Moje objevené “Ameriky”

 
Baden Baden z hlediska návštěvníkova - Krása časného jitra, jak ji vidíme den předtím odpoledne - Vzdálenost, když ji měříme kružítkem - Táž, když ji měříme nohama - George se vypořádává se svým svědomím - Líná mašina - Cyklistika, jak ji líčí plakát: samá pohoda - Cyklista z plakátu; jeho odění; jeho metoda - Okřídlený lev coby domácí mazlíček - Pes, která má svou hrdost - Kůň, jemuž se spílalo.
 
 

Z Badenu, o němž se nedá říci nic jiného, než že je to zábavní letovisko mimořádně podobné ostatním zábavným letoviskům tohoto typu, jsme už vážně odstartovali na kolech. Měli jsme v plánu desetidenní túru, do níž kromě důkladného průzkumu Černého lesa měla být zahrnuta i projížďka údolím Dunaje, které v úseku těch třiceti kilometrů mezi Tuttlingenem a Simaringenem je snad tím nejhezčím údolím v celém Německu; Dunaj, ještě uzoučký, se tu kroutí kolem neporušených starosvětských vesniček; kolem věkovitých klášterů, schoulených mezi zelenými pastvisky, na jejichž svazích dosud střeží své ovečky bosonohý a prostovalsý fráter s provazem utaženým kolem beder a s pastýřskou holí v ruce; skrze lesy plné skal; mezi sráznými stěnami útesů, jejichž každičkou strmící špici korunují rozvaliny pevnosti, kostela nebo hradu. A taky jsme chtěli mrknout na Vogézy, kde polovina obyvatelstva krutě trpí, když na ni mluvíte francouzsky, druhá polovina se urazí, když ji oslovíte německy, a obě poloviny ohrnují nos, jakmile uslyší první slůvko anglické; za tohoto stavu věcí je ovšem konverzace s cizinci poněkud rozčilující.

Celý ten program se nám však splnit nepodařilo, neboť činy člověka vždycky pokulhávají za jeho úmysly. Ve tři hodiny odpoledne se moc snadno řekne i uvěří, že “ráno vstaneme v pět, v půl šesté lehce posnídáme a v šest vyrazíme.”

“Takže až začne horko, budeme už mít notný kus cesty za sebou,” poznamenává jeden.

“V tomhle ročním období je časné jitro ta nejkrásnější část dne, viďte?” dodá druhý.

“To je bez debaty.”

“Je takový svěží chládek!”

“A to polosvětlo, to je taková nádhera!”

První ráno ty své závazky splníte. Parta se opravdu shromáždí už v půl šesté. Je velice zamlklá; někteří jedinci mají poněkud kousavou náladu; jsou náchylni vrčet na jídlo a vůbec na všecko; ovzduší je nahuštěno kompresovanou nedůtklivostí, která hledá ventil. Večer se pak ozve hlas Pokušitelův:

“Já myslím, že když vyjedeme v půl sedmé, přesně ovšem, tak bude pořád ještě dost času.”

Zaprotestuje hlas Ctnosti; značně nesměle: “Ale to porušíme svoje předsevzetí.”

Na to odvětí Pokušitel: “Sloužit mají předsevzetí lidem, ne lidi předsevzetím.” Ďábel umí parafrázovat Písmo, jak to zrovna potřebuje. “Nemluvě o tom, že takhle burcujeme celý hotel; myslete taky trošku na ten ubohý personál.”

Hlas Ctnosti pokračuje, ale už docela slabounce: “Ale tady přece vstávají časně všichni.”

“Nevstávali by, kdyby nemuseli, chudáci! Tak teda snídat se bude v půl sedmé, na chlup, co říkáte? Tak apsoň nebudeme nikoho tahat z postele.”

Takto se Hřích maskuje jako Dobro a člověk spí až do šesti a vykládá svému svědomí, které mu pochopitelně stejně nevěří, že to dělá jen a jen z nesobeckých ohledů k bližním. Takové ohledy se, jak jsem poznal, dovedou protáhnout až do sedmi.

Zrovna tak vzdálenost je docela jiná, když ji měříme kružítkem na mapě, než když ji pak ve skutečnosti měříme nohama.

“Patnáct kilometrů za hodinu a sedm hodin jízdy: sto pět kilometrů. To se udělá za den jako nic.”

“A nemusíme do nějakých namáhavých kopců?”

“Na druhé straně zas pojedem vždycky dolů. Ale prosím: tak teda deset kilometrů za hodinu a za den řekněme takových osmdesát. Gott in Himmel! Jestli nedokážeme ujet za hodinu deset kilometrů, tak jsme si měli radši vyjet v křeslech pro invalidy.” Člověku vážně připadá, že míň ujet nemůže - na papíře.

Ale ve čtyři odpoledne nezní už hlas Povinnosti jako jásavá polnice:

“No, tak abychom snad zase nasedli.”

“Neblázni, prosím tě! Času dost! Tady je takový pěkný rozhled. No ne?”

“Moc pěkný. Ale nezapomeňte, že do Svatého Blažeje máme ještě osmatřicet kilometrů.”

“Kolik?”

“Osmatřicet, ne-li o něco víc.”

“Snad nechceš říct, že jsme dneska ujeli jenom dvaačtyřicet kilometrů?”

“Nanejvýš.”

“Blbost! Té tvé mapě se nedá věřit.”

“Hele, to je přece úplný nesmysl. Až sem jsme jeli v jednom kuse, hned od rána.”

“Nejeli jsme v jednom kuse. Předně jsme vyrazili až v osm…”

“Ve tři čtvrtě na osm!”

“No prosím, tak ve tři čtvrtě; a každých deset kilometrů jsme zastavili.”

“Ale jenom abychom se rozhlédli po krajině. To by přece nemělo žádnou cenu, vyjet si do nějaké země a pak se tam ani nerozhlédnout.”

“A museli jsme vyšlapat pár pořádných kopců.”

“A dneska je taky mimořádné vedro.”

“No já jenom, abyste si uvědomili, že do Svatého Blažeje máme ještě osmatřicet kilometrů.”

“A nějaké kopce?”

“Dva. Oba nahoru a zas dolů.”

“Vždyť jsi říkal, že do Svatého Blažeje je to s kopce.”

“Taky že je. Ale jenom posledních patnáct kilometrů. A odtud je do Svatého Blažeje třicet osm.”

“A není něco na poloviční cestě? Co je to za hnízdo, tadyhle u toho jezera?”

“No Svatý Blažej to není a není to ani poblíž Svatého Blažeje. A takhle začínat je nebezpečné.”

“Nebezpečné je přepínat síly. Všeho s mírou! To musí být hezoučké hnízdečko, tohle Titisee, aspoň podle mapy. Vypadá to tam na moc dobrý vzduch.”

“Prosím, já proti němu nic nemám. To vy dva jste chtěli dojet až do Svatého Blažeje.”

“Ále, já po Svatém Blažeji nijak žhavě netoužím. Taková díra v dolíku! V Titisee to je určitě o moc hezčí.”

“A máme tam blízko, co?”

“Asi osm kilometrů.”

Sbor: “Zůstaneme v Titisee.”

George ten rozdíl mezi teorií a praxí objevil hned první den naší jízdy.

“Pokud se pamatuju,” řekl George - šlapal sólo a Harris a já jsme jeli kousek před ním na tandemu - “tak nahoru na kopce se mělo jezdit vlakem a jenom dolů na kole.”

“V podstatě ano,” přikývl Harris. “Ale na každý kopec v Černém lese vlaky nejezdí.”

“Toho jsem se obával,” zabručel George; a na chvíli zavládlo mlčení.

“Ostatně,” podotkl Harris, který se nad tou otázkou zřejmě zadumal, “jezdit pořád jen s kopce, to bys přece ani ty nechtěl. To by nebylo fér. Není přece růže bez trní.”

Opět nastalo ticho, které tentokrát přerušil po chvíli George:

“Ne abyste se vy dva štvali do úpaduz jenom kvůli mně!”

“Jak to myslíš?” ptal se Harris.

“No tak,” vysvětloval George, “abyste tam, kde do těch kopců dráha vede, neměli strach, že se to dotkne mého lepšího já, když nahoru vyjedeme vlakem. Já osobně jsem připraven vyjet na všechny tyhle kopce vlakem, i kdyby to nakrásně nebylo fér. To už bych si se svým svědomím vyřídil; celý týden vstávám den co den v sedm, a tak už mi moje svědomí něco málo dluží. Na mě se prostě v té věci neohlížejte.”

Slíbili jsme mu, že si to zapíšeme za uši, a zase jsme se pohroužili do zarytého mlčení, které zase přerušil George.

“Jaké jsi říkal, že to je kolo, tohle tvoje?”

Harris mu to pověděl. Co to bylo za značkku, to už jsem zapomněl; a to je taky vedlejší.

“To víš jistě?” dotíral George.

“Ovšemže to vím jistě,” odvětil Harris. “Proč se ptáš? Co se ti na něm nezdá?”

“No, neodpovídá tomu plakátu,” řekl George.

“Jakému plakátu?” ptal se Harris.

“No plakátu, co tomuhle výrobku dělá reklamu,” vykládal George. “Jeden jsme si den nebo dva před naším odjezdem prohlížel na takové ohradě v Sloane Street. Je na něm chlap, který jede na kole téhle značky a třímá v ruce žerď s nějakým praporem. Ten chlap se ani trošku nenamáhu, to je nad slunce jasnější; jen si na té mašině sedí a zlehka vdechuje čistý vzduch. A ten jeho bicykl si jede sám od sebe a jede znamenitě. Kdežto tahle tvoje mašina nechává všecku dřinu na mně. Je to líná bestie. Když ji nepostrkuješ, tak se ani nehne. Já na tvém místě bych na to kolo podal reklamaci.”

Když se nad tím člověk zamyslí, tak opravdu moc málo bicyklů odpovídá reklamě. Vzpomínám si jenom na jeden jediný plakát, na němž se ten zobrazený jezdec trochu namáhal. Ale toho pronásledoval býk. Jinak má tvůrce plakátu za úkol přesvědčit ještě zcela nerozhodnutého adepta cyklistiky, že za normálních okolností se tento sport provozuje tak, že si člověk sedne na přepychově pohodlné sedlo a neviditelnými nebeskými silami se dává hbitě unášet tam, kam si unesen být přeje.

Jezdcem je zpravidla dáma a my cítíme, že jde-li o dokonalý odpočinek těla, spojený s naprostým osvobozením ducha od jakékoli tísně, nemůže se sladké zdřímnutí na nejkomfortnějším lůžku ani zdaleka vyrovnat jízdě na kole po kopcovité cestě. Soudě podle plakátu, nemohla by ta dívka na velocipedu vidět svět růžověji, ani kdyby si cestovala na pohádkovém letím obláčku. Má na sobě úbor, který je pro cyklistiku za horkého počasí přímo ideální. Je sice pravda, že staromódní hostinské by jí možná nedovolily posadit se k obědu a úzkoprsé policejní orgány by možná měly sto chutí ji zatknout a zahalit do deky, aby ji mohly předvést k soudu. Leč takoví lidé jsou pro ni vzduch. Z vršků i do vršků, skrze hustý dopravní ruch, jaký by i na důmyslnost kočky kladl nadměrné požadavky, po vozovkách, na jakých by se rozsypal i solidní parní válec, uhání ta dívka jako vidina bezstarostné líbeznosti; plavé vlasy jí vlají po větru, vznáší se bez tíže jako sylfida, jednu nožku na sedle, druhou zlehka na svítilně. Někdy se blahosklonně na to sedlo i posadí; pak si opře nožky o přední rámové tyče, zapálí si cigaretu a nad hlavou mává lampiónem.

Méně často jede na takovém kole tvor obyčejného pohlaví mužského. To už nebývá tak vynikající akrobat jako ta dáma; ale tak prostinké cviky jako stát na sedle a mávat vlaječkami, nebo pít za jízdy pivo či bujón, předvést dokáže a taky předvádí. Inu, něčím se nepochybně zaměstnávat musí; hodiny a hodiny sedět bez hnutí na kole, nemít co dělat a o čem přemýšlet, to musí každého činorodého muže velice otravovat. Proto ho vídáme, jak stojí na pedálech, když se už blíží k vrcholku nějaké vysoké hory, aby pronesl zdravici slunci nebo v rýmech oslovil scenérii kolem sebe.

Sem tam zobrazuje ten plakát párek cyklistů; a v takovém případě je nám okamžitě zcela jasné, oč vhodnější k flirtování je moderní velociped než staromódní salón nebo tolikrát už obehraná zahradní vrátka. On a ona nasednou na kola, když se ovšem napřed ujistili, že jsou to kola té správné značky, a pak už nemusí myslet na nic jiného než na tu líbeznou starou pohádku. Bermondseyský bezpečně bezporuchový bezkonkurenční britský bicykl nebo Hertfordská hypermoderní heuréka vesele sviští stinnými alejemi a skrze čilý ruch měst, v nichž je zrovna trh. Není třeba šlapat, není nutno se starat o řídítka. Stačí popustit kolům uzdu a říci jim, kdy chcete být doma - o víc se vás neprosí. Zatímco se Edwin naklání se sedla, aby Angelině zašeptal do ouška ty miloučké prastaré nicůtky, a zatímco Angelina, aby neprozradila, jak se rdí, otáčí tvářinky k obzoru za sebou, ty čarovné bycykly stejnoměrně udržují svůj vytyčený kurs.

A vždycky svítí slunce a cesty jsou vždycky suché. A vzadu nikdy nejede přísný rodič, vedle nikdy nepřekáží tetička, za rohem nikdy nevykukuje ďáblík bratříček, nikdy nedojde ke smyku. Ach Bože! Proč ani Bermondseyský bezkonkurenční ani Hertfordská heuréka nebyly k dostání, když my jsme byli mladí?

Nebo taky Bermondseyský bezkonkurenční, či Hertfordská heuréka stojí u nějakých vrátek; asi na ně přišla únava. Celé odpoledne ty velocipedy nosily mladé lidi. Ti teď plni soucitu seskočili, aby svým strojům dopřáli odpočinek. Sedí v trávě ve stínu ladných větví; ta tráva je vysoká a suchá. U nohou milenců proudí potůček. Samý klid a mír.

A to je právě to, co si umělec tvořící plakát na bicykl vždycky klade za úkol vyjádřit - klid a mír.

Ale to nemám pravdu, když říkám, že na plakátech se žádný cyklista nenamáhá. Teď si uvědomuji, že přece jen znám plakáty zobrazující pány, kteří se na bicyklech nemáhají velice těžce - skoro by se dalo říci, že se lopotí div ne k padnutí. Jsou hubení, až vychrtlí z té těžké rachoty, na čele se jim perlí pot; je vám jasné, že jestli je někde mimo plaká čeká ještě další stoupání, musí buď sestoupit z kola, nebo umřít. Jenže to je důsledek jejich vlastní zpozdilosti. Takhle to s nimi dopadá, protože umíněně jezdí na kolech podřadných značek. Kdyby nasedli na Putneyský populár nebo na Hampsteadského hrubiána, jako to učinil ten rozumný mladý muž uprostřed plakátu, vší té zbytečné dřiny mohli být ušetřeni. Pak by se od nich nepožadovalo nic jiného, než aby se - už z vděčnosti - tvářili šťastně; a snad ještě, aby sem tam maloučko přibrzdili, kdyby se jejich kolo v té své mladické bujarosti na chviličku utrhlo a rozjelo se až moc hbitě.

Vy unavení mladíci, sklesle sedící na patnících, příliš vyčerpaní, abyste se šli někam schovat před vytrvalým deštěm, který vás promáčí skrz naskrz; vy zemdlelé dívky s mokrými, zplihlými vlasy, zoufalé, že už je tak pozdě, a toužící klít a nadávat, jen kdybyste to dovedly; vy obtloustlí plešatí pánové, viditelně se scvrkající při tom funění a supění po nekonečných silnicích; vy zfialovělé, utýrané paničky, s posledním úsilím nutící k pohybu to pomalé, neochotné kolo; proč jen jste si nekoupili Bermondseyský bezkonkurenční nebo Hertfordskou heuréku? Proč všude po naší vlasti tolik převládají bicykly podřadných značek?

Nebo je to snad s cyklistikou zrovna tak, jako se vším ostatním? Že by život ani v jediném případě nesplnil to, co slibuje na plakátech?

Co mě v Německu vždycky znova okouzlí a uchvátí, to jsou psi. V Anglii se do omrzení chovají pořád ta stejná stará plemena; všechna už je známe jako svoje boty: mastif, dalmatin, teriér (černý, bílý, drsnosrstý, to jak kdy, ale vždycky svárlivý), kolie, buldok; nikdy nic nového. Kdežto v Německu najdete rozmanitost. Tam potkáte psy, jaké jste v životě neviděli; dokud nezačnou štěkat, nepoznáte ani, že to jsou psi. A to je takové osvěžení, to vás tak upoutá! George nás v Sigmaringenu upozornil na jednoho psa, s kterým se zastavil. Ten vypadal, jako kdyby to byl kříženec tresky a pudla. A já bych si netroufal tvrdit, že to nebyl kříženec tresky a pudla. Harris si ho chtěl vyfotografovat, ale ten tvor se najednou vyšplhal na plot a zmizel v nějakém křoví.

Nevím, čeho to němečtí chovatelé psů chtějí vlastně dosáhnout; zatím to chovají v tajnosti. George je toho názoru, že jejich metou je ten heraldický okřídlený lev. Pro tuto teorii toho mluví dost a musím říci, že v jednom či dvou případech, s nimiž jsem se setkal, se mohlo zdát, že v tomto směru bylo už téměř dosaženo úspěchu. Nicméně se zdráhám uvěřit, že to nebyla jen a jen nešťastná náhoda. Němec je přece člověk praktický a já si nedovedu představit, k jakému účelu by okřídlený lev mohl sloužit. Pouhá kurióznost zjevu konečným cílem toho chovatelského úsilí být nemůže; vždyť už mají jezevčíka!; co by tedy chtěli víc? Nemluvě o tom, že v domácnosti by okřídlený lev nesmírně překážel; kdekdo by mu v jednom kuse šlapal na ocas. Já osobně se domnívám, že se Němci pokoušejí vypěstovat mořskou pannu, kterou by mohli vycvičit k lovu ryb.

Neboť Němec u žádného živoucího tvora nepodporuje zahálčivost. I svého psa rád vidí pracovat a německý pes taky práci miluje; o tom není nejmenší pochyby. Jak žije pes anglický, to mu určitě připadá jako hrozná mizérie. No jen si představte, že silný, podnikavý a inteligentní živočich výjimečné energie je odsouzen k tomu, aby den co den celých čtyřiadvacet hodin prolenošil! Jak vám by se to líbilo? Pak není divu, že má pocit, jako by ho někdo nechápal, že prahne po všem nedosažitelném a neustále se dostává do malérů.

To německý pes má pořád čím se zaměstnávat. Má co dělat a ví, že k něčemu je. Jen se na něj podívejte, jak si vykračuje, když ho zapřáhli do mlékařské kárky. Ani církevní kurátor, když vybírá na kostel, nemůže pociťovat a dávat najevo větší uspokojení sám nad sebou. A ani se ten pes vlastně moc nenamáhá; kárku strká to člověčí stvoření vzadu, on jenom štěká; tak si taky představuje dělbu práce. Říká si v duchu:

“Ta babka sice neumí štěkat, ale umí strkat. No prosím.”

Je radost se dívat, s jakým zájmem a s jakou pýchou si hledí živnosti. Jiný pes, jdoucí kolem, udělal - možná - nějakou uštěpačnou poznámku, znevažující tučnost jeho mléka. Mlékařský pes se bez ohledu na čilý provoz na ulici náhle zastaví.

“Promiňte, cože jste to říkal o našem mlíku?”

“O vašem mléku jsem se ani nezmínil,” odpoví druhý pes tónem důstojné nevinnosti. “Poznamenal jsem jenom, že je dneska hezky, a ptal jsem se, co teď stojí křída.”

“Ale! Tak vy jste se ptal, co stojí křída! Vážně to chcete vědět?”

“Ano. Díky. Já jsem si myslel, že vy byste mi to mohl říct.”

“A to jste měl pravdu. Můžu. Tak teda křída…”

“Tak dělej! Hni sebou!” křikne stařenka; je unavená, je jí horko a ráda by byla s tou rozvážkou brzo hotova.

“Jo, hned! Copak jsi, ksakru, neslyšela, co tady ten utrousil o našem mlíku?”

“Ale nech ho bejt! Jede sem tramvaj. Už je támhle za rohem. Ať nás nepřejede!”

“Nemůžu ho nechat bejt! Mám přeci svou hrdost. Ptal se, co stojí křída, a doví se to! Tak teda křída stojí přesně dvacetkrát víc…”

“Vážně nás kvůli tobě přejedou, to už vidím,” hořekuje srdceryvně babka a ze všech svých chabých sil se snaží psa odtáhnout. “Jézuskote! Že já jsem tě nenechala doma!”

Tramvaj už se na ně řítí. Křičí na ně nějaký drožkář. Od protějšího chodníku spěchá přes ulici jiné ohromné psisko; to za sebou vleče vozík s pečivem, ale doufá, že dorazí včas, aby se do té rozepře mohlo taky vložit; za ním utíká vřískající holčička. Shlukuje se dav lidí. A na scénu přibíhá strážník.

“Křída stojí přesně dvacetkrát víc,” říká mlékařský pes, “než zač budeš stát ty, až si to s tebou rozdám!”

“Myslíš, jo?”

“Jo, myslím, ty nevlastní vnuku francouzskýho pudla, ty kapustožroute, ty…”

“No! Já to věděla, že nás kvůli tobě přejedou!” brečí ubohá mlékařka. “Já mu říkala, že nás kvůli němu přejedou!”

Ale pes ještě není se vším hotov a vůbec si jí nevšímá. Teprve po pěti minutách, když už je zase obnovena doprava, když už si ta malá pekařka sesbírala všechny své umazané rohlíky a strážník už je pryč i se jmény a adresami kdekoho, kdo byl na ulici, teprve pak se pes dá pohnout k tomu, aby se ohlédl.

“No, je z toho kapánek mišmaš, to jo,” připouští. Ale pak se sebe střepe všecky starosti a dodá vesele: “Ale že jsem mu to vytmavil, zač je křída! Ten si na nás podruhý netroufne!”

“To teda doufám,” řekne babka, sklíčeně se rozhlížejíc po ulici plné mléka.

Ale jeho nejoblíbenějším sportem je čekat na vršku kopce, až se tam objeví jiný pes, a pak si s ním dát závod dolů. Jeho druh musí potom pádit za ním a sbírat rozházené předměty, bochníky, hlávky zelí, košile, prostě všechno to, co vyletuje z vozíku. Na úpatí kopce se pes zastaví a na svého přítele počká.

“Pěknej závod, co?” heká udýchaně, když ten Člověk konečně přichází, napakovaný až po bradu. “A moh jsem ho vyhrát, nebejt toho pitomýho malýho kluka. Připletl se mi do cesty, zrovna když jsem zahnul za roh. Jó, ty sis ho všim? Já ho bohužel neviděl, fakana zatracenýho. Proč tam tak ječí? Že jsem ho povalil a přejel vozejkem? To je těžká věc, když se mi neuhnul. To je stejně hanebnost, jak lidi nechávají svoje děti bez dozoru a nestarají se o to, jestli je někdo povalí. A jéje! Tohle všechno se z vozejčku vysypalo? Tos to teda moc pečlivě nezabalil, na takovýhle možnosti máš pamatovat. Že tě ani ve snu nenapadlo, že bych si to moh z toho kopce hasit třicetikilometrovou rychlostí? Ale jdi! Tak špatně mě přeci neznáš, aby sis moh myslet, že se jen tak beze všeho nechám předběhnout od toho čokla starýho Schneidera. Jenže ty holt vůbec málo myslíš. To víš jistě, žes to sebral všecko? Že doufáš? Já bych moc nedoufal, bejt tebou; já bych se na ten kopec rozběhl znova a přesvědčil bych se. Že seš moc utahanej? No dobrá, ale jestli bude něco chybět, tak nedávej vinu mně.”

Taky je hrozně umíněný. Prohlašuje s naprostou jistotou, že doprava má zabočit na druhém rohu, a nic ho nepřesvědčí, že až na třetím. Je přesvědčen, že přes ulici se dostane včas, a nedá si to vymluvit, dokud nevidí, že vozík je na cucky. Pak se velice omlouvá, to ano. Ale to už nepomůže. Jelikož má obyčejně rozměry i sílu mladého býčka a jeho lidský společník je zpravidla stařík nebo babka s roztřesenými koleny, nebo dokonce malé děcko, prosadí si pochopitelně vždycky svou. Největším trestem pro něho je, když ho jeho majitel nechá doma a táhne si vozík sám. Ale Němec je takový dobrák, že tohle udělá málokdy.

Všechno nasvědčuje tomu, že pes je do vozíku zapřahán pro své vlastní potěšení, nikoli pro potěšení někoho jiného; a já jsem přesvědčen, že ty titerné postroje a ty maličké kárky si němečtí venkované zhotovují především s nadějí, že se zavděčí svým psům.

V jiných zemích - v Belgii, v Holandsku, ve Francii - často vídám, jak se s těmi tažnými psy špatně zachází a jak jsou přetěžováni; v Německu se s něčím podobným nesetkáte nikdy. Němec zvířatům jen strašlivě spílá. Viděl jsem, jak se jeden Němec postavil před svého koně, koukal mu do očí a zasypával ho všemi nadávkami, které mu přišly na jazyk. Ale kůň si z toho nic nedělal. Jiný Němec se řvaním na svého koně už tak utahal, že si zavolal ženu, aby mu s tím pomohla. Když přišla, pověděl jí, co kůň provedl. Ženu to rozpálilo skoro zrovna tak jako jeho. A tak si před koně stoupli oba a oba mu spílali dál. Spílali jeho mrtvé matce, uráželi jeho otce; kousavě se vyjadřovali o jeho osobním vzhledu, o jeho inteligenci, o jeho morální odpovědnosti a o jeho koňských schopnostech vůbec. Zvíře snášelo ten příval hodnou chvíli s příkladnou trpělivostí; pak udělalo to nejrozumější, co se za těchto okolností udělat dalo. Aniž se samo rozčililo, dalo se zničehonic klidně na pochod. Paní se vrátila ke svému prádlu a chlap šel za koněm po ulici a nadával mu dál.

Dobrosrdečnější lid, než je v Německu, už ani být nemusí. Krutost vůči zvířatům nebo dětem v té zemi skoro vůbec neexistuje. Bič je v rukou Němce jen hudební nástroj; jeho práskání je slyšet od rána do večera. Jakéhosi italského vozku, který ho v Drážďanech použil jinak, rozhořčený dav před mýma očima bezmála lynčoval. Německo je jediná země v Evropě, kde se turista může v drožce, kterou si najal, uvelebit naprosto pohodlně a s vědomím, že jeho milý, ochotný přítel mezi postraňky nebude ani přetěžován ani týrán.