Moje objevené “Ameriky”

 
Kapitola, jak se na kapitolu na rozloučenou sluší, vážná - Němec z anglosaského hlediska - Prozřetelnost v uniformě a s přílbou - Ráj pro pitomce, kteří si s ničím nevědí rady - Německé svědomí; jeho agresívnost - Jak se patrně v Německu věší - Co se stane s hodnými Němci, když umřou - Vojácké pudy; stačí na všechno? - Němec coby obchodník - Jak se drží při životě - Moderní žena, zde jako všude jinde - Co se dá říci proti Němcu jakožto národu - Je po čundru.
 
 

“Téhle zemi by dokázal vládnout každý,” pravil George. “I já bych jí dokázal vládnout.”

Seděli jsme v zahradě Kaiser Hofu v Bonnu a dívali jsme se dolů na Rýn. Byl to poslední večer našeho čundru; zítřejší časně ranní vlak měl už být začátkem konce.

“Všechno, co bych chtěl, aby národ dělal, bych napsal na kus papíru,” pokračoval George, “dal bych to u nějaké dobré firmy ve spoustě kopií vytisknout, ty kopie bych dal vyvěsit po všech městech a vesnicích - a tím by bylo všechno vyřízeno.”

V tom mírném, poddajném Němci z dneška, jehož jedinou ctižádostí je, jak se zdá, platit daně a dělt to, co mu nařizují osoby, jež se Prozřetelnosti zlíbilo mu určit za vrchnost, je upřímně řečeno těžké odhalit nějaké stopy po jeho divokém předkovi, který si svou osobní svobodu opatroval jako oko v hlavě; který si sice ustanovil soudce, ale jen jako poradce, a právo výkonu rozsudku ponechal svému kmeni; který byl sice věřný svému náčelníkovi, ale poslouchat ho, to by bylo bývalo pod jeho důstojnost. V dnešním Německu se toho hodně namluví o socialismu, ale to je socialismus, který by byl pořád tím starým despotismem, jenže pod jiným jménem. Individualismus nemá pro německého voliče pražádný půvab. On si přeje, ba přímo touží být ovládán, a ve všem všudy řízen. O vládě nad sebou vůbec nediskutuje, pouze o její formě. Policajt, to je pro něj - a podle všeho bude vždycky - náboženství. V Anglii se na ty své muže v modrém díváme jako na neškodnou nutnost. Průměrnému občanovi posouží nanejvýš jako ukazatelé cesty, ačkoli v rušných částech města se najednou projeví jejich užitečnost, když převádějí přes ulici staré dámy. Za tyto služby k nim pociťujeme vděčnost, ale jinak se jimi v myšlenkách moc nezabýváme. Naproti tomu v Německu je policajt uctíván jako nějaký malý bůh a milován jako anděl strážce. Německému dítku představuje kombinaci svatého Mikuláše a bubáka. To od něho má veškero dobro: Spielplätze, kde si může hrát a kde jsou houpačky a kolovadla, kupy písku, o které se dá válčit, koupaliště a zábavné parky; a on taky trestá každé darebáctví. Každý hodný chlapeček a každá hodná holčička v Německu žijí v naději, že se zavděčí policajtům. Když se na ně policajt usměje, tak se neznají pýchou. S německým dítkem, jež policajt pohladil po hlavince, je to k nevydržení; jeho nadutost je nesnesitelná.

Německý občan je vojín a policajt je jeho důstojník. Policajt mu nařizuje, kudy má kráčt po ulici, a jak rychle má kráčet. Policajt stojí před každým mostem, aby Němci řekl, jak má ten most přejít; kdyby tam žádný policajt nestál, Němec by se tam asi posadil a čekal, až odteče řeka. Na nádraží ho policajt zamkne do čekárny, kde si nemůže ublížit. A když přijde patřičný čas, vytáhne ho ven a předá ho průvodčímu, což je zase policajt, jenže v jiné uniformě. Průvodčí mu řekne, kam si má ve vlaku sednout a kdy má vystopit, a dohlédne na to, aby skutečně vystoupil. V Německu na sebe neberete žádnou odpovědnost. Všecko se zařídí za vás a zařídí se to dobře. Že byste se o sebe dovedli postarat sami, to se nepředpokládá; a taky se vám nevyčítá, že se o sebe postarat nedokážete; postarat se o vás, to je povinností německého policajta. A když se vám něco stane, tak pro něj není omluvou, že jste třeba pitomec, který si s ničím neví rady. Ať jste kdekoli a děláte cokoli, jste pod jeho dozorem a on o vás pečuje - a dobře o vás pečuje, to se mu nedá upřít.

Když se ztratíte, on vás najde, když ztratíte něco, co vám patří, on vám to objeví. Když nevíte, co vlastně chcete, on vá to poví. Když chcete něco, co byste mít měl, on vám to sežene.

V Německu není zapotřebí soukromých právních poradců. Když chcete koupit nebo prodat dům či pole, celý ten převod provede stát. Když vás někdo ošidil, stát za vás vede proces. Stát vás ožení, pojistí, a dokonce si s vámi o nějaký ten pakatýlek i zahraje.

“Ty se postarej o to, aby ses narodil,” říká německá vláda německému občanovi, “o všechno další se už postaráme my. Doma i mimo domov, ve zdraví i v nemoci v zábavě i v práci, všude ti řekneme, co máš dělat, a dohlédneme, abys to skutečně dělal. Ty si prostě s ničím nedělej starosti.”

A Němec si je nedělá. Když nemůže najít žádného policajta, tak putuje a putuje, až dojde k nějaké policejní vyhlášce na zdi. Tu si přečte; a pak jde udělat to, co ta vyhláška nařizuje.

Vzpomínám si, že jsem v jednom německém městě - které to bylo, to už jsem zapomněl, ale to taky není důležité, protože tohle se mohlo stát v kterémkoli německém městě - viděl otevřenou bránu do zahrady, kde se měl zrovna pořádat koncert. Nikomu, kdo by byl chtěl tou bránou vstoupit a dostat se tak na koncert bez placení, nestálo vůbec nic v cestě. Z těch dvou bran, které byly asi čtyři sta metrů od sebe, tahle byla dokonce mnohem příhodnější. A přece se ani jediný člověk z toho davu, který proudil kolem, nepokusil tou bránou projít. Všichni se v žáru slunce usilovně plahočili až k tomu druhému vchodu, kde stál chlapík, který vybíral vstupné.

Viděl jsem německé kluky, jak roztouženě stojí na pokraji prázdné ledové plochy na zamrzlé řece. Celé hodiny tu mohli bruslit a nikdo by o tom byl nevěděl. Policajti stáli u přeplněného kluziště, které bylo skoro kilometr odtud za záhybem řeky. Nic tedy těm klukům nebránili, aby na ten led vstoupili, jenom vědomí, že tady se to nesmí.

Takovéhle věci nutí člověka k vážnému zamyšlení, jsou-li vůbec ti Teutoni příslušníky toho hříšného řádu lidí. Není možné, že ten krotký, učenlivý lid jsou vlastně andělé, sestoupivší na zem kvůli sklenici piva, která, jak je jim známo, jenom v Německu stojí za pití?

V Německu jsou silnice na venkově vroubeny ovocnými stromy. Muže nebo chlapce, který by si chtěl utrhnout a sníst nějaké ovoce, nezarazí žádný jiný hlas než hlas svědomí. V Anglii by něco takového vyvolalo veřejné pohoršení. Děti by po stovkách umíraly na choleru. Lékaři by si uběhali nohy, jak by se snažili zdolat přirozené následky nezřízeného požívání kyselých jablek a nezralých ořechů. hlas veřejnosti by se dožadoval toho, aby takové ovocné stromy byly oploceny, a tím zneškodněny. To by se pěstitelům ovoce rozhodně netrpělo, aby ve snaze ušetřit si výlohy za zdi a ploty rozsévali po celém národě choroby a smrt.

Ale v Německu ujde takový kluk spoustu kilometrů po liduprázdné silnici, lemované ovocným stromovím, aby si ve vesnici na druhém konci té cesty koupil pár laciných hrušek. Že míjí ty nehlídané stromy, prohýbající se pod tíhou zralých plodů, tak nevšímavě, to duch anglosaský považuje za hanebné promrhání příležitosti, za pohrdání požehnanými dary prozřetelnosti.

Nevím, je-li tomu tak doopravdy, ale jak jsem poznal německou povahu, vůbec bych se nepodivil, kdybych slyšel, že když v Německu odsoudí někoho k smrti, dají mu kus provazu a řeknou mu, aby se šel pověsit sám. To by státu ušetřilo spoustu starostí a já si takového německého kriminálníka dovedu živě přestavit, jak si ten kus provazu nese domů, tam jak si pozorně předčítá policejní instrukce a jak je ve své vlastní kuchyňce do puntíku splňuje.

Němci jsou hodní lidé. Jako celek jsou snad nejhodnější na světě; jsou to lidé milí, nesobečtí, laskaví. Jsem přesvědčen, že většina jich přijde do nebe. Když je člověk porovná s jinými křesťanskými národy světa, tak ho to dokonce nutí k závěru, že celé nebe je výrobek převážně německý. Jenom nechápu, jak se tam vlastně dostanou. Že by dušička německého jednotlivce měla tolik iniciativy, aby sama od sebe vyletěla nahoru a zaklepala u svatého Petra na bránu, tomu věřit nemohu. Já osobně si myslím, že ty dušičky jsou tam dopravovány po skupinkách a vpouštěny dovnitř pod dozorem zesnulého policajta.

Carlyle říká o Prusech - a platí to o celém německém národě - že jejich hlavní předností je učenlivost, s jakou se nechají vydrilovat. O Němcích se dá říci, že je to národ, který půjde kamkoli a udělá cokoli, když se mu to nařídí. Vycepujte si Němce a pošlete ho pod dozorem někoho v uniformě do Afriky nebo do Asie, a určitě z něho bude znamenitý kolonizátor, který dokáže čelit všem nesnázím zrovna tak, jako by dokázal čelit i samému ďáblovi, kdyby se mu to poručilo. Ale těžko si ho lze představit jako průkopníka. Kdyby měl něco zařizovat samostatně, to by moc brzy ztratil glanc a umřel, nikoli proto, že by mu chyběla inteligence, ale proto, že by si sám prostě na nic netroufl.

Němec je už tak dlouho vojákem Evropy, že mu vojáctví přešlo do krve. Vojáckých ctností, těch má přemíru; ale projevují se na něm i stinné stránky vojenského výcviku. Slyšel jsem o jednom německém sluhovi, nedávno puštěném z kasáren, kterému jeho pán nařídil, aby do jistého domu odnesl dopis a počkal si na odpověď. Ubíhaly hodiny a ten chlapík se nevracel. Jeho pán, udivený a zneklidněný, šel tedy za ním. A našel ho stát před tím domem, kam ho poslal, s odpovědí v ruce. Sluha tam čekal na další rozkazy. Ta historka zní přehnaně, ale já osobně jí věřím.

Zvláštní je, že tentýž člověk, který coby jednotlivec je bezradný jako děcko, se v momentě, kdy si oblékne uniformu, změní v inteligentního tvora, schopného převzít odpovědnost a iniciativu. Němec umí vládnout jiným a vládě jiných se podrobit, ale sám sobě vládnout neumí. Snad by se tomu dalo odpomoci tím, že by se každý Němec vycvičil na důstojníka a pak se stal podřízeným sebe samého. V tom případě by si dozajista velel rozvážně a prozíravě a dbal by i na to, aby sám sebe vzorně a akurátně poslouchal.

Že se německá povaha dostala do těchto kolejí, za to pochopitelně nesou odpovědnost především školy. Ustavičným jejich učivem je plnění povinností. Krásný ideál pro každý národ; ale než se člověk do toho plnění dá, měl by si přát mít jasně vyloženo, co to vlastně je, ta jeho povinnost. Němec si pod tím pojmem podle všeho představuje “slepou poslušnost vůči všemu, co má na sobě uniformu”. To je pravý protiklad názorů anglosaských; ale ježto jak Anglosasové tak i Germáni prosperují, musí být na obou těch metodách něco dobrého. Němci měli až dosud setsakramentské štěstí, že byli mimořádně dobře vedeni a řízeni; půjde-li to tak dál, bude to s nimi dobré. Do malérů se dostanou, až se v té mašinérii, co jim vládne, nějakým nedopatřením něco porouchá. Ale možná že ta jejich metoda má tu výhodu, že produkuje nepřetržitou zásobu dobrých vládců; zatím to na to vypadá.

Jako obchodník bude Němec, jestli se jeho povaha důkladně nezmění, podle mého náhoru vždycky pokulhávat za svým anglosaským konkurentem; a to kvůli svým ctnostem. Pro něho totiž život znamená něco mnohem důležitějšího než pouhou honbu za bohatstvím. Národ, který uprostřed dne zavírá na dvě hodiny své banky a poštovní úřady, aby se mohl rozejít do svých domovů, pochutnat si v kruhu rodinném na vydatném obědě a jako zákusek si patrně ještě dát šlofíka, nemůže přece doufat - a pravděpodobně si to ani nepřeje - že by mohl konkurovat národu, který jí vstoje a spí s telefonem u postele. V Německu ovšem neexistují, aspoň zatím, tak značné třídní rozdíly, aby z boje o postavení byla otázka života a smrti, jako je tomu v Anglii. S výjimkou pozemkové šlechty, do jejíhož panství proniknout nelze, nehrají společenské stupně valnou roli. Paní profesorová a paní svícnařová se každý týden scházejí na Kaffeeklatsch a vyměňují si klípky jako rovný s rovným. Pronajímatel koňských potahů a lékař spolu družně popíjejí ve své oblíbené pivnici. Mohovitý stavitel, když se s prostorným krytým vozem chystá na výlet do přírody, pozve svého políra a svého krejčího, aby i se svými rodinami jeli s ním. Každý dodá příslušný příděl pití a proviantu, a když se vracejí domů, všichni zpívají sborem stejné písničky. Dokud se tyto poměry udrží, nebude Němec nucen obětovat nejlepší léta svého života na to, aby si nahromadil dost peněz k zabezpečení stáří. Jeho choutky a - což je ještě důležitější - choutky jeho ženy jsou nenákladné. V bytě nebo ve vilce má rád zařízení se spoustou červeného plyše a hodně pozlacené a nalakované; tak se mu to líbí; a asi to není o nic nevkusnější než padělaný nábytek alžbětinský, kombinovaný s imitací Ludvíka XIV., to vše v záři elektrického světla a pod záplavou fotografií. Stěny domu si zvenčí dá patrně omalovat od místního umělce; bude tam mít krvavou bitvu, v jejíchž spodních partiích se budou dost nevhodně vyjímat domovní dveře, ale zato kolem oken ložnice se mu bude v jakémsi oparu trepotavě vznášt Bismarck. Pokud jde o staré mistry, úplně mu stačí, že je má ve veřejných obrazárnách; a jelikož statut Vaterlandu neobsahuje dosud heslo “slavné osobnosti do vašich domovů”, nic Němce nenutí, aby vyhazoval peníze za přeměnu svého obydlí ve skladiště starožitností.

Němec je bumbrlíček. V Anglii pořád ještě existují statkáři, kteří sice tvrdí, že hospodařit na statku rovná se hladovět, ale s chutí se sedmkrát denně důkladně najedí. Po celém Rusku se jednou do roka pořádají týden trvající hody, během nichž umře mnoho lidí, protože se přejedli lívanci; ale to jsou náboženské svátky a je to výjimka. Ale Němec, když se to vezme kolem dokola předčí jako jedlík všechny národy světa. Vstává časně a už při oblékání do sebe hodí několik šálků kávy a aspoň šest teplých rohlíků namazaných máslem. Ale teprve v deset hodin zasedne k něčemu, čemu se opravdu dá říci jídlo. V jednu nebo v půl druhé se pak koná hlavní oběd. Ten bere Němec velice vážně a prosedí u něho pár hodin. Ve čtyři se odebere do kavárny, kde jí dorty a napájí se čokoládou. Večer zasvětí jídlu celý - nikdy, nebo jen málokdy, jedné večeři o několika chodec, ale celé sérii drobných zakousnutí; tak asi v sedm si dá láhev piva a jednu nebo dvě belegte Semmeln; o přestávce v divadle další láhev piva a malý Aufschnitt; před návratem domů láhvinku bílého vína a Spiegeleier; a než zaleze na kutě, ještě kousek sýra nebo páreček, což spláchne zase nějakým tím pivem.

Ale není gurmán. Francouzští kuchaři a francouzské ceny nejsou v jeho restauracích pravidlem. Svému pivu a levným domácím bílým vínům dává přednost před mnohem dražšími víny bordeauxskými a šampaňskými. A vlastně asi dělá dobře; člověka totiž maně napadá, že francouzskému vinaři, když dodává láhev vína do německého hotelu nebo obchodu, musí strašit v hlavě Sedan. Byla by to ovšem bláhová pomsta, protože to zpravidla není Němec, kdo to víno vypije; ten trest by stihl nějakého nevinného Angličana na cestách. Ale kdoví, možná, že si ti francouzští dodavatelé vzpomínají i na Waterloo a říkají si, že skórují v každém případě.

Luxusní zábavy se v Německu nenabízejí a nikdo se o nich neshání. Všude po celém Vaterlandu se žije domácky a kamarádsky. Němec nepěstuje nákladné sporty, které by ho stály peníze, nebuduje honosné obchodní budovy, které by musel udržovat, nechodí do společností pyšných na své měšce, kvůli kterým by se musel parádit. Své hlavní potěšení, sedadlo v opeře nebo na koncertě, si může pořídit za pár marek; a jeho žena a jeho dcery tam chodí v šatech spíchnutých doma a s šálem přes hlavu. Ten nedostatek okázalosti po celé zemi je pro oko Angličanovou namouduši až osvěžující. Privátní kočár tam člověk uvidí jednou za uherský měsíc a drožku si Němec zavolá, jenom když se nedá použít levnější a čistší tramvaje.

Takovým způsobem si Němec uchovává svou nezávislost. Německý obchodník se ani k svémku zákazníkovi servilně nelísá. Jednou jsem v Mnichově doprovázel jistou Angličanku, když si vyšla na nákup. Byla zvyklá nakupovat v Londýně a v New Yorku a tak nad vším, co jí mnichovský obchdník ukazoval, ohrnovala nos. Ne že by se jí to zboží nelíbilo; ale měla už takovou metodu. Vykládala, že většinu těch věcí by jinde mohla dostat levněji a v lepším provedení; nemyslela si to doopravdy, byla prostě toho názoru, že takhle se s obchodníky mluvit má. Řekla mu, že to, co má na kladě, je nevkusné - ale nemyslela to urážlivě, to byla, jak už jsem řekl, její metoda - a že má malý výběr; že jeho zboží není moderní, že je tuctové, že vypadá neslušivě. Obchodník se s ní nepřel; nic jí nevymlouval. Dal všechny ty věci zpátky do patřičných krabic, krabice uložil zpátky do patřičných regálů, odešel do pokojíku za krámem a zavřel za sebou dveře.

“To už se sem nevrátí?” ptala se ta dáma, když uplynulo několik minut.

Její tón vyjadřoval ani ne tak otázku, jako spíš projev čiré netrpělivosti.

“Pochybuji,” odvětil jsem.

“A proč ne?” ptala se velice udiveně.

“Asi je z vás otrávený,” odvětil jsem. “S největší pravděpodobností si teď za temi dveřmi čte noviny a pokuřuje z dýmky.”

“Co je to za divného obchodníka,” pravila má známá, sebrala své balíčky a rozhořčeně vyšla z krámu.

“To je jejich způsob,” vysvětloval jsem jí. “Tady máte zboží; jestli chcete, můžete je mít. Jestli je nechcete, tak jsou skoro radši, když vůbec nepůjdete dovnitř a nebudete o něm mluvit.”

Jindy jsem v kuřáckém salónku jistého německého hotelu vyslechl od jednoho mladého pána z Anglie historku, kterou bych si byl, být na jeho místě, nechal pro sebe.

“Vůbec nemá smysl,” pravil ten mladý pán, “chtít s Němcem smlouvat. To je něco, pro co nemá buňky. V jednom krámku na George Platz jsem viděl první vydání Loupežníků. Šel jsem dovnitř a ptal jsem se, kolik ta knížka stojí. Za pultem stál takový divný starý pavouk. Povídá ,Pětadvace marek,’ a dál si četl. Já mu povídám, že jsem před několika dny viděl ještě zachovalejší výtisk za dvacku - tak se přece mluví, když chce člověk smlouvat, to už je taková usance. Ale on se zeptal: ,Kde?’ Povídám mu, že v jednom krámě v Lipsku. A on mi navrhl, ať se tam teda vrátím a koupím si to tam; bylo mu zřejmě úplně jedno, jestli se mnou udělá obchod, nebo ne. Povídám:

,Tak kolik za to doopravdy chcete?’

,Jak jsem řek,’ odpověděl. ,Pětadvacet marek.’ Byl to hrozně nerudný dědek.

Povídám: ,Takovou cenu to nemá.’

,To já neříkám, že má,’ štěkl na mě.

Povídám: ,Dám vám za to deset marek.’ A myslel jsem si, že nakonec vezme dvacet.

Dědek se zvedl. Říkal jsem si, že vyleze před pult, aby tu knížku vyndal z výlohy. Ale on šel místo toho přímo ke mně. Byl to dost veliký chlap. Popadl mě za ramena, vystrkal mě z krámku na ulici a s prásknutím za mnou zabouchl dveře. V životě mě nic tak nepřekvapilo.”

“Třeba ta knížka za těch pětadvacet marek stála,” nadhodil jsem.

“Ovšemže za ně stála!” odvětil. “Ale takhle se přece nekšeftuje!”

Jestli něco změní německou povahu, tak to bude německá žena. Ona sama se mění velice rychle - dělá pokroky, jak my tomu říkáme. Ještě před deseti lety by si žádná německá žena, dbalá své reputace a hledící se provdat, nebyla troufla sednout na kolo; dneska jich po celé zemi sviští tisíce. Staří lidé nad nimi kroutí hlavou; ale mladíci, jak jsem viděl, je dohánějí a pak jedou vedle nich. Ještě před nedávnem se v Německu pokládalo za neženské, aby slečna dovedla na kluzišti dělat kroužky. Pro slečnu se při bruslení slušelo, aby se bezvládně pověsila na nějakého mužského příbuzného. Teď už si někde v koutě trénuje osmičky, a když jí nepřijede na pomoc nějaký mládenec, tak trénuje samostatně. Hraje tenis a jednou jsem pozoroval - z bezpečného místa ovšem - jak řídí lovecký dvoukolák s kabinkou pro psy.

Skvěle vzdělaná, to je odjakživa. V osmnácti mluví dvěma až třemi jazyky a z literatury toho už mnohem víc zapomněla, než kolik průměrná Angličanka vůbec přečetla. Ale zatím jí to její vzdělání nebylo k ničemu. Po svatbě se ulidila do kuchyně a honem koukala, aby si z hlavy všechno vyházela a nechala si tam místo jenom na špatné vaření. Ale dejme tomu, že se jí v té hlavě rozbřeskne a přijde na to, že žena zrovna tak nesmí zasvětit celý život domácí dřině, jako ze sebe muž nepotřebuje dělat jen a jen stroj na kšeftování. Dejme tomu, že se v ní zrodí ctižádost podílet se na životě společnosti a národa. Pak by vliv takového partnera, tělesně zdravého, a proto duševně průbojného, byl rozhodně trvalý a dalekosáhlý.

Je totiž nutno mít na paměti, že německý muž je mimořádně sentimentální a vlivu žen nesmírně snadno podléhá. Říká se o něm, že je to výtečný milenec, ale mizerný manžel. Ale to si zatím zaviňují samy ženy. Němka, jakmile se provdá, neodsune jenom všechnu romantiku na vedlejší kolej; ona s ní udělá něco mnohem horšího: popadne koště a vůbec ji vymete z domu. Už jako děvče se jakživa neuměla strojit; ale ako manželka svlékne i to, co přece jen dřív nosila, a začne se balit do všech nejrozimanitdějších hadrů, jaké v domě vyštrachá; takový aspoň dělá dojem. A postavu, která by často mohla být ke cti Junoně, a pleť, za jakou by se nemusel stydět zdravý anděl, začne soustavně a rozvážně ničit. Své vrozené právo na obdiv a zbožňování prodá za porci sladkostí. Odpoledne co odpoledne ji uvidíte, jak se ve své kavárně cpe těžkými šlehačkovými dorty, které splachuje mohutnými loky čokolády. A tak je zakrátko tlustá, rozkynutá, nepohyblivá a naprosto nelákavá.

Až Němka nechá svého odpoledního kafíčka a svého večerního piva, až bude pěstovat pohyb, aby si udržela postavu, a až bude v manželství číst něco jiného než kuchařku, zjistí německá vláda, že má co dělat s novou a neznámou veličinou. Už teď se člověk všude po celém Německu setkává s neomylnými známkami faktu, že německé Frauen ustupují modernějším Damen.

Právem můžeme být zvědaví, co z toho vzejde. Vždyť německý národ je ještě mladý a pro svět je důležité, jak dospěje. Němci jsou lidé dobří a roztomilí, kteří by mohli vydatně napomáhat k tomu, aby svět byl lepší.

Mají, toť se ví, své chybičky. Ale sami nevědí, že je mají; jsou o sobě přesvědčeni, že jsou dokonalí, a to je od nich zpozdilost. V tom svém sebevědomí jdou dokonce tak daleko, že si myslí, že jsou lepší než Anglosasové; a to už je nepochopitelné; to už si snad jenom tak hrají.

“Mají sice své přednosti,” pravil George, “ale jejich tabák, to je celonárodní hřích. Já jdu spat.”

Vstali jsme, opřeli jsme se o nízké kamenné zábradlí a pozorovali jsme, jak po mírné, temné řece tancují světýlka.

“Když se to vezme kolem dokola, tak to byl moc příjemný čundr,” pravil Harris. “Docela se už těším domů, ale zároveň, jestli mi rozumíte, mě mrzí, že už je po všem.”

“Co je to vlastně ,čundr’?” zeptal se mne George. “Jak bys to vyložil?”

“Čundr,” vysvětloval jsem, “to je putování, ať už dlouhé nebo krátké, které nikdy nekončí. To jediné, čím se řídí, je nutnost vrátit se ve stanovený čas na místo, z kterého člověk vyšel. Někdy se jde živými ulicemi, někdy po polích nebo álejemi; někdy máme na tu vycházku několik hodin, ale někdy i několik dní. Ale ať už trvá dlouze nebo krátce, ať už vede tudy nebo jinudy, nikdy se nezbavíme myšlenky na ten sypající se písek. Na mnohé lidi cestou kývneme a na mnohé se usmějeme; s některými se zastavíme na chvilku řeči; a s několika nemnohými jdeme kousek společně. Moc věcí nás zaujme a často se cítíme dost unavení. Ale celkem vzato se příjemně bavíme a moc nás mrzí, když je po všem.”