Moje objevené “Ameriky”

 
Harris porušuje zákon - Pozorný člověk; nebezpečí, jimž je vystaven - George se dává na zločineckou dráhu - Komu by Německo mohlo připadat jako ráj - Anglický hříšník; jaká ho čekají zklamání - Německý hříšník; jak výjimečné má výhody - Co nesmíte dělat se svými peřinami - Jak si levně zahýřit - Německý pes; jeho prostoduchá dobrota - Broučí nezpůsoby - Lid, jenž jde cestou, kterou jít má - Německý hošík; jak miluje právní řád - Jak se lze dostat na scestí s dětským kočárkem
 - Německý student; jak se trestá jeho bujnost.
 
 

Než jsme z Norimberka dojeli do Černého lesa každý z nás tří se tak či onak dostal do maléru.

Zahájil to Harris, a to tím, že ve Stuttgartu urazil úřední osobu. Stuttgart je hezké město, čisté a veselé, takové menší Drážďany. A navíc má tu výhodu, že kvůli tomu málu, co je v něm k vidění, nemusí člověk nikam daleko; prostředně veliká obrazárna, malinké muzeum starožitností a půl paláce - a tím jste se vším hotovi a můžete se jít bavit. Harris netušil, že to je úřdní osoba, to, co uráží. Považoval to za hasiče (taky to jako hasič vypadalo) a řekl tomu “dummer Esel”.

Ale v Německu se úřední osobě “osle pitomá” říkat nesmí, a tohle úřední osoba nepochybně byla. Došlo k tomu takhle: Harris byl v městském parku a chtěl se z něho dostat ven, a tak když před sebou viděl otevřenou branku, překročil nějaký drát a vyšel na ulici. Harris tvrdí, že si žádné tabulky nevšiml, ale na tom drátu nesporně tabulka s nápisem “Durchgang verboten!” visela. Chlapík, který stál u branky, Harrise zastavil a tu tabulku mu ukázal. Harris mu za to poděkoval a šel dál. Ten chlapík ho dohonil a vyložil mu, že takhle jakoby nic se ta věc vyřídit nedá; aby svůj přestupek napravil, musí prý Harris přes ten drát zpátky do parku. Harris toho muže upozornil, že tabule průchod brankou zakazuje, a že kdyby tedy znovu vešel do sadu touto cestou, přestoupil by zákon podruhé. To ten muž musel uznat, a navrhoval, aby se přes tuto nesnáz přenesl Harris tím, že zpátky do parku vejde normálním vchodem, který je za rohem, a týmž vchodem že zas okamžitě vyjde ven. A nato mu Harris řekl “vy osle pitomá”. To nás zdrželo o celý den a Harrise to stálo čtyřicet marek.

Já jsem se Harrisovým příkladem řídil v Karlsruhe; ukradl jsem tam kolo. Nechtěl jsem ovšem to kolo ukrást, chtěl jsem být prostě užitečný. Vlak, z kterého jsme právě vystoupili, se už zas chystal k odjezdu, když tu jsem si všiml, že v zavazadlovém vagónu zůstalo Harrisovo kolo; byl jsem přesvědčen, že je to to Harrisovo. A nikde nikdo, aby mi pomohl. Tak jsem do toho vagónu skočil sám a to kolo jsem vyvlekl ven; v posledním okamžiku. Když jsem je triumfálně vedl po nástupišti, narazil jsem na Harrisovo kolo; bylo opřeno o zeď za nějakými bandaskami na mléko. To kolo, co jsem zachránil, nepatřilo Harrisovi, ale někomu jinému.

Byl jsem v trapné situaci. Stát se mi to v Anglii, šel bych k přednostovi stanice a vysvětlil mu, jak jsem si to popletl. Ale v Německu to nestačí, když takovou maličkost vysvětlíte jednomu člověku; tam vás vodí od jednoho k druhému a musíte to vysvětlovat aspoň šesti lidem; a když některý z těch šesti není náhodou po ruce, nebo nemá zrovna čas vás vyslechnout, mají ve zvyku nechat si vás tam přes noc a vy to musíte dovysvětlit druhý den ráno. Tak jsem si řekl, že to kolo dám radši někam, kde nebude na očích, a otom žře se beze všech cavyků nenápadně kousek projdu. Uviděl jsem kůlnu na dříví, která mi připadala pro ten účel jako stvořená, ale když jsem do ní ten bicykl vedl, zahlédl mě bohužel nějaký úředník v červené čepici, který se naparoval jako polní maršálek ve výslužbě, a zamířil ke mně.

“Co to děláte s tím velocipedem?” ptal se.

“Chci ho dát tuhle do kůlny, aby tady nepřekážel,” řekl jsem. Svým tónem jsem se pokoušel vyjádřit, že tu akci podnikám z laskavosti a pozornosti a že by mně za ni nádražní funkcionáři měli poděkovat; ale jeho to nedojalo.

“Je to váš velociped?” zeptal se.

“Nu… ani ne,” odvětil jsem.

“A čí je?” vyštěkl ostře.

“To vám říct nemohu,” odpověděl jsem. “Čí je, to nevím.”

“Kde jste ho vzal?” zněla další otázka. Jeho tón byl až urážlivě podezíravý.

“Ve vlaku,” odpověděl jsem s tou nejklidnější důstojností, jaké jsem byl v tom okamžiku schopen. “Já jsem se totiž,” dodával jsem upřímně, “dopustil chyby…”

Nenechal mě domluvit. Poznamenal pouze, že si to hned myslel, a zapískal na píšťalku.

Vzpomínky na to, co následovalo, nejsou moc veselé, aspoň ne pro mě. Zázračně šťastnou náhodou - nad některými z nás prý bdí prozřetelnost - se to nedopatření přihodilo právě v Karlsruhe, kde je jeden Němec, dosti významný úřední činitel, mým přítelem. Nad tím, jaký osud by mě byl stihl, kdyby to nebylo nádraží v Karlsruhe, nebo kdyby ten můj přítel nebyl doma, se radši ani nezamýšlím; takhle jsem vyvázl tak říkajíc o chlup. Moc rád bych ještě dodal, že jsem z Karlsruhe odjel bez poskvrny na své pověsti, ale to bych lhal. Že jsem se z toho dostal beztrestně, to tamní policejní kruhy dodnes pokládají za hrubý výsměch právnímu řádu a spravedlnosti.

Všechny lehčí prohřešky se však propadají do bezvýznamnosti vedle zločinného jednání Georgeova. Ten incident s kolem nám udělal čáru přes rozpočet a ještě se nám při něm ztratil George. Později vyšlo najevo, že na nás čekal před policejní budovou, ale to jsme tenkrát nevěděli. Mysleli jsme si, že odjel napřed do Badenu, a protože jsme se už nemohli dočkat, abychom byli daleko od Karlsruhe, a patrně jsme si to všechno jaksepatří nerozmysleli, skočili jsme do prvního vlaku, který jel tím směrem, a jeli jsme za Georgem. A zatím George, když ho to čekání omrzelo, šel zpátky na nádraží a tam zjistil, že jsme pryč a že jsou pryč taky jeho zavazadla. A Harris měl jeho jízdenku; a já byl bankéřem celé party, takže George měl v kapse jenom pár drobných. Po zralé úvaze, nalézaje v těchto okolnostech sám pro sebe omluvu, se tedy dal na zločineckou dráhu, nad kterou se Harrisovi i mně, když jsme si později přečetli, jak se o ní bez okolků vyjadřují soudní protokoly, ježily vlasy.

Na vysvětlenou bych snad měl říci, že v Německu je cestování poněkud komplikované. V místě, odkud jedete, si do místa, do kterého jet zamýšlíte, zakoupíte jízdenku. Asi se domníváte, že tato jízdenka vám umožní, abyste se do onoho místa dostali, ta vám to však neumožní. Když vám přijede vlak, pokoušíte se do něho protlačit; ale průvodčí vás velkopanským gestem zarazí. Kde máte cestovní doklady? Ukážete mu jízdenku. Průvodčí vám vyloží, že jízdenka sama o sobě vám není k ničemu; jejím zakoupením jste se možnosti cestovat přiblížili teprve o první krok; musíte zpátky k pokladně a přikoupit si něco, co se nazývá “Schnellzugkarte”. Když se s tím vracíte, domníváte se, že máte po starostech. A taky smíte nastoupit, prosím, to ano. Ale posadit se, kam chcete, to nesmíte a taky nesmíte nikde zůstat stát a taky nesmíte chodit po vagónech sem a tam. Musíte si koupit další lístek, tentokrát zvaný “Platzkarte”, a ten vás opravňuje zaujmout určité místo na určitou vzdálenost.

Často jsem přemýšlel, co by asi směl člověk, který by trval na tom, že si víc než ten první lístek nekoupí. Měl by aspoň právo utíkat za vlakem mezi kolejnicemi? Nebo by si mohl na sebe nalepit cedulku s adresou a jít do vagónu pro zavazadla? A jak by naložili s člověkem, který by měl lístek Schnellzug, ale přikoupit si Platzkarte by zarytě odmítal, nebo nemohl, protože by na ni neměl; dovolili by mu, aby si lehl do sítě na deštníky, nebo aby se pověsil ven z okna?

Ale vraťme se k Georgeovi. Ten měl jen tolik peněz, že si do toho Badenu mohl koupit lístek třetí třídy a do osobního vlaku. Víc neměl. Aby se tedy vyhnul zvídavosti průvodčího, počkal, až se vlak rozjel, a pak do něj naskočil.

To byl jeho první hřích:

a) Vstoupil do vlaku, který už byl v pohybu;

b) přestože byl úřední osobou upozorněn, aby to nedělal.

Druhý hřích:

a) Cestoval vlakem vyššího řádu, než pro jaký měl jízdenku.

b) Byv úřední osobou vyzván, aby rozdíl jízdného vyrovnal, odmítl tak učinit. (George říká, že to učinit “neodmítl”, že tomu člověku prostě řekl, že na to nemá.)

Třetí hřích:

a) Cestoval ve vagónu vyšší třídy, než pro jakou měl jízdenku.

b) Byv úřední osobou vyzván, aby rozdíl jízdného vyrovnal, odmítl tak učinit. (I zde George namítá, že hlášení je nepřesné. Obrátil prý naruby kapsy a nabídl tomu člověku všechny německé drobné, které měl, což přepočteno na měnu anglickou činilo asi osm pencí. Byl prý také ochoten přestěhovat se do třetí třídy, ale v tom vlaku třetí třída nebyla. Byl prý dále ochoten přestěhovat se do vagónu zavazadlového, ale o tom nechtěli ani slyšet.)

Čtvrtý hřích:

a) Zaujal místo k sezení, aniž svrchupsané předem zaplatil.

b) Zdržoval se v chodbičce. (Co měl ale dělat, když mu nedovolili, aby se posadil, ježto za místo k sezení nezaplatil, a když za místo k sezení zaplatit nemohl?)

Ale vysvětlení se v Německu nebere jako omluva; a tak Georgeova cesta z Karlsruhe do Badenu je snad nejdražší cesta v celé historii cestování.

Když se člověk zamyslí nad tím, jak snadno a jak často se v Německu může dostat do maléru, musí nakonec usoudit, že průměrnému mladému Angličanovi by tato země asi připadala jako učiněný ráj. Pro studujícího medicíny, pro kandidáta advokacie, pro důstojníčka na dovolené je život v Londýně hrozná nuda. Zdravý Brit se baví, jen když porušuje zákon, jinak se nebaví vůbec. Nic z toho, co dělat smí, mu nepůsobí to pravé potěšení. Jedinou jeho představou blaha je mít na krku nějaký malér. Ale v tomto ohledu mu Anglie poskytuje pramálo příležitostí; dostat se do pěkného průšvihu, to vyžaduje od mladého Angličana moc vytrvalou snaživost.

Na toto téma jsem jednou hovořil s naším kostelním kurátorem. Bylo to ráno 10. listopadu a oba jsme s jistými obavami probírali policejní hlášení. Policie totiž sebrala obvyklý houf mladíků, protože v noci ze včerejška, po obvyklém průvodu na oslavu nastolení londýnského starosty, ztropili obvyklé výtržnosti v Criterionu. Můj přítel kurátor má taky synáčky a jeden můj synovec, kterého střežím otcovským zrakem, je, jak předpokládá jeho milující máti, v Londýně pouze za tím účelem, aby studoval strojařinu. Ale v seznamu mládenců, kteří zůstali ve vazbě, nebylo šťastnou náhodou žádné nám známé jméno, a tak jsme se s úlevou pustili do moralizování o té bláznivé a zpustlé mládeži.

“To je zajímavé,” pravil můj přítel kurátor, “jak si Criterion udržuje v tomhle ohledu svou pozici. Když já byl mladý, tak to bylo zrovna tak: ten večer vždycky skončil randálem v Criterionu.”

“A vždycky nesmyslně,” poznamenal jsem.

“A vždycky na jedno brdo,” dodal. “Nemáš ponětí,” pokračoval pak a do zbrázděné tváře se mu vkradl zasněný výraz, “jak nevýslovně to člověka utahá, než ho dovedou od Piccadilly Circus k policejnímu komisařství ve Vine Street. Ale co jiného jsme mohli dělat? Naprosto nic. Sem tam jsme zhasli nějakou tu pouliční lampu, ale vždycky se odněkud vynořil lampář a zase ji rozsvítil. Když někdo z nás tupil policajta, tak ten policajt si toho prostě nevšímal. Snad ani nepochopil, že ho někdo uráží; nebo jestli to pochopil, tak si z toho prostě nic nedělal. Mohl ses porvat s vrátným v tržnici Covent Garden, když sis na něco takového troufal. Ve většině případů si ovšem přišel na své ten vrátný; když si na své přišel, tak tě to stálo pět šilinků, když ne, dělala pokuta půl zlatky. Já jsem zrovna tomuhle sportu moc neholdoval. Jednou jsem se pokusil ujet s drožkou. To se pokládalo za zlatý hřeb moderního uličnictví. Šlohnul jsem tu drožku pozdě v noci před jednou hospodou v Dean Street, a už na Golden Square na mě s křikem mávala nějaká stará paní, obklopená třemi děcky, z nichž dvě brečela a to třetí napůl spalo. Než jsem stačil zmizet, šoupla mi ty haranty do vozu, zapsala si moje číslo, zaplatila mi napřed, o šilink víc, jak prohlásila, než kolik to podle úředního sazebníku mělo dělat, a nařídila mi, abych tu havěť zavezl tam a tam, což prý je jenom kousíček za Severním Kensingtonem. Ukázalo se ale, že je to až bůhvíkde za Willesdenem. Kůň byl už unavený, a tak nám ta jízda trvala dobré dvě hodiny. No byl to ten nejzdlouhavější fór, na jaký jsem se kdy vzmohl. Jednou nebo dvakrát jsem se snažil ty fakany přemluvit, aby se nechali zavézt zpátky k té staré paní; ale jak jsem na ně promluvil, ten nejmenší, to byl kluk, začal pokaždé vřískat. A když jsem nabízel jiným drožkářům, že jim to rito přenechám, většinou mi na to odpověděli slovy písničky, která byla tehdy populární: “Nemyslíš, hochu, že zacházíš příliš daleko?” Jeden ten chlapík se mi nabídl, že mé ženě vyřídí jakýkoli můj poslední vzkaz, a jiný mi zase slíbil, že zorganizuje dobrou partu a že mě na jaře přijdou z těch pustin vyhrabat. Když jsem na ten kozlík lezl, tak jsem si představoval, jak si mě najme takový nakvašený starý plukovník a jak já ho zavezu do nějakých končin, kde lišky dávají dobrou noc a kde se nesežene drožka, aspoň deset kilometrů do místa, kam se chtěl dostat, a tam jak ho nechám u patníku nadávat. Takhle to mohla být psina; taky nemusela, toť se ví, to by bylo záleželo na okolnostech a na tom plukovníkovi. Ale v životě mě nenapadlo, že bych si mohl vyjet do nějaké horoucí tramtárie a vzít si na starost sirotčinec, plný bezmocných kojenců. Kdepak Londýn,” končil můj přítel kurátor s povzdechem, “ten milovníkům nezákonností poskytuje pramálo příležitostí.”

Kdežto v Německu, tam je to naopak hračka, opatřit si malér. Mnoho z toho, co se v Německu dělat nesmí, se totiž dá dělat docela snadno. Každému mladému Angličanovi, který prahne po tom, aby se dostal do nějakého průšvihu, a ve své vlasti se v tomto ohledu cítí omezován, upřímně radím, aby si koupil jízdenku do Německa; jenom tam, nikoli zpáteční, ta platí jenom jeden měsíc, a tak by to byly vyhozené peníze.

V policejním rádci německého Vaterlandu najde úplný seznam činů, které, když se jich dopustí, budou mít pro něj půvab a vzrušení. V Německu nesmíte vyvěšovat z oken peřiny. Tím tedy může začít. Když vytřepe z okna peřiny, může se dostat do maléru už před snídaní. Doma se může vyvěsit z okna sám, a pokud nebude zaclánět před něčím oknem, nebo pokud nesletí a neporaní dole nějakého chodce, tak to nikomu nebude vadit.

V Německu nesmíte vyházet na ulici v maškarním kostýmu. Jeden můj známý ze skotské vysočiny, který přijel na celou zimu do Drážďan, strávil celých prvních pár dní svého pobytu tím, že se se saskými úřady dohadoval o tomto předpisu. Příslušní činitelé se ho ptali, co tam dělá v tom obleku. Nepotrpěl si na žádné špásování, a tak odpověděl, že v něm chodí. Ptali se ho dále proč v něm chodí. Odvětil, že proto, aby mu nebylo zima. Řekli mu naprosto otevřeně, že mu nevěří, a poslali ho v uzavřeném landauru zpátky do jeho bytu. Sám anglický vyslanec musel osobně ujistit úřady, že skotský kroj je běžným oděvem mnoha úctyhodných a zákonů dbalých britských poddaných. Z diplomatických důvodů se saské úřady musely s tím prohlášením spokojit, ale svůj soukromý názor na tu věc dodnes neodložily. Na anglické turisty si už jakž takž zvykly; ale jeden pán z Leicestershiru, kterého několik německých důstojníků pozvalo na hon, byl okamžitě, jakmile se objevil před hotelem, odveden, i s koněm a se vším všudy, a musel se ze své necudnosti zodpovídat před soudem.

Další věc, kterou v ulicích německých měst dělat nesmíte, je krmení koní, mul nebo oslů, ať už vašich vlastních, nebo cizích. Když vás popadne nezkrotná touha nakrmit něčího koně, musíte si s tím zvířetem dát schůzku a hostina se musí konat na místě k tomu účelu úředně stanoveném. Na ulicích, ba vlastně ani na jiných veřejných prostranstvích, nesmíte rozbíjet sklo a porcelán; a když to přece jen uděláte, musíte sesbírat všechny střepy. Co s těmi střepy, když jsou konečně pohromadě, máte udělat, to už vám nepovím. Jen jedno vím jistě: že je nepřípustné je někde pohodit, někde nechat ležet, prostě jakkoli se jich zbavit. Pravděpodobně se od vás očekává, že je budete mít u sebe, dokud nezemřete, a pak že se s nimi dáte pochovat; nebo - to je možné - je smíte spolykat.

V německých ulicích nesmíte střílet z kuše. Německý zákonodárce nemá, jak vidno, dost na nepravostech tuctového člověka - na zločinech, kterých by se asi lidi běžně dopouštěli, kdyby směli; německý zákonodárce si pracně vymýšlí, co všechno by mohl provádět volně pobíhající šílenec. Zatím neexistuje v Německu zákon, stíhající člověka, který by se uprostřed ulice postavil na hlavu; něco takového tam zákonodárce ještě nenapadlo. Ale jednoho krásného dne si nějaký německý státník vyjde do cirkusu, a až tam uvidí akrobaty, hned se nad tím opomenutím zamyslí. A rovnou se pustí do práce a znovelizuje zákon doložkou, jež lidem zakáže stavět se uprostřed ulice na hlavu, a vyměří na to pokutu. To je to hezké na německém právním řádu: že každé provinění je v Německu přesně otaxírováno. Tam vás nenechají, jako v Anglii, celou noc bdít a uvažovat, jestli z toho vyváznete tím, že složíte kauci, jestli vám napaří čtyřicet šilinků pokuty, nebo jestli kápnete na soudce zrovna ve chvíli, kdy na vás nebude mít náladu, a vyfásnete sedm dní. V Německu přesně víte, co vás která legrácka bude stát. Můžete si už napřed rozložit peníze po stole, otevřít si Policejního rádce a naplánovat si dovolenou až do posledního padesátníku. Chcete-li si jeden večer užít zvlášť levně, doporučuji procházet se po nesprávné straně chodníku, zvláště po výslovném upozornění, že se to nesmí. Počítám, že když si vyberete vhodnou čtvrť a budete se držet v tichých postranních uličkách, můžete se po té nesprávné straně chodníku procházet celý večer za pouhé tři marky a něco.

Po německých městech se po setmění nesmíte potulovat “ve shlucích”. Kolik lidí takový “shluk” tvoří, to mi není jasné a žádná z úředních osob, s nimiž jsem o tom hovořil, se necítila dost kompetentní, aby udala přesný počet. Jednou jsem jistému svému německému příteli předložil k úvaze, jestli vzhledem k tomuto speciálnímu nařízení příliš neriskuje, když se chystal s manželkou, s tchýní, s pěti svými dětmi, se sestrou, s jejím snoubencem a se dvěma neteřemi do divadla. Nevzal tu mou připomínku jako vtip. Přelétl tu skupinu osob pohledem a řekl:

“No snad to dopadne dobře. Vždyť jsme jedna rodina.”

“Ten paragraf se o žádném rodinném shluku zvlášť nezmiňuje,” namítl jsem, “ten ktergoricky říká shluk. Já to nemyslím nikterak nelichotivě, ale i já, když to vezmu etymologicky, se na to vaše kolegium musím dívat jako na shluk. Jestli to policie bude brát takhle nebo jinak, to se ukáže. Já vás prostě varuju.”

Můj přítel byl ochoten mávnout nad mými obavami rukou, ale jeho manželka nechtěla riskovat, že by policie tu jejich společnost hned na počátku večera rozehnala, a tak se rozdělili na menší skupinky a smluvili si, že všichni se zase sejdou až ve vestibulu divadla.

Jiný chtíč, který v Německu musíte držet na uzdě, je ten, co vás nabádá, abyste házel různé věci z okna. Kočky nejsou pro vás žádnou omluvou. V prvním týdnu mého pobytu v Německu mě v jednom kuse budily kočky. Jedné noci mě to už rozzuřilo. Shromáždil jsem si takový malý arzenál - dva tři kusy uhlí, několik tvrdých hrušek, pár nedohořených svíček, jedno stařičké vejce - to jsem našel na stole v kuchyni - jednu láhev od sodovky a ještě několik podobných předmětů - otevřel jsem okno a začal jsem bombardovat místo, odkud, jak se mi zdálo, ten kočičí řev vychází. Patrně jsem se ani jednou nestrefil; neznám člověka, který se někdy do nějaké kočky strefil, i když ji viděl, leda snad omylem, když mířil na něco jiného. Viděl jsem prvotřídní střelce, ověšené medailemi ze střeleckých závodů - ano, takové sekáče - pálit do koček ze vzdálenosti padesáti metrů z brokovnic - a nezasáhli ani chlup. Často si říkám, že za opravdického mistra ve střelbě by měl být prohlášen ne ten, co provrtá přesný střed terče, pádící vysokou a takové ty cíle pro děti, ale ten, kdo by se mohl pochlubit, že odprásknul kočku.

Ty moje kočky ale přece jen zmizely; možná že jim zkazilo náladu to vejce; už když jsem je s toho stolu sbíral, všiml jsem si, že nedělá dobrý dojem. A tak jsem si vlezl zpátky do postele a myslel jsem si, že ta epizoda je uzavřena. Ale za deset minut se mi zuřivě rozdrnčel elektrický zvonek. Pokusil jsem se ho ignorovat, ale zvonil tak umíněně, že jsem na sebe hodil župan a sešel dolů k brance. Tam stál strážník. Všecky věci, které jsem prve vyházel z okna, měl před sebou na hromádce; všecky až na to vejce. Zřejmě je pečlivě sesbíral.

“Jsou tyto předměty vaše?” zeptal se.

“Byly moje,” řekl jsem, “ale už mě, upřímně řečeno, omrzely. Ať si je vezme, kdo chce. Třeba vy si je můžete vzít.”

Mou nabídku ignoroval.

“Tak vy jste je vyhodil z okna,” prohlásil.

“Nemýlíte se,” přisvědčil jsem, “vyhodil jsem je.”

“Proč jste je z toho okna vyhodil?” otázal se. Německý strážník má pořad otázek přesně stanovený; a nikdy je nezpřehází a nikdy žádnou nevynechá.

“Házel jsem je po nějakých kočkách,” odpověděl jsem.

“Po jakých kočkách?” zeptal se.

To jsou ty otázky, co vám němečtí strážníci běžně kladou. Odvětil jsem s takovou mírou sarkasmu, jakou jsem do svého akcentu byl schopen vložit, že mu ke své hanbě opravdu nemohu říci, jaké kočky to byly. Vysvětlil jsem mu, že osobně žádnou z nich neznám. Nabídl jsem se mu však, že když si policie všechny kočky z této čtvrti předvolá, rád přijdu a podívám se, jestli bych ty inkriminované nemohl identifikovat podle vřískotu.

Německý strážník nerozumí žertu, což je asi moc dobře, neboť na žertování s kteroukoli německou uniformou je určitě těžká pokuta; říkají tomu “opovážlivé jednání vůči úřední osobě”. A tak mi ten strážník stroze odpověděl, že policie není povinna mi při identifikaci koček pomáhat; je pouze povinna mě pokutovat za vyhazování předmětů z okna.

Zeptal jsem se ho, co má člověk v Německu dělat, když ho noc co noc budí kočky ze spaní, a on mi vyložil, že mohu podat udání na majitele takové kočky, nečež ho policie napomene, případně, bude-li nutno, nařídí, aby řečená kočka byla utracena. Kdo ji utratí a co bude ta kočka do té doby dělat, to mi už nevyložil.

Zeptal jsem se ho, jak mi radí postupovat, abych majitele kočky vypátral. Na chvilku se zamyslel a pak mi navrhoval, abych kočku až do jejího domova stopoval. Po tomto prohlášení jsem s ním už raději dál nedebatoval; určitě bych byl řekl něco, co by mi bylo ještě víc přitížilo. I tak mě ta noční zábavička stála dvanáct marek. A ani jeden ze čtyř vyšších německých funkcionářů, kteří mě v té věci vyslýchali, neviděl na celém tom postupu od začátku do konce pranic směšného.

Ale většina lidských poklesků a bláznivin neznamená v Německu relativně vůbec nic vedle hanebnosti, které se dopustíte, když vstoupíte na trávník. Na trávník nesmíte v Německu vstoupit nikde a za žádných okolností. Tráva, to je v Německu fetiš. Dotknout se nohou německé trávy, to by byla stejně strašlivá svatokrádež jako tancovat na muslimském modláku tarantelu. Německou trávu respektuje i ten pes; žádného německého psa by ani ve snu nenapadlo, aby na ní spočinul tlapkou. Když v Německu uvidíte psa skotačícího po trávníku, můžete vzít jed na to, že je to pes nějakého bezbožného cizáka. V Anglii, když chceme, aby nám někam necourali psi, tak to místo ohradíme dva metry vysokým drátěným plotem, podepřeným pevnými kůly a nahoře opatřeným bodci; v Německu postaví doprostředka takového místa tabulku “Hunden verboten” a pes, který má v žilách německou krev, se na tu tabulku jednou koukne a už peláší pryč. V jednom německém parku jsem viděl zahradníka, který v plstěných papučích vkročil opatrně na trávník, zvedl tam nějakého brouka a pak ho vážně a důrazně postavil na cestičku; a potom přísně dohlížel, aby se ten brouk nepokusil lézt zpátky na pažit; a ten brouk, celý zahanbený, honem odkvačil do rigolku a za okamžik zahnul na pěšinu, označenou šipkou a nápisem “Ausgang”.

V německých parcích mají různé cestičky pro různé čeledě občanstva a žádná osoba nesmí pod trestem odnětí svobody i majetku chodit po cestičce pro jinou osobu. Existují tam speciální stezky pro “bicyklisty” a speciální stezky pro “pěší”, áleje pro “jezdce na koních”, široké třídy pro občany v lehkých povozech a ještě širší třídy pro občany v těžkých povozech; pěšiny pro děti a pro “osamělé dámy”. Že ještě nebyla zřízena žádná zvláštní trasa pro holohlavé muže nebo pro “moderní ženy”, to považuji za vážné opomenutí.

V Grosser Garten v Drážďanech jsem jednou narazil na starou dámu, která bezradně a nerozhodně stála na křižovatce sedmi cest. Před každou se tyčila na stráži výhružná tabule, odhánějící každého, pro koho ta která cesta nebyla určena.

“Nezlobte se, že vás obtěžuji,” řekla ta stará dáma, když zjistila, že hovořím anglicky a čtu německy, “ale byl byste tak laskav a řekl mi, co jsem s kudy musím jít?”

Pozorně jsem si ji prohlédl. A usoudil jsem, že je “dospělá” a “pěší”, ukázal jsem jí tedy příslušnou stezku. Podívala se na ni a zatvářila se nespokojeně.

“Ale tamtudy já jít nechci,” pravila. “Nemohla bych se dát tudyhle?”

“Probůh, madam, jen to ne!” odvětil jsem. “Tato cestička je vyhrazena pro děti.”

“Ale vždyť já bych jim neublížila,” usmála se dáma. A vskutku nevypadala na dámu, která by ubližovala dětem.

“Madam,” řekl jsem jí, “kdyby to záleželo na mně, klidně bych vás na tu cestičku pustil, i kdyby na jejím druhém konci stál můj prvorozený. Ale já pro vás nemohu udělat nic jiného, než podat vám informaci o zákonech této země. Kdybyste se vy, zcela dospělá osoba ženského pohlaví, na tuto stezku odvážila, šla byste vstříc neodvatné pokutě, ne-li dokonce uvěznění. Pro vás je tamhleta stezka, ta s tím zjevným označením “Nur für Fussgänger”, a já vám důtklivě radím, abyste se po ní honem rozběhla; takhle tady stát a rozmýšlet se, to není dovoleno.”

“Ale ta cestička nevede ani přibližně tím směrem, kterým já chci jít,” namítla mi ta stará dáma.

“Vede tím směrem, kterým byste měla chtít jít,” řekl jsem a odporoučel jsem se.

V německých parcích jsou zvláštní lavičky s nápisem “Pouze pro dospělé” (Nur für Erwashsene), a když si ten nápis přečte německý chlapeček, který by se mor rád posadil, jde okamžitě dál a najde si lavičku, na níž si smějí odpočinout děti. A teprve na tu usedne a dává pozor, aby se zablácenými botičkami nedotknul jejího sedátka. Představte si, že by taková lavička s cedulkou “Pouze pro dospělé” stála v Regent´s Parku nebo v St. James´s parku! Na tu by se snažilo posadit kdekteré dítě v okruhu sedmi kilometrů a tahalo by z ní všechny děti, které se už na ni dostaly. A pokud jde o “dospělé”, z těch by se k ní ani jediný nedostal na kratší než třičtvrtěkilometrovou vzdálenost, takový by kolem ní byl nával děcek. Kdežto německý hošík, který na takovou lavičku nedopatřením a jen z nepozornosti přece jen usedl, s úlekem okamžitě vstane, když je na svůj omyl upozorněn, a vzdálí se se svěšenou hlavou, a zardívaje se studem a kajícností až po kořínky vlasů.

Ale ne že by se otcovská vláda o německé dítko nestarala. V německých parcích a veřejných zahradách jsou pro ně zařízeny zvláštní plácky (Spielplätze), z nich každý je vybaven hromadou písku. Zde si to dítko může udělat tolik báboviček z blátíčka a vystavět tolik hradů z písku, kolik jen srdce ráčí. Bábovička udělaná z jiného blátíčka než z toho blátíčka by německému dítku připadala jako bábovička nemorální. A nikterak by je neuspokojila; jeho dušička by se proti ní bouřila.

“Tato bábovička,” řeklo by si dítko v duchu, “není, jak by to být mělo, zhotovena z vládního blátíčka, speciálně k tomu účelu určeného; není dále vyrobena na místě vládou pro výrobu báboviček stanoveném a udržovaném; nemůže mi tužíd působit opravdové potěšení; vždyť je to bábovička ilegální.” A doud jeho otec nezaplatí patřičnou pokutu a ono samo neobdrží patřičný výprask, nepřestane se trýznit výčitkami svědomí.

Jiná skvělá rekvizita, s jejíž pomocí si lze v Německu opatřit vzrušení, je obyčejný dětský kočárek. Co smíte, máte-li s sebou Kinderwagen (tak se mu tam říká), a co nesmíte, to v německém zákoníku zabírá řady stránek; ty když si pročtete, dojdete k přesvědčení, že člověk, který dokáže prostrkat dětský kočárek skrze celé německé město, aniž poruší zákon, je předurčen pro diplomatickou kariéru. S kočárkem se nemíste loudat, ale taky s ním nesmíte přiliš pospíchat. S kočárkem se nesmíte nikomu plést do cesty, a když se někdo připlete do cesty vám, musíte se mu vyplést z cesty. Když se s kočárkem chcete zastavit, musíte dojet na některé ze speciálních míst, na nichž se stání kočárků povoluje; ale když na takové místo dojedete, tak tam zastavit musíte. S kočárkem nesmíte přejít přes ulici; jestliže vy i děcko bydlíte náhodou na druhé straně ulice, je to vaše chyba. Kočárek nesmíte nechat stát bez dozoru, kde vás napadne, a jen na určitá místa si ho smíte přitáhnout s sebou. Jsem si jist, že když si v Německu vyjdete s kočárkem, můžete si za půl hodiny zajistit tolik malérů, že vám vydrží na celý měsíc. Mladý Angličan, který prahne po půtkách s policií, nemůže udělat nic lepšího, než zajet si do Německa a vzít si s sebou dětský kočárek.

V Německu nesmíte po desáté hodině večerní nechat nezamčeny domovní dveře a po jedenácté nesmíte ve svém vlastním domě hrát na piano. V Anglii se mi po jedenácté hodině v noci nikdy nezachce hrát na piano nebo poslechnou ti, jak hraje někdo jiný; ale když vám někdo řekne, že hrát nesmíte, tak je to hned něco jiného. Tady v Německu až do jedenácti večer o piano moc nestojím, ale po jedenácté bych vydržel seděl hodiny a hodiny a s rozkoší naslouchat Modlitbě panny nebo ouvertuře k opeře Zampa. Pro zákonůmilovného Němce vašak hudba po jedenácté přestává být hudbou; stává se hříchem a jakžto taková ho už neuspokojuje.

Jediné individuum v celém Německu, které si smí dovolit jednat protizákonně, je německý student, a i ten pouze po jistou, výslovně vytyčenou hranici. Podle zvykového práva se mu dopřávají jistá privilegia, jsou však striktně vymezena a jasně formulována. Tak například: německý student se smí opít a usnout v rigolu u chodníku a stojí ho to pak ráno jenom spropitné policajtovi, který ho našel a dopravil domů. Ale musí si k tomu účelu vybrat rigol v nějaké postranní ulici. Když si tedy německý student uvědomí, dže se kvapem blíží okamžik, kdy pro něj přestane existovat svět, sebere všechnu svou zbývající energii a zahne někam za roh, kde může bez obav padnout. V jistých oblastech smí taky zvonit u dveří; činže v těchto končinách je totiž nižší než v ostatních čtvrtích města; obyvatelstvo čelí této nepříjemnosti tím, že si členové každé rodiny smluví tajný způsob zvonění, aby věděli, jestli mají jít otevřít nebo ne. Když do takové domácnosti jdete pozdě v noci na návštěvu, uděláte dobře, když se s tím jejich signálem seznámíte, nebo se vám při vytrvalém zvonění může stát, že vám vyšplíchnou na hlavu škopek vody.

Německému studentovi se také dovoluje zhasínat v noci pouliční lampy, ale kdyby jich zhasínal příliš mnoho, to už by se námitky ozvaly. Špásující německý student si to obyčejně vypočítá správně a spokojí se s pěti šesti lucernami nočně. Rovněž smí při návratu domů až do půl třetí v noci na ulicích řvát a zpívat; a v určitých hostincích je přípustno, aby bral kolem pasu obsluhující Frälein. Aby to nebudilo ani sebemenší zdání neslušnosti, jsou číšnice v hostincích, kam chodí studenti, vždy pečlivě vybírány z žen usedlých a postarších, následkem čehož si německý student může dopřávat rozkoší flirtu beze všeho strachu a nebezpečí, že komukoli způsobí újmu na pověsti.

Inu, je to národ dbalý předpisů, tihle Němci.