Moje objevené “Ameriky”

 
Zarmucují nás přízemní sklony Němců - Skvostná vyhlídka, ale žádný hostinec - Co si Evropan myslí o Angličanovi - Že ani neví, jak se dostat z deště pod střechu - Vstupuje zemdlený turista s cihlou - Honička na psa - Nevhodné místo k usídlení - Úrodný kraj - Na kopec vystupuje veselý stařík - George, polekán, že už je tak pozdě, spěchá dolů na druhou stranu - Harris běží za ním, aby mu ukázal cestu - Nerad jsem někde sám, běžím tedy za Harrisem - Výslovnost, určená speciálně pro cizince.
 
 

Co urozenou anglosaskou duši velice zlobí, to jsou ty přízemní sklony, které Němce vedou k tomu, aby u cíle každého výletu postavili hostinec. Na vrcholku hory, v pohádkové úžlabině, na opuštěném sedle, u vodopádu nebo klikaté bystřiny - všude vždycky stojí prosperující Wirtshaft. A jak může člověk pět rapsódie o čarokrásné vyhlídce, když je obklopen pivem politými stoly? Jak se může hroužit do snění o dávné minulosti v odéru telecí pečeně se špenátem?

Jednoho dne, zabráni do povznášejících myšlenek, jsme stoupali spletí lesních houštin.

“A na vrcholku,” pravil trpce Harris, když jsme se zastavili, abychom nabrali dech a o jednu dírku si utáhli pásky, “bude stát nevkusná hospoda a lidi tam budou baštit bifteky a švestkové koláče a chlemtat bílé víno.”

“Myslíš?” prohodil George.

“Určitě,” odpověděl Harris. “Vždyť je znáš. Ani jediný háječek ti tu nevěnují pro samotu a rozjímání; ani jedinou výšinu neponechají neznesvěcenou vulgaritou a materialismem, aby potěšila milovníka přírody.”

“Počítám,” poznamenal jsem já, “že tam budeme krátce před jednou, když se ovšem nebudeme lajdat.”

“No, to bude zrovna připravený Mittagstich,” zasténal Harris, “a patrně budou mít zase ty modré pstroužky, co je v těchhle končinách chytají. V tom Německu se člověk jakživ nezbaví jídla a pití. To už je k zbláznění!”

Znova jsme rázně vykročili a v té kráse, kterou jsme procházeli, jsme zapomněli na své rozhořčení. Ukázalo se, že můj odhad byl správný.

Ve tři čtvrti na jednu zvolal Harris, který šel v čele:

“Tak jsme tady; už vidím vrcholek.”

“A co hospoda?” ptal se George.

“Tu nevidím,” odvětil Harris. “Ale určitě tam někde je, na to můžeš vzít jed. Ďas aby ji vzal!”

Za pět minut jsme stáli na nejvyšším bodě. Podívali jsme se na sever, na jih, na východ a na západ; a pak jsme se podívali jeden na druhého.

“Skvostná vyhlídka, co?” řekl Harris.

“Nádherná,” přitakal jsem.

“Velkolepá,” přidal se George.

“Jednou měli konečně tolik rozumu,” pravil Harris, “že tu hospodu postavili tak, aby nebyla zrovna na ráně.”

“No! Zřejmě ji někam schovali,” dodal George.

“A to už tak člověku nevadí, když mu ji nestrkají přímo pod nos,” řekl Harris.

“Když je na svém místě,” poznamenal jsem, “tak je taková hospoda docela dobrá věc.”

“To bych rád věděl, kam ji šoupli,” rozhlížel se George.

“Což abychom se po ní podívali?” řekl z náhlého vnuknutí Harris.

Ten nápad se nám líbil. Já sám jsem byl zvědav. Dohodli jsme se, že každý budeme pátrat jiným směrem a že se zas vrátíme na ten vrcholek a podáme hlášení, jak jsme dopadli. Za půl hodiny jsme se tam sešli znova. Nebylo třeba slov. Obličej každého z nás jasně oznamoval, že jsme v německé přírodě konečně objevili kouteček, neposkvrněný mrzkou připomínkou jídla a pití.

“Já bych byl nevěřil, že to je vůbec možné,” řekl Harris. “Vy ano?”

“Tohle je patrně jediných pět set čtverečních metrů v celém Vaterlandu,” odpověděl jsem mu já, “kde není hospoda.”

“A zrovna my jsme na to místo kápli!” řekl George. “Tři cizinci! A ani jsme se o to nesnažili.”

“Vážně,” přikývl jsem. “Pouhou šťastnou náhodou je nám teď dopřáno vystrojit hostinu našim delikátnějším citům, aniž cokoli láká naše nízké pudy. Pohleďte jen, jak jsou ozářeny támhlety vzdálené horské štíty; není to úchvatné?”

“Když už mluvíme o přírodě,” pravil George, “kterápak je asi nejkratší cesta dolů?”

“Ta vlevo,” odvětil jsem, nahlédnuv do turistického průvodce. “Ta nás dovede za necelé dvě hodiny do Sonnensteigu - tam, jak koukám, se velice vychvaluje Zlatý orel. Cesta vpravo je sice o něco delší, ale zato poskytuje mnohem rozsáhlejší výhledy do dálek.”

“No, ty výhledy,” pravil Harris, “jsou jeden jako druhý; nemyslíte?”

“Já,” prohlásil George, “já jdu tou cestou doleva.” A Harris i já jsme šli za ním.

Ale nebylo nám souzeno dostat se dolů tak rychle, jak jsme předpokládali. V těch končinách dochází často k náhlým bouřkám a už po čtvrthodinové chůzi jsme měli na vybranou, buď najít honem nějaký úkryt, nebo prožít zbytek toho dne v šatech prosáklých vodou. Rozhodli jsme se pro tu první alternativu a vybrali jsme si strom, který by nám za normálních okolností poskytl ochranu víc než dostatečnou. Ale bouře v Černém lese, to není okolnost normální. V první chvíli jsme se uklidňovali vzájemným ujišťováním, že takhle prudký liják nemůže trvat dlouho. Později jsme se pokoušeli najít útěchu v úvaze, že kdyby přece jen trval dlouho, budeme co nevidět tak promoklí, že se nebudeme muset bát, že promokneme ještě víc.

“Vědět, že to dopadne takhle,” pravil Harris, “tak bych byl skoro uvítal, kdyby tam nahoře byla nějaká hospoda.”

“V tom teda vážně nevidím žádnou výhodu, když jsem nejen mokrý skrz naskrz, ale ještě k tomu hladový,” řekl George. “Dám tomu lijáku ještě pět minut na rozmyšlenou, a pak jdu dál.”

“Tyhle horské samoty,” poznamenal jsem, “jsou moc půvabné, když je hezky. Ale když prší a člověk je navíc už ve věku, kdy…”

V tom okamžiku na nás zavolal hlas, vycházející z tlustého pána, který stál asi tak patnáct metrů od nás pod obrovským parapletem.

“Není libo jít dovnitř?” ptal se ten tlustý pán.

“Kam dovnitř?” zakřičel jsem v odpověď. Myslel jsem si nejdřív, že je to takový ten vtipálek, co musí v jednom kuse žertovat, i když nikdo nemá na žerty ani pomyšlení.

“No do hostince,” odpověděl tlouštík.

Vyběhli jsme ze svého útočiště a spěchali k němu. Přáli jsme si dovědět se o tom všem něco víc.

“Já už jsem na vás volal z okna,” pravil tlustý pán, když jsme k němu doběhli, “ale vy jste mě zřejmě neslyšeli. Tahle bouřka může trvat ještě celou hodinu, to byste strašně promokli.”

Byl to přelaskavý stařík; a tolik se o nás bál.

Řekl jsem mu: “To je od vás moc hezké, že jste pro nás přišel. My nejsme šílenci, vážně ne. Nemyslete si, že jsme celou tu půlhodinu, co jsme stáli pod tím stromem, věděli, že dvacet metrů od nás je v listí schovaný hostinec. My neměli ani tušení, že tady nějaký hostinec stojí.”

“Mě napadlo, že to asi nevíte,” pravil stařík, “proto jsem přišel.”

Ukázalo se, že nás okny té hospody pozorovali všichni, co byli uvnitř, a že se nestačili divit, proč stojíme pod stromem a tváříme se tak žalostně. A nebýt toho roztomilého staříka, tak se na nás ti pitomci vydrželi dívat zřejmě až do večera. Hostinský řekl na svou omluvu, že jsme mu připadali jako Angličani. A to se nedá brát jako metafora. V Evropě si lidé doopravdy myslí, že každý Angličan je cvok. O tom jsou zrovna tak pevně přesvědčeni, jako je každý anglický venkovan přesvědčen, že Francouzi se živí žábami. A i když při přímém osobním styku děláte všechno možné, abyste je z toho bludu vyvedli, můžete se často setkat s neúspěchem.

Byla to útulná malá hospůdka, kde se dobře vařilo a kde i Tischwein byl docela ucházející. Zůstali jsme tam pár hodin, usušili jsme se a nakrmili a popovídali jsme si o pěkné vyhlídce z okna. A když už jsme se chtěli zvednout k odchodu, došlo k příhodě, která ukazuje, oč virulentnější jsou v tomto světě vlivy zla než vlivy dobra.

Vstoupil jakýsi turista. Vypadal velice ustaraně. V ruce nesl cihlu, přivázanou ke kusu provazu. Vstoupil s nervózním chvatem, pečlivě za sebou zavřel dveře, přesvědčil se, jestli pevně zapadly, dlouze a vážně se díval oknem ven a teprve pak odložil s úlevným povzdechem tu svou cihlu vedle sebe na lavici a objednal si jídlo a pití.

Na celém tom výjevu bylo něco tajuplného. Každý se jistě v duchu divil, k čemu má ten člověk tu cihlu, proč za sebou tak pečlivě zavřel dveře, proč se tak bojácně díval z okna; ale jeho zoufalý výraz nevybízel k rozhovoru, a tak jsme se zdrželi všech otázek. Když se dal do jídla a do popíjení, začal mít trochu lepší náladu a vzdychal už méně často. Nakonec si pohodlně natáhl nohy, zapálil si ohavně páchnoucí doutník a klidně a spokojeně pufal.

A pak se to stalo. Tak znenadání, že podrobné vylíčení událostí je zhola nemožné. Vzpomínám si, že z kuchyně vešla do lokálu jedna číšnice s mísou v ruce. Viděl jsem ještě, že zamířila ke dveřím vedoucím ven. A v příštím okamžiku už po celém lokále řádil zmatek a vřava. Připomínalo to proměnu v té vánoční pohádkové férii, kdy z prostředí plujících obláčků, pomalé hudby, kývajících se květinek a ladně odpočívajících víl jste zčistajasna přehozeni mezi řvoucí policajty, padající přes ječící dětičky, mezi hejsky, peroucí se s Pantalony, mezi uzenky a Harlekýny, šašky a namazané klouzačky. Jak se ta číšnice s mísou jen dotkla dveří, okamžitě se rozletěly dokořán, jako kdyby se do nich byli zvenku opíraly veškeré pekelné mocnosti. Do lokálu se vřítili dva vepři a jedna slepice; v kočce, která spala na sudu s pivem, se náhle rozsršel nezkrotný život. Číšnice vyhodila mísu do vzduchu a plácla sebou na podlahu. A pán s cihlou vyskočil tak prudce na nohy, že převrhl stůl, za kterým seděl, se vším, co na něm bylo.

Zapátrali jsme po příčině té pohromy; a vzápětí jsme ji objevili v postavičce zparchantělého teriéra se špičatýma ušima a veverčím ocáskem. Z nějakých dalších dveří se přihnal hostinský a chtěl toho psa z lokálu vykopnout. Ale místo něho nakopl jedno z těch čuňat, to tlustší. Byl to rasantní, znamenitě zasazený kopanec a to čuně ho slízlo celý; nic z něj nepřišlo nazmar. Měli jsme s tím ubohým zvířetem veliký soucit; ale ani ten největší soucit, jaký s ním kdokoli mohl mít, se nedal srovnat se soucitem, který ten vepřík pociťoval sám se sebou. Přestal pobíhat sem a tam; posadil se doprostředka lokálu a dovolával se svědectví celé sluneční soustavy, jaké nespravedlnosti se stal obětí. Jeho nářek muselo být slyšet ve všech okolních údolích a lidé se tam určitě divili, k jaké živelní katastrofě to došlo nahoře v horách.

Ta slepice, ta se s kdákotem pletla všude současně. To byl vůbec podivuhodný pták; hladce dokázal vyběhnout po zdi až ke stropu; on a ta kočka shodili všecko, co se ještě po podlaze neválelo. Ani ne ve čtyřiceti vteřinách bylo už v lokále devět lidí a všichni se snažili nakopnout jednoho psa. Tomu či onomu se to patrně občas podařilo, protože chvílemi přestal pes štěkat, aby mohl zavýt. Ale pořád ještě se nevzdával. Za všecko se musí platit, uvažoval zřejmě, i za hon na prasata a slepice; a tahle legrace mu za těch pár kopanců stála.

A navíc si s velikým zadostiučiněním uvědomoval, že za každý kopanec, který slíznul sám, většina ostatních živých tvorů v lokále slízla dva. To nešťastné čuně - to, co v jednom kuse nehybně dřepělo uprostřed místnosti a kvílelo -, to se dokonce pokaždé vzmohlo na čtyři. Pokoušet se nakopnout toho psa, to bylo jako hrát fotbal s míčem, který pořád mizí - ne když se ho chystáte nakopnout, ale v okamžiku, kdy jste to nakopnutí už rozjeli a jste s ním v tak pokročilém stádiu, že je už nemůžete stornovat, takže v každém případě musíte dokopnout a jenom doufáte, že vaše noha najde nakonec nějaký pevný cíl, o který se zarazí, protože jinak byste s žuchnutím hrcli na zem. Když se někdo přece jen strefil do toho psa, tak jenom náhodou, když už ani nečekal, že se do něho strefí; takže to každého tak nesmírně překvapilo, že jen psa nakopl, už se přes něj přerazil. Kromě toho se každý každé půl minuty převalil přes to prase, přes to sedící, co prostě nebylo schopné se kamkoli uhnout z cesty.

Těžko říci, jak dlouho by ta skrumáž byla trvala. Ale ukončilo ji rozvážné jednání Georgeovo. Už chvíli se snažil polapit nikoli toho psa, ale toho druhého vepříka, toho, co byl pořád ještě schopen pohybu. Nakonec ho zahnal do kouta a tam ho přemluvil, aby přestal lítat pořád dokolečka po lokále a aby se radši běžel proběhnout ven. A čuník s táhlým zakvílením vyrazil ze dveří.

Vždycky si přejeme to, co zrovna nemáme. Jedno prase, jedna slepice, devět lidí a jedna kočka, to všechno neznamenalo najednou pro toho psa nic vedle té kořisti, která mizela. A tak neuváženě vystřelil za ní a George za ním přirazil dveře a zavřel je na závoru.

Hostinský se zvedl a obhlédl všechno, co se válelo po podlaze.

“Hravej pejsek, ten váš,” řekl chlapíkovi, co prve přišel s tou cihlou.

“To není můj pejsek,” odvětil ten muž ponuře.

“A čípak teda je?” ptal se hostinský.

“Já nevím, čí je,” odpověděl turista.

“Tak s tímhle si na mě nepřijdete,” řekl hostinský, zvedaje shozený portrét německého císaře a stíraje s něho rukávem pivo.

“To já vím,” přikývl turista. “S tím jsem počítal. Já už jsem z toho málem bez sebe, jak kdekomu v jednom kuse říkám, že to není můj pes. Nikdo mi to nechce věřit.”

“A proč s ním teda chodíte na špacír, když není váš?” pravil hostinský. “Co se vám na něm tak líbí?”

“Já s ním na žádné špacíry nechodím,” odvětil turista. “To on chodí se mnou. Přidal se ke mně dneska dopoledne v deset hodin a ne a ne se ode mě odtrhnout. Když jsem vešel sem k vám, tak už jsem si myslel, že jsem se ho konečně zbavil. Utekl jsem totiž od něho asi čtvrt hodiny cesty odtud, když velice soustředěně trhal nějakou kachnu. Tu budu určitě muset zaplatit, až se budu vracet.”

“Zkoušel jste po něm házet kamením?” ptal se Harris.

“No jestli!” odvětil turista opovržlivě. “Kamením jsem po něm házel tak dlouho, že mě od toho bolí ruka; ale on si myslel, že si s ním chci hrát, a všechny ty kameny mi nosil zpátky. Celou poslední hodinu s sebou tahám tuhle zatracenou cihlu a pořád doufám, že se mi podaří ho utopit. Ale on se ke mně jakživ nepřiblíží natolik, abych ho mohl čapnout. Sedne si tak, abych na něj nemohl dosáhnout, a s otevřenou tlamou po mně pokukuje.”

“No takovouhle legraci jsem teda hezky dlouho neslyšel,” řekl hostinský.

“To jsem rád, že to aspoň někoho pobavilo,” pravil turista.

Rozloučili jsme se s ním, když pomáhal hostinskému sbírat všecko, co se rozbilo, a vydali jsme se zase na cestu. To věrné zvíře čekalo asi deset metrů ode dveří na svého přítele. Vypadalo utahaně, ale spokojeně. Byl to zřejmě pes s prazvláštními a nenadálými rozmary a chvilku jsme měli strach, aby nenašel zalíbení v nás. Ale my jsme mu byli lhostejní a nechal nás klidně přejít. Jeho loajalita k tomu citům nepřístupném pánovi byla až dojemná; a my jsme neudělali nic, čím bychom ji podkopali.

Když jsme k své plné spokojenosti procestovali Černý les, jeli jsme na kolech přes Alt Breisach a Kolmar do Münsteru; odtamtud jsme se vydali na krátký průzkum Vogéz, kde podle nynějšího německého císaře přestává lidstvo. Alt Breisach, opevněné město na skalách, kolem něhož teče řeka hned z jedné strany, hned zase z druhé - v té své nezkušené mladosti Rýn totiž zřejmě neví, kudy se má vlastně dát - musel jako místo k usídlení mimořádně lákat milovníky změn a vzruchů. Ať kdokoli s kýmkoli vedl válku a ať to byla válka o cokoli, Alt Breisach se do ní vždycky zapletl. Kdekdo ho obléhal a spousta obléhatelů ho dobyla; a většina z nich o něj zase přišla; nikdo, jak se zdá, nebyl schopen si ho udržet. Obyvatel Alt Breisachu jakživ nevěděl s jistotou, komu vlastně patří a co vlastně je. Jednoho dne se stal Francouzem, ale dřív než se mohl naučit natolik francouzsky, aby mohl platit daně, už z něho byl Rakušan. Pak, zatímco se snažil zjistit, co má člověk dělat, aby byl dobrým Rakušanem, objevil najednou, že už není Rakušanem, že se z něho stal Němec, ale který zrovna Němec z těch desítek různých německých národností, to mu nikdy nemohlo být docela jasné. Jednoho dne vypátral, že je katolík, a hned nazítří zjistil, že je horlivý protestant. To jediné, co jeho existenci dávalo jakous takous stabilitu, byla neměnná nutnost těžce platit za tu výsadu, že může být tím, čím zrovna je. Ale jak o těchto věcech začne člověk přemýšlet, musí se divit, proč ve středověku kdokoli kromě králů a výběrčích daní vynakládal vůbec nějakou námahu, aby zůstal naživu.

Vogézy se ani rozmanitostí ani krásou nevyrovnají vrchům Černého lesa. Pro turistu mají přednost jenom v tom, že v nich vládne mnohem větší chudoba. Vogézský venkovan nemá ten neromantický vzhled spokojené zámožnosti, který člověku vadí u jeho protějšku na druhé straně Rýna. Tady mají vesničky i statky spíš půvab zchátralosti. A další věc, kterou vogézská oblast vyniká, jsou její zříceniny. Mnohé z jejích četných hradů sedí na takových skalních hrotech, kde byste řekli, že si leda orlové mohou postavit hnízdo. A v jiných, jež začali budovat Římané a dobudovali trubaduři a jež bludištěm svých dostud stojících hradeb pokrývají celé akry země, můžete bloudit hodiny a hodiny.

Ve Vogézách naznají živnost ovocnáře a zelináře. Většina jejich zboží tam roste divoce, stačí je jenom sbírat. Když procházíte Vogézami, těžko můžete dodržet nějaký cestovní program, protože pokušení zastavit se a najíst se ovoce je tam za horkých dní příliš silné, abyste mu mohli odolat. Maliny, nejlahodnější, jaké jsem kdy ochutnal, jahody, rybíz a angrešt tam rostou na stráních v takové hojnosti jako u anglických lesních cest ostružiny. Vogézské kloučky nic neláká, aby se vydali na lup do ovocného sadu; mohou si zkazit žaludek, aniž se dopustí hříchu. Těch ovocných sadů je ve vogézských horách spousta; ale vniknout do nich za účelem krádeže ovoce, to by bylo zrovna tak absurdní, jako kdyby se ryba chtěla dostat bez placení na plovárnu. Ale i tam, toť se ví, může dojít k omylu.

Jednou odpoledne, když jsme lezli do kopc, jsme se dostali na takovou planinku, kde jsme zůstali hrozně dlouho a snědli mnohem víc ovoce, než nám bylo zdrávo; ono ho totiž bylo kolem nás plno, a nejrozmanitějších druhů. Začali jsme s několika opožděnými jahodami a od těch jsme přešli k malinám. A pak objevil Harris stromek s ranými rynglemi - no prostě báječnými.

“Tak tohle je zatím to nejlepší, nač jsme přišli,” prohlásil George. “Těm bychom se měli zvlášť věnovat,” Což, vzhledem k tomu, jak ty ryngle vypadaly, byla dobrá rada.

“Škoda,” řekl Harris, “že hrušky jsou ještě trošku tvrdé.”

To ho chvíli mrzelo, ale pak přišel na pár zvlášť výtečných žlutých rynglí a ty ho trochu utěšily.

“Na ananasy je to tady asi moc na severu, ne?” pravil George. “Takový čerstvý ananas by mně zvlášť přišel k chuti. Tohohle obyčejného ovoce se člověk za chvilku přejí.”

“Je tady moc toho ovoce, co roste na keřích, a málo toho, co roste na stromech, v tom já vidím nedostatek,” řekl Harris. “Já například bych si dal ještě nějakou tu ryngli.”

“Támhle leze do kopce nějaký chlapík,” upozornil jsem je, “který vypadá jako domorodec. Ten bude možná vědět, kde by se ty ryngle daly ještě najít.”

“Vykračuje si zdatně, na to, jak je starý,” poznamenal Harris.

Ten člověk opravdu šplhal nahoru obdivuhodným tempem.

A navíc byl, pokud jsme to na tu vzdálenost mohli posoudit, v neobyčejně dobré náladě, protože zpíval a křičel z plných plic a všelijak gestikuloval a mával rukama.

“To je ale veselý dědek,” řekl Harris. “Radost ho pozorovat. Ale proč má tu hůl přes rameno? Proč se o ni do toho kopce neopírá?”

“Poslechni, mně se nezdá, že je to hůl,” pravil George.

“A co by to teda mohlo být?” ptal se Harris.

“No mně to spíš připadá,” řekl George, “jako puška.”

“Že bychom byli něco provedli, co myslíš?” nadhodil Harris. “Že by tohle byl soukromý sad, co myslíš?”

“Vzpomínáte si na tu tragédii, co k ní asi tak před dvěma lety došlo v jižní Francii?” připomněl jsem jim. “Jak si ten voják utrhl pár třešní, když šel kolem jednoho stavení, a jak ten sedlák, co mu ty třešně patřily, vyletěl ven a bez jediného slova výstrahy toho vojáka zastřelil?”

“Ale to se přece nesmí, ani ve Francii, zastřelit někoho jenom proto, že si utrhl nějaké ovoce,” řekl George.

“Ovšemže se to nesmí,” odpověděl jsem. “To bylo naprosto protizákonné. A to jediné, co obhájce mohl uvést jako omluvu, bylo, že ten sedlák má strašně výbušnou náturu a že si zrovna na tomhle druhu třešní zvlášť zakládal.”

“Že se o tom případu zmiňuješ,” pravil Harris, “tak si na něj trochu vzpomínám. A mám dojem, že ta obec, kde se to stalo, - ta komuna, jak tomu tam tuším říkají - musela pozůstalým po tom vojákovi zaplatit obrovské odškodné; a to bylo zcela správné.”

Vtom řekl George. “Mě už to tady nebaví. Nemluvě o tom, že je už dost pozdě.”

A Harris řekl: “Jestli George bude pořád upalovat tímhle tempem, tak se natáhne a něco si udělá. Nemluvě o tom, že ani nezná cestu.”

Mně bylo najednou teskno, když jsem tam nahoře zůstal sám a neměl s kým promluvit. Nemluvě o tom, že už jako malý kluk jsem hrozně rád běhal dolů s příkrých kopců, a tak jsem si řekl, že schválně zkusím, jestli z toho pořád ještě mohu mít požitek. Člověk se při tom dost protřese, ale je to zdravé pro játra.

Tu noc jsme přespali v Barru, příjemném malém městečku na cestě k St. Ottilienbergu, což je zajímavý starobylý klášter v horách, kde vás obsluhují opravdické jeptišky a účet vám předkládá páter. Když jsme v Barru čekali na večeři, vstoupil do lokálu osamělý turista. Vypadal sice jako Angličan, ale mluvil jazykem, který se nepodobal žádnému z těch, co jsem dosud slyšel. Ale byl to jazyk elegantní a libozvučný. Hostinský na toho cizince jen zaraženě civěl a hostinská vrtěla hlavou. Cizinec si povzdychl a zkusil to s jinou řečí, která ve mně sice probouzela jakési zasuté vzpomínky, ale v tu chvíli jsme ji nemohl nikam zařadit. A zase mu nikdo nerozuměl.

“Ksakru!” ulevil si hlasitě.

“Á, vy jste Angličan!” zvolal hostinský a jeho tvář se rozjasnila.

“A monsieur vypadá unaveně,” dodala čilá maličká hostinská. “Monsieur hned dostane večeři.”

Oba mluvili výtečně anglicky, skoro stejně dobře, jako mluvili francouzsky a německy; a hned se kolem hosta začali točit a dělali mu všemožné pohodlí. U večeře seděl hned vedle mne a dali jsme se spolu do řeči.

“Povězte mi,” požádal jsem ho - byl jsem na to velice zvědavý - “jakým jazykem jste to mluvil, když jste sem vešel?”

“Německy,” pravil.

“Á, tak to promiňte,” omlouval jsem se.

“Vy jste mi nerozuměl?” ptal se.

“To byla asi moje chyba,” odpověděl jsem, “já umím německy moc málo. Na cestách člověk sem tam něco pochytí, ale to pochopitelně nestačí.”

“Ale oni mi taky nerozuměli,” divil se, “hostinský a jeho žena; a němčina je přece jejich rodná řeč.”

“Myslím, že ne,” řekl jsem. “Děti tady sice mluví německy, to je pravda, a náš hostinský a jeho žena do jisté míry taky. Ale jinak po celém Alsasku a Lotrinsku hovoří lidé, zvláště ti starší, pořád ještě francouzsky.”

“Však já jsem na ně promluvil francouzsky taky,” řekl turista, “a oni mi nerozuměli o nic víc.”

“To je teda divné,” připustil jsem.

“To je víc než divné,” pravil, “v mém případě je to přímo nepochopitelné. Já mám státnici z moderních jazyků. Stipendium na universitu jsem dostal jen na základě svých znalostí franštiny a němčiny. A v koleji považovali správnost mých větných vazeb a čistotu mé výslovnosti za zcela mimořásné. A přesto mi v cizině nerozumí nikdo ani slovo. Můžete mi to vysvětlit?”

“Myslím, že ano,” odvětil jsem. “Vaše výslovnost je až příliš bezvadná. Vzpomeňte si, co řekl ten Skot, když poprvé v životě ochutnal ryzí whisky: “Možná, že je čistá, ale pít se nedá.” A zrovna tak je to s vaší němčinou. Ta lidem připadá spíš jako artistická exhibice než jako řeč. Jestli vám smím radit, tak vyslovujte tak špatně, jak jen to dokážete, a mrskněte tam všechny chyby, které si umíte vymyslet.”

Takhle je to totiž všude. V každé zemi se udržuje jedna speciální výslovnost, určená k tomu, aby jí užívali výhradně cizinci - výslovnost, které doma nikoho užívat nenapadne a které by tam nikdo ani nerozuměl, kdyby se jí užilo. Jednou jsem slyšel, jak jistá Angličanka vykládala jednomu Francouzi, jak má vyslovit sloveso “have”.

“Vy to stále vyslovujete,” pravila vyčítavě, “jako kdyby se to psalo h-a-v. Ale tak se to nepíše. Na konci je ‘e’.”

“Ale já měl dojem,” pravil žák, “že ani u vás se to ‘e’ na konci ‘have’ neozve.”

“No! A u vás se taky ozvat nesmí,” vykládala učitelka. “To je tak zvané nehlasné ‘e’; modifikuje však výslovnost předcházející souhlásky.”

Do té chvíle říkával žák ‘have’ docela inteligentně. Potom, kdykoli se v řeči k tomu slovu dostal, najednou se zarazil, soustředil všechno svoje myšlení a nakonec vydal zvuk, kterému se dalo porozumět jen z celkového kontextu.

Když nechám stranou utrpení prvních křesťanských mučedníků, jsem přesvědčen, že jen málo lidí prošlo větším martyriem, než jakým jsem prošel já, když jsem se pokoušel osvojit si správnou výslovnost německého výrazu pro kostel - Kirche. Než jsem se s tím vypořádal, umiňoval jsem si, že radši nepůjdu v Německu nikdy do kostela, než abych se takhle trápil.

“Ne, ne,” říkával můj učitel - byl to pán velice svědomitý -, “vy to říkáte, jako kdyby se to psalo K-i-r-ch-k-e. Tam žádné ‘k’ není. To se musí…” A znova, už podvacáté toho dopoledne, mi předváděl, jak se to musí vyslovit; nejsmutnější na tom bylo, že já jsem za živý svět nemohl nikdy postřehnout sebemenší rozdíl mezi tím, jak to říká on, a tím, jak to říkám já. A tak to zkoušíval s nějakou novou metodou.

“Vy to říkáte z hrdla,” vykládal. Měl pravdu, opravdu jsem to říkal z hrdla. “Ale já chci, abyste to říkal až odtud zdola.” A tlustým ukazováčkem mi vždycky ukázal na končiny těla, v nichž jsem měl to slovo vytvářet. Po lopotném úsilí, jehož výsledkem bývaly zvuky naznačující všechno jiné, jenom ne místo pro bohoslužby, jsem se pokaždé omlouval.

“Já se vážně bojím, že to nesvedu,” říkával jsem. “Víte, leta už mluvím takříkajíc ústy. Netušil jsem, že člověk může mluvit taky žaludkem. A abych se to i já naučil, na to už je u mě, myslím, pozdě.”

Ale když jsem strávil spousty hodin v temných zákoutích a k hrůze náhodných mimojdoucích cvičil a cvičil v tichých uličkách, přece jen jsem se nakonec naučil vyslovovat to slovo správně. Můj učitel mnou byl nadšen, a než jsem poprvé přijel do Německa, i já sá jsem měl ze sebe radost. V Německu jsem však zjistil, že nikdo nechápe, co tím slovem myslím. Jakživ jsem se s ním nedostal do blízkosti nějakého kostela. Musel jsem se vzdát té správné výslovnosti a pracně se vrátit k té své původní, k té špatné. Pak teprve se na mě lidi usmívali a říkali mi, že je to za rohem, nebo první ulicí dolů, prostě podle okolností.

Já si myslím, že výslovnosti cizího jazyka by se mělo vyučovat jinak než tím, že se od žáka vyžadují tyhle interní akrobatické výkony, které jsou většinou neproveditelné a vždycky bezúčelné. Člověk obyčejně dostane nějaký takovýhle návod:

“Přitiskněte mandle k spodním partiím hrtanu. Poté, sklenuv dolní přepážku čelistní nosní dutiny tak, aby se skoro - nikoli úplně! - setkala s čípkem, pokuste se špičkou jazyka dosáhnout štítné žlázy. Naberte dech a zmáčkněte hlasivky. Načež, aniž otevřete rty, řekněte ‘Garoo’.”

Ale i kdybyste to všechno dokázali, učitel by stejně nebyl spokojen.