Moje objevené “Ameriky”

 

Paní Poppetsová nás budí - Lenoch Jiří - Podvod s předpovídáním počasí - Naše zavazadla - Zpustlost malého chlapce - Lidé se shlukují kolem nás - Slavný odjezd a příjezd na Waterlooské nádraží - Neinformovanost zaměstnanců Jihozápadní dráhy o tak světských věcech, jako jsou vlaky - Plujeme, plujeme v nekrytém člunu.
 

Ráno mě vzbudila paní Poppetsová. Pravila: “Víte, pane, že je skoro devět hodin?” “Devět čeho?” vykřikl jsem vyskočiv.

“Devět hodin,” odpověděla klíčovou dírkou. “Řekla jsem si: to oni asi zaspali.”

Probudil jsem Harrise a řekl jsem mu to. Pravil: “Myslel jsem, že jsi chtěl vstát v šest.”

“To jsem taky chtěl,” odpověděl jsem. “Proč jsi mě nevzbudil?” “Jak jsem tě mohl vzbudit, když jsi ty nevzbudil mne?” odsekl. “Takhle se dostaneme na vodu až po poledni. Divím se, že ses vůbec namáhal vstát.”

“Hm,” odpověděl jsem, “máš štěstí, že jsem vstal. Kdybych tě nevzbudil, zůstal bys tady v posteli celých čtrnáct dní.”

Takto jsme na sebe vrčeli několik minut, až nás přerušilo Jiřího nestydaté chrápání. To nám poprvé od té chvíle, co jsme se probudili, připomnělo jeho existenci. Zde leží - muž, který se ptal, v kolik hodin nás má vzbudit - leží tu na zádech, s ústy otevřenými, se zdviženými koleny.

Opravdu nevím proč, ale pohled na jiného člověka spícího, když já jsem vzhůru, mě rozzuří. Pohoršuje mě, když vidím, jak se drahocenné vteřiny lidského života - drahocenné okamžiky, které se už nikdy nevrátí - promarňují zvířeckým spánkem.

Jiří tu zahazoval v odporné lenivosti neocenitelný dar času; jeho drahocenný život, z jehož každé vteřiny jednou bude skládat účty, mu unikal nevyužit. Mohl se cpát vejci a slaninou, dráždit psa, flirtovat se služkou, místo aby se tu válel, pohroužen v ducha ubíjející bezvědomí.

Bylo to strašné pomyšleni, které naráz zdrtilo mne i Harrise. Rozhodli jsme se, že ho zachráníme, a tento ušlechtilý úmysl nám dal zapomenout na naši hádku. Vrhli jsme se na něho, strhli jsme s něho přikrývku, Harris mu dal jednu pantoflem, já mu zařval do ucha, a Jiří se probudil.

“Co se děje?” zaskuhral a posadil se.

“Vstávej, ty tupohlavý špalku!” hulákal Harris. “Je tři čtvrtě na deset.”

“Co?” vykřikl a vyskočil z postele rovnou do umývadla. “Kdo to sem, ke všem hromům, dal?”

Řekli jsme mu, že musí být hlupák, když umývadlo neviděl. Oblékli jsme se, a když jsme chtěli dokončit toaletu, vzpomněli jsme si, že jsme zabalili kartáčky na zuby, kartáč na vlasy a hřeben (ten můj kartáček na zuby bude jednou má smrt, vím to), a museli jsme sejít dolů a vylovit je z vaku. Když jsme s tím byli hotovi, začal Jiří shánět holicí náčiní. Řekli jsme mu, že dnes se musí obejít bez holení, protože kvůli němu nebo kvůli někomu jemu podobnému nebudeme znova rozbalovat.

Řekl:

“Jste nemožní. Jak mohu jít takhle do City?” .

Pro City to bylo jistě kruté, ale co nám záleželo na lidském utrpení? Jak to vyjádřil Harris svým obvyklým vulgárním způsobem, City to bude muset spolknout.

Šli jsme dolů k snídani. Montmorency si pozval dva jiné psy, aby se s ním přišli rozloučit, a ti si krátili čas tím, že se na prahu domu rvali. Uklidnili jsme je deštníkem a zasedli ke kotletám a studenému hovězímu.

Harris pravil:

“Důležité je dobře se nasnídat” a začal dvěma kotletami, řka, že je sní, dokud jsou horké, hovězí že může počkat.

Jiří popadl noviny a četl nám zprávy o neštěstích, která se stala při plavbě, a předpověd počasí, která prorokovala “déšť, chladno, vlhko až krásně” (tohle byla nějaká mnohem příšernější odrůda počasí než obvykle), “občasné místní bouřky, východní vítr s povšechným zhoršením nad střední Anglii (Londýn a Lamanšský průliv). Tlak klesá.”

Myslím, že ze všech nesmyslných, rozčilujících bláznovství, která musíme snášet, je tenhle podvod s “předpovídáním počasí” nejhorší. “Předpovídá” přesně, jak bylo včera nebo předevčírem, a přesně opak toho, jak bude dnes.

Vzpomínám si, jak se mi kdysi na sklonku podzimu úplně zkazila dovolená tím, že jsme dali na hlášení o počasí v místních novinách. “Dnes očekáváme prudký déšť a bouřky,” četli jsme v pondělí, a nejeli jsme proto na výlet a zůstali celý den doma, očekávajíce déšť. Okolo nás vyjížděli z města v bryčkách a v kočárech veseli a šťastni lidé, slunce svítilo a nikde ani mráčku.

“Ach,” říkali jsme, dívajíce se na ně z okna, “ti budou promokli, až se vrátí domů!”

Pochechtávali jsme se při pomyšleni, jak zmoknou, odešli jsme od okna, prohrabali oheň, vytáhli knihy a začali přerovnávat sbírky chaluh a škeblí. V poledne, když nám slunce pražilo do pokoje a horko se stávalo nesnesitelným, ptali jsme se, kdy vlastně začne ten prudký déšť a ty občasné bouřky.

“Přijdou odpoledne, uvidíte,” ujišťovali jsme se navzájem. “Jak ti lidé promoknou! To bude legrace!”

‘V jednu přišla naše bytná a zeptala se, jestli nepůjdeme ven, když je tak krásně.

“Kdepak,” odpověděli jsme se zchytralým úsměvem, “nepůjdeme. My nechceme zmoknout - ne, ne.”

A když odpoledne skoro minulo a po dešti nebylo ani potuchy, snažili jsme se utěšit myšlenkou, že se déšť přižene znenadání právě ve chvíli, kdy se lidé budou vracet a budou daleko od jakéhokoliv přístřeší, takže promoknou jako nikdy předtím. Nespadla však ani kapka, a tak skončil nádherný den a následující krásná noc. Druhého dne ráno jsme si přečetli, že “počasí se ustáli, bude teplo a krásně; velmi horko.” Oblékli jsme si ty nejlehčí šaty, vyšli ven, a za půl hodiny se spustil liják, zvedl se ostrý, studený vítr a lilo a bylo větrno, jak byl den dlouhý. Vrátili jsme se domů s rýmou a revmatismem v celém těle a šli rovnou do postele.

Počasí je věc, která se vymyká mému chápáni. Vůbec mu nerozumím. Tlakoměr není k ničemu. Klame právě tak jako předpověď v novinách.

V jednom hotelu v Oxfordu, kde jsem bydlel loni na jaře, visel tlakoměr, a když jsem tam přišel, ukazoval na “stálé, krásné počasí”. Venku celý den lilo jako z konve. Nedovedl jsem to pochopit. Zaťukal jsem na tlakoměr, ten poskočil a ukázal na “velmi sucho”. Podomek, který šel kolem, se zastavil a povídá, že to patrně platí pro zítřek. Já jsem se zas domníval, že to platilo pro předminulý týden, ale podomek řekl, že si mysli, že nikoliv.

Druhého dne ráno jsem zase zaťukal, tlakoměr ještě stoupl a lilo ještě víc. Ve středu jsem do něho praštil a ručička oběhla “stálé, krásné počasí”",velmi sucho” a “velké horko”; tam ji zastavil kolíček a nemohla dál. Dělala, co mohla, ale tlakoměr byl tak sestrojen, že nemohl prorokovat krásné počasí ještě důrazněji, aniž by se porouchal. Ručička chtěla zřejmě jít ještě dál a předpovídat sucho, katastrofální nedostatek vody, úpal, samum a podobné věci, ale kolíček jí v tom zabránil a musela se spokojit s tím, že ukazovala na obyčejné “velmi sucho”.

Zatím se déšť lil v nekonečných proudech a dolní část města byla pod vodou, poněvadž se rozvodnila řeka.

Podomek řekl, že je jisté, že jednou budeme mít delší období krásného počasí, a přečetl verš napsaný na vrcholku orákula:

Dávno předpověděné dlouho potrvá,
náhle předpověděné rychle pomine.

Toho léta se krásné počasí vůbec nedostavilo. Domnívám se, že ten přístroj předpovídal počasí na příští jaro.

Jsou ještě tlakoměry nového druhu, ty dlouhé, rovné. V těch se vůbec nevyznám. Jedna strana platí pro 10 hodin dopoledne včera, a druhá pro 10 hodin dopoledne dnes; jenže člověk nemůže být u tlakoměru vždycky tak časně. Klesá a stoupá na déšť a krásné počasí se silnějším nebo slabším větrem, na jednom konci je napsáno “Nly”, na druhém “Ely” (co s tím má Ely společného)), a když na něj zaklepete, neřekne vám nic. A musíte ho seřídit podle výšky nad mořem a převést na Fahrenheita, a ani pak se nic nedovíte.

A je vůbec třeba počasí předpovídat? Nepohoda přijde tak jako tak a nic nám nepomůže trápit se předem nad tím, co nás čeká. Prorok, jakého máme rádi, je stařec, který se jednoho zvlášť ponurého rána, kdy bychom si zvlášť přáli, aby bylo krásně, rozhlédne po obzoru zvlášť znaleckým okem a řekne:

“Ba ne, pane, určitě se vyjasní. Uvidíte, že bude docela hezky, pane.”

“Ten se v tom ale vyzná,” říkáme si, popřejeme mu dobrého dne a vyrazíme: “Je úžasné, jak tihle staří Iidé dovedou předpovídat počasí.”

A cítíme k tomuto muži vřelou náklonnost, kterou nedovede ochladit ani skutečnost, že se nevyjasní a že celý den vytrvale prší. “Co na tom,” řekneme si, “dělal, co mohl.”

Naproti tomu vůči člověku, který předpovídá špatné počasí, chováme pocity trpké a mstivé.

“Myslíte, že se vyjasní?” zavoláme bodře, když jdeme kolem něho. “Ba ne, pane. Obávám se, že takhle zůstane celý den,” odpoví potřásaje hlavou.

“Starý hlupák,” zamručíme, “co ten o tom ví?” A když se jeho zlá předpověď vyplní, vracíme se s pocitem ještě většího hněvu proti němu a s nejasným dojmem, že tak či onak v tom měl prsty. Toho rána bylo příliš jasno a slunečno, než aby nás polekala předpověď, kterou předčítal Jiří a při niž by nám jinak byla stydla krev: “Tlakoměr klesá”, “atmosférické poruchy postupuji směrem k jižní Evropě” a “tlak klesá”. A tak když zjistil, že se mu nepodaří nás zničit a že jenom maří čas, popadl cigaretu, kterou jsem si sám pro sebe pečlivě stočil, a odešel.

Potom jsme s Harrisem dojedli několik maličkostí, které zbyly na stole, vyvlekli zavazadla před dům a čekali na drožku.

Když jsme všechna zavazadla snesli na hromadu, zdálo se, že je jich hodně. Byl tu velký cestovní vak, menší příruční vak, dva koše, velký balík svinutých přikrývek, čtyři nebo pět kabátů a plášťů do deště, několik deštníků, v jednom pytlíku byl jenom meloun, protože byl příliš objemný a jinam by se nevešel, dvě libry hroznů v dalším pytlíku, japonský papírový slunečník a pánev, zabalená v papíru, protože do zavazadla pro svou délku nevlezla. Vypadalo to, jako by toho bylo trochu mnoho, a Harris a já jsme se za to začali poněkud stydět, ačkoliv nechápu proč. Žádná drožka kolem nejela, zato se však začali trousit uličníci, které ta podívaná zřejmě zajímala, a zastavovali se.

První se objevil Biggsův učedník. Biggs je náš zelinář a jeho veliké nadání spočívá v tom, že za učedníky si vybírá ty nejzpustlejší kluky, jaké kdy civilizace zplodila. Objeví-li se mezi uličníky v našem okolí zvlášť ničemný exemplář, víme, že je to Biggsův nejnovější učedník. Slyšel jsem, že když byla spáchána známá vražda v ulici Great Coram, naše ulice okamžitě usoudila, že v té vraždě má určitě prsty Biggsův učedník (tehdejší), a kdyby se mu bylo nepodařilo prokázat bezvadné alibi při křížovém výslechu, jemuž byl podroben pánem z čísla 19, kam si šel ráno po zločinu pro objednávky (za asistence pána z čísla 21, který byl náhodou před domem), bylo by to s ním zle dopadlo. Neznal jsem tehdejšího Biggsova učedníka, ale po tom, čeho jsem byl od té doby svědkem. byl bych jeho alibi nepřikládal velkou důležitost.

Biggsův učedník, jak jsem už řekl, se vynořil za rohem. Když se objevil na obzoru, bylo zřejmé, že velmi pospíchá, ale když spatřil Harrise, mne a Montmorencyho s našimi zavazadly, zpomalil krok a začal na nás civět. Harris a já jsme se na něho zamračili. Citlivější povahu by něco takového zranilo, avšak Biggsovi učedníci nebývají choulostiví. Zastavil se asi na krok od našeho prahu, opřel se o mříže, žvýkal stéblo slámy a nespouštěl nás z očí. Bylo zřejmé, že se rozhodl zůstat, aby viděl, jak to dopadne.

Za chvíli se objevil na protějším chodníku kupcův učedník. Biggsův učedník na něho zavolal:

“Hej, přízemí z dvaačtyřicítky se stěhuje!”

Kupcův učedník přešel ulici a zaujal postavení na druhé straně prahu. Potom se tu zastavil mladý pán z ševcovské dílny a připojil se k Biggsovu učedníkovi, zatímco dozorce nad prázdnými sklenicemi od Modrých sloupů zaujal samostatné postavení u chodníku. “Ti určitě nezemřou hladem, že ne?” řekl pán z ševcovské dílny. “Ty by sis taky vzal leccos s sebou,” odpověděly Modré sloupy, “kdybys měl v malém člunu přeplout Atlantik.”

“Ti nechtěj přeplout Atlantik; ` přerušil ho Biggsův učedník, “jdou hledat Stanleyho.”

Zatím se shromáždil docela pěkný hlouček a lidé se ptali jeden druhého, co se děje. Jedni (mladá a nerozvážná část hloučku) tvrdili, že je to svatba a ženichem že je Harris, kdežto starší a rozumnější lidé se klonili k názoru, že je to pohřeb a já že jsem nebožtíkův bratr.

Konečně se objevila prázdná drožka (je to ulice, kudy zpravidla, když je nepotřebujete, projíždějí tři prázdné drožky za minutu, potloukají se tu a pletou se vám do cesty). Když jsme naložili sebe a své příslušenství a vyhodili z drožky dva Montmorencyho přátele, kteří se zřejmě zapřisáhli, že ho nikdy neopustí, odjížděli jsme za jásotu davu. Biggsův učedník hodil za námi pro štěstí mrkev. Na Waterlooské nádraží jsme dojeli v jedenáct hodin a zeptali se, kde stojí vlak, který odjíždí v jedenáct hodin pět minut. Samozřejmě že to nikdo nevěděl. Na Waterlooském nádraží nikdo nikdy neví, odkud který vlak vyjíždí nebo kam, když už vyjede, jede, zkrátka nevědí nic. Nosič, který nám nesl věci, se domníval, že vlak pojede z nástupiště číslo dvě, ale jiný nosič, s nimž tuto otázku projednával, slyšel někoho říkat, že pojede z nástupiště číslo jedna. Naproti tomu přednosta stanice byl přesvědčen, že vlak pojede z nástupiště, odkud vyjíždějí lokálky.

Abychom tu záležitost skončili, šli jsme nahoru a zeptali se výpravčího, a ten nám řekl, že právě potkal někoho, kdo ten vlak viděl na nástupišti číslo tři. Šli jsme na nástupiště číslo tři, ale tam nám lidé od dráhy řekli, že je to nejspíš rychlík do Southamptonu nebo lokálka do Windsoru. Byli však jisti, že to není vlak do Kingstonu, ale proč jsou jisti, to říci nemohli.

Potom řekl náš nosič, že si myslí, že to asi bude na hořejším nástupišti, zná prý ten vlak. Šli jsme tedy na hořejší nástupiště, vyhledali strojvůdce a zeptali se ho, jestli pojede do Kingstonu. Odpověděl, že to najisto neví, ale že myslí, že ano. Ostatně není-li to vlak, který jede v 11.05 do Kingstonu, pak je to prý zcela jistě vlak, který odjíždí v 9.32 do Virginia Wateru anebo rychlík, který jede v 10 hodin dopoledne na ostrov Wight nebo někam tím směrem. To všechno se prý dovíme, až tam přijedeme. Vsunuli jsme mu do ruky půlkorunu a prosili jsme ho, aby to byl vlak v 11.05 do Kingstonu.

“Na téhle trati,” řekli jsme mu, “se nikdo nikdy nedoví, jaký je to vlak nebo kam jede. Znáte cestu, tiše se vytraťte a jeďte do Kingstonu.”

“No, já nevím, pánové,” odpověděl ten šlechetný muž, “ale myslím si, že nějaký vlak do Kingstonu jet musí, tak já to udělám. Dejte mi tu půlkorunu.”

Tak jsme se dostali do Kingstonu Londýnskou a Jihozápadní dráhou. Později jsme se dověděli, že vlak, kterým jsme jeli, byl ve skutečnosti osobni vlak do Exeteru a že na Waterlooském nádraží ho hledali několik hodin a nikdo nevěděl, kam se poděl.

Náš člun na nás čekal v Kingstonu přímo pod mostem. Odebrali jsme se k němu, uložili zavazadla a nalodili se.

“Všechno v pořádku, pánové?” zeptal se majitel člunu.

“V pořádku,” odpověděli jsme. A Harris u vesel, já u kormidla a Montmorency, nešťastný a hluboce nedůvěřivý, na přídi, jsme vyrazili na vodu, která se měla na čtrnáct dní stát našim domovem.