme Harris a já prokázali Georgeovi přátelskou službu. Už hodnou dobu jsme pozorovali, jak si George čím dál víc pochutnává na plzeňském pivu. A to je zákeřný nápoj, tohle německé pivo, zvláště když je horko; tím se člověk nesmí moc napájet. Do hlavy vám sice nestoupne, ale po nějakém čase vám zničí línii. Kdykoli přijíždím do Německa, tak si říkám:

“A teď žádné pivo! Když, tak nějaké to zdejší bílé víno s kapkou vody. Sem tam možná skleničku minerálky nebo sodovky. Ale pivo, to nikdy - nebo teda zřídkakdy.”

To je správné a prospěšné rozhodnutí, které doporučuji všem, kdož cestují. Kéž bych se ho sám dokázal držet. George, ačkoli jsem ho snažně prosil, se však rozhodně odmítl podřídit takovému striktnímu omezení. Když se prý pije s mírou, tak je německé pivo přímo zdravé.

“Jedna sklenice dopoledne,” prohlásil, “a jedna nebo i dvě večer, to nikomu neublíží.”

V tom měl možná pravdu. Harrisovi a mně však působilo starosti, že těch sklenic vypil obyčejně šest.

“To bychom mu měli nějak zatrhnout,” pravil Harris. “To už je na pováženou.”

“U něho je to dědičné, jak mi sám vykládal,” pravil jsem já. “Celá jeho rodina trpí žízní v jednom kuse.”

“No, byla by tu apollinárská kyselka,” uvažoval Harris. “Ta, když se do ní vymačká kousek citrónu, je úplně neškodná. Já myslím hlavně na jeho figuru. Takhle přijde o tu svou vrozenou ladnost.”

Důkladně jsme to prodebatovali, a jelikož nám přišla na pomoc sama prozřetelnost, dojednali jsme si pevný plán. K ozdobě města zrovna v Praze odlili nový pomník. Čí pomník to byl, to už jsem zapomněl. Vím jenom, že v podstatě to byl takový ten běžný pomník, představující takového toho běžného pána s takovým tím běžně strnulým krkem a na takovém tom běžném koni - na takovém tom koni, co vždycky chodí po zadních nohách a předními hrabe do vzduchu a do taktu. Ale v podrobnostech byl ten pomník osobitý. Místo běžné šavle nebo hůlky coby odznaku moci držel ten pán v natažené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem; a jeho kůň měl místo běžného vodopádu coby ocasu dosti prořídlý přívěsek, který se jaksi nehodil k tomu jeho okázalému postoji. Člověk měl pocit, že kůň s takovýmhle ocasem by se neměl tak pyšně vzpínat.

Ten pomník stál na malém náměstíčku nedaleko staroměstského konce Karlova mostu, ale stál tam jen dočasně. Městská správa se rozhodla - velice rozumně - že než stanoví jeho definitivní umístění, vyzkouší prakticky, kde by se vyjímal nejlíp. A tak dala ještě zhotovit tři hrubé kopie toho pomníku - jenom takové dřevěné siluety, na které se nesmělo koukat zblízka, ale které při pohledu z větší dálky dělaly ten žádoucí efekt. Jedna ta kopie se tyčila na cestě k mostu Františka Josefa, druhá stála na prostranství za divadlem a třetí uprostřed Václavského náměstí.

“Jestli George není do tohohle tajemství zasvěcen,” pravil Harris - chodili jsme už hodinu sami dva po městě a George seděl v hotelu a psal dopis své tetě - “jestli si všech těchhle soch nevšiml, tak z něho s jejich pomocí udělám ještě dnes večer člověka lepšího a štíhlejšího.”

Při večeři jsme obratně sondovali, jak to s ním je; a když jsme zjistili, že o tom všem vůbec nic neví, vyzvali jsme ho na procházku a postranními uličkami jsme ho zavedli k tomu pravému pomníku. George se na něj podíval a hned chtěl jít dál - takový poměr má ke všem pomníkům - ale my jsme ho přiměli, aby se zastavil a prohlédl si ho pořádně. Provedli jsme ho kolem toho výtvoru čtyřikrát a předvedli jsme mu ho ze všech možných stran. Asi jsme ho tím dost otrávili, ale šlo nám o to, aby mu všecko pevně uvízlo v paměti. Vyprávěli jsme mu historii toho pána na tom koni, poučili jsme ho, jak se jmenuje umělec, který ho vysochal, a kolik ta socha váží a měří. Voperovali jsme mu ten pomník do mozku. Když jsme ho konečně nechali na pokoji, věděl o tom pomníku víc, než do té chvíle věděl o čemkoli jiném. Celého jsme ho do toho pomníku ponořili a nakonec jsme ho pustili dál jenom pod podmínkou, že tam s námi znova zajde zítra ráno, až bude na všecko líp vidět, a dohlédli jsme na to, aby si za tím účelem zapsal do notýsku, kde vlastně ten sochařský výtvor stojí.

Pak jsme s ním šli do jeho oblíbené pivnice, sedli si k němu a vyprávěli mu historky o lidech, kteří vypili spoustu německého piva, ačkoli na ně nebyli zvyklí, a zešíleli z něho a propadli vražedným mániím; o lidech, kteří si pitím německých piv připravili v mladém věku smrt; o zamilovaných mládencích, u nichž pivo zavinilo, že se rozešli s překrásnými dívkami.

V deset hodin jsme vykročili na zpáteční cestu k hotelu. Noc vypadala na bouřku, přes nadýchnutý měsíc se honily těžké mraky.

“Zpátky nepůjdeme tou cestou, kterou jsme sem přišli,” prohlásil Harris, “půjdeme podél řeky. Tam je to moc hezké, když svítí měsíc.”

A jak jsme tak šli, vypravoval o smutném osudu jednoho svého známého, který skončil v ústavu pro neškodné blbečky. Teď si prý na něj vzpomněl z toho důvodu, že byla zrovna takováhle noc, když toho chudáka naposled viděl. To se prý procházeli po temžském nábřeží a ten člověk Harrise velice vyděsil, protože umíněně tvrdil, že na konci Westminsterského mostu vidí sochu vévody z Wellingtonu, která, jak každý ví, stojí na Piccadilly.

Přesně v tom okamžiku jsme došli k první z těch dřevěných kopií. Stála na protější straně vozovky, uprostřed malého náměstíčka, obehnaného železným plotem. George se znenadání zarazil a opřel se o kamenné zábradlí nad vodou.

“Copak?” ptal jsem se ho. “Máš závrať?”

“Trošku,” řekl George. “Odpočiňme si tady chviličku.”

A zůstal tam stát a nemohl odtrhnout oči od té kopie.

“Když už je řeč o sochách,” promluvil chraptivě, “tak mě vždycky znova překvapí, že jsou jedna přesně jako druhá.”

“To s tebou nesouhlasím,” řekl Harris. “Obrazy, prosím. Některé obrazy jsou opravdu skoro stejné jako jiné obrazy, ale socha, ta se vždycky od těch druhých soch nápadně liší. No vem si třeba ten pomník, co jsme viděli zkraje večera, než jsme šli na pivo. Ten, co na něm je ten muž na koni. Pomníků s muži na koni uvidíš v Praze dost, ale ani jeden takový jako tamten.”

“Ale ano! Všecky jsou stejné,” řekl George. “Na všech je stejný kůň, na všech je stejný chlap. Všecky jsou úplně stejné. To je blbost, tvrdit, že stejné nejsou.”

A vypadal, jako kdyby se na Harrise zlobil.

“Proč myslíš?” zeptal jsem se ho já.

“Proč myslím?” odsekl George, otáčeje se ke mně. “Koukni se támhle na tu sakramentskou potvornost!”

“Na jakou sakramentskou potvornost?” řekl jsem.

“No támhle na tu!” křikl George. “Jen se na ni koukni! Zase ten samý kůň s půlkou ocasu a stojící na zadních, zase ten samý chlap bez klobouku, zase ten samý…”

“No to mluvíš o tom pomníku, co jsme viděli před večeří,” přerušil ho Harris.

“Ale kdepak!” křikl George. “Mluvím o té soše, co stojí támhle!”

“O jaké soše?” ptal se Harris.

George se na něj zadíval; ale Harris, kdyby se byl jen trochu snažil, mohl být slušným hercem v ochotnickém divadle. Jeho obličej nevyjadřoval nic jiného než znepokojení a zármutek přítele. Pak vytřeštil George oči na mě. Já se snažil, seč jsem byl, napodobit výraz Harrisův, a ještě jsme do něj z pilnosti přidal stín výčitky.

“Nechceš jet drožkou?” zeptal jsem se co nejlaskavěji. “Já nějakou honem seženu.”

“Co s drožkou, kruci?” utrhl se na mě. “Odkdypak nemáte smysl pro legraci, vy dva? To jsem si rovnou mohl vyjít s párkem přitroublých starých bab!” Načež vykročil k mostu a my museli za ním.

“To jsem moc rád, že sis jenom dělal legraci,” řekl Harris, když jsme George dohonili. “Vím totiž o případu, kdy měknutí mozku začínalo právě…”

“Ách, ty blboune pitomá!” skočil mu do řeči George. “Ty víš vždycky o všem!”

Choval se opravdu velice nepříjemně.

Vedli jsme ho dál podél řeky, za divadlo. Tvrdili jsme, že tamtudy to máme blíž, a vlastně jsme ani nelhali. Na prostranství za divadlem stálo druhé z těch dřevěných zjevení. Když je George uviděl, zase se zastavil.

“Copak?” ptal se vlídně Harris. “Tobě je nějak zle, ne?”

“Já myslím, že tudyhle to blíž nemáme,” řekl George.

“Máme, určitě,” ujišťoval ho Harris.

“No já půjdu radši jinudy,” prohlásil George, otočil se a šel zpátky; a my zase za ním.

Celou cestu po Ferdinandově třídě jsme se Harris a já bavili o soukromých ústavech pro choromyslné, které, jak říkal Harris, nejsou v Anglii vedeny zrovna nejlíp. Jeden jeho přítel, říkal Harris, který je pacientem v takovém ústavu pro choromyslné…

George ho přerušil: “Máš zřejmě spoustu přátel v blázinci.”

Řekl to tónem nesmírně urážlivým, jako kdyby chtěl naznačit, že většinu Harrisových přátel jinde ani hledat nelze. Ale Harrise to nerozhněvalo; docela mírně odpověděl:

“Inu, když se nad tím člověk zamyslí, tak je to opravdu zvláštní, že jich už tolik takhle skončilo. Už mě to začíná znervózňovat.”

Na rohu Václavského náměstí se Harris, který šel pár kroků před námi, zastavil.

“Tohle je moc hezká ulice, viďte?” řekl, strkaje ruce do kapes a s obdivem se rozhlížeje po náměstí nahoru.

George i já jsme se řídili jeho příkladem. Dvě stě metrů od nás, zrovna uprostřed náměstí, stál ten třetí strašidelný pomník.

Ten byl, řekl bych, ze všech nejlepší - nejvěrněji napodoboval originál a nejsnáz mohl diváka poplést. Výrazně se rýsoval proti dramatické obloze: kůň vzpínající se na zadních nohách a s tím podivně zkráceným ocasem; jezdec s nepokrytou hlavou a ukazující svým kloboukem s chocholem k měsíci, který bylo teď vidět celý.

“Hele, jestli proti tomu nic nemáte,” řekl George - promluvil tónem skoro až tklivým, vůbec už ne agresivním - “tak já bych přeci jen radši jel drožkou, kdyby tu nějaká byla po ruce.”

“Mně se zdálo, že vypadáš divně,” pravil laskavě Harris. “Hlava, co?”

“Vypadá to tak,” odvětil George.

“Já jsem si všiml, že to na tebe leze,” povídal Harris, “ale nechtěl jsem o tom mluvit. Máš halucinace, viď?”

“Ne, ne! To ne!” honem se bránil George. “Já nevím, co to se mnou je.”

“Já to vím,” pravil rozšafně Harris, “a povím ti to. To máš z toho piva. To já znám případ, kdy jeden člověk…”

“Teď mi o něm nic neříkej,” prosil George. “Ne že bych ti nevěřil, to ne, ale teď o něm slyšet nechci.”

“Nejsi prostě na to pivo zvyklý,” řekl Harris.

“Ode dneška se ho ani nedotknu,” přikyvoval George. “Asi máš pravdu. Zřejmě mi nedělá dobře.”

Zavezli jsme ho domů a uložili jsme ho do postele. Choval se velice krotce a vděčně.

O mnoho později jsme mu jednou večer, po celodenní jízdě na kole a po nesmírně chutné večeři, zapálili tlustý doutník, odstranili jsme z jeho dosahu všechny těžší předměty a prozradili jsme mu, jakou lest jsme si na něj pro jeho blaho v Praze vymyslili.

“Kolik říkáte, že jsme viděli těch kopií?” zeptal se George, když jsme mu všecko dopověděli.

“Tři,” odvětil Harris.

“Jenom tři?” pravil George. “To víte jistě?”

“Naprosto jistě,” přikývl Harris. “Proč?”

“Ale nic,” mávl rukou George.

Ale mám dojem, že Harrisovi moc nevěřil.

Z Prahy jsme jeli vlakem do Norimberka, a to přes Karlovy Vary. Říká se, že hodní Němci se po smrti dostanou do Karlových Varů, jako se hodní Američané dostanou do Paříže. Já o tom pochybuji, Karlovy Vary jsou dost malé, veliké zástupy by se tam nevešly. Vstává se tam v pět, protože vyjít si na promenádu je nóbl v době mezi šestou a osmou ráno; to hraje na kolonádě hudba a k “Sprudlu” se táhne hustá fronta, skoro dva kilometry dlouhá. A mluví se tam větším počtem jazyků, než kolik se mohlo odrážet od babylónské věže. Na každých deseti dvaceti metrech se tam vyskytují polští židé a ruská knížata, čínští mandaríni a turečtí pašové, Norové, kteří vypadají, jako kdyby vystoupili z Ibsenových her, slečinky z boulevardů, španělští grandové a anglické hraběnky, horalové z Černé Hory a milionáři z Chicaga. Karlovy Vary poskytují svým návštěvníkům veškeren luxus, co ho je na světě - až na pepř. Pepř nedostanete v okruhu osmi kilometrů za žádné peníze; a za dobré slovo ho dostanete tak málo, že to nestojí za odnešení. Pepř je totiž pro “játraře”, kteří tvoří čtyři pětiny karlovarských pacientů, vyslovený jed; a ježto prevence je lepší než léčba, je pepř z širokého okolí pečlivě vymýcen. A v Karlových Varech se tvoří “pepřové party”, které pořádají výlety do míst mimo hranice lázeňské oblasti a oddávají se pepřovým orgiím.

Norimberk, jestli čekáte město vzezření středověkého, vás zklame. Kuriózních koutků a pitoreskních záběrů je tu plno, ale všechno to obklopuje a prostupuje moderna, a ani to starobylé není zdaleka tak starobylé, jak byste si mohli myslet. Každé město je konec konců jako žena - je tak staré, jak staře vypadá; a Norimberk je dáma pořád ještě žádoucí a pod tím svěžím nalíčením a napudrováním je v záři plynového i elektrického světla dost těžké uhodnout její skutečný věk. Jen když se podíváte moc zblízka, uvidíte vrásčité zdi a prošedivělé věže.