Moje objevené “Ameriky”

 
Statek v Černém lese; jaká v něm vládne družnost - Jak voní - George rozhodně odmítá zůstat po čtvrté hodině ráno v posteli - Cesta, na které nelze zabloudit - Můj zvlášť výjimečný instinkt - Nevděčná parta - Harris coby vědec - Jeho bujará sebedůvěra - Vesnice; kde byla a kde být měla - George; jeho plán - Promenujeme á la Francais - Německý drožkář ve spánku a za bdění - Člověk, jenž šíří za hranicemi anglický jazyk.
 
 

Jednou, protože jsme už byli utahaní a široko daleko nebylo žádné městečko ani žádná vesnice, jsme v Černém lese přespali v jednom statku. Na statcích v Černém lese je nejpůvabnější ta družnost, co v nich vládne. V místnosti vedle vás jsou krávy, nad vámi koně, v kuchyni husy a kachny, a prasata, děti a kuřata jsou po celém domě.

Oblékáte se, a za zády uslyšíte zachrochtání:

“Dobrýtro. Nemáte tu náhodou ňáký šlupky vod brambor? Nemáte, jak vidím. Tak sbohem.”

Hned potom se ozve kdákot a strčí k vám krk stará slepice.

“Pěkné ráno, co? Viďte, že vám to nevadí, že jsem si tohohle červa přinesla sem k vám? V tomhle domě je hrozně těžké najít místečko, kde si jeden může pochutnat na jídle hezky v klidu. Já jsem se už jako kuře s jídlem vždycky loudala, a když vás je dvanáct… No bodejť, já to věděla, že mi nedají pokoj. Každá bude chtít kousek. Viďte, že si můžu vyskočit nahoru na postel? Tam si mě snad nevšimnou.”

Jak se oblékáte dál, začne k vám dveřmi nakukovat několik střapatých hlav; mají zřejmě dojem, že ta místnost se dočasně proměnila v menažérii. Nedá se uhodnout, jestli ty hlavy patří klukům nebo holkám; pouze doufáte, že jsou všecky pohlaví mužského. Zavřít dveře nemá smysl, protože se nedají ničím zajistit, a jak od nich odejdete, ta drobotina do nich hned zase strčí a otevře si je. Snídáte tak, jak je zpravidla při jídle zobrazován marnotratný syn: společnost vám dělají dvě tři prasata; ode dveří vás kritizuje parta postarších hus; z jejich syčení a navíc z jejich pohoršeného výrazu usoudíte, že vás pomlouvají. Snad i nějaké krávě se uráčí do té místnosti nakouknout.

Toto uspořádání na způsob Noemovy archy, to je patrně to, co statkům v Černém lese dává jejich jedinečnou vůni. To není taková vůně, jaká vám připomene jednu určitou věc. Tohle je, jako kdybyste vzali růže a uleželý sýr a olej na vlasy, trochu vřesu a pár cibulí, broskve a mydlinky, k tomu závan mořského vzduchu a jedné mrtvoly - a všechno to smíchali dohromady. Ani jeden ten odér nemůžete přesně vymezit, cítíte však, že jsou tam všecky - všecky odéry zatím ve světě objevené. A lidé, kteří v těchto domech žijí, velice tuto směs milují. Neotvírají okna, a tak ani o špetku z ní nepřijdou; udržují si ji pečlivě zazátkovanou. Když zatoužíte po nějaké jiné vůni, můžete si vyjít ven a přivonět si třeba k fialkám nebo k sosnám; ale uvnitř, uvnitř je vůně domu; a na tu si prý za čas tak zvyknete, že bez ní nemůžete existovat a že už v žádné jiné atmosféře nedokážete usnout.

Příští den jsme měli před sebou dlouhou pěší túru, a tak jsme si přáli vstát časně, dokonce třeba už v šest, kdyby to šlo bez obav, že zburcujeme celou domácnost. Ptali jsme se paní domu, jestli se to tak zařídit dá, a ona řekla, že snad ano. Ona sama prý tou dobou asi doma nebude, protože ten den chodívá do města, kam je takových dvanáct kilometrů, a zpátky zřídkakdy přichází před sedmou; ale možná že se přibližně v ten čas vrátí domů najíst její muž nebo některý syn. No někoho prý určitě domů pošlou, aby nás vzbudil a udělal nám snídani.

Jak se potom ukázalo, žádné buzení jsme nepotřebovali. Vstali jsme ve čtyři, sami od sebe. Vstali jsme ve čtyři, protože nás bolela hlava z hrozného rámusu a randálu. Kdy vlastně sedlák z Černého lesa v létě vstává, to nemůžu říct; my jsme měli dojem, že vstává celou noc. A první, co obyvtel Černého lesa po probuzení udělá, je, že si obuje mohutné boty s dřevěnými podešvemi a vydá se na zdravotní procházku po domě. Dokud nevyjde třikrát do schodů a třikrát z nich nesejde zas dolů, nemá pocit, že je vzhůru. Ale jakmile vzhůru je, běží nahoru do stáje a probudí koně. (V Černém lese jsou statky zpravidla vystavěny na svahu nějakého příkrého kopce a přízemí je nahoře a seník dole.) I kůň si musí zřejmě dát zdravotní procházku po baráku; a když se o ni sedlák postará, jde dolů do kuchyně a začne štípat dříví, a když ho rozštípal dostatečné množství, má sám ze sebe radost a dá se do zpěvu. Vzhledem k tomu všemu jsme usoudili, že bude pro nás nejlepší, když i my se tím skvělým příkladem budeme řídit. Dokonce i George toho rána koukal, aby co nejrychleji vstal.

V půl páté jsme se skrovně nasnídali a v pět jsme už vyrazili. Naše cesta vedla před jednu horu a podle toho, co jsme zjistili dole ve vsi, to byla taková ta cesta, na které vůbec nemůžete zabloudit. Tyhle cesty každý z vás jistě zná. Zpravidla vás dovedou zpátky na místo, z kterého jste startovali; a když vás tam nedovedou, tak moc litujete, že vás tam nedovedly, protože to byste aspoň věděli, kde jste. Já od samého počátku tušil zradu, a ta nás taky po několika kilometrech postihla. Cesta se dělila do tří směrů. Červotočivý ukazatel udával, že ta stezka doleva vede k místu, o němž jsme v životě neslyšeli a které nebylo na žádné mapě. Druhé rameno, které mělo ukazovat směrem té prostřední cesty, zřejmě už dávno neexistovalo, a cesta doprava, na tom jsme se všichni shodli, zjevně vedla zpátky do vesnice.

“Ten dědek říkal výslovně,” připomínal nám Harris, “že se máme dát po úbočí kopce.”

“Kterého kopce?” zeptal se případně George.

Před námi se totiž tyčilo aspoň šest kopců, některé vysoké, některé nižší.

“Říkal taky,” dodal Harris, “že se dostaneme do lesa.”

“To zcela nepochybně,” poznamenal George, “ať se dáme kteroukoli z těch cest.”

Opravdu, všechny ty kopce byly porostlé hustým lesem.

“A ještě říkal,” bručel Harris, “že na vršku budeme za půldruhé hodiny.”

“A z toho právě vidím,” pravil George, “že se mu nedá věřit.”

“Tak co teda budeme dělat?” ptal se Harris.

Já mám náhodou orientační smysl. To není žádná zvláštní přednost a já se tím nechci chlubit. Nijak jsme se o to nezasloužil, je to prostě takový živočišný instinkt. Že se mi občas připlete něco do cesty - hory, propasti, řeky a podobné překážičky - za to pochopitelně nemohu. Můj instinkt je naprosto správný, to země si to někdy poplete. Vedl jsem přátele tou prostřední cestou. Že ta prostřední cesta neměla tolik slušnosti, aby vždycky aspoň půl kilometru pokračovala stejným směrem, a že po pěti kilometrech stoupání a klesání skončila najednou ve vosím hnízdě, to se přece nemělo klást za vinu mně. Kdyby byla ta prostřední cesta šla tím směrem, kterým jít měla, tak nás určitě dovedla tam, kde jsme být chtěli, o tom jsem pevně přesvědčen.

Ale i když to dopadlo jinak, byl bych s radostí znova využil svého talentu a objevil další cestu, kdyby se se mnou bylo jednalo, jak se sluší a patří. Ale nejsem žádný anděl - k tomu se otevřeně přiznávám - a exponovat se pro nevděčníky a sprosťáky, to odmítám. Pochybuji ostatně, že by Harris a George byli ještě na můj úsudek dali. A tak jsem si v té věci umyl ruce a vedení převzal Harris.

“Doufám,” řekl Harris, “že jsi s výsledkem své činnosti spokojen.”

“Velice,” odvětil jsem s hromady kamení, na níž jsem seděl. “Až sem jsem vás dovedl bez nejmenší nehody. A klidně bych vás vedl dál, ale žádný umělec nemůže pracovat, když ho nikdo nepovzbuzuje. Vy dva se mnou zřejmě spokojeni nejste, protože nevíte, kde jste. Ale jak můžete vědět, že nejste zrovna tam, kde jste být chtěli? Ale prosím, nechme toho, já už nic neříkám. A nečekám žádné díky. Dál budiž po vašem, já už pro vás nehnu ani prstem.”

Snad jsem to říkal trochu trpce, ale nemohl jsem si pomoci. Za celou tu strastiplnou cestu se mi nedostalo jediného vlídného slůvka.

“Abys nám špatně nerozuměl,” pravil Harris. “George i já jsme si plně vědomi, že tam, kde jsme, bychom se byli bez tvého přičinění nedostali. To ti ochotně přiznáváme. Ale instinkt se může někdy zmýlit. Takže já navrhuji, abychom ho nahradili vědou, ta je spolehlivější. Tak kdepak máme slunce?”

“Nemyslíš,” řekl George, “že kdybychom se vrátili stejnou cestou zpátky do té vesnice a najali si tam za jednu marku nějakého kluka, aby nám dělal vůdce, že bychom ušetřili spoustu času?”

“Kdepak, tím bychom spoustu hodin ztratili,” pravil velice rozhodně Harris. “Jen to nech na mně. Já tyhle věci studuju, moc mě zajímají.” Vytáhl hodinky a začal se točit dokolečka.

“To je jednoduché jako abeceda,” pokračoval. “Malou ručičku namíříte k slunci, úhel mezi ní a dvanáctkou rozpůlíte, a máte sever.”

Chvíli se tím všalijak mořil a nakonec to určil.

“No - a je to!” prohlásil. “Tamhle je sever - tam, co je to vosí hnízdo. A teď mi dejte mapu.”

Podali jsme mu mapu a on se posadil tváří k těm vosám a začal mapu zkoumat.

“Todtmoos je odtud… jiho-jihozápadně,” řekl za okamžik.

“Jak to myslíš - odtud?” ptal se George.

“No odtud, z toho místa, kde teď jsme,” odsekl Harris.

“A kde jsme?” řekl George.

To Harrisovi trošku zamotalo hlavu, ale nakonec se uklidnil.

“To je úplně jedno, kde jsme,” pravil. “Ať jsme, kde jsme, Todtmoos je jiho-jihozápadně. Pojďme, takhle jen maříme čas.”

“Já sice nechápu, jak jsi na to přišel,” řekl George, vstal a vzal si na záda svůj tlumok, “ale asi je to opravdu úplně jedno. Jsme tady kvůli zdraví a hezky je tu všude.”

“Všecko půjde jako na drátku,” usmál se sebejistě Harris. “Nic se neboj, před desátou budeme v Todtmoosu, a tam si dáme něco k jídlu.”

On sám si prý představuje biftek a po něm nějakou omeletku. George řekl, on že o tom začne uvažovat, teprve až uvidí Todtmoos.

Pochodovali jsme asi půl hodiny a potom, když jsme se vynořili z lesa na otevřené prostranství, uviděli jsme pod sebou, asi tak ve vzdálenosti tří kilometrů, tu vesnici, co jsme jí ráno procházeli. Stál v ní takový prapodivný kostel s venkovním schodištěm na věži; to bylo dost nezvyklé.

Mně se při pohledu na něj udělalo smutno. Chodili jsme tvrdě tři a půl hodiny a ušli jsme zřejmě asi tak pět kilometrů. Ale Harris byl nadšen.

“No konečně víme, kde jsme!” zvolal.

“Ale vždyť jsi říkal, to že je úplně jedno,” připomněl mu George.

“Taky, že je,” odvětil Harris, “ale mít jistotu, to taky není špatná věc. Teď mám mnohem víc sebedůvěry.”

“V tom nevidím zrovna moc velkou výhodu,” zabručel George. Ale Harris to tuším neslyšel.

“Teď jsme od slunce na východ,” pokračoval Harris, “a Todtmoos je odtud na jihozápad. Takže když…” Najednou se zarazil. “Mimochodem,” řekl, “nevzpomínáte si, jak jsem to říkal? Že symetrála toho úhlu na hodinkách ukazuje k severu nebo k jihu?”

“Říkal jsi, že ukazuje k severu,” odvětil George.

“Jistě?” naléhal Harris.

“Jistě,” odpověděl George. “Ale tím se v těch svých výpočtech nenech ovlivňovat. S největší pravděpodobností sis to popletl.”

Harris chviličku přemýšlel; pak se mu čelo zas vyjasnilo.

“Správně!” řekl. “Ovšemže ukazuje k severu. Musí to být k severu. Jak by mohla ukazovat k jihu? Takže my se teď musíme dát takhle k západu. Pojďte.”

“Já se beze všeho dám k západu,” pravil George, “nebo ke kterékoli jiné světové straně, pro mě jsou všecky stejně dobré. Chtěl bych pouze poznamenat, že teď právě jdeme přímo k východu.”

“Ale kdepak!” odsekl Harris. “Jdeme k západu!”

“Říkám ti, že jdeme k východu,” stál na svém George.

“Prosím tě, neopakuj to pořád,” křikl Harris, “celého mě popleteš!”

“To je mi fuk,” odsekl George. “Radši tě popletu, než abych šel špatným směrem. Znova tě upozorňuju, že jdeme přímo k východu.”

“Co to plácáš za nesmysly?” utrhl se na něho Harris. “Slunce je támhle!”

“Slunce vidím,” odpověděl George, “a to docela jasně. Ale ať už je tam, kde podle tebe a vědy být má, nebo není, já vím jen jedno: když jsme byli v té vesnici dole, byl tamhleten prazvláštní vrch s tím prazvláštním skalním útvarem od nás na sever. Takže teď se díváme k východu.”

“Máš pravdu!” zvolal Harris. “Já na moment zapomněl, že jsme se úplně otočili.”

“To bych si, být tebou, vždycky hned poznamenal,” bručel George. “Takový manévr asi ještě provedeme víckrát.”

Udělali jsme čelem vzad a vykročili jsme opačným směrem. Po čtyřicetiminutovém šlapání jsme se zase vynořili z lesa a ta vesnice zase ležela dole pod námi. Tentokráte od nás na jih.

“No tohle!” žasl Harris.

“Já na to nevidím nic zvláštního,” řekl George. “Když chodíš vytrvale kolem nějaké vesnice, tak ji přirozeně sem tam zahlédneš. Já osobně jsem dokonce moc rád, že ji vidím. Je to pro mě důkaz, že jsme ještě nezabloudili naprosto beznadějně.”

“Ale měla by být od nás na opačnou stranu,” řekl Harris.

“To bude, asi tak za hodinku, když budeme takhle chodit dál,” pravil George.

Já moc nemluvil; já se zlobil na oba dva. Ale s radostí jsem pozoroval, jak se George čím dál víc vzteká na Harrise. Ona to byla od Harrise pitomost, myslet si, že se dokáže orientovat podle slunce.

“Kdybych já věděl jistě,” dumal Harris, “jestli ta symetrála ukazuje k severu nebo k jihu!”

“To už by sis měl definitivně ujasnit,” řekl George. “To je dost důležité.”

“Ne, k severu ukazovat nemůže,” pravil Harris. “A hned ti řeknu proč.”

“Nenamáhej se,” zarazil ho George. “Já ti ochotně věřím, že k severu ukazovat nemůže.”

“Ale vždyť jsi jen teď říkal, že může,” řekl Harris vyčítavě.

“Nic takového jsem neříkal,” pravil George. “Říkal jsem, že ty jsi říkal, že může - to je něco docela jiného. Ale když teda myslíš, že nemůže, pojďme opačným směrem. To bude aspoň změna.”

Harris tedy udělal nový výpočet, na základě opačných předpokladů, a zase jsme se ponořili do lesa; a zase jsme po půlhodinovém prudkém stoupání měli pod sebou tu vesnici. Tentokrát, pravda, jsme nad ní byli o něco výš a slunce bylo mezi ní a námi.

“Já si myslím,” řekl George, když jsme tam stáli a dívali se na ni, “že odtud je ta vyhlídka na ni nejhezčí - zatím. Ale už nám zbývá jenom jedna jediná světová strana, z které jsme ji neviděli. A potom bychom snad do ní mohli sejít a trochu si odpočinout.”

“Já nevěřím, že je to pořád ta samá vesnice,” prohlásil Harris. “Nemůže to být ta samá.”

“Nemůžeš přece nepoznat tenhle kostel,” řekl George. “Ledaže by to byl stejný případ jako s těmi čtyřmi sochami v Praze. Třeba si místní úřady daly pořídit několik modelů té vesnice, v životní velikosti, a rozhodily je tady po lesích, aby viděly, kde se to bude nejlíp vyjímat. Ale to nic, teď je důležité, kudy máme jít.”

“Já nevím,” pravil Harris, “a už je mi to taky jedno. Dělal jsem, co jsem mohl; tys nehnul ani prstem, jenom jsi remcal a pletl mě.”

“Snad jsem do vás obou kapánek ryl, to je možné,” připouštěl George, “ale zamyslete se nad tím vším z mého stanoviska. Jeden mi říká, že má instinkt, a zavede mě do vosího hnízda uprostřed lesa…”

“Za to já nemůžu, že si vosy stavějí hnízda v lese,” namítl jsem.

“Já taky neříkám, že za to můžeš,” odvětil George. “Já se nehádám, já jenom konstatuju nezvratná fakta. Ten druhý, co mě celé hodiny vodí do vršků a s vršků podle zásad přísně vědeckých, nerozezná sever od jihu a jakživ neví, jestli jde zpátky nebo pořád dopředu. Já o sobě netvrdím, že kromě těch běžných instinktů mám ještě nějaké další, a vědec nejsem taky žádný. Ale tamhle za tím druhým polem vidím nějakého mužského. Nabídnu mu, že mu dám tolik, kolik by dostal za tu trávu, co seká na sušení - odhaduju to na marku padesát -, když mě dovede na dohled k Todtmoosu. Jestli vy dva chcete jít se mnou, prosím. Jestli ne, vymyslete si nějaký další systém a sami si už podle něj vypočtěte, kudy půjdete.”

Georgeův návrh se sice nevyznačoval ani originalitou ani sebedůvěrou, ale v tu chvíli se nám zamlouval. Naštěstí jsme se jen docela málo vzdálili od místa, kde jsme se původně dali špatným směrem; a tak jsme se s pomocí toho pána s kosou dostali na správnou cestu a do Todtmoosu jsme dorazili o čtyři hodiny později, než jsme měli naplánováno, a s takovou chutí k jídlu, že jsme se museli bez oddychu a za naprostého mlčení činit celých pětačtyřicet minut, než nás přešla.

Z Todtmoosu jsme měli původně v úmyslu dojít pěšky až k Rýnu; ale s ohledem na tu nepředpokládanou ranní námahu jsme se rozhodli zapromenovat si v kočáře, jak by řekl Francouz; a za tím účelem jsme si najali malebný povoz, tažený koněm, o kterém bych byl řekl, že je jako sud, kdyby nebylo jeho kočího, jelikož při porovnání s ním vypadal vychrtle. V Německu je každý povoz seřízen pro dva koně, ale zpravidla ho táhne jen jeden. Ekvipáž tedy vypadá, jako kdyby se na jednu stranu kácela, ale to nevadí, jen když se zachovává styl. Má se totiž budit dojem, že obyčejně jezdíte s párem koní, ale toho jednoho že jste momentálně někam zašantročili. Německý kočí není to, čemu říkáme suverén. Ještě nejlíp to s ním jde, když spí. Pak aspoň nenadělá žádnou škodu; a kůň, který bývá celkem vzato inteligentní a zkušený, vás v tom případě povozí poměrně bezpečně. Kdyby se koně v Německu dali vycvičit k tomu, aby na konci projížďky vyinkasovali peníze, nebylo by tam kočích vůbec zapotřebí. A to by byla pro pasažéry úžasná úleva, protože když je německý kočí vzhůru a nepráská zrovna bičem, má obyčejně plné ruce práce, aby se dostal do nějakého maléru - nebo z něho. Do maléru se umí dostat mnohem líp.

Vzpomínám si, jak jsem jednou v Černém lese sjížděl v kočáře s několika dámami s velmi příkrého kopce. Bylo to na takové té silničce, co se točí po srázu jako vývrtka. Ten vrch se napravo od nás v úhlu pětasedmdesáti stupňů zvedal a nalevo od nás v úhlu pětasedmdesáti stupňů padal do hlubin. Jelo se nám velice pěkně, protože kočí, jak jsme k svému potěšení zjistili, měl zavřené oči; ale najednou ho něco, buď nějaký ošklivý sen nebo bolení žaludku, probudilo. A hned se chopil opratí a šikovným manévrem strhl podsedního koně přes okraj silnice; tam ten chudák zůstal viset v postraňcích. Našeho kočího to očividně ani trochu nepřekvapilo a nevyvedlo z míry; a já jsem si uvědomil, že i oba koně jsou zřejmě na takovou situaci zvyklí. Všichni jsme vystoupili a kočí slezl z kozlíku. Zpod svého sedátka vytáhl ohromný zavírák, který s sebou určitě vozil jen pro tyto případy, a obratně přeřezal ty levé postraňky. Uvolněný kůň se kutálel dolů a zarazil se zase až na silnici, takových osmnáct metrů pod námi. Tam se vyškrábal na nohy zůstal stát a čekal na nás. My jsme znova nasedli do vozu a s tím jedním koněm jsme dojeli až k němu. A kočí ho s pomocí nějakých provazů zase zapřáhl a pokračovali jsme v jízdě. A mě na tom nejvíc ohromilo poznání, že kočí i koně jsou na tenhle způsob sjíždění s kopců naprosto zvyklí.

Připadalo jim to zřejmě jako výhodná zkratka. Vůbec by mě bylo nepřekvapilo, kdyby byl ten chlap navrhl, že se přpoutáme řemenem a že se až dolů skutálíme všichni, i s kočárem a se vším všudy.

Jinou zvláštností německého kočího je, že se nikdy nesnaží popustit nebo přitáhnout otěže. Neřídí rychlost kočáru tím, že určuje krok koně, nýbrž tím, že manipuluje s brzdou. Má-li se jet rychlostí takových dvanácti kilometrů v hodině, zatočí brzdu jen maličko, takže o kola pouze škrábe, neustále vydávajíc zvuk, jako když se brousí pila; pro rychlost šestikilometrovou přitáhne brzdu víc, takže cestujete za doprovodu skučení a skřípotu, připomínajících symfonii umírajících vepřů. A když si přeje zastavit, utáhne brzdu docela. Když má dobrou brzdu, má vypočteno, že povoz zastaví - není-li jeho kůň tahoun mimořádně silný - za necelé dvě koňské délky. Ani německý kočí ani německý kůň nemají zřejmě tušení, že povoz lze zastavit mnoha jinými způsoby. Německý kůň prostě táhne a táhne ze všech sil, dokud nezjistí, že už tou károu nepohne ani o centimetr; teprve pak se zastaví. V ostatních zemích se koně milerádi zastaví, když se jim to prostě nějak naznačí. Znám koně, kteří jsou ochotni kráčet i docela pomaloučku. Ale německý kůň je, jak se zdá, uzpůsoben jen pro jednu určitou rychlost a od té není schopen se odchýlit. Mluvím ryzí, ničím nepřikrášlenou pravdu, když říkám, že jsem v Německu viděl kočího, který trnul hrůzou, že nezarazí včas, aby zabránil srážce, ale přitom nechal opratě zplihle viset přes blatník a oběma rukama jenom zběsile utahoval brzdu.

Ve Waldshutu, což je jedno z těch městeček ze šestnáctého století, jimiž na svém horním úseku protéká Rýn, se nám naskytla podívaná, v Evropě tak nesmírně běžná: narazili jsme na cestujícího Brita, udiveného a rozzlobeného nad tím, že cizinci neovládají subtilnosti anglického jazyka. Když jsme přišli na nádraží, vykládal právě velice čistou angličtinou, byť s nepatrným somersetshireským přízvukem, už podesáté, jak nám sdělil, svému nosiči prostinký fakt, že ačkoli má jízdenku do Donaueschingenu a opravdu chce jet do Donaueschingenu, aby viděl prameny Dunaje, které tam nejsou, přestože se tvrdí, že tam jsou, přeje si, aby kolo mu poslali do Engenu a kufr do Kostnice, a tam aby to nechali až do jeho příjezdu. To vysvětlování ho celého rozpálilo a rozčililo. Nosič byl člověk ještě mladý, ale v tu chvíli vypadal staře a zbědovaně. nabídl jsem jim své služby. Kéž bych to byl neudělal! Ale jistě mnohem vroucněji si to později přál ten člověk, co vzteky málem oněměl. Nosič nám vykládal, že všechna ta tři spojení jsou komplikovaná, že zásilky je nutno několikrát překládat z vlaku do vlaku. Aby se to všechno vyřešilo v klidu, na to nebyl čas, protože náš vlak měl odjet už za několik minut. Angličan byl hrozně mnohomluvný - to je vždycky chyba, když se má objasnit něco zamotaného - a nosič koukal, aby to už měl z krku a mohl si oddychnout. O deset minut později, když jsem o tom problému znova uvažoval ve vlaku, mi najednou svitlo, že když jsem dal tomu portýrovi za pravdu, že bicykl by se měl poslat přes Immendingen, a souhlasil jsem, aby ho přes Immendingen poslal, zapomněl jsem mu dát instrukce, kam ho má dát poslat z Immendingenu. Kdybych měl sklon k depresím, dodnes bych se musel týrat představou, že to kolo pořád ještě trčí v Immendingenu. Ale já zastávám filosofii, že se člověk má snažit dívat se na všechno z té příjemnější stránky. Třeba ten nosič sám od sebe to mé opomenutí napravil, nebo třeba došlo k nějakému prostému zázraku a to kolo se vrátilo k svému majiteli ještě před ukončením výletu. Kufr jsme poslali do Radolfzellu; ale tady se utěšuji vzpomínkou, že na jeho nálepce stálo Kostnice; a tak si myslím, že když nádražní úředníci v Radolfzellu viděli, že se o něj nikdo neshání, poslali ho za nějaký čas do Kostnice.

Ale tohle všechno není důležité pro mravní naučení, které chci z té příhody vytěžit. Podstatné na té situaci bylo rozhořčení toho Angličana, když zjistil, že nádražní nosič není schopen se dorozumět anglicky. Když jsme na něj promluvili, dal to své rozhořčení najevo naprosto nepokrytě.

“Děkuju vám, moc vám děkuju,” pravil. “Jde o věc nesmírně jednoduchou. Já sám chci jet vlakem do Donaueschingenu; z Donaueschingenu hodlám jít pěšky do Geisengenu; z Geisengenu pojedu zase vlakem do Engenu; a z Engenu bych rád jel na kole do Kostnice. Ale nechci s sebou tahat kufr; ten si chci vyzvednout v Kostnici, až tam dojedu. A to se už celých deset minut pokouším vysvětlit tomuhle pitomci, a on ne a ne to pochopit.”

“To je opravdu ostuda,” přitakal jsem. “Tihle němečtí dělníci neumějí většinou jinak než německy.”

“Probíral jsem to s ním u jízdního řádu,” dál se zlobil ten Angličan, “vysvětloval jsem mu to pantomimicky. Ale pořád mu to marně vtloukám do palice.”

“To je k neuvěření,” pravil jsem. “Člověk by řekl, že je to nabíledni.”

Harris dostal na toho člověka vztek; chtěl mu vynadat, proč je tak hloupý, že cestuje po odlehlých končinách cizích krajů a ještě si tam vymýšlí složité dopravní transakce, když neumí ani slovo z jazyka té země. Ale já jsem tu Harrisovu vznětlivost pokrotil a upozornil jsem ho, že ten muž přispívá nevědomky k vznešené a výborné akci.

Shakespeare a Milton se možná maloučko přičinili o to, že se znalost anglického jazyka poněkud rozšířila i mezi méně favorizovanými obyvateli Evropy. Newton a Darwin mají možná zásluhu na tom, že se jejich rodná řeč stala nezbytností pro vzdělané a hloubavé cizince. Dickens a Ouida (vy, co si myslíte, že čtenářská obec dá na úsudky literární kritiky, byste se moc divili, jakou tato dáma, doma tolik vysmívaná, má pozici v cizině) pomohli možná angličtinu ještě víc zpopularizovat. Ale ten, kdo znalost angličtiny rozšířil od mysu sv. Vincence až po Ural, to je Angličan, který, ačkoli není buď schopen, nebo ochoten se naučit jedinému slůvku z kteréhokoli cizího jazyka, cestuje s peněženkou v ruce do všech koutů evropského kontinentu. Možná že vás šokuje jeho ignorace, možná že vám jde na nervy jeho omezenost, možná že vás zlobí jeho drzost. Ale to pranic nemění na tom praktickém faktu, že je to on, kdo poangličťuje Evropu. To kvůli němu se švýcarský venkovan plahočí za zimních večerů sněhem, aby se zúčastnil kursů angličtiny, které se konají v kdekteré vesnici. To kvůli němu se drožkáři a průvodčí, pokojské a pradleny zahloubávají do učebnic anglické mluvnice a do příruček anglické konverzace. To kvůli němu ty tisíce cizích obchodníků i obchodníčků posílají své synáčky a dcerušky do všech anglických měst na studie. To kvůli němu každý evropský hoteliér i hostinský připojuje k oznámením, jimiž shání personál: “Přijmou se pouze osoby s dokonalou znalostí angličtiny.”

Kdyby si anglicky hovořící národy osvojily zásadu, že se musejí domluvit i jinak než anglicky, to báječné pronikání anglického jazyka do celého světa by se rázem zastavilo. Člověk hovořící anglicky stojí mezi ostatními cizinci a cinká svým zlatem.

“Sem!” volá. “Tady je odměna pro každého, kdo umí anglicky!”

To je ten veliký vychovatel. Teoreticky snad na něj můžeme nadávat; ale prakticky bychom před ním měli smeknout. Vždyť je to misionář anglického jazyka.