Moje objevené “Ameriky”

Děláme plány - Radosti “táboření pod širým nebem” za krásných noci - Totéž za deštivých nocí - Kompromisní dohoda jaký udělal Montmorency první dojem - Obavy, že Montmorency je pro tento svět příliš dobrý, obavy později zapuzené jako bezpodstatné - Schůze se odročuje.
 

Vytáhli jsme mapy a začali dělat plány.

Rozhodli jsme se, že příští sobotu vyplujeme z Kingstonu. Harris a já tam odjedeme ráno, dopravíme člun do Chertsey a Jiří, který může opustit City až odpoledne (chodí denně spát do jedné banky od deseti do čtyř, kromě soboty, kdy ho probudí a vystrčí ven ve dvě), tam přijede za námi.

Máme “tábořit pod širým nebem”, nebo spát po hospodách?

Jiří a já jsme byli pro táboření pod širým nebem. Řekli jsme si, že v tom bude romantika a volnost, cosi, co připomíná zašlé časy. Zlatá vzpomínka na mrtvé slunce pomalu uhasíná v srdci studených, smutných mraků. Ptáci, ztichlí jako truchlící děti, přestali zpívat a jen naříkavý křik vodni slípky a drsný skřek sluky ruší posvátné ticho vodního lůžka, na němž umírající den vydává poslední vzdech.

Z šerých hájů na obou březích se plíží bezhlesým krokem šedé stíny - armáda nočních duchů - aby zahnala otálející zadní voj světla a nehlučně vstoupila neviditelnou nohou na rozvlněnou říční trávu a prošla vzdychajícím rákosím. Noc na temném trůnu rozprostírá černá křídla nad ztemnělým světem a mlčenlivě vládne ze svého přízračného paláce, osvětleného bledými hvězdami. Zamíříme se svým malým člunem do klidné zátoky, postavíme stan, připravíme prostou večeři a pojíme. Potom nacpeme a zapálíme dlouhé dýmky a lahodným polohlasem rozpředeme příjemný hovor. Když na chvíli zmlkneme, řeka, čeřící se kolem našeho člunu, bude vyprávět podivné staré zkazky a tajemství a bude zpívat píseň, kterou zpívá po tolik tisíciletí - a kterou bude zpívat ještě po mnohá tisíciletí, než její hlas zdrsní a zestárne. Píseň, o níž my, kteří jsme se naučili milovat měnivou tvář řeky a kteří jsme tak často spočinuli na jejich měkkých ňadrech, se domníváme, že jí rozumíme, i když slovy nedovedeme vypovědět příběh, jemuž jsme naslouchali.

Sedíme tu na jejím okraji, zatímco luna, která ji také miluje, sestupuje, aby ji políbila sesterským polibkem a aby ji pevně objala stříbrnými rameny. Díváme se na řeku, jak za stálého zpěvu a vzlykotu plyne vstříc svému vládci, moři - až se naše hlasy ztratí v tichu a dýmky vyhasnou - až my, obyčejní, všední mladí lidé, pocítíme, jak jsme podivně plni myšlenek, napolo smutných, napolo slastných, a už nestojíme o rozhovor, ani ho už nepotřebujeme. Potom se zasmějeme, vstaneme, vyklepeme popel z vyhaslých dýmek, řekneme “dobrou noc” a ukolébáni šploucháním vody a šuměním stromů usneme pod velkými, tichými hvězdami a budeme snít, že země je zase mladá - mladá a sladká, jako bývala, než staletí utrpení a starostí zbrázdila její krásnou tvář, než hříchy a pošetilosti jejich dětí daly zestarat jejímu milujícímu srdci, sladká, jako bývala v těch zašlých dnech, kdy jako mladá matka hýčkala nás, své děti, na svých ňadrech - dokud nás svody falešné civilizace nevylákaly z její milující náruče a dokud otravné posměšky vyumělkovanosti nás nenaučily stydět se za prostý život, který jsme kdysi vedli, a za prostý, důstojný domov, kde se lidstvo před tolika tisíciletími zrodilo.

Povídá Harris:

“Co když bude pršet?”

Harrise ničím neuchvátíte. Harris nemá smysl pro poezii, nemá prudké touhy po tom, co je nedosažitelné. Harris nikdy “nepláče, nevěda proč”. Naplní-li se Harrisovy oči slzami, můžete se vsadit, že Harris buď jedl syrovou cibuli, nebo si nalil na kotletu příliš mnoho worcesterské omáčky.

Kdybyste stáli s Harrisem v noci na břehu moře a řekli: “Poslouchej! Slyšíš? To zpívají mořské panny hluboko v rozvlněných vodách. Nebo jsou to smutné žalozpěvy duchů nad bledými mrtvolami, zachycenými v chaluhách?”

Harris by vás vzal za loket a řekl by:

“Tohle, staroušku, znám; nastydl ses. Půjdeš se mnou. Vím tady o jednom místě za rohem, kde dostaneš kapku nejlepší skotské whisky, jakou jsi kdy pil - a ta tě okamžitě postaví na nohy.” Harris vždycky ví o nějakém místě za rohem, kde dostanete něco skvělého k pití. Jsem přesvědčen, že kdybyste potkali Harrise v ráji (za předpokladu, že by se něco takového mohlo stát), okamžitě by vás přivítal slovy:

“To jsem rád, kamaráde, že jsi přišel. Objevil jsem hezoučké místečko hned za rohem, kde dostaneš opravdu prvotřídní nektar.” V tuto chvíli však, kdy jsme uvažovali o tábořeni pod širým nebem, byl jeho praktický názor na věc včasnou připomínkou. Táboření pod širým nebem za deštivého počasí není nic příjemného.

Je večer. Jste skrznaskrz promoklí, v člunu je na dobré dva couly vody a všechno je vlhké. Najdete na břehu místo, kde není tolik bláta jako jinde, přistanete, vytáhnete stan a dva z vás se pokoušejí ho postavit.

Je prosáklý vodou, je těžký, padá na vás, ovíjí se vám kolem hlavy a přivádí vás k šílenství. Přitom bez přestáni leje. Je dost těžké postavit stan za suchého počasí; když prší, je to práce herkulovská. Máte dojem, že váš kamarád, místo aby vám pomáhal, dělá si z vás legraci. Právě když svou stranu krásně upevníte, zatáhne z druhé strany a je po všem.

“No tak, co děláš?” vykřiknete.

“Co ty děláš?” odpoví, “nemůžeš dát pozor?”

“Přestaň tahat. Všechno jsi zkazil, hloupý osle!” křičíte. “Já ne!” křičí on. “Pusť to na své straně!” “Říkám, žes všechno zkazil,” řvete a rádi byste se na něho vrhli. Škubnete provazem a všechny koliky na jeho straně jsou venku. Slyšíte, jak brumlá: “Ach, ten zatracený idiot.” Následuje prudké trhnutí a vyletí vaše strana. Odložíte kladivo, obejdete stan, abyste mu pověděl, co si o celé té věci myslíte. Současně vykročí i on stejným směrem, aby vyložil svůj názor vám. A tak chodíte za sebou kolem dokola, nadáváte si, až se stan zhroutí, takže se můžete přes jeho zříceninu na sebe dívat. Oba jedním hlasem opovržlivě vykřiknete:

“Teď to máš! Co jsem ti říkal?”

Zatím by třetí muž, který vybíral vodu z člunu a nalil si ji přitom do rukávů a posledních deset minut si neustále sám pro sebe kleje, rád věděl, na co si to ke všem hromům hrajete a proč ten proklatý stan ještě nestojí.

Konečně ho jakžtakž postavíte a vynesete věci z člunu. Je beznadějné pokoušet se rozdělat oheň z dříví, proto zapálíte lihový vařič a sesednete se kolem něho.

Dešťová voda je hlavní složkou večeře. Chléb je ze dvou třetin dešťová voda, hovězí paštika je na vodu neobyčejně bohatá a džem, máslo, sůl a káva jsou jí všechny dohromady rozředěny na polévku. Po večeři zjistíte, že tabák je vlhký a že nemůžete kouřit. Naštěstí máte láhev něčeho, co požito v náležitém množství rozveseluje a opájí á co obnoví váš zájem na životě do té míry, že se odhodláte jít spat.

Zdá se vám, že se vám najednou posadil na prsa slon a že vybuchla sopka a uvrhla vás na mořské dno, přičemž slon klidně spí dál na vašich prsou. Probudíte se a napadne vás, že se opravdu stalo něco strašného. Nejdřív máte dojem, že nastal konec světa; potom si řeknete, že to není možné a že to jsou zloději a vrahové nebo že hoří, a toto mínění vyjádříte obvyklým způsobem. Pomoc však nepřichází a vy jenom cítíte, jak do vás kope tisíc lidí a že vás někdo rdousi.

Zdá se, že i někdo jiný je v nesnázích. Slyšíte, jak jeho přidušené výkřiky vycházejí zpod vašeho lůžka. Rozhodnete se, že děj se co děj neprodáte svůj život lacino, začnete zběsile zápasit, mlátíte rukama i nohama napravo nalevo a z plna hrdla přitom řvete. Konečně něco povolí a octnete se hlavou na svěžím vzduchu. Na dvě stopy od sebe vidíte napolo oblečeného chlapa, který se vás chystá zabit, připravujete se servat se s ním na život a na smrt a vtom vás napadne, že je to Jim.

“Ach, to Jsi ty?” zeptá se, poněvadž vás také poznal. “Ano,” odpovíte a mnete si oči. “Co se děje?”

“Myslím, že se ten zatracený stan zhroutil,” prohodí. “Kde je Bill?”

Oba pozvednete hlas, křičíte: “Bille”, a půda pod vámi se vzdouvá a houpe a zastřený hlas, který jste už kdysi slyšeli, odpovídá zpod zřícenin:

“Nemohli byste mi slézt s hlavy?”

A Bill se s námahou vyprostí. Podobá se zablácené, pošlapané trosce a je ve zbytečně útočné náladě, zřejmě pod dojmem, že jste to všechno udělali naschvál.

Ráno jste všichni tři zamlklí, neboť jste v noci dostali silnou rýmu; máte chuť se hádat a během celé snídaně jeden druhého proklínáte chraptivým šepotem.

Rozhodli jsme se tedy, že venku budeme spát jenom za krásných nocí. Bude-li pršet nebo když se nám zachce změny, půjdeme do hotelu, do hostince nebo do krčmy jako pořádní lidé.

Montmorency přivítal tento kompromis s nadšením. Neholduje romantické samotě. Dejte mu něco hlučného, a je-li to trošičku sprosté, má z toho tím větší zábavu. Když se na Montmorencyho díváte, máte dojem, že je to anděl, jenž z důvodu, který zůstává lidskému rodu utajen, byl seslán na zem v podobě malého foxteriéra. Montmorency se tváři, jako by chtěl říci: Ach, jak je ten svět zkažený a jak bych si přál vykonat něco, co by jej učinilo lepším a ušlechtilejším! Je známo, že tento jeho výraz často vehnal slzy do oči zbožných starých dam a pánů.

Když ke mně přišel, aby žil na mé útraty, myslel jsem si zpočátku, že se mi nepodaří nadlouho ho zadržet. Často jsem si sedl, zahleděl se na něho, jak sedí v pelíšku a dívá se na mne, a myslel jsem si: “Ach, ten pes nebude dlouho žít. Vznese se na voze k jasnému nebi, ano, to se s ním stane.”

Ale když jsem zaplatil asi za tucet slepic, které zakousl, když jsem ho vytáhl za kůži rafajícího a zmítajícího se, ze sto čtrnácti pouličních rvaček, když mi jakási rozlícená žena přinesla ukázat mrtvou kočku a nazvala mě vrahem, když jsem byl vyzván sousedem, abych nenechal volně pobíhat zuřivého psa, protože ho ten pes nechtěl pustit z jeho vlastní kůlny, odkud se bál po celé dvě hodiny za studené noci vystrčit třeba jen nos, a když jsem se dověděl, že zahradník, kterého jsem neznal, vyhrál třicet šilinků, které na něho vsadil jako na nejlepšího krysaře, začal jsem si myslet, že snad přece jen bude ponechán na tomto světě o trochu déle.

Potloukat se kolem stáje, shromáždit tlupu nejsprostších psů, jaké lze v městě nalézt, a vést je kolem brlohů do boje proti jiným sprostým psům, to je Montmorencyho představa “života”. A tak, jak jsem už podotkl, přivítal návrh přenocovat v hostincích, krčmách a hotelech s nadšeným souhlasem.

Když jsme takto rozřešili otázku přenocování ke spokojenosti všech nás čtyř, zbývalo projednat jedinou věc, totiž co si vezmeme s sebou. Začali jsme se o to hádat, ale Harris řekl, že pro dnešní noc má už toho řečněni dost a navrhl, abychom šli ven a trochu se pobavili. Našel prý za rohem místo, kde se dostane kapka irské whisky, kterou opravdu stojí za to vypít.

Jiří řekl, že má žízeň (nepamatuji se, že by ji někdy neměl) a poněvadž byl přesvědčen, že trochu horké whisky s kolečkem citrónu udělá všem dobře, debata byla za obecného souhlasu odložena na zítřejší večer. A společnost si nasadila klobouky a vyšla z domu.