Moje objevené “Ameriky”

Řeka v nedělním hávu - Jak se oblékat při plavbě po řece - Příležitost pro muže - Harris nemá dost vkusu - Jiřího sako zvané blejzr - Den s naparáděnou mladou dámou - Náhrobek paní Thomasové - Muž, který nemá rád hroby, rakve a lebky - Harris zuří - Jeho názory na Jiřího, banky a limonádu - Harris řádí.
 

Harris mi vypravoval o svých zážitcích v bludišti, právě když jsme projížděli moulseyským zdymadlem. Trvalo nám to dost dlouho, protože jsme tam byli se svým člunem jediní a zdymadlo je to velké. Nepamatuji se, že bych byl kdy viděl na moulseyském zdymadle jen jediný člun. Myslím, že je to nejrušnější zdymadlo na řece, ani boulterské nevyjímaje.

Kdykoliv jsem se zastavil, abych pozoroval ruch na moulseyském zdymadle, nebylo vodu ani vidět pro oslňující směs světlých sak zvaných blejzry, křiklavých čapek, nápadných klobouků, pestrých slunečníků, hedvábných přehozů a plášťů, vlajících stuh a vkusných bílých obleků. Díváte-li se na zdymadlo z nábřeží, máte dojem, že je to obrovská krabice, do níž někdo naházel bez ladu a skladu květy všech barev a odstínů, a ty vytvořily pestrý koberec, který pokrývá každý koutek.

Za krásné neděle trvá tato podívaná skoro celý den, zatímco proti proudu i po proudu stojí před vraty zdymadla dlouhé řady dalších člunů, čekajících, až na ně přijde řada. Loďky připlouvají a mizí, takže se vám zdá, že sluncem ozářená řeka je od paláce až k hamptonskému kostelu plna teček barvy žluté, modré, oranžové, bílé, červené a růžové. Všichni obyvatelé Hamptonu a Moulsey si obléknou veslařský úbor, procházejí se kolem zdymadla se svými psy, flirtují, kouří, pozorují čluny, a to všechno, ty čapky a blejzry mužů, hezké barevné šaty žen, rozdováděni psi, plující čluny, bílé plachty, rozkošná krajina a třpytící se voda, to všechno tvoří jeden z nejveselejších pohledů v blízkostí toho pochmurného starého města Londýna, jaké znám.

Tomu, kdo se rád obléká, dává řeka dobrou příležitost. My muži tu konečně můžeme ukázat svůj vkus a smysl pro barvy a podle mého názoru vycházíme z té zkoušky velmi čestně. Mám vždycky rád na svých věcech něco červeného - červeného a černého. Musím vám říct, že mám takové zlatohnědé vlasy, prý velmi pěkného odstínu, a tmavočervená barva se k ním krásně hodí. K té se zase podle mne hodí bledě modrá vázanka, takové ty boty z ruské kůže a červená hedvábná šerpa kolem pasu - šerpa se vyjímá mnohem lépe než pás.

Harris si zase libuje v odstínech barvy oranžové a žluté anebo v obou těch barvách, ale myslím, že si v tomhle ohledu nepočíná moudře. Jeho pleť je na žlutou barvu příliš tmavá. Žlutá mu nesluší - o tom nemůže být sporu. Radím mu, aby si jako základ vybral modrou barvu a zpestřil ji buď bílou nebo krémovou ale kdepak! Čím má kdo při oblékání méně vkusu, tím je tvrdošíjnější. Je to velká škoda, protože takhle se nikdy nebude líbit, a přitom existuje jedna nebo dvě barvy, v kterých by opravdu nevypadal tak zle, kdyby si nechal na hlavě klobouk.

Pro tento náš výlet si Jiří koupil několik nových věcí, které se mi nelíbí. Blejzr je křiklavý. Nechtěl bych, aby Jiří věděl, že si to myslím, ale opravdu nemám pro to jiné slovo. Přinesl ho domů a ukázal nám jej ve čtvrtek večer. Zeptali jsme se, jak té barvě říká, a on pravil, že nijak. Myslí prý, že ta barva nemá jméno. Prodavač mu řekl, že je to orientální vzor. Jiří si blejzr oblékl a zeptal se, jak se nám líbí. Harris prohlásil, že jako předmět, který se zjara pověsí nad květinový záhon, aby zaháněl ptáky, by takové sako získalo jeho uznání, ale udělalo by se mu špatně, kdyby jej měl vidět jako součást obleku na některé lidské bytosti, kromě margateského černocha. Jiří se skoro urazil, ale jak Harris řekl, proč se ptá, když o jeho mínění nestojí.

Co mne a Harrise na věci nejvíc znepokojuje, je obava, že se náš člun stane středem pozornosti.

Dívky se také nevyjímají na loďce zrovna špatně, jsou-li hezky oblečeny. Podle mého názoru nic není půvabnějšího než vkusný, veslařský úbor. Ale “veslařský úbor” - bylo by dobře, kdyby to všechny dámy pochopily - je oblek, který se hodí na loďku, a nikoliv jenom pod skleněný poklop. Jsou-li s vámi na loďce lidé, kteří místo na vyjížďku myslí jen a jen na svůj oblek, nemáte z výletu žádnou radost. Jednou jsem měl smůlu, že jsem se vydal na výlet po vodě s dvěma dámami tohoto druhu. To jsme si tenkrát užili!

Obě byly krásně oblečené - samá krajka a hedvábí, květiny, stuhy, něžné střevíčky a světlé rukavice. Jenže to bylo oblečení k fotografovi, a ne na výlet po řece. Byly to “veslařské úbory” podle francouzské módy. Bylo směšné prohánět se v nich někde, kde je opravdová země, vzduch a voda.

Jejich první námitka byla, že loďka není čistá. Otřeli jsme jim všechna sedátka a ujistili je, že loďka čistá je, ale ony nám nevěřily. Jedna přejela podušku ukazováčkem v rukavičce a výsledek ukázala té druhé, obě vzdychly a usedly s výrazem prvních křesťanských mučedníků, snažících se postavit se ke kůlu co nejpohodlněji. Když veslujete, nevyhnete se tomu, abyste tu a tam trochu nestříkali. Ukázalo se, že kapka vody to jejich oblečení zničí. Stopy po vodě nezmizí a na šatech navždy zůstane skvrna.

Seděl jsem vpředu. Dělal jsem, co jsem mohl. Zvedal jsem vesla alespoň dvě stopy vysoko, po každém záběru jsem počkal, až voda z vesel okapala, než jsem znovu zabral, a pokaždé když jsem měl vesla znovu ponořit, vybíral jsem si k tomu kousek klidné vody. (Veslař za mnou za chvíli pravil, že neumí dost dobře veslovat, aby se se mnou mohl sehrát, že tedy bude raději klidně sedět, a když dovolím, bude studovat můj způsob veslování. Prý ho zajímá.) Ale přesto, ať jsem se snažil jak chtěl, nemohl jsem zabránit, aby voda chvílemi na ty šaty nestříkla.

Dívky si nestěžovaly, přitulily se k sobě, stiskly pevně rty, a pokaždé když na ně dopadla kapka, přikrčily se a zachvěly. Pohled na ně, jak mlčky trpí, byl povznášející, ale mě rozčiloval. Jsem příliš citlivý. Vesloval jsem stále prudčeji a křečovitěji, a čím usilovněji jsem se snažil nestříkat, tím víc jsem stříkal.

Konečně jsem se vzdal. Řekl jsem, že přejdu k zadním veslům. Také zadní veslař byl přesvědčen, že to tak bude lepší, vyměnili jsme si tedy místa. Dámy mimoděk vydechly úlevou, když viděly, že jdu pryč, a na chvíli se rozveselily. Chudinky! Bylo by pro ně bývalo lépe, kdyby vzaly zavděk mnou. Muž, který zaujal mé místo, byl veselý, lehkomyslný, tupý chlapík, který měl asi tolik citlivosti jako novofundlandské štěně. Mohli jste na něho celou hodinu vrhat vražedné pohledy, a on si toho ani nevšiml, a jestli si všiml, nedbal jich. Nasadil dobré, bujaré, rázné tempo, voda stříkala a dopadala na celou loďku jako vodotrysk a celá posádka se okamžitě napřímila. Když nastříkal na jedny ty šaty víc než půllitr vody, roztomile se zasmál a řekl:

“Velmi prosím za prominutí,” a nabídl dívkám kapesník, aby vodu otřely.

“Ach, to nevadí,” zašeptaly v odpověď ubohé dívky, nenápadně přes sebe přetáhly pokrývky a pláště a snažily se chránit se krajkovými slunečníky.

Při přesnídávce mnoho zkusily. Lidé chtěli, aby si sedly na trávu, ale tráva byla špinavá. Kmeny stromů, o něž se měly opřít, nebyly už patrně oprašovány po celé týdny. Rozprostřely si tedy na zem kapesníky a strnule na ně usedly. Někdo šel kolem s mísou hovězí paštiky, zakopl o kořen a paštika vyletěla z mísy. Naštěstí na ně nepadla, ale tato příhoda je upozornila na nové nebezpečí a zneklidnila je. Kdykoliv vstal někdo, kdo měl v ruce cosi, co by mohlo spadnout a potřísnit jim šaty, sledovaly ho očima s rostoucím neklidem, dokud si opět nesedl.

“A teď, děvčata,” pravil vesele náš přítel zadní veslař, když bylo po všem, “pojďte, musíte se dát do mytí.”

Zprvu mu nerozuměly. Když pochopily, co má na mysli, řekly, že bohužel neumějí mýt nádobí.

“To nic, hned vám to ukážu,” zvolal, “je to ohromná legrace! Lehnete si na - totiž nahnete se nad břeh a vyšploucháte nádobí ve vodě.”

Starší sestra poznamenala, že nejsou na takovou práci vhodně oblečeny.

“Ach, šatům se nic nestane,” řekl lehkomyslně. “Podkasejte si je.” A také je k tomu přiměl. Ujišťoval je, to že je na celém výletě právě to nejzábavnější. Dívky pravily, že je to velmi zajímavé. Teď, když o tom přemýšlím, napadá mě, jestli ten mladý muž byl opravdu tak tupý, jak jsme si mysleli. Nebo byl - ne, to není možné! Měl takový prostý, dětský výraz!

Harris chtěl vystoupit u hamptonského kostela a podívat se na náhrobek paní Thomasové.

“Kdo byla paní Thomasová?” zeptal jsem se.

“Jak to mám vědět?” odpověděl Harris. “Ta dáma má zvláštni náhrobek a já ho chci vidět.”

Protestoval jsem. Nevím, je-li to tím, že mám nějakou vadu, ale já nikdy nebažil po náhrobních kamenech. Vím, že se sluší a patří, když přijdete do nějaké vsi nebo do města, abyste běželi na hřbitov a pokochali se pohledem na hroby. Je to však osvěžení, které si vždycky odepřu. Neláká mě prolézat za sípavými starci ponuré a studené kostely a číst náhrobní nápisy. Ani pohled na kousek prasklé mosazi, zasazené do kamene, mi neposkytuje to, čemu říkám opravdové štěstí.

Urážím ctihodné hrobaře klidem, který dovedu zachovat nad vzrušujícími nápisy, a nedostatkem nadšení pro rodovou historii místní honorace. Má špatně skrývaná touha co nejdřív zmizet zraňuje jejich city.

Jednoho zlatavého rána za slunného dne jsem stál opřen o nízkou kamennou zeď, která chránila malý venkovský kostelík, kouřil jsem a s hlubokou, tichou radostí jsem se opájel pohledem na krásu krajiny, plnou míru - šedý, starý kostel, porostlý břečťanem, s krásnými vyřezávanými dveřmi, bílá cesta, vinoucí se dolů s kopce mezi dvěma řadami vysokých jilmů, doškové střechy, vykukující nad přistřiženými živými ploty, stříbrná řeka v údolí a v pozadí lesnaté pahorky.

Byl to rozkošný pohled. Idylický, poetický, povznášející. Cítil jsem se dobrý a ušlechtilý. Umiňoval jsem si, že už nikdy nebudu hříšný a špatný. Přál jsem si, abych sem mohl přijít a žít tu, nikdy se už nedopustit ničeho nesprávného, vést bezúhonný, krásný život, mít stříbrné vlasy, až zestárnu, a jiné podobné věci.

V té chvíli jsem odpustil všem svým přátelům a příbuzným jejich špatnost a darebáctví a žehnal jim. Nevěděli, že jim žehnám. Šli svou neřestnou cestou dál, nevědouce o tom, co já, daleko v této klidné vsi, pro ně dělám; ale udělal jsem to a přál jsem si, abych jim mohl oznámit, že jsem to udělal, protože jsem toužil učinit je šťastnými. Byl jsem ještě ponořen do těchto vznešených, něžných myšlenek, když mé snění bylo přerušeno pronikavým, pisklavým hlasem:

“Dobře, pane, už jdu, už jdu. Dobře, pane, jen okamžik strpení.” Vzhlédl jsem a spatřil starého, plešatého muže, pajdajícího ke mně přes hřbitov. V ruce nesl obrovský svazek klíčů, který se při každém jeho kroku rozkýval a rozchřestil.

Mlčky a důstojně jsem mu pokynul, aby odešel, ale on se stále blížil a každou chvíli zaječel:

“Už jdu, pane, už jdu. Trochu kulhám. Už nejsem tak čiperný, jak jsem býval. Tudy, pane.”

“Jděte pryč, vy bídný starče,” řekl jsem.

“Nemohl jsem přijít dřív, pane,” odpověděl. “Má žena vás uviděla teprve před chvílí. Pojďte za mnou, pane.”

“Jděte pryč,” opakoval jsem, “odejděte dřív, než přeskočím zeď a zabiju vás.”

Zdálo se, že je překvapen.

“Vy nechcete vidět náhrobky?” zeptal se.

“Ne,” odpověděl jsem. “Nechci. Chci zůstat zde, opřen o tuto starou drsnou zeď. Jděte pryč a nevyrušujte mě. Jsem přeplněn krásnými a ušlechtilými myšlenkami a chci tak zůstat, protože je mi při tom hezky a dobře. Neobtěžujte mě, nedrážděte mě, neplašte všechny mé lepší city tím svým hloupým náhrobkovým nesmyslem. Jděte pryč, najděte si někoho, kdo by vás lacino pochoval, a já zaplatím polovičku výloh.”

To ho na chvíli zmátlo. Promnul si oči a pozorně se na mne zadíval. Napohled jsem vypadal docela lidsky. Nedovedl to pochopit. Řekl:

“Vy nejste zdejší? Vy tady nežijete?”

“Ne,” odpověděl jsem. “Nežiju. Kdybych tu žil já, nežil byste vy!” “Tak teda,” pokračoval, “chcete vidět náhrobky - hroby, kde jsou pochovaný lidi, rozumíte? - Rakve!”

“Vy jste ale nechápavý!” odpověděl jsem podrážděně. “Nechci náhrobky - vaše náhrobky. Proč bych je měl vidět? Naše rodina má své vlastni hroby. Můj strýc Podger má dokonce na hřbitově v Kensal Greenu hrobku, která je pýchou celého kraje; do hrobky mého děda v Bow se pohodlně vejde osm návštěvníků a moje prateta Zuzana má na hřbitově ve Finchley vyzděný hrob s pomníkem, na němž je vytesáno cosi jako kávová konvice, a hrob je obložen na šest palců kolem dokola bílým kamenem nejlepší jakosti, který stál těžké peníze. Až budu mít náladu na hroby, půjdu se pokochat tam. Nestojím o hroby cizích lidí. Až vás pochovají, přijdu se podívat na váš hrob. To je všechno, co pro vás mohu udělat.”

Rozplakal se. Řekl, že nad jedním náhrobkem je kousek kamene, o němž někdo prohlásil, že je to asi zbytek mužské postavy, a že na jiném jsou vytesána nějaká slova, která se dosud nikomu nepodařilo rozluštit.

Setrvával jsem ve své zatvrzelosti a on zaúpěl bolestným hlasem: “Nechcete se alespoň podívat na pamětní okno?”

Ani to jsem nechtěl vidět. Vypálil tedy svou poslední ránu. Přistoupil blíž a sípavě zašeptal:

“Mám dole v kryptě dvě lebky, pojďte se na ně podívat. Jen se pojďte podívat na ty lebky! Jste mladý muž na dovolené a chcete něco užít. Pojďte se podívat na ty lebky!”

Otočil jsem se a prchl, a jak tak běžím, slyším za sebou volání: “Ach, pojďte se podívat na ty lebky, vraťte se a pojďte se podívat na ty lebky!”

Harris si však libuje v hrobkách, hrobech, pomnících a náhrobních nápisech a pomyšlení, že neuvidí náhrobek paní Thomasové, ho přivádělo k šílenství. Na náhrobek paní Thomasové se prý těšil od chvíle, co se začalo mluvit o naší cestě; nebyl by se k nám prý vůbec připojil, nebýt naděje, že uvidí náhrobek paní Thomasové. Připomněl jsem mu Jiřího, a také že musíme být v pět hodin v Sheppertonu, kde se s ním máme sejít, a tu se jeho zlost obrátila na Jiřího. Proč se Jiří celý den povaluje a nechá nás, abychom se sami dřeli s touhle těžkou bárkou nahoru a dolů po řece jen proto, abychom se s ním sešli? Proč by nemohl přijít a něco dělat? Proč si nemohl vzít volno a jet hned s námi? Čert vezmi banku! K čemu v té bance vlastně je?

“Kdykoliv jsem tam přišel, nikdy jsem neviděl, že by něco dělal. Sedí celý den za kouskem skla a snaží se vypadat, že něco dělá. K čemu je člověk za kouskem skla? Já musím pracovat, abych se uživil. Proč on nepracuje? K čemu tam je, a vůbec k čemu jsou ty jejich banky? Vezmou od tebe peníze, a když potom napíšeš šek, vrátí jej celý počmáraný slovy ,Není kryti`, ,Obraťte se na vystavovatele`. K čemu je to dobré? Tenhle kousek mi provedli minulý týden dvakrát. Už si to nedám dlouho líbit. Zruším svůj účet. Kdyby tu byl Jiří, mohli jsme se jít podívat na ten náhrobek. Vůbec nevěřím, že je v bance. Někde se potlouká, to je to, a my abychom se dřeli. Vystoupím na břeh a půjdu se někam napít.”

Upozornil jsem ho, že daleko široko není hospoda. Začal nadávat na řeku, a k čemu prý je řeka dobrá a jestli každý, kdo se vydá na řeku, má zemřít žízní?

Když je Harris v takovéhle náladě, je nejlíp ho nechat. Vybouří se a dá pokoj.

Připomněl jsem mu, že máme v koši ovocný sirup a na přídi velkou nádobu vody, stačí obojí smíchat a je z toho studený a občerstvující nápoj.

Nato začal nadávat na sirup a “podobné břečky pro děti”, jak říkal zázvorovému pivu, malinové šťávě atd., atd. Takové věci prý jen kazí žaludek, ničí tělo a jsou příčinou poloviny zločinů v Anglii. Přesto však - jak prohlásil - něco pít musí, vylezl na sedátko a nahnul se pro láhev. Poněvadž byla až na dně koše, nemohl ji najít, musel se nahýbat stále víc a víc, a poněvadž se v této vratké poloze snažil ještě kormidlovat, zatáhl za nesprávné lano, člun narazil na břeh, při nárazu Harris uklouzla vletěl po hlavě rovnou do koše. Chvíli v něm stál na hlavě s nohama trčícíma do vzduchu a držel se okrajů člunu jako klíšťě. Ze samého strachu, aby nespadl do vody, se neodvážil ani hnout a musel tak zůstat, dokud se mi nepodařilo chytit ho za nohy a vytáhnout ven, což ho ještě víc rozzuřilo.