Moje objevené “Ameriky”

 

Co budeme jíst - Námitky proti atmosféře způsobené petrolejem - Výhody sýra jako spolucestujícího - Vdaná žena opustí domov - Další opatření pro případ, že se převrhneme - Balím - Darebáctví kartáčků na zuby - Jiří a Harris balí - Hrozné chování Montmorencyho - Jdeme spat.
 

Potom jsme projednávali problém stravování. Jiří povídá: “Začneme snídaní.” (Jiří je velice praktický). “Tedy k snídani budeme potřebovat pánev -” Harris podotkl, že je nestravitelná; my jsme ho však jenom napomenuli, aby nebyl osel, a Jiří pokračoval: ” konvici na čaj, kotlík a lihový vařič.”

“Rozhodně ne petrolejový; ` dodal Jiří a významně se na nás podíval. Harris i já jsme souhlasili.

Jednou jsme vzali s sebou petrolejový vařič, ale to už jaktěživi neuděláme. Bylo to, jako bychom ten týden bydleli v obchodě s petrolejem. Tekl. Nikdy jsem neviděl nic hroznějšího, než když teče petrolej. Vařič jsme měli ve špičce člunu a odtud tekl petrolej ke kormidlu, prosákl celý člun a všechno, co mu stálo v cestě, přetekl do řeky, zamořil okolí a zkazil vzduch. Někdy vanul západní petrolejový vítr, jindy zas východní petrolejový vítr, chvílemi foukal severní petrolejový vítr nebo taky jižní petrolejový vítr. Ať však přicházel z arktických sněhů anebo vznikl na písčitých pláních pouště, přicházel k nám vždy stejně prosycený vůni petroleje.

A ten petrolej tekl a úplně pokazil západ slunce a měsíční paprsky rozhodně páchly petrolejem.

V Marlow jsme se mu pokusili utéci. Člun jsme nechali u mostu a šli jsme městem pěšky, abychom petroleji unikli, ale šel za námi.

Celé město bylo plné petroleje. Prošli jsme hřbitovem. Zdálo se, že lidé jsou tam pochováni v petroleji. hlavní třída páchla petrolejem. Nechápali jsme, jak tam lidé mohou žít. Kráčeli jsme míle a míle směrem k Birminghamu, ale nebylo to nic platné, celá krajina byla napušťěna petrolejem.

Po tomto výletu jsme se sešli o půlnoci na opuštěném poli pod omšelým dubem a zakleli jsme se strašlivou přísahou (po celý týden jsme tu věc proklínali obyčejným, měšťáckým způsobem, ale tohle byl slavnostní úkon) - strašlivou přísahou, že už nikdy nevezmeme na žádnou loď petrolej.

Proto jsme se tentokrát rozhodli pro líh. I s tím je to dost špatné. Jíte lihovou paštiku a lihové pečivo. Ale Iíh na pálení, vstřebaný tělesnou soustavou ve větším množství, je zdravější než petrolej. Jako další pokrm k snídani navrhl Jiří vejce se slaninou, jež lze snadno připravit, studené maso, čaj, chléb s máslem a džem. K obědu, pravil, mohli bychom mít sušenky, studené maso, chléb s máslem a džem - nikoli však sýr. Sýr, stejně jako petrolej, se příliš roztahuje. Chce celý člun pro sebe. Pronikne z obalu a všechno jim načichne. Nemůžete říci, zda jíte jablkový koláč nebo párek nebo jahody se smetanou. Jako byste pořád jedli sýr. Sýr má příliš mnoho vůně.

Vzpomínám si, jak jeden můj přítel koupil v Liverpoolu dva sýry. Byly to nádherné sýry, uleželé a měkké. Jejich zápach měl sílu dvou set koní, táhl se zaručeně do vzdálenosti tří mil a byl schopen porazit člověka na dvě stě yardů. Byl jsem tehdy v Liverpoolu a přítel se mě zeptal, jestli bych ty sýry nevzal do Londýna, poněvadž on se vrátí až asi za den nebo za dva a sýry už není možno dlouho schovávat.

“Ale s radostí, milý příteli,” odpověděl jsem, “s radostí.”

Došel jsem si pro sýry a odvezl je v drožce. Byla to stará rachota, tažená chromým, dýchavičným náměsíčníkem, o kterém se jeho majitel během rozmluvy zmiňoval ve chvílích nadšení jako o koni. Položil jsem sýry na střechu a vyrazili jsme klopýtavým krokem rychlostí, která by mohla být ke cti i nejrychlejšímu parnímu válci, jaký kdy byl vyroben, a všechno fungovalo vesele jako umíráček, dokud jsme nezahnuli za roh. Tam vítr zanesl zápach sýrů přímo na našeho oře. To ho probudilo, zděšeně zařehtal a vyrazil rychlosti tří mil za hodinu. Vítr stále foukal na něho, a než jsme dojeli na konec ulice, řítil se rychlostí skoro čtyř mil za hodinu, nechávaje lidi tělesně vadné a tlusté staré dámy v nedozírnu.

Na nádraží ho museli držet kromě kočího dva nosiči, a jsem přesvědčen, že by ho byli neudrželi, kdyby jeden z nich nebyl tak duchapřítomný, že mu zakryl nos kapesníkem a zapálil kus balicího papíru.

Koupil jsem si lístek a kráčel pyšně se sýry na nástupiště. Lidé se přede mnou uctivě rozestupovali. Vlak byl přeplněn a já musel nastoupit do oddělení, kde už bylo sedm cestujících. Jakýsi nevrlý starý pán měl nějaké námitky, já jsem však přesto vstoupil. Sýry jsem položil nahoru do sítě, s vlídným úsměvem jsem se vmáčkl mezi cestující a poznamenal, že je dnes horko. Za chvíli se starý pán začal vrtět.

“Je tu velmi dusno,” řekl.

“Přímo k udušení,” pravil muž vedle něho.

Potom oba začali čichat a při třetím čichnutí je to udeřilo přímo do prsou. Beze slova vstali a vyšli ven. Potom vstala tlustá dáma, řekla, že je hanba vyštvat takovým způsobem slušnou vdanou ženu, sebrala zavazadla a osm balíčků a odešla. Zbylí čtyři cestující chvíli seděli, až jeden zasmušilý muž v rohu, který podle obleku a celkového vzhledu měl cosi společného s pohřebním ústavem, pravil, že mu to připomíná mrtvé nemluvně. Nato se ostatní tři cestující hleděli dostat všichni najednou ze dveří a přitom se vzájemně zranili.

Usmál jsem se na černého pána a poznamenal jsem, že teď budeme mít celé oddělení pro sebe. Také on se přívětivě usmál a podotkl, že někteří lidé se dovedou pro maličkost rozčílit. Ale sotva jsme vyjeli, i on začal jevit podivnou stísněnost, a tak když jsme dojeli do Crewe, pozval jsem ho na skleničku. Souhlasil. Protlačili jsme se do bufetu, kde jsme čtvrt hodiny křičeli, dupali a mávali deštníky, až konečně přišla mladá dáma a zeptala se, jestli si něco nepřejeme.

“Co si dáte?” obrátil jsem se na svého přítele.

“Za půl koruny koňak, ale nekřtěný prosím, slečno,” odpověděl. Když ho vypil, klidně odešel a nastoupil do jiného vozu, což mi připadalo velice neslušné.

Z Crewe jsem měl oddělení sám pro sebe, ačkoliv vlak byl přecpán. Na každé stanici, kde jsme zastavili, lidé, když viděli prázdný vůz, vrhli se k němu. “Sem, Marie, pojď sem, tady je spousta místa.” “Dobře, Tome, jdem tam,” křičeli. Utíkali po nástupišti s těžkými zavazadly a strkali se u dveří, každý chtěl být už vevnitř. První otevřel dveře, vystoupil po schůdkách a zhroutil se do náruče muže, který stál za ním. Ostatní přišli, začichali, seskočili a natlačili se do jiných vozů nebo si doplatili na první třídu.

Z eustonského nádraží jsem odnesl sýry do domu svého přítele. Když jeho žena vstoupila do pokoje, chvíli čichala a potom řekla: “Co je to? Řekněte mi všechno, ať je to zpráva sebehorší.” Odpověděl jsem:

“jsou to sýry. Tom je koupil v Liverpoolu a požádal mě, abych je vzal s sebou.”

A dodal jsem, že doufám, že pochopí, že s tím nemám nic společného, a ona pravila, že je o tom přesvědčena, ale až se Tom vrátí, že si s ním promluví.

Můj přítel se zdržel v Liverpoolu déle, než předpokládal, a když se ani třetího dne nevrátil, jeho žena mě navštívila. Povídá:

“Co říkal Tom o těch sýrech?”

Odpověděl jsem, že nařídil, aby byly uloženy na vlhkém místě a aby na ně nikdo nesahal.

Řekla: “Není pravděpodobné, že by na ně někdo sahal. Přičichl k ním?”

Odpověděl jsem, že myslím, že ano, a dodal jsem, že jak se zdá, mu na nich velice záleží.

“Myslíte, že by se zlobil, kdybych dala někomu zlatku, aby je někam odnesl a zakopal?” zeptala se.

Odpověděl jsem, že by se patrně už nikdy neusmál. To ji polekalo. Povídá:

“Nechtěl byste mu je schovat vy? Dovolte, abych vám je poslala.” “Madam,” pravil jsem, “já osobně mám rád vůni sýrů a na cestu, kterou jsem s nimi onehdy podnikl z Liverpoolu, budu vždycky vzpomínat jako na šťastné zakončení příjemné dovolené. Ale na tomto světě musíme brát ohled na jiné. Žena, pod jejiž střechou mám čest přebývat, je vdova, a pokud vím, snad i sirotek. Má silný, možno říci výmluvný odpor proti tomu, aby ji někdo, jak ‘ona říká, ,ničil’. Instinktivně cítím, že přítomnost sýrů vašeho manžela v jejím domě by ji ,ničila`, a o mně nikdo nesmí říci, že ničím vdovu a sirotka.”

“Dobře tedy,” odvětila žena mého přítele vstávajíc, “nemohu udělat nic jiného než vzít děti a odstěhovat se do hotelu, kde zůstanu, dokud se ty sýry nesnědí. Odmítám žít s nimi nadále pod jednou střechou.

Udělala, jak řekla, a domácnost svěřila péči posluhovačky, která na otázku, jestli snese zápach sýrů, odpověděla: “Jaký zápach?”, a když byla přivedena do blízkosti sýrů a vyzvána, aby si důkladně přičichla, prohlásila, že citl slabou vůni melounů. Z toho bylo zřejmé, že ovzduší panující v bytě této ženě málo ublíží, a proto ji tam nechali.

Hotelový účet činil patnáct guineí a můj přítel, když všechno spočítal, shledal, že ho libra sýra přišla na osm a půl šilinku. Řekl, že si nesmírně rád sní kousek sýra, ale že na to nemá dost peněz, a proto rozhodl, že se sýrů zbaví. Hodil je do průplavu, ale musel je zase vylovit, protože lodnici si stěžovali. Prý se jim dělá mdlo. Potom je jedné temné noci odnesl do umrlčí komory. Našel je však ohledač mrtvol a strašně řádil.

Řekl, že křísení mrtvol je úklad, který ho má připravit o živobytí.

Můj přítel se jich konečně zbavil tak, že je odvezl do jednoho přímořského města a zakopal je na pobřeží. Toto místo se pak stalo proslulým. Návštěvníci říkali, že si ještě nikdy nevšimli, jak je tam silný vzduch, a lidé slabí na prsa a souchotináři se tam hrnuli ještě po mnoho let.

Ačkoliv jím rád sýr, uznal jsem, že Jiří má pravdu, když odmítá vzít jej s sebou.

“Svačit nebudeme,” řekl Jiří (Harris přitom protáhl obličej), “ale zato si dáme v sedm hodin vydatné chlapské jídlo. Bude to oběd, svačina a večeře současně.”

Harris dostal lepší náladu. Navrhoval masité paštiky; koláče s ovocem, studené maso, rajská jablíčka, ovoce a zeleninu. K pití jsme měli s sebou vzít jakýsi báječný hustý lektvar, Harrisův vynález, který smícháte s vodou a říkáte tomu limonáda, hodně čaje a láhev whisky pro případ, že bychom se převrhli, jak řekl Jiří.

Zdálo se mi, že Jiří se příliš obírá myšlenkou, že bychom se mohli převrhnout. Podle mého názoru to nebyl pravý postoj, jaký bylo třeba před naši cestou k věcem zaujmout.

Ale byl jsem rád, že s sebou bereme whisky.

Pivo a víno s sebou nevezmeme. Na řeku se nehodí. Dělají člověka ospalým a těžkopádným. Jedna sklenice večer, když se vydáte na zdravotní procházku městem a díváte se po děvčatech, je dobrá, ale nepijte, když vám slunce praží na hlavu a vy musíte těžce pracovat.

Sestavovali jsme seznam věci, které vezmeme s sebou, a než jsme se večer rozešli, byl pěkně dlouhý. Příštího dne, to jest v pátek, jsme to všechno snesli a večer jsme se sešli, abychom balili. Na šaty jsme měli velký cestovní vak a na potraviny a na nádobí dva koše. Stůl jsme přistrčili k oknu, všechno jsme nakupili na hromadu doprostřed pokoje, usedli jsme kolem a dívali se na to. Řekl jsem, že budu balit.

Jsem pyšný na to, jak umím balit. Balení je jednou z mnoha věci, v nichž se vyznám líp než kterákoliv žijící osoba. (Někdy mě samého překvapuje, jak mnoho těch věcí je.) Tuto skutečnost jsem vyložil Jiřímu a Harrisovi a řekl jsem jim, že bude nejlíp, když to nechají na mně. Přijali tento návrh s ochotou, která měla v sobě cosi neslušného. Jíří si zapálil dýmku a rozvalil se v lenošce a Harris dal nohy na stůl a zapálil si doutník.

Tak jsem si to ovšem nepředstavoval. Myslel jsem, že budu práci řídit; že Jiří a Harris si pod mým vedením budou počínat neobratně, že je každou chvíli odstrčím řka: “Ach ty -!” “Počkej, já to udělám.” “Takhle se to dělá, je to přece docela jednoduché!” - že je vlastně budu, abych tak řekl, učit. Že se zachovali tímto způsobem, to mě rozčílilo. Nic mě nerozčílí víc, než když vidím jiné lidi, jak sedí a nic nedělají, zatímco já pracuji.

Bydlel jsem kdysi s mužem, který mě takovýmto chováním přiváděl k šílenství. Když jsem něco dělal, povaloval se na pohovce a celé hodiny sledoval očima každé mé hnuti. Říkal, že mu opravdu dělá dobře pozorovat, jak se činím. Prý to v něm budí pocit, že život není jenom marný sen, který člověk prolelkuje a prozívá, ale ušlechtilý úkol, plný povinnosti a tvrdé práce. Často prý se diví, jak mohl existovat, předtím než poznal mne, protože ještě nikdy neměl příležitost pozorovat někoho, jak pracuje.

Takový já tedy nejsem. Nemohu klidně sedět a dívat se, jak se jiný člověk dře a lopotí. Okamžitě se mi chce vstát a dohlížet, chodit kolem s rukama v kapsách a radit mu, jak na to. Já už mám takovou energickou povahu. Nemohu za to.

Přesto jsem však nic neřekl a začal balit. Ukázalo se, že je to delší práce, než jsem si představoval. Konečně jsem však vak naplnil, sedl jsem si naň a utáhl řemínky.

“Boty tam nedáš?” zeptal se Harris.

Rozhlédl jsem se a zjistil, že jsem na boty zapomněl. Takový je Harris. Nemohl mě upozornit dřív, až teprve když jsem vak zavřel a utáhl řemínky, samozřejmě. A Jiří se smál - tím svým rozčilujícím, nesmyslným, hloupým smíchem, při němž se mu div neroztrhly čelisti, smíchem, který mě vždycky rozzuří.

Otevřel jsem vak a vložil do něho boty, a právě když jsem ho chtěl zavřít, napadla mě strašná myšlenka. Dal jsem si tam kartáček na zuby? Nechápu, čím to je, ale já nikdy nevím, jestli jsem zabalil kartáček na zuby.

Můj kartáček na zuby je věc, která mě na cestách straší a která mění můj život v utrpení. V noci se mi zdává, že jsem ho nezabalil, probouzím se pokryt studeným potem, vyskočím z postele a hledám kartáček. A ráno ho zabalim, dřív než si vyčistím zuby, musím znovu rozbalit a vytáhnout ho a je to vždycky to poslední, co z vaku vytáhnu. Potom znovu balím a zapomenu ho a v poslední chvíli se musím pro něj vrátit nahoru a nést ho na nádraží zabalený v kapesníku.

Musel jsem ovšem všechno vytáhnout, a kartáček jsem samozřejmě nenašel. Všechny věci jsem přeházel a přivedl do stavu, v jakém patrně byly před stvořením světa, kdy panoval chaos. Kartáček Jiřího a Harrisův jsem ovšem našel osmnáctkrát, ale svůj jsem najít nemohl. Skládal jsem do vaku jednu věc po druhé, každou jsem nadzvedl a vytřepal. Našel jsem ho v botě. Musel jsem balit znova. Když jsem byl hotov, Jiří se zeptal, je-li tam mýdlo. Odpověděl Jsem, že mi houby záleží, jestli tam mýdlo je nebo není, zacvakl jsem vak a utáhl řemínky a zjistil, že jsem si také zabalil pytlík s tabákem, a tak jsem musel vak znova otevřít. Když jsem ho konečně zavřel, bylo 10 hodin 5 minut, a ještě bylo třeba zabalit koše. Harris pravil, že se musíme vydat na cestu za necelých dvanáct hodin, a že proto bude nejlíp, když to dodělá on s Jiřím. Souhlasil jsem, sedl jsem si a ti dva se do toho dali.

Začali s lehkomyslnou veselosti - měli zřejmě v úmyslu ukázat mi, jak se to dělá. Mlčel jsem. Jen jsem čekal. Až Jiří skončí na šibenici, Harris bude nejhorším baličem na tomto světě. Díval jsem se na hromady talířů a šálků, kotlíků, lahví, sklenic se zavařeninou, paštik, vařičů, pečiva, rajských jablíček atd. a cítil jsem, že se blíží vzrušující chvíle.

Opravdu. Začali tím, že rozbili šálek. To bylo první, co udělali. Udělali to proto, aby dokázali, co dovedou, a aby na sebe upozornili.

Potom Harris postavil sklenici s jahodovým džemem na rajská jablíčka, rozmačkal je a museli je z koše vybírat čajovou lžičkou. Pak přišla řada na Jiřího. Šlápl na máslo. Nic jsem neříkal, jen jsem šel blíž, sedl si na kraj stolu a pozoroval je. To je dopálilo víc, než kdybych byl udělal nějakou poznámku. Cítil jsem to. Znervózňovalo a rozčilovalo je to, šlapali po věcech, kladli věci na sebe, a když je potřebovali, nemohli je najít. Paštiky dali na dno, na ně položili těžké věci a paštiky rozmačkali.

Všechno posypali solí - a co prováděli s máslem! V celém svém životě jsem neviděl dva lidi tak zacházet s kusem másla za šilink a dvě pence, jak to dělali oni. Když si je Jiří seškrábal s pantofle, snažili se nacpat je do kotlíku. Nechtělo tam vlézt, a co se tam dostalo, zase nechtělo ven. Konečně máslo vyškrábali, položili na židli, Harris si na ně sedl, máslo se na něho přilepilo a začali je hledat po celém pokoji.

“Přísahal bych, že jsem je položil na židli,” řekl Jiří upřeně pohlížeje na prázdné sedadlo.

“Já sám jsem tě viděl, ani minuta to není,” potvrzoval Harris.

Potom začali chodit po pokoji kolem dokola a hledali máslo. Když se uprostřed pokoje setkali, zadívali se jeden na druhého. “Nejpodivnější věc, o jaké jsem kdy slyšel,” řekl Jiří.

“Úplná záhada,” pravil Harris.

Potom se Jiří dostal za Harrise a uviděl máslo. “Vždyť je celou tu dobu tady,” zvolal uraženě. ;,Kde?” vykřikl Harris a otočil se.

“Nemůžeš zůstat stát?” zařval Jiří a vrhl se na Harrise. Seškrábali máslo a dali je do čajové konvice.

Montmorency se ovšem pletl do všeho. Životní ctižádostí Montmorencyho je překážet a dát se za to proklínat. Může-li se vetřít někam, kde je obzvlášť nežádoucí, podaří-li se mu tak otravovat, že lidé začnou šílet a házejí mu na hlavu, co jim přijde do ruky, pak ví, že nepromarnil den.

Schválně nechat někoho o sebe zakopnout a pak si dát celou hodinu bez přestání nadávat, to je jeho nejvyšší snaha a cíl, a podaří-li se mu ho dosáhnout, je nesnesitelně domýšlivý.

Přišel a usedl na věci, které se právě měly balit, a trpěl utkvělou představou, že kdykoliv Harris a Jiří po něčem vztáhnou ruku, hledají jeho studený, vlhký nos. Strčil nohu do džemu, nedal pokoj čajovým lžičkám, předstíral, že citróny jsou krysy, skočil do koše a zakousl tři, než ho Harris praštil pánví.

Harris tvrdil, že jsem Montmorencyho povzbuzoval. Nepovzbuzoval jsem ho. Pes jako Montmorency nepotřebuje povzbuzení. Je to přirozený, prvotní hřích, který je mu urozen a který ho nutí dělat takové věci.

S balením jsme byli hotovi ve 12 hodin 50 minut. Harris si sedl na velký koš a řekl, že doufá, že se nic nerozbilo. Jiří mu odpověděl, že jestli se něco rozbilo, je to už rozbité, a tato úvaha Harrise zřejmě uklidnila. Dále řekl, že je ospalý. Všichni jsme byli ospalí. Té noci měl Harris spát u nás, a tak jsme všichni šli nahoru.

Házeli jsme mincí, kde má kdo spát. Harris měl spát se mnou. Povídá:

“Spíš raději na kraji nebo u zdi, Jerome?” Odpověděl jsem, že nejraději spím v posteli. Na to Harris, to že je staré.

Jiří se zeptal:

“V kolik hodin vás mám vzbudit, mládenci?” Harris odpověděl:

“V sedm.”

Řekl jsem:

“Ne - v šest,” protože jsem chtěl napsat několik dopisů. Trochu jsme se o to s Harrisem pohádali, ale nakonec jsme spor urovnali tím, že jsme se dohodli na půl sedmé.

“Vzbuď nás v půl sedmé, Jiří,” řekli jsme.

Jiří neodpověděl. A když jsme pátrali proč neodpověděl, zjistili jsme, že už chvíli spí. Postavili jsme tedy umývadlo tak, aby do něho šlápl, až bude ráno vstávat, a také my jsme šli spat.