Moje objevené “Ameriky”

 
Průzkum povahy a chování německého studenta - Buršácká mensura - Očima sběratele dojmů - Užívání a zneužívání toho, co se vžilo - Humorná stránka věci - Recept, jak dělat divochy - Jungfrau; její zvláštní vkus, pokud jde o obličej - Knajpa - Jak se tře salamandr - Rada cizincům - Příhoda, která mohla skončit špatně - O dvou mužích a dvou ženách - Ve společnosti starého mládence.
 
 

Do programu zpáteční cesty domů jsme zařadili návštěvu jednoho německého universitního města, protože jsme si přáli vidět na vlastní oči, jak žije německý student; tuto zvědavost nám umožnila uspokojit laskavost jistého našeho německého přítele.

V Anglii si chlapec až do patnácti let hraje a pak do dvaceti pracuje. V Německu naopak pracuje dítě a hraje si jinoch. Německý chlapec má školu v létě od sedmi, v zimě od osmi a ve škole se učí. Výsledkem toho je, že v šestnácti má důkladné vědomosti z klasické filologie a z matematiky, že z historie toho ví tolik, kolik je rozumné, aby věděl člověk, který bude nucen být příslušníkem jisté politické partaje, a že získal dobré základní znalosti moderních jazyků. Takže těch osm semestrů na universitě, zabírajících víc než čtyři roky, má zbytečně - když nepočítáme mladíky, jejichž cílem je profesura - bohatou náplň. Německý jinoch není sportovec, což je škoda, protože by byl dobrým sportovcem. Maličko hraje fotbal a ještě méně jezdí na kole; mnohem víc se v zakouřených kavárnách věnuje kulečníku. Ale hlavně utrácí německý student - nebo aspoň většina německých studentů - svůj čas bumlováním po korze, pitím piva a souboji. Je-li synáčkem bohatého otce, vstoupí do nějakého Korpsu - členství v korpsu elitním stojí asi čtyři sta liber ročně. Je-li to mládenec z rodiny středostavovské, dá se zapsat do nějakého Burschenschaftu nebo Landsmannschaftu, kde je to o něco lacinější. Tyto spolky se rozpadají na menší kroužky, které se snaží o udržení národnostního rázu. Jsou tam Swabiáni ze Švábska; Frankoniáni, pocházející z říše francké; Thuringiáni a tak podobně. V praxi to samozřejmě dopadá tak, jak to dopadá u všech podobných pokusů - já jsem přesvědčen, že polovinu členů londýnského Spolku skotských horalů tvoří Londýňané - ale aspoň je dosaženo toho malebného cíle, že každá universita je rozdělena na několik desítek separátních studenských sdružení, z nichž každé má své odlišné čapky a barvy - a což je stejně důležité - svou vlastní pivnici, do které nesmí vstoupit žádný student, nosící barvy jiné.

Hlavní pracovní náplní těchto studentských organizací je bít se mezi sebou nebo s nějakým rivalským korpsem či schaftem v soubojích naostro, v té proslulé buršácké mensuře.

Mensura byla už popsána tolikrát a tak důkladně, že nehodlám čtenáře nudit jejím podrobným líčením. Vystupuji zde pouze jako sběratel dojmů a schválně nechci popsat nic jiného než dojem, jaký na mě udělala první mensura, kterou jsem viděl, protože si myslím, že první dojmy jsou pravdivější a užitečnější než názory otupené delším poznáváním nebo poopravené cizími vlivy.

Francouz nebo Španěl vás hledí přesvědčit, že býčí zápasy se konají především pro blaho býků. A kůň, o němž vy jste přesvědčeni, že řičí bolestí, se prý jenom tak chechtá, když vidí, jak komicky vypadají jeho vlastní vnitřnosti. Váš francouzský nebo španělský známý staví jako slavnou a vzrušující smrt v aréně proti chladnokrevné brutalitě, k jaké dochází na dvorku koňského řezníka. A když nemáte rozum pevně v hrsti, vracíte se domů s předsevzetím zahájit agitaci, aby na podporu rytířskosti byly býčí západy zavedeny i v Anglii. Torquemanda byl určitě přesvědčen, že inkvizice je humánní; pro tlustého pána, trpícího třeba svalovými křečemi nebo revmatismem, je prý takový hodinka na skřipci hotovým tělesným dobrodiním; cítí se pak pohyblivější v kloubech - elastičtější, dalo by se říci - než se cítil dřív. Angličtí lovci se zas dívají na lišku jako na tvora, kterému nutno závidět; má možnost si jeden den báječně a zadarmo zasportovat a ještě je při tom středem všeobecné pozornosti.

To, co se vžilo, zaslepuje člověka vůči tomu, co nechce vidět. Z německých pánů, které potkáváte na ulicích, každý třetí je poznamenán, a bude poznamenán až do hrobu, dvacítkou až stovkou duelů, které vybojoval ve svých studentských dnech. Německé děti si hrají na mensuru už v dětských pokojích a cvičí se na ni už v gymnasiu. Němci sami sebe neustále ujišťují, že na ní není nic brutálního - nic odporného, nic ponižujícího. Argumentují tím, že školí německou mládež v chladnokrevnosti a udatnosti. I kdyby se to dalo dokázat, byl by to, zvláště v zemi, kde je každý muž voják, argument značně jednostranný. Copak jsou morální kvality zápasníka, kterému jde o cenu, totéž co morální kvality vojákovy? To sotva. V poli je určitě mnohem víc platná odhodlanost a ráznost než neuvažující lhostejnost k tomu, co se s člověkem děje. Ostatně německý student by mnohem víc statečnosti potřeboval k tomu, aby se nebil. Bije se totiž nikoli proto, že mu to působí potěšení, ale proto, aby se zalíbil veřejnému mínění, které pokulhává dvě stě let za dnešní dobou.

To jediné, k čemu mensura studenta vychovává, je surovost. Prý se při ní může blýsknout obratností - tak mi to bylo řečeno - ale to není moc zjevné. Souboj sám se ničemu tolik nepodobá jako zápolení s těžkými širokými palaši ve varieté; a celá ta podívaná je úspěšný pokus spojit směšnost s nechutností. V aristokratickém Bonnu, kde si potrpí na styl, a v Heidelbergu, kde je pořád plno návštěvníků jiných národností, se při tom snad zachovávají jakés takés formality. Tam prý se ta utkání konají v pěkných místnostech, raněné obskakují šedovlasí lékaři a hladové olivrejovaní sloužící a všecko od začátku do konce se provádí s jistou dávkou malebné obřadnosti. Ale na typičtěji německých universitách, kde se cizinci vyskytují jen vzácně a kde se o ně ani moc nestojí, se hledí pouze na ty nejpodstatnější náležitosti, a ty celé té věci moc velkou reklamu nedělají.

Jsou dokonce tak hrozně znechucující, že důtklivě doporučuji, aby citlivý čtenář i tento jejich popis přeskočil. O tomhle tématu se uhlazeně psát nedá a já se o to ani nechci pokoušet.

Místnost je holá a zaneřáděná; stěny má pocákané pivem, krví a voskem ze svíček; strop začazený; podlahu posypanou pilinami. Kolem dokola se mačkají studenti; smějí se, kouří, povídají si, někteří dřepí na podlaze, jiní sedí na stoličkách a lavicích.

Uprostřed stojí čelem k sobě duelanti, podobní japonským válečníkům, jak je známe z japonských čajových podnosů. V té podivné ztuhlosti, s těmi okuláry na očích, s těmi vlněnými šály omotanými kolem krku, s tím zábalem kolem těla, který vypadá jako ze špinavých prošívaných dek, s těmi pravicemi, chráněnými vycpávkami a napřaženými šikmo do výše, by mohli představovat pár neohrabaně vyřezaných figur z nějakého orloje. Sekundanti, také více nebo méně obalení tlustými vycpávkami a s obličeji chráněnými ohromnými koženými štítky na čapkách, je narafičí do patřičných postojů. Člověk má skoro dojem, že slyší cvakat natahovací pérka. Pak zaujme své místo rozhodčí, zazní povel a vzápětí se ozve pět krátce po sobě jdoucích třesknutí dlouhých rovných šavlí. Dívat se na ten souboj, to vás nemůže bavit: není v něm žádný pohyb, žádná obratnost, žádná ladnost (mluvím o svých vlastních dojmech). Zvítězí ten nejsilnější, ten, který v tlustě omotané paži, pořád tak nepřirozeně natažené, udrží tu velikánskou nemotornou šavli nejdéle a nezeslábne natolik, aby nebyl schopen se krýt nebo sekat.

Všechen zájem je soustředěn na zranění. K těm dochází na dvou místech - nahoře na hlavě nebo na levé straně obličeje. Někdy úplně odletí kus vlasatého skalpu nebo část tváře, což si potom hrdý vlastník, či přesněji řečeno bývalý vlastník, pečlivě zabalí a chová, aby to mohlo kolovat při veselých nočních pitkách; a z každé takové rány tryská samozřejmě mocný proud krve. Ta pocáká doktory, sekundanty i diváky; stříká na strop a na stěny; promočí bojovníky a dělá si rybníčky v pilinách. Po každém kole se k duelantům přiřítí doktoři a tak dost už zkrvavenými prsty jim stahují široce rozpuklé rány, snažíce se je osušit malými chuchvalečky navlhčené vaty, které má asistent připravené na podnose. Jakmile se však duelanti znova postaví proti sobě a začnou se zase bít, krev se z nich pochopitelně řine nanovo, napůl je oslepuje a z podlahy pod nimi dělá klouzačku. Sem tam uvidíte, jak se některému soupeři obnažily skoro až k uchu všechny zuby, takže pro zbytek souboje vypadá, jako by se na polovičku diváků šklebil a druhou stranu obličeje vyjadřoval naprostou vážnost; a někdy zas někomu rozseknou nos, což mu při dalším boji dodává nesmírně arogantního výrazu.

Jelikož metou každého studenta je odejít z univerzity s nejvyšším možným množstvím jizev, velice pochybuji, že se někdo zvlášť snaží se krýt, třeba jen v té omezené míře, jakou takovýhle způsob boje vůbec připouští. Skutečný vítěz je ten, kdo z duelu vyjde s největším počtem zranění; ten, kdo potom, sestehovaný a záplatovaný tak, že se téměř nepodobá lidskému tvoru, může celý měsíc promenovat po korze a je předmětem závisti německých jinochů a obdivu německých děv. Kdo utržil jen málo a bezvýznamných ran, ten se mrzutě a zklamaně drží v ústraní.

Ale ta řežba, to je teprve začátek celé zábavy. Druhé jednání toho tyátru se odehrává v šatně. Lékařskou péči tu mají na starosti vlastně ještě medikové - mládenci, kteří zrovna dostali diplom a třesou se na praxi. Úcta k pravdě mě nutí prohlásit, že ti, co jsem já s ními přišel do styku, byli hrubiáni, kteří si na té své práci zrovna pochutnávali. Ale to se asi nedá vyčítat jim. Patří totiž k věci, aby doktor způsobil zraněnému co nejvíc dalšího trápení, a o takovu práci by asi slušný lékař moc nestál. A jak student snáší ošetření svých ran, to je stejně důležité jako to, jak je přijímá. Každá operace se musí provádět tak surově, jak jen to jde, a kamarádi při ní ošetřovaného bedlivě pozorují, jestli se ke všemu tváří klidně a potěšeně. Vrcholným přáním všech zúčastněných je rána hezky zjevná, široce rozšklebená. Proto je schválně sešívána lajdácky; všichni titiž doufají, že v tom případě vydrží jizva až do konce života. Běžně se počítá s tím, že taková rána, celý příští týden uvážlivě jitřená a rozšťourávaná, zajistí svému šťastnému nositeli ženušku s věnem, vyjádřeným číslem nejméně pětimístným.

Existují normální mensury, konané dvakrát týdně, jichž průměrný student vybojuje do roka asi tak dvanáct. Ale existují i jiné, k nimž nejsou připouštěni hosté. Když se o některém studentovi usoudí, že se při souboji nějakým nepatrným úhybným pohybem hlavy nebo těla, třeba jen bezděčným, zostudil, může svou prestiž znovu získat jedině tím, že se postaví nejlepšímu šermíři ze svého korpsu. Jeho soupeř mu pak zasadí tolik a tak krvavých ran, co se jich dá snést. A povinností oběti je předvést kamarádům, že vydrží nehnutě stát, i když se mu odsekává od lebky div ne půlka hlavy.

Pochybuji, že existuje argument, který by vážně mluvil ve prospěch německé mensury; ale i kdyby existoval, mohl by se týkat pouze těch dvou bojujících. Na diváky může mensura působit - a taky působí, o tom jsem přesvědčen - pouze zhoubně. Znám sám sebe dost dobře, abych věděl, že nemám nadměrně krvežíznivou povahu. Účinek, který měla mensura na mne, lze tedy označit jako účinek běžný. Zpočátku, než došlo k vlastní akci, jsem pociťoval zvědavost smíšenou s obavou, do jaké míry mě ta podívaná rozruší, i když jsem díky svým mizivým zkušenostem z pitevny a z operačních sálů nebyl tolik na pochybách, jak bych byl býval bez toho. Když začala téci krev a byly obnažovány nervy a svaly, zakoušel jsem směs znechucení a útrpnosti. Ale při druhém duelu, to musím přiznat, začalo mé lepší já ustupovat do pozadí; a když se rozběhl ten třetí a místnost se plnila tím podivně horkým pachem krve, začínal jsem, jak říkají Američané, vidět rudě.

A chtěl jsem víc. Podíval jsem se kolem sebe z tváře na tvář a ve většině z nich jsem jako v zrcadle viděl své vlastní pocity. Jestli je správné probouzet v moderním člověku tuto žízeň po krvi, pak je mensura zařízení užitečné. Ale je to správné? Chvástáme se, jak jsme civilizovaní a humánní, ale ti z nás, kteří nepřehánějí své pokrytectví až k sebeklamu, dobře vědí, že pod našimi naškrobenými náprsenkami číhají divoši se všemi divošskými pudy ničím nedotčenými. Tu a tam je těch divochů možná zapotřebí a vůbec se nemusíme bát, že vyhynou. Ale z druhé strany mi naopak připadá nerozumné je příliš vykrmovat.

Ve prospěch normálního souboje, když ho posuzujeme naprosto vážně, lze uvést řadu důvodů. Ale mensura neslouží vůbec žádnému dobrému účelu. Je to dětinství a dětinskosti ji nezbavuje ani fakt, že je to zábava krutá a brutální. Rány samy o sobě nemají žádnou opravdickou cenu; vznešenosti jim může dodat jen příčina, z které vznikly, nikoli jejich rozměr. Mezi světové hrdiny patří právem Vilém Tell; ale co bychom si pomysleli o členech klubu otců, založeném jenom za tím účelem, aby se ti otcové dvakrát týdně scházeli a sestřelovali kuší jablka s hlav svých synáčků? Ti mladí němečtí panáčci by přece všech těch výsledků, na které jsou tak pyšní, zrovna tak dosáhli, kdyby škádlili divoké kočky. Ale když někdo vstupuje do nějakého spolku jen a jen proto, aby se dal zohavit spoustou šrámů, tak se snižuje na úroveň tancujícího derviše. Cestovatelé nám vypravují o divoších z nitra Afriky, kteří vyjadřují své pocity při slavnostních příležitostech tím, že poskakují a do krve se mrskají bičem. Aby je napodobovali v Evropě, to snad není nutné. Mensura je vlastně reductio ad absurdum skutečného souboje; a jestli Němci opravdu nevidí, jak je směšná, pak je můžeme pouze litovat, že nemají smysl pro humor.

Ale i když s veřejným míněním, které ospravedlňuje a nařizuje mensuru, nelze ani souhlasit, lze je aspoň pochopit. Mnohem těžší je najít nějaké vysvětlení pro universitní řád, který, i když ne zrovna doporučuje, tak přinejmenším schovívavě trpí opilství. V Německu se neopíjejí všichni studenti; těch, co nepijí, ba pilně studují, je dokonce většina. Ale tu menšinu, které se klidně přiznává nárok na to, aby mládež reprezentovala, tu zachraňuje před naprosto nepřetržitou ožralostí pouze schopnost - získaná ovšem za značnou cenu - prochlastat půl dne a celou noc a zůstat i při tom jakž takž při smyslech. Na každého to stejně nepůsobí, ale mladík, ani ne dvacetiletý, který má postavu jako Falstaff a pleť jako Rubensův Bacchus, je v každém universitním městě zjev zcela běžný. Že německou děvu může uchvátit obličej pořezaný a posekaný tak, že vypadá jako smontovaný z všelijakých různorodých materiálů, které se k sobě vůbec nehodí, to je prokázaný fakt. Ale sotva ji může vábit nafouklá tvář plná uhrů a “arkýř”, který z ní trčí v takových rozměrech, že se kvůli němu celá ta konstrukce div nezřítí. Ale co se dá čekat, když pití piva zahajuje u něj už v deset dopoledne Frühschoppen a zakončuje ve čtyři ráno Kneipe.

Knajpa je něco takového, čemu my bychom řekli “pánská jízda”, a může být velice nevinná nebo velice rabijácká, podle toho, jak je sestavena parta. Jeden student pozve své spolužáky, deset nebo sto, někam do lokálu a poskytne jim tolik piva a laciných doutníků, o kolik si řeknou, aby se dobře poměli a aby to sneslo jejich zdraví; hostitelem může být i sám Korps. I zde, jako všude, se setkáte s německým smyslem pro disciplínu a pořádek. Jakmile vstoupí nějaký nový příchozí, všichni, co sedí kolem stolu, vstanou, srazí podpatky a zasalutují. Když je společnost kompletní, zvolí se předseda, a ten má za povinnost udávat čísla písní, které se mají zpívat. Tištěné knížky s těmito písněmi jsou rozloženy po stole, vždycky jedna pro dva muže. Předseda ohlásí třeba číslo dvacet pět. “První sloka!” křikne a okamžitě všichni spustí; každou knížku mají mezi sebou dva a zpívají z ní zrovna tak, jak by dva věřící zpívali z jednoho zpěvníku v kostele. Po každé sloce je pauza, dokud předseda nedá povel k sloce další. Jelikož každý Němec je rutinovaný zpěvák a většina jich má slušný hlas, působí to dost pozoruhodně.

Způsob přednesu připomíná sice zpívání v kostele, ale slova těch písní moc často ten dojem zkorigují. Ať už jsou to však písně vlastenecké nebo sentimentální balady nebo odrhovačky, jaké by průměrného mladého Angličana hrozně šokovaly, všecky se od začátku do konce zpívají s přísnou vážností, bez jediného zasmání, bez jediného falešného tónu. Po poslední sloce zvolá předseda “prosit!”, kdekdo odpoví “prosit!” a v příštím okamžiku jsou všecky sklenice prázdné. Pianista vstane a ukloní se a celá společnost se na oplátku ukloní jemu; a pak vstoupí Frälein a znova naplní sklenice.

Mezi jednotlivými písněmi se pronášejí vzájemné přípitky, ale je při nich pramálo veselí a ještě méně smíchu. Mezi německými studenty se pokládá za vhodnější pouhý úsměv a vážné přikývnutí na souhlas.

Neobvykle slavnostně se pije mimořádný přípitek, zvaný salamandr, adresovaný některému z hostů jako zvláštní vyznamenání.

“Nyní,” řekne předseda, “budeme ‘tříti salamandra’ (’Einen Salamander reiben’).” Všichni vstaneme a stojíme v pozoru jako regiment.

“Sind die Stoffe parat?” táže se předseda.

“Sunt,” odpovídáme jednohlasně.

“Ad exercitium salamandri,” zvolá předseda a my se připravíme.

“Eins!” Drhneme sklenicemi do kruhu o stůl.

“Zwei!” A sklenice drnčí znova; a na “Tři!” opět.

“Pijte! (’Bibite!’)”

Jako kdybychom byli řízení jediným mechanismem, všichni současně vyprázdníme sklenice a zvedneme je do výše.

“Eins!” zvolá předseda. Dna vyprázdněných sklenic krouží po desce stolu a vydávají zvuky, jako když ustupující vlna shrabuje oblázky s kamenité pláže.

“Zwei!” Ten rachot zaburáci znova a znova zmlkne.

“Drei!” Sklenice s jediným třesknutím dopadnou na stůl a my už zase sedíme na svých židlích.

Za povyražení se při knajpě pokládá, když se dva studenti navzájem urazí (žertem ovšem) a pak se vyzvou na souboj v pití. Určí se rozhodčí, naplní se dvě obrovité sklenice, ti dva mladíci si sednou proti sobě, každý s rukou na uchu nádoby, a kdekdo na ně upře pohled. Rozhodčí dá povel - a do hrdel duelantů začne okamžitě klokotat pivo. Vítězem je ten, kdo první třískne o stůl dokonale vyprázdněnou sklenicí.

Cizinec, který se chce zúčastnit knajpy a rád by si při ní počínal po německu, udělá dobře, když si ještě před zahájením všech procedur přišpendlí na klopu saka lísteček se svým jménem a adresou. Německý student je vtělená zdvořilost, a ať je sám v jakémkoli stavu, vždycky se postará o to, aby se jeho host dostal nějakým způsobem ještě přede dnem bezpečně domů. Nemůže se ovšem od něho chtít, aby si pamatoval všechny adresy.

Kdosi mi vyprávěl, co se přihodilo třem hostům jedné berlínské knajpy, a jak to s nimi mohlo dopadnout tragicky. Ti cizinci byli odhodláni vzít to všechno zgruntu. Tento svůj úmysl jasně prohlásili, stržili potlesk, každý pak napsal svou adresu na vizitku a tu vizitku si přišpendlil před sebe na ubrus. A to byla chyba. Ty visitky si měli, jak jsem už řekl, důkladně přišpendlit na saka. Člověk si přece někdy přesedne jinam, najednou, aniž si to uvědomuje, se třeba octne na opačné straně stolu; ale ať se stěhuje kamkoli, stěhuje se v saku.

Někdy po půlnoci nadhodil předseda, že by ti, co se ještě udrží na nohou, mohli chovat bezstarostněji, kdyby napřed někdo dopravil do postelí pány, kteří už nejsou schopni zvednout hlavu se stolu. Mezi těmi, kteří už o všechno, co se kolem nich děje, nadobro ztratili zájem, byli i ti tři Angličané. O těch bylo rozhodnuto naložit je pod dohledem jednoho relativně střízlivého studenta do drožky a vrátit je domů. Kdyby byli celý večer zůstali sedět na svých původních místech, všechno mohlo být v pořádku; ale oni naneštěstí pobíhali sem a tam a teď nikdo nevěděl, který pán patří ke které vizitce; především to nevěděli oni sami. Ale za toho všeobecného rozjaření si z toho zřejmě nikdo nedělal těžkou hlavu. Byli tu tři páni a tři adresy. Usoudilo se nejspíš, že i kdyby došlo k omylu, ráno se to stejně správně roztřídí. No odnesli prostě ty tři pány do drožky, ten relativně střízlivý student si vzal do ruky ty tři vizitky a drožka odstartovala, zatímco celá společnost hulákala “sláva!” a “dobré pořízení!”

Německé pivo má jednu výhodu: člověk po něm není opilý tak, jak výrazu opilý rozumíme v Anglii. Většinou se nechová závadně; prostě zvadne. Není mu do řeči; chce být sám a touží spát; a je mu úplně jedno kde - kdekoli.

Vedoucí té čtyřčlenné party dal zastavit u nejbližší adresy. Vyvlekl z drožky svůj nejhorší případ; vrozený instinkt mu radil, toho aby se zbavil nejdřív. Spolu s drožkářem ho vynesl na schody penziónu a zazvonil. Otevřít přišel ospalý portýr. Odtáhli své břímě do domu a rozhlíželi se, kam je složit. Dveře do jednoho pokoje byly náhodou otevřeny; a nikdo tam nebyl; co lepšího si mohli přát? Zanesli ten svůj ranec dovnitř. Zbavili ho jen toho, co se z něho dalo stáhnout snadno, a uložili ho do postele. A pak se student i drožkář, sami se sebou velice spokojení, vrátili do vozu.

U další adresy zastavili znova. Tentokrát se po jejich zazvonění objevila dáma v kimonu a s knížkou v ruce. Německý student se podíval na hořejší z těch dvou vizitek, co mu zbyly v ruce, a ptal se, má-li to potěšení hovořit s paní Y. Náhodou měl a šlo samozřejmě pouze o potěšení z jeho strany. Vyložil paní Y, že ten pán, co momentálně spí na zemi u zdi, je její manžel. To, že se s ním zase shledává, v ní nevyvolalo pražádné nadšení; otevřela prostě dveře do ložnice a vzdálila se. Drožkář a student odnesli toho spícího dovnitř a položili ho na postel. S jeho svlékáním se už neobtěžovali, na to byli moc unavení. Domácí paní už ani nezahlédli, a tak se vytratili, aniž se odporoučeli.

Poslední vizitka patřila starému mládenci, ubytovanému v jednom hotelu. Svého posledního spáče odvezli tedy do toho hotelu, tam ho svěřili nočnímu portýrovi a víc se o něj nestarali.

Vraťme se teď na adresu, kam byl doručen ten první balík. Tam to bylo takhle: Asi tak osm hodin před tím doručením pravil pan X paní X: “Už jsem ti říkal, miláčku, že jsem na dnešní večer pozván na takovou sešlost, které se, tuším, říká knajpa?”

“Ano, o něčem takovém ses mi zmínil,” odvětila paní X. “Co to je, ta knajpa?”

“To je taková mládenecká parta, miláčku, kde se scházejí studenti, aby si zazpívali a popovídali… a zakouřili a… a tak podobně, víš.”

“Aha. Tak to doufám, že se tam budeš dobře bavit,” řekla paní X, která byla moc milá a rozumná.

“No, bude to zajímavé,” soudil pan X. “Už dlouho si přeju to poznat. Možná že…” dodal, “chci říct, že není vyloučeno, že přijdu domů kapánek pozdě.”

“Čemu říkáš pozdě?” ptala se paní X.

“To je těžké odhadnout,” odvětil pan X. “Víš, tihle studenti, to je nevázaná chasa, a když je jich víc pohromadě… A pak, tam jsou, myslím, pořád samé přípitky. Já nevím, jak to na mě bude působit. Když se mi naskytne nějaká příležitost, tak se ztratím brzy. …ovšem, když to bude možné tak, abych je tím neurazil. Ale když to nepůjde…”

Na to řekla paní X, což, jak jsem se už zmínil, byla žena rozumná: “Měl by sis těm lidem, co jim ten penzión patří, říct, aby ti půjčili klíč od domu. A já budu dneska spát s Dolly, takže mě nebudeš rušit, ať už přijdeš kdykoli.”

“To je báječný nápad,” souhlasil pan X. “To by mě mrzelo, kdybych tě v noci rušil. Ale já stejně přijdu jako myška a rovnou vklouznu do postele.”

Někdy uprostřed noci, či možná už k ránu, se Dolly, což byla sestra paní X, posadila na posteli a chvíli naslouchala.

“Jenny,” řekla, “jsi vzhůru?”

“Jsem, holka” odpověděla paní X. “To nic. Spi dál.”

“Ale co to je?” ptala se Dolly. “Nemyslíš si, že je to požár?”

“Já si myslím,” odvětila paní X, “že to je Percy. Patrně ve tmě o něco zakopl. Nic se neboj, holka, a klidně spi dál.”

Ale jen Dolly znova zadřímla, paní X, která byla dobrou manželkou, si řekla, že se tiše vykrade z ložnice a dohlédne, aby bylo s Percym všechno v pořádku. A tak si vzala župan a trepky a plížila se chodbou ke svému vlastnímu pokoji. Ale probudit toho pána, co tam ležel na posteli, to by bylo chtělo zemětřesení. Paní X si rozsvítila svíčku a přikradla se k němu.

Ale nebyl to Percy; ani to nebyl nikdo Percymu podobný. Tento muž, to bylo paní X naprosto jasné, se nikdy, za žádných okolností, nemohl stát jejím manželem. Tak, jak vypadal teď, probouzel u ní dokonce vyslovený odpor. Jejím jediným přáním bylo, aby se ho co nejrychleji zbavila.

Ale bylo na něm něco, co jí připadalo povědomé. Přistoupila k němu blíž a podívala se na něj pozorněji. A pak si vzpomněla. No ovšem, to je přece pan Y, u něhož hned ten první den, jak přijeli do Berlína, byli s Percym na večeři.

Ale co dělá tady? Postavila svíčku na stůl, posadila se a hlavou v dlaních se zamyslela. A najednou jí svitlo. S tímhle panem Y šel přece Percy na tu knajpu. A došlo k omylu. Pan Y byl dopraven na adresu Percyho. A Percy v tuhle chvíli…

Vyvstaly před ní hrůzné možnosti, vyplývající z této situace. Vrátila se do pokoje k Dolly, spěšně se oblékla a potichu se odplížila dolů. Na ulici chytila naštěstí drožku a dala se zavést k paní Y. Drožkáři řekla, aby na ni počkal, a vyletěla nahoru a neodbytně zazvonila. Zase přišla otevřít paní Y, pořád v tom kimonu a s tou knížkou v ruce.

“Paní X!” zvolala. “Co vás k nám přivádí?”

“Můj manžel!” - To bylo to jediné, nač se v tom okamžiku paní X vzmohla. - “Je tady?”

“Paní X!” zajíkla se paní Y a vytáhla se do své plné výšky. “Jak se opovažujete…?”

“Jéje, prosím vás, nevykládejte si to špatně,” žadonila paní X. “Všechno je to jenom takové strašlivé nedopatření. Chudáka Percyho museli zřejmě místo k nám domů přinést sem k vám, určitě ho sem museli přinést. Jděte se, prosím vás, kouknout.”

“Nerozčilujte se, drahoušku,” pravila paní Y, která byla mnohem starší a mnohem mateřštější. “Přinesli ho sem ani ne před půl hodinou, a já, abych vám řekla pravdu, jsem se na něj ani nepodívala. Je támhle v tom pokoji. Myslím, že si ani nedali tolik práce, aby mu stáhli boty. Když zachováte klid, dostaneme ho dolů a domů a nikdo kromě nás dvou o tom nebude nic vědět.”

Paní Y byla, jak vidno, přímo žhavá, aby paní X pomohla.

Rázně otevřela dveře ložnice a paní X tam vstoupila. A v momentě z ní byla zase venku a tvář měla bílou a vyděšenou.

“To není Percy,” vydechla. “Co mám dělat?”

“Tak takovýchhle omylů byste se dopouštět neměla!” řekla paní Y a sama vykročila k ložnici.

Paní X ji zarazila. “Ale váš manžel to taky není.”

“Nesmysl!” řekla paní Y.

“Není, vážně,” trvala na svém paní X. “Já to musím vědět, protože od toho zrovna jdu, ten spí v Percyho posteli.

“A jak se tam dostal?” zahřměla paní Y.

“Dopravili ho tam, uložili ho tam,” vysvětlovala paní X a dala se do pláče. “To právě mě přivedlo na myšlenku, že Percyho museli dát k vám.”

Ženy zíraly jedna na druhou; hodnou chvíli bylo ticho, přerušované pouze chrápáním toho pána za dveřmi, které zůstaly pootevřeny.

“Ale kdo je teda tamten?” promluvila konečně paní Y, která se vzpamatovala první.

“Nevím,” odpověděla paní X, “toho jsem nikdy neviděla. “Nemůže to být nějaký váš známý?”

Ale paní Y pouze přibouchla dveře.

“Co budeme dělat?” ptala se paní X.

“Já vím, co udělám já,” řekla paní Y. “Já pojedu s vámi k vám a vyzvednu si svého manžela.”

“Ale on tvrdě spí,” namítala paní X.

“Ten spí, co ho znám,” odvětila paní Y, zapínajíc si plášť.

“Ale kam se poděl Percy?” vzlykala chudinka paní X, když spolu sestupovaly se schodů.

“To je otázka,” pravila paní Y, “kterou musíte zítra položit jemu.”

“Když vyvádějí takovéhle přehmaty,” řekla paní X, “tak se vůbec nedá říct, co všechno s ním mohli provést.”

“Ráno to všechno vyšetříme,” konejšila ji paní Y.

“Ty knajpy, to je pěkná ohavnost,” prohlásila paní X. “Do žádné už Percyho nepustím. Nikdy. Jaktěživa.”

“Drahoušku,” poznamenala paní Y, “když si bude hledět svých povinností, sám už nebude do žádné chtít.” A proslýchá se, že doopravdy nechtěl.

Ale, jak jsem už řekl, chyba byla v tom, že si vizitky přišpendlili na ubrusy, a ne na saka. A za každou zmýlenou bývá člověk na tomhle světě moc přísně potrestán.