Moje objevené “Ameriky”

Kingston - Poučné poznámky o raných anglických dějinách - Poučné poznatky o vyřezávaném dubu a životě vůbec - Smutný případ Stivvingse mladšího - Úvahy o starožitnostech - Zapomněl jsem, že kormidluji - Zajímavý výsledek - Bludiště v Hampton Courtu - Harris jako průvodce.
 

Bylo nádherné jitro na konci jara nebo na počátku léta, podle toho, jak to vezmete, kdy něžný lesk trávy a listí přechází v tmavší zeleň a rok se podobá krásné mladé dívce, chvějící se podivným, probouzejícím se vzrušením na prahu ženství.

Podivné, zapadlé uličky Kingstonu tam, kde se svažují k řece, vyhlížely velmi malebně v oslňujícím slunečním světle. Třpytící se řeka a po ní plující čluny, stromy vroubená pobřežní stezka, na druhé straně pečlivě udržované vily, Harris v červeném a oranžovém saku své bývalé školy, při veslování těžce oddychující, v dálce prokmitající starý šedý palác Tudorů, to vše tvořilo zářivý obraz tak veselý, ale klidný, plný života a zároveň míru, že přestože bylo časné ráno, cítil jsem se ukolébán do snivé nálady.

Snil jsem o Kingstonu čili “Kyningestunu”, jak se kdysi nazýval v dobách, kdy tu byli korunováni saští “kingové”. Velký Caesar tu přebrodil řeku a římské legie tábořily na svazích okolních návrší. Zdá se, že Caesar, tak jako později Alžběta, se zastavil všude, jenže on byl slušnější než dobrá královna Bess; nevlezl do každé hospody.

Panenská královna Anglie byla do hospod celá pryč. Na deset mil od Londýna by se sotva našla jediná, která za něco stála, do níž by se nebyla někdy podívala, v niž by se byla nezastavila nebo kde by nepřespala. Napadá mě: kdyby dejme tomu Harris obrátil list a stal se velkým a slušným člověkem a dotáhl to na ministerského předsedu a pak zemřel, jestli by na hospody, do nichž chodíval, pověsili desku: “V tomto hostinci vypil Harris sklenici piva”; “Zde si dal Harris v létě 1888 dvě skotské”; “Odtud byl Harris vyhozen v prosinci 1886″.

Ne, bylo by těch hospod příliš mnoho! Slavnými by se staly ty, do nichž nikdy nevkročil. “Jediný hostinec v jižním Londýně, kde Harris nikdy nepil.” Lidé by se tam hrnuli, aby zjistili, proč tam Harris nepil.

Jak asi ubohý, slabošský král Eduardek nenáviděl Kyningestun! Zmohla ho korunovační slavnost. Snad mu nedělala dobře kančí hlava, nadívaná v cukru vařenými švestkami (jsem přesvědčen, že mně by také nedělala dobře), měl už dost vína a medoviny, proto potichu opustil hlučnou hodující společnost, aby tajně strávil klidnou chvilku při měsíčku se svoji milovanou Elgivou.

Snad pozorovali z okna, držíce se za ruce, tichou měsíční záři na řece, zatímco ze vzdálených síní zazníval ohlas bujného hodování, přerývaný výbuchy tlumeného lomozu a hřmotu.

Vtom surový Odo a sv. Dunstan vpadnou prudce do tichého pokoje, zahrnou něžnou královnu sprostými urážkami a odvlekou ubohého Eduardka zpět do hlučné společnosti opilých hodovníků.

Po letech, za zvuků bitevní vřavy, saští králové i saští hodovníci tu bok po boku našli smrt a sláva Kingstonu načas upadla, aby povstala znovu, když Hampton Court se stal sídlem Tudorů a Stuartů, a královské čluny, přivázané ke kůlům, se pohupovaly u břehu řeky a šviháci v pláštích živých barev sestupovali po schodech vedoucích k vodě a volali: “Hej, převoz! Pánbu vám to zaplatí!”

Mnohé staré domy tu vyprávějí velmi živě o dnech, kdy Kingston byl královským městem, kdy zde v blízkosti svého krále žili šlechtici a dvořané a kdy na dlouhé cestě vedoucí k bráně paláce celý den vesele řinčely zbraně, kdy zde bylo vidět vzpínající se koně, šustící hedvábí a samet a krásné tváře. Velké a prostorné domy s arkýřovými, mřížkovými okny, s obrovskými krby a lomenicemi vydechují ovzduší časů, kdy se nosily přiléhavé nohavice a kabátce, perlami vyšívané náprsenky a kdy se odříkávaly nesrozumitelné přísahy. Ty domy byly vybudovány v době, “kdy lidé uměli stavět”. Tvrdé červené cihly se během času pevně stmelily a dubové schody ani dnes nepraskají a nevzají, když se snažíte tiše po nich sejít. Zmínka o dubových schodištích mi připomíná, že v jednom kingstonském době je nádherně vyřezávané dubové schodiště. Nyní je tam na tržišti obchod, ale kdysi to byl zřejmě palác jakési význačné osobnosti. Jeden můj přítel, který bydlí v Kingstonu, šel si tam jednoho dne koupit klobouk a v roztržitosti sáhl do kapsy a hned zaplatil.

Obchodníka (zná mého přítele) to přirozeně zpočátku trochu zarazilo, rychle se však vzpamatoval, a cítě, že je třeba cosi učinit, co by takové jednání ještě povzbudilo, zeptal se našeho hrdiny, jestli by se nechtěl povídat na krásnou řezbářskou práci. Můj přítel odpověděl, že by chtěl, a obchodník ho vedl přes krám a vzhůru po schodišti. Zábradlí bylo skvělým uměleckým dílem a stěna po celé cestě vzhůru byla obložena dubovými deskami s řezbami, které by byly ke cti každému paláci.

Ze schodiště vešli do salónu. Byla to velká, světlá místnost, vyzdobená tapetami s veselým, avšak poněkud křiklavým vzorem na modrém pozadí. Pokoj však nebyl nijak zvlášť pozoruhodný a můj přítel se divil, proč ho tam obchodík zavedl. Ten přistoupil k tapetě a zaklepal na ni. Ozval se dutý zvuk, jako když se na dřevo udeří.

“Dub,” vysvětloval. “To všechno je vyřezávaný dub, až ke stropu. Stejná práce, jakou jste viděl na schodišti.”

“Ale proboha, člověče,” vykřikl můj přítel, “snad nechcete říci, že jste vyřezávaný dub pokryl modrou tapetou?”

“Ano,” zněla odpověď. “Stálo mě to velké peníze. Muselo se to nejdřív všechno zarovnat. Ale pokoj teď vypadá vesele. Předtím byl strašně ponurý.”

Nemohu říci, že to mám tomu člověku za zlé (což je pro něho jistě velkou úlevou). Z hlediska obyčejného majitele domu, toužícího brát život lehce, jak to jen jde - nikoliv ovšem z hlediska člověka, posedlého sběratelskou vášní - je to docela rozumné. Vyřezávaný dub je příjemný na pohled a je milé mít ho kousek. Ale není pochyby o tom, že pro toho, kdo v něm nemá zálibu, je poněkud skličující v něm žít. Je to jako bydlet v kostele.

Ne, smutné na tom případě je to, že ten, kdo nestojí o vyřezávaný dub, má jím vyložený salón, zatímco lidé, kteří o něj stojí, musí platit obrovské sumy, aby ho získali. Zdá se, že takový je řád tohoto světa. Lidé mají to, co nechtějí, a to, co chtějí, mají ti druzí.

Ženatí muži mají ženy a nezdá se, že by o ně stáli. Ubozí mladí svobodní muži naříkají, že je nemohou dostat. Chudáci, kteří se sotva uživí, mají osm věčně hladových dětí. Bohatí staří manželé, kteří nemají, komu by zanechali peníze, umírají bezdětní.

Vezměte třeba dívky a jejich nápadníky. Ty, co mají nápadníky, nikdy je nechtějí. Říkají, že by byly raději bez nich, že jsou jim protivní, a proč se raději nejdou dvořit slečně Smithové a slečně Brownové, které jsou ošklivé a už postarší a žádné nápadníky nemají? Ony samy o nápadníky nestojí. Ani je nenapadne vdávat se. Není dobře myslet na takové věci. Člověku je z nich smutno. U nás ve škole byl chlapec, kterému říkali Sandford a Merton. Správně se jmenoval Stivvings. V životě jsem tak zvláštního chlapce neviděl. On se opravdu rád učil! Míval strašné nepříjemnosti, že v posteli čte řecky, a pokud jde o francouzská nepravidelná slovesa, od těch ho prostě nebylo možno odtrhnout. Byl pln nepochopitelné a zvrácené snahy stát se pýchou rodičů a chloubou školy, získat vyznamenání, vyspět v moudrého muže, a podobných slabomyslných představ měl ještě víc. Nikdy jsem nepoznal podivnější stvoření, ovšem bylo to stvoření neškodné jako nenarozené nemluvně.

Nuže tento chlapec se vždycky asi tak dvakrát týdně rozstonal a nemohl jít do školy. Není na světě chlapce, který by tolik stonal jako ten Sandford a Merton. Vyskytla-li se na deset mil od něho nějaká známá nemoc, dostal ji a dala mu co proto. V nejteplejším létě míval zánět průdušek a o vánocích sennou rýmu. Po šestitýdenním období sucha ho sklátilo revma, a když vyšel do listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem.

Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože strašně trpíval bolestmi zubů; tyto bolesti se pak změnily v neuralgii a v bolesti uší. Rýmy se nezbavil nikdy. Pustila ho jen jednou na devět neděl, kdy měl spálu. A omrzliny měl stále. Když v roce 1871 vypukla cholera, naše okolí jí zůstalo kupodivu ušetřeno. V celé farnosti se vyskytl jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoliv onemocněl, musel zůstat v posteli, jíst kuřata, žloutkový krém a hrozny ze skleníku, on však plakal, protože mu nechtěli dovolit, aby se učil latinu, a taky mu vzali německou mluvnici.

A nám ostatním chlapcům, kteří bychom byli rádi obětovali pět školních let za jediný den nemoci a nijak jsme netoužili poskytnout svým rodičům záminku, aby na nás byli pyšni, se nepodařilo, aby nás alespoň v krku zaškrábalo. Honili jsme se v průvanu - a dělalo nám to dobře, byli jsme ještě zdravější. Jedli jsme věci, po kterých nám mělo být špatně, ale my jsme po nich tloustli a dostávali ještě větší chuť k jídlu. Ať jsme dělali, co chtěli, po ničem jsme se nerozstonali - dokud nenastaly prázdniny. V první den prázdnin jsme dostali rýmu, černý kašel a nejrůznější choroby, které trvaly, dokud znova nezačala škola. Pak vzdor všemu, co jsme proti tomu podnikali, jsme se náhle uzdravili a byli jsme zdravější než kdy jindy.

Takový je život; nejsme nic než tráva, která bývá požata, vhozena do pece a spálena.

Abych se vrátil k otázce vyřezávaného dubového dřeva. Naši pradědové museli mít velké porozumění pro umění a krásu. Vždyť všechny naše dnešní umělecké poklady jsou odněkud vykopané předměty denní potřeby, tři nebo čtyři sta let staré. Nevím, je-li nějaká skutečná krása v těch starých polévkových talířích, pivních džbáncích a kratiknotech, kterým dnes přikládáme takovou cenu, anebo je-li to pouze gloriola stáří, která je obklopuje a která jim v našich očích dodává kouzla. Starý “modrý porcelán”, který věšíme na stěny jako ozdobu, nebyl před několika staletími nic jiného, než obyčejné domácí, denně užívané nádobí. Růžoví pastýři a žluté pastýřky, které ukazujeme všem svým přátelům, aby nad nimi upadali v nadšení a tvářili se, že jim rozumějí, byly bezcennými ozdobami římsy nad krbem, které matka z osmnáctého století dávala cucat nemluvněti, aby neplakalo.

Bude tomu tak i v budoucnosti? Budou vždycky drahocennými poklady dneška bezcenné tretky minulosti? Budou řady našich talířů s namalovaným vrbovým listím stát nad krby boháčů v roce 2000 a něco? Budou bílé šálky se zlatým okrajem a s krásným zlatým květem (neznámého druhu) uvnitř, které dnes služky s lehkým srdcem rozbíjejí, pečlivě slepeny, postaveny na zvláštní poličku a oprašovány jen paní domu?

Nebo ten porcelánový pes, který zdobí mou ložnici v bytě, najatém i se zařízením. Je to bílý pes. Má modré oči. Jeho čenich je jemně červený s černými skvrnami. Hlavu má křečovitě vztyčenou a jeho výraz prozrazuje dobrotivost hraničící s pitomostí. Já sám se mu neobdivuji. Přiznávám, že když o něm uvažuji jako o uměleckém předmětu, dráždí mě. Nemyslící přátelé si z něho dělají legraci a sama má bytná nechová k němu žádný obdiv a jeho přítomnost omlouvá tím, že jí ho dala teta.

Ale je víc než pravděpodobné, že za dvě stě let bude ten pes někde vykopán bez nohou, s uraženým ocasem, a bude prodán jako starožitný porcelán a postaven do vitríny. Lidé ho budou kolem dokola obcházet a obdivovat. Budou žasnout nad obdivuhodnou hloubkou barvy nosu a budou si říkat, jak krásný asi byl ten kousek ocasu, co se ztratil.

My, lidé tohoto století, nevidíme krásu toho psa. Pro nás je příliš všední. Je jako západ slunce a hvězdy: nežasneme nad jejich krásou, protože pro naše oči to není nic nového. Zrovna tak je to i s tím porcelánovým psem. V roce 2288 se budou nad ním rozplývat obdivem. Výroba takových psů bude považována za zapomenuté umění. Naši potomci se budou divit, jak jsme to dělali, a budou nás chválit, jak jsme byli šikovní. S vroucností budou o nás mluvit jako “o těch velkých starých umělcích, jejichž umění kvetlo v devatenáctém století a kteří vytvářeli tak nádherné porcelánové psy”. O “vzorníku”, který dělala ve škole nejstarší dcera, se bude mluvit jako o “výšivce z doby viktoriánské” a jeho cena bude téměř závratná. Po popraskaných a otlučených modrobílých džbáncích, které dnes najdete v kdejaké zájezdní hospodě, bude velká poptávka, budou se prodávat za ceny váhy ve zlatě a boháči je budou používat místo pohárů na červené víno. Návštěvníci z Japonska skoupí všechny “Dárky z Ramsgatu” a “Vzpomínky na Margate”, které unikly zkáze, a odvezou je domů jako vzácné anglické starožitnosti.

V tomto okamžiku Harris odhodil vesla, vstal se svého sedátka, lehl si na záda a zvedl nohy do vzduchu. Montmorency zavyl, udělal kotrmelec, hořejší koš se převrhl a všechny věci se vysypaly. Byl jsem poněkud překvapen, ale klid jsem neztratil. Zeptal jsem se docela vlídně:

“Copak? Proč to?” “Proč to! Co -”

Ne, rozmyslel jsem si to, nebudu opakovat, co řekl Harris. Snad jsem si zasloužil pokárání, připouštím, ale nic neomlouvá neslušné a hrubé výrazy, zvlášť u člověka, kterému, jak vím, se dostalo tak pečlivého vychování jako Harrisovi. Myslel jsem na jiné věci a zapomněl jsem, jak jistě každý snadno pochopí, že kormidluji, a následek toho byl, že jsme se důkladně seznámili s pobřežní stezkou. V první chvíli bylo těžko poznat, co jsme my a co je middlesexský břeh řeky; brzy jsme však na to přišli a odloučili jsme se od sebe. Harris však řekl, že toho má zatím dost, a prohlásil, že teď je řada na mně; a tak, poněvadž jsme byli v člunu, vystoupil jsem, uchopil vlečné lano a táhl člun podél Hampton Courtu. Jak rád mám tu starou zeď, která se zde táhne podle řeky! Nikdy ji neminu bez pocitu, že pohled na ni ze mne dělá lepšího člověka. Je to taková líbezná, veselá, sladká stará zeď. Jaký by to byl krásný obraz: na jednom místě se plazí lišejník a jinde zase roste mech, tady vykukují přes zeď nesmělé mladé výhonky révy, aby viděly, co se děje na rušné řece, a kousek dál visí chumáč starého, střízlivého břečťanu. Na každých deseti yardech té staré zdi je padesát odstínů barev a barevných tónů. Kdybych uměl kreslit a dovedl malovat, určitě bych namaloval krásný obraz téhle staré zdi. Často jsem si myslel, jak krásně by se bydlelo v Hampton Courtu. Vypadá tak tiše a klidně a tolik se ten milý koutek hodí k toulkám za časného rána, než se sem nahrnou lidé.

Kdybych zde však měl skutečně bydlet, pochybuji, že by se mi to líbilo. Večery, kdy lampa vrhá tajemné stíny na vykládané stěny a ohlas vzdálených kroků zní studenými kamennými chodbami; hned se blíží, hned zas zmírá v dálce a všechno se noří v mrtvé ticho, v němž slyšíte jen tlukot vlastního srdce - takové večery by tu byly strašně nudné a tísnivé.

My muži a ženy jsme tvorové slunce. Milujeme světlo a život. Proto se tísníme v malých i velkých městech a venkov se rok od roku víc vylidňuje. Za slunečního světla - ve dne, kdy Příroda kolem nás je plna života a ruchu, máme docela rádi holé stráně a hluboké lesy; ale v noci, kdy naše matka Země odchází spát a opouští nás bdící, ach! Svět se zdá tak opuštěný a my máme strach jako děti v ztichlém domě. Usedneme, dáme se do pláče a toužíme po ulicích osvětlených plynovými svítilnami, po zvuku lidských hlasů, chtěli bychom se podílet na tepu lidského života. Cítíme se tak bezmocní a malí v tom velkém tichu, kdy temné stromy šumí v nočním větru. Kolem nás je tolik duchů a jejich tiché vzdechy v nás budí pocit smutku. Shromážděme se ve velkých městech, zapalme obrovské ohně, ve kterých bude milión plynových světel a křičme a zpívejme společně a mějme pocit, že jsme stateční.

Harris se mě zeptal, jestli jsem byl někdy v bludišti v Hampton Courtu. Jednou tam prý šel, aby někomu ukázal, jak se z bludiště dostat. Prostudoval si plán a zjistil, že to bludiště je tak jednoduché, ba prostoduché, že je škoda dvou pencí vstupného. Harris poznamenal, že si myslí, že ten plán určitě nakreslil nějaký šprýmař, protože vůbec neodpovídal skutečnosti a jenom člověka mátl. Harris tam vzal jednoho svého bratrance z venkova. Řekl mu: “Vlezeme tam, abys mohl říct, žes tam byl, ale je to velice jednoduché. Je nesmysl říkat tomu bludiště. Dáš se vždycky první zatáčkou doprava. Budeme se tam procházet deset minut a pak půjdeme na oběd.”

Krátce potom, co vešli dovnitř, potkali několik lidi, kteří tvrdili, že tam jsou už tři čtvrtě hodiny a že toho už mají dost. Harris je vyzval, aby šli za ním, chtějí-li; on právě přišel, bludiště jenom obejde a zase vyjde ven. Řekli, že je velice laskav, a šli za ním. Cestou přibrali ještě jiné lidi, kteří se chtěli dostat ven, až posbírali všechny lidi v bludišti. Lidé, kteří se už vzdali vší naděje, že se dostanou bud dovnitř, nebo ven, anebo že ještě někdy spatři svůj domov a své přátele, si při pohledu na Harrise a jeho družinu zase dodali odvahy a přidali se k průvodu, blahořečíce mu. Podle Harrisova odhadu šlo za ním celkem dvacet lidí. Jedna paní s dítětem, která tam byla celé dopoledne, se ho mermomoci chtěla držet za ruku ze strachu, aby se ji neztratil.

Harris stále zahýbal doprava; zdálo se však, že to nějak dlouho trvá, a jeho bratranec poznamenal, že je to podle všeho značně rozsáhlé bludiště.

“Ovšem, jedno z největších v Evropě,” potvrdil Harris. “Určitě,” odpověděl bratranec, “protože jsme už ušli dobré dvě míle.”

I Harrisovi to už začínalo být divné, ale nepolevil, až přišli k místu, kde na zemi ležela půlka housky. Harrisův bratranec přísahal, že ji tam viděl už před sedmi minutami. Harris pravil: “To není možné!”, ale paní s dítětem prohlásila: “To tedy možné je!”, protože krátce předtím, než potkala Harrise, vzala dítěti půl housky a na tomto místě ji zahodila. Dodala, že by byla šťastná, kdyby Harrise nebyla nikdy potkala, a vyjádřila přesvědčení, že je podvodník. Harris se rozzuřil, vytáhl plán a vyložil svou teorii.

“Plán by nám mohl pomoct,” řekl někdo z té družiny, “kdybyste věděl, kde právě jsme.”

To Harris nevěděl a navrhl, že by bylo nejlíp vrátit se ke vchodu a začít znova. Pro druhou část návrhu, to jest začít znova, nebylo mnoho nadšeni, ale naprostá jednomyslnost zavládla, pokud jde o prospěšnost návratu ke vchodu, a tak se obrátili a táhli zase za Harrisem opačným směrem. Za dalších deset minut se octli ve středu bludiště.

Harrise nejprve napadlo předstírat, že právě tam měl namířeno, ale dav se tvářil nebezpečně, a tak se rozhodl prohlásit, že je to náhoda.

Ostatně teď měli alespoň odkud vyjít. Věděli, kde jsou, znovu se poradili s plánem, všechno se zdálo jednodušší než dřív, a tak se vydali na cestu potřetí.

Za tři minuty byli znova ve středu bludiště.

Potom se už prostě nemohli dostat nikam. Ať zahnuli kamkoliv, vždycky se vrátili do středu. Opakovalo se to tak pravidelně, že někteří lidé tam zůstali a čekali na ostatní, až obejdou bludiště a vrátí se k nim. Harris za chvíli znova vytáhl plán, ale pohled na plán dav jenom rozzuřil. Poradili Harrisovi, aby si z něho udělal natáčky na vlasy. Harris se prý nemohl ubránit dojmu, že se stal do jisté míry nepopulární.

Nakonec se všichni zbláznili a začali volat hlídače. Ten přišel, vylezl z vnější strany na žebřík a křičel na ně, kudy mají jít. Ale v jejich hlavách už byl takový zmatek, že byli neschopni cokoliv pochopit, a tak jim hlídač poradil, aby zůstali stát, kde jsou, že přijde pro ně. Srazili se do hloučku a čekali. Hlídač slezl ze žebříku a vešel do bludiště.

Naneštěstí to byl mladý hlídač a s bludištěm neměl velké zkušenosti. Když vešel dovnitř, nemohl se k nim dostat a sám zabloudil. Chvílemi ho viděli, jak pádí po druhé straně živého plotu, on viděl je, rozběhl se k nim, oni tam čekali asi pět minut a on se pak znova objevil přesně na témže místě a ptal se, kde byli.

Museli počkat, až se jeden starý hlídač vrátí od oběda. Teprve potom se dostali ven.

Harris řekl, že si myslí, pokud to může posoudit, že je to velice krásné bludiště. Umluvili jsme se, že se na zpáteční cestě pokusíme zavést tam Jiřího.