Moje objevené “Ameriky”

S nebožtíkem Mestekem seděl jsem na lavičce v parku na Karlově náměstí.

Mestek, majitel blešího cirkusu, byl v náladě velmi stísněné, poněvadž dospěl k tomu názoru, že se blechy nedají více drezírovat. Nedávno stihla totiž jeho bleší cirkus katastrofa. Nějaký opilý pán, veden utkvělou představou, že je to podvod, vnikl do boudy, a aniž by se přesvědčil, rozsekal holí krabici s cirkem. Cvičené blechy ocitly se na svobodě, zbaveny tahání malých, mikroskopických papírových vozíčků. Zničeno bylo i kukátko se zvětšující čočkou. Na dně krabice zůstala rozplácnutá mrtvola blešího samce, prvotřídního umělce, který byl duší cirkusu. Mestek říkal mu něžně “Františku”. Mrtvola umělce byla ztotožněna pod zvětšovacím sklem a poznána dle toho, že mu scházela jedna noha, což ostatně patří k tajemstvím cirkusu. Takovým umělcům se trhají nohy, aby příliš neskákali a nerušili ladný průvod v bleším cirkusu.

U mrtvoly umělce zůstala jedině jedna blecha s přeraženýma nohama a převrhnutým vozíčkem, do kterého byla zapřažena.

“Myslel jsem,” povzdechl Mestek, “že ji vyléčím, ale nevedlo to k ničemu. Pepina chřadla. Tak jsem ji nakonec zamáčkl.”

Mestek mluvil chvíli o lásce Pepiny a Františka, jak provázel vždy blešáka, když tancoval, obdiv malé blechy.

“Nikdy v životě,” řekl Mestek, “neshledám se více s tak inteligentními tvory. Dnešní pokolení blech je degenerováno. Blechy zblbly. Staly se nechápavými. Může též být, že se u nás objevila nová rasa bleší. Koupil jsem nedávno od sluhy v staroměstské útulně plnou lahvičku blech, ale ani jedna se nehodila. Měl jsem blechy z policejního ředitelství, z několika sirotčinců, blechy z penzionátu Šťastný domov, z penzionátu Elišky Krásnohorské, blechy z polepšovny, z několika kasáren, blechy ze zastaváren, blechy z několika hotelů, z Karolina i Klementina, blechy z Vyšší dívčí školy a Výrobního spolku, z Emauzského kláštera, a všechny ty blechy byly neschopnými tvory. Našel jsem, pravda, dvě tři, které by bylo možno nazvat nadanými. Byly však lajdačky. Nelákala je kariéra. Utekly, nedbajíce, že je čeká jasná a velká sláva. Nové mladší pokolení blech nikdy se nevykáže ani Františkem, ani Pepinou. Hodnotu jejich nelze vysloviti krátkými slovy - zde platí jen ctíti a obdivovati … ”

Upadli jsme opět do melancholie a před naším zrakem vynořila se triumfální cesta s bleším cirkusem po Čechách, po Moravě, s krátkým zájezdem do Uher, odkud nás vyvedli maďarští četníci na hranice, spatřujíce v bleším cirkuse skrytou panslavistickou propagandu.

Na některých místech na Moravě házelo nám duchovenstvo klacky pod nohy.

Řekl mně to farář v Helštýně, když jsem ho šel zvát na představení našeho blešího cirkusu: “Nemohl bych svým věřícím doporučiti váš podnik, který vám nemůže přinésti božího požehnání, neboť drezírovat blechy příčí se lidské přirozenosti. V klášteřích středověku, jak píše opat Anselmus, blechy, štípajíce v noci mnichy a nedávajíce jim usnouti, upozorňovaly je, aby nespali a dnem i nocí Boha chválili.”

“Vy tedy považujete blechy za posvátná zvířata?” řekl jsem, “pak vás mohu ubezpečit, že v našem cirkusu máme potomky těch blech, které štípaly Jezulátko v betlémském chlévě.”

Tenkrát jsem se s ním popral, zboxoval jsem ho, ale nakonec musili jsme s bleším cirkusem odejít do hor, poněvadž farář poštval proti nám celý kraj až po Valašsko.

Chvíli tichých vzpomínek vyrušil Mestek:

“Je-li člověk trpělivý a podnikavý, musí zvítězit nad lidskou hloupostí. Je třeba jen umět všechno chytře vzít v ruce. Nezáleží na tom, jestli člověk namaluje kachnu, ale na tom záleží, přesvědčit lidi, kteří se jdou na to podívat, že to není kachna, ale jaguár. Nezdařil-li se jeden podnik, musí se zdařit druhý, třetí.”

“Lidi jsou volové,” pokračoval ve své filosofii, “čím větší pitomost nebo hloupost, tím více lidí sáhne do kapsy, aby se také mohli na to podívat. Jest třeba nových překvapení pro lidi. Jak o tom soudíte ?”

“Myslím,” řekl jsem, “že je velice málo samostatných lidí v úsudku. Kdo má svůj určitý vlastní náhled, nejde se obyčejně tam podívat. Naše podniky plnilo obecenstvo, které věřilo, že uvidí všechno, co jsme jim nabízeli uvidět. Pamatujete se na našeho netopýra, kterého jsme chytli na Bohdalci a kterého jsme vydávali za létající ještěrku z Austrálie? A každý nám dal ten šesták, aby to viděl. Nebo pamatujete se, že se lidé rvali před naši boudou o lístky, aby uviděli mládě hroznýše, které zardousilo anglického místokrále v Indii? A byla to docela mladá užovka. A pamatujete se, co bylo lidí, když nám Pepíček Vaněk z Košíř dělal orangutana z ostrova Bornea?”

“To byl syčák,” poznamenal Mestek, “jak bych se nepamatoval. Před tím posledním představením chtěl na nás dvacet korun, že nebude za patnáct korun ku stravě dělat orangutana. A vydělal si, chlap, přece pěkné peníze s ovocem, s cukrovím, které mu lidi házeli do klece. Schovával si to vždy do rohu a pak to, když jsme večer boudu zavřeli, šel prodávat té hokynářce naproti. Proto jsem mu nechtěl přidat. On se dopálil a uprostřed představeni počal jako orangutan zpívat ‘Na radlické silnici’. To byla panika! Tenkrát nás vypověděli z Tábora. Lepší se nám to povedlo s mumii anglického krále Richarda III., a byla to přece jen stočená skopová kůže. Na tu nám přišli až za půl roku. Vy jste nad tou skopovou kůži báječně řečnil: ‘Zde vidíte představitele z největších a nejhroznějších zrůd, jaké kdy královské trůny nosily. Tento král padouch, jehož zrůdnost tělesná učinila obludou a příšerou, brodící se v krvi přečetných zločinů, a který překvapoval samotného Shakespeara svou úskočnou krvelačností, tento královský netvor jest vysušen a dovolujeme si ctěnému obecenstvu ukázati ve způsobě mumie, konzervy … ‘”

“Pak nám Richarda III.,” řekl jsem, “jeden okresní hejtman zkonfiskoval. ”

“Je ale z toho vidět,” rozumoval dále Mestek, “že je na světě všechno možné. Já bych se chtěl vsadit, že více než polovina obyvatelstva na zeměkouli je živa podvody všemožného druhu. Záleží teď jenom na tom, vymyslit si něco nového, co bychom ukazovali obecenstvu. Uchystat mu malé překvapeni. Zbláznit ho do toho, aby každý jednotlivec nám dělal sám reklamu. Ukazovat mu něco.”

“Počkejte s tím ‘ukazovat mu něco’,” řekl jsem, kresle vpisku holi, “k čemu to ‘něco’? Jděme dál. Rozumíte mně. Nic obecenstvu neukazovat.”

“Alespoň nějaký kamínek,” prosebně ozval se Mestek, “vždycky jsem něco ukazoval.”

“Ani kamínek,” řekl jsem rozhodným hlasem, “to je pitomost. Stará škola. Povídám vám, že obecenstvu nebudeme vůbec nic ukazovat. A to je právě to překvapeni. Říkáte: ‘Alespoň kamínek,’ jako se to dělávalo. Řeklo se: ‘Tento kámen pochází z Marsu.’ Obecenstvo odcházelo s dojmem, že něco vidělo, a nebylo překvapeno. Když však neuvidí vůbec nic, tu bude překvapeno úplně. Podívejte se.”

Kreslil jsem holi v písku: “Naše bouda bude kulatá, prostorná. Bez oken, bez otvoru ve střeše. Musí tam být úplná tma. Jsou dva vchody, které jsou zakryty portiérou. Jeden vpředu, kudy obecenstvo vchází, a druhý slouží za východ. Ten je vzádu. Ohromné nadpisy: ‘Největši překvapeni na světě! V životě nezapomenutelné překvapeni! Vstup jedině pro dospělé muže! Dámy a děti nemají přístupu! Vojsko platí polovic!’ Obecenstvo se pouští po jednom v krátkých přestávkách. Já jsem venku a vyvolávám, dělám pokladníka. Vy jste uvnitř boudy ve tmě, a jakmile někdo se objeví, chytíte ho za kalhoty a za límec a vyhodíte zadním vchodem beze slova. Malé, přístupné vstupné, a uvidíte, že žádný toho nebude litovat. Ručím vám za to, že lidi přejí jeden druhému všechno špatné, a ještě budou dělat reklamu a pobízet ty druhé, aby se šli také podívat na to ‘obrovské překvapeni’, že je to báječná věc. Náš podnik bude zbudován na psychologickém podkladě.”

Mestek se chvíli kolísal, nikoliv snad nad principem nového zábavného podniku, ale nad tím, že chtěl jej zdokonalit.

“Nebylo by dobré,” řekl po chvilce úvahy, “natříti přitom každého rákoskou přes záda? To by bylo ještě větší překvapení.”

Proti tomu jsem byl rozhodně. Tím bychom se jenom zdržovali. Celá procedura musí jít náramně rychle. Člověk vejde do tmy a už je venku, nemaje času se vzpamatovat. V tom je právě to překvapeni, kteréž jest opravdové. Podnik jest úplně reelní! Neslibujeme nikomu ničeho, co bychom mu nemohli poskytnout. Slibujeme překvapeni a také své slovo dodržíme. Nikdo nám nesmí říct, že jsme podvodnici.

Náš reelní podnik těšil se obrovské pozornosti. Rozbili jsme svůj stan nejdříve v Benešově, kde byly všechny podmínky. Vojsko, zvědavé obecenstvo. Dal jsem natisknouti plakáty, odpovídající nápisům na naší boudě:

Lidové vstupné dvacet haléřů, plakáty, záhada tajemného, pikantního překvapení pro dospělé muže přilákala obrovskou masu dospělých mužů, civilistů i vojáků, před naši boudu. V davu bylo vidět šestnáctileté výrostky, odhodlané odpovědět na mou otázku, kolik je jim let, že čtyřicet nebo padesát, jen aby se také tam dostali.

Začli jsme v šest hodin. První byl tlustý pán, který tu čekal již od pěti hodin, aby prošel bleskurychle naší boudou a ocitl se opět na čerstvém vzduchu na druhé straně.

Slyšel jsem, jak povídá k obecenstvu: “To je báječné, jděte se také podívat.”

Nezklamal jsem se v psychologii davu. Vyhození dělali obrovskou reklamu. Svalnatýma rukama Mestka prošlo během půldruhé hodiny několik set dospělých mužů. Někteří se dávali dokonce dvakrát i třikrát vyhodit a poznovu se vraceli do boudy a upadali do svalnatých rukou Mestka. Na všech tvářích bylo vidět radost, spokojenost. Pozoroval jsem, že mnozí přiváděli známé, přejíce jim z upřímného srdce ‘obrovského překvapeni’.

Kam čert nemůže, strčí okresního hejtmana. Přišel po půl osmé. “Máte povolení?” otázal se mne u vchodu. “Račte dovnitř,” řekl jsem. Ve tmě boudy nastal mezi okresním hejtmanem a Mestkem krátký zápas. Okresní hejtman, vědom své úřední důležitosti, bránil se zoufale před ‘obrovským překvapením’, ale nakonec vyletěl také zadním vchodem do jásajícího davu.

Potom přišlo četnictvo, zapečetilo nám boudu a odvedli nás k soudu pro urážku úřední osoby a zločin veřejného násilí.

“Jaktěživ nebudu zakládat reelni podnik,” řekl ke mně Mestek, když jsme se uvelebili pohodlně na pryčně, “budu se živit ode dneška podvody.”