Moje objevené “Ameriky”

 

Naše první noc - Pod plachtou - Volání o pomoc - Svéhlavost čajových konvic, a jak ji přemoci - Večeře - Jak se stát ctnostným - Hledá se pohodlně zařízený, dobře odvodněný pustý ostrov, pokud možno v blízkostí jižního Tichého oceánu - Směšná příhoda, která se stala Jiřího otci - Neklidná noc.
 

Harris a já jsme se začali domnívat, že zdymadlo Bell Weir zmizelo stejným způsobem jako zdymadlo wallingfordské. Jiří nás odtáhl do Stainesu a odtud jsme vlekli člun my. Zdálo se nám, že za sebou táhneme padesát tun a že jsme ušli čtyřicet mil. Bylo půl osmé, když jsme projeli zdymadlem. Všichni jsme nastoupili do člunu a doveslovali těsně k levému břehu, hledajíce místo, kde bychom zakotvili.

Původně jsme chtěli doplout až k ostrovu Magny charty v čarovně krásné části řeky, která se tu vine nádherným zeleným údolím, a utábořit se v jedné z mnoha malebných zátok, jež vroubí tuto maličkou pevninu. Ale jaksi jsme už tolik netoužili po malebnosti jako ráno. Trocha vody mezi uhelnou lodí a plynárnou by nám byla pro tuto noc stačila. Netoužili jsme po krásách přírody. Chtěli jsme se navečeřet a jít spát. Přesto jsme veslovali až k místu, jemuž se říká Přesnídávka, a zajeli jsme do rozkošného koutku pod velkým jilmem, k jehož podemletým kořenům jsme přivázali člun. Mysleli jsme, že se navečeříme (svačinu jsme vynechali, abychom ušetřili čas), ale Jiří byl proti. Nejdříve prý musíme natáhnout plachtu, než bude tma a dokud je vidět. Potom prý, až budeme se vší prací hotovi, budeme si moci sednout a klidně se najíst. Natažení plachty nám dalo víc práce, než jsme s ní měli umluveno. Samo o sobě to vypadalo celkem jednoduše. Vezmete pět železných prutů, ohnete je a připevníte nad člun jako klenbová žebra. Potom přes ně natáhnete plachtu a přivážete ji. Byli jsme přesvědčeni, že nám k tomu postačí deset minut.

Ukázalo se, že tento odhad byl příliš nízký.

Vzali jsme obruče a začali je zastrkávat do objímek, přidělaných k tomu účelu k člunu. Jistě si nepředstavujete, že je to nebezpečná práce, ale když nyní na to vzpomínám, divím se, že to někdo z nás přežil, aby mohl vyložit, jak to bylo. To nebyly obruče, to byli čerti. Nejdřív vůbec nechtěly do objímek zapadnout. Museli jsme po nich skákat, kopat do nich a bušit lodním hákem. A když konečně zapadly, ukázalo se, že to jsou obruče, které do objímek, do nichž jsme je zastrkali, nepatří, museli jsme je tedy zase vytáhnout.

Ale nechtěly ven. Teprve když dva z nás s nimi svedli pětiminutový zápas, najednou vyskočily a pokusily se hodit nás do vody a utopit nás. Uprostřed měly háčky, a když jsme se nedívali, štípaly nás těmito háčky do choulostivých části těla. Když jsme se potýkali s jednou stranou obruče a snažili se ji přimět, aby konala svou povinnost, druhý konec se zbaběle přitočil za nás a udeřil nás do hlavy.

Konečně jsme je připevnili a zbývalo už jenom natáhnout přes ně plachtu. Jiří odvinul její konec a připevnil nad špičku člunu. Harris stál uprostřed, aby plachtu převzal od Jiřího a přikulil ji ke mně. Stál jsem na zádi a čekal. Trvalo jí to dlouho, než se ke mně dostala. Jiří provedl svůj úkol správně, pro Harrise to však byla nezvyklá práce, a tak ji zpackal.

Jak to dokázal, nevím. Ani on sám to nedovedl vysvětlit, ale jakýsi tajemný proces nebo co způsobil, že se mu po deseti minutách nadlidské námahy podařilo celý se tou plachtou omotat. Byl tak pevně zavinut, zabalen a svázán, že nemohl ven. Bojoval ovšem zuřivě za svobodu - což je přirozeným právem každého Angličana - a přitom (jak jsem se později dověděl) povalil Jiřího. Potom začal Jiří, proklínaje Harrise, také bojovat a sám se do plachty zamotal a zavinul.

Tohle se dělo a já jsem o tom nic nevěděl. Celé té věci jsem vůbec nerozuměl. Řekli mi, abych stál tam, kde stojím, a čekal, až se plachta dostane ke mně. Montmorency a já jsme tedy stáli a poctivě a trpělivě jsme čekali. Viděli jsme, že plachta sebou zuřivě zmítá a hází, ale domnívali jsme se, že to tak musí být, a proto jsme nezakročili.

Také jsme slyšeli mnoho přidušených slov, která vycházela zpod plachty, a domysleli jsme si, že ti dva asi shledali svou práci poněkud obtížnou. Rozhodli jsme se, že počkáme, až se situace trochu zjednoduší, a potom zasáhneme.

Chvíli jsme čekali, ale bylo vidět, že věci jsou čím dál tím spletitější, až konečně se ven přes okraj člunu vykroutila Jiřího hlava a promluvila.

Pravila: “Ty nám nemůžeš pomoct, ty mizero, viď? Stojíš tu jako vycpaná mumie a nevidíš, že se dusíme, ty dřevěný panáku!”

Nikdy nedovedu odmítnout, když někdo volá o pomoc. Šel jsem je tedy vymotat; byl nejvyšší čas, neboť Harris už skoro zčernal v obličeji.

Teprve po půl hodině těžké práce jsme plachtu pořádně napjali. Pak jsme uklidili palubu a vytáhli večeři. Konvici s vodou na čaj jsme postavili do špičky člunu, šli jsme ke kormidlu a předstírali, že si jí vůbec nevšímáme a že jsme se dali do vyndávání ostatních věcí. To je jediný způsob, jak na řece přinutit vodu v konvici, aby se začala vařit. Když konvice vidí, že na vodu čekáte a že jste netrpěliví, ani nepípne. Musíte jít pryč a dát se do jídla, jako byste vůbec nehodlali čaj pít. Ani ohlédnout se na ni nesmíte. Pak brzy uslyšíte, jak voda prská, posedlá nedočkavosti, aby byla proměněna v čaj.

Máte-li velký spěch, osvědčuje se také mluvit velmi hlasitě o tom, že čaj vůbec nepotřebujete a že ho pít nebudete. Přiblížíte se ke konvici, tak aby vás slyšela, a vykřiknete: “Já nechci čaj. Ty ano, Jiří?” Jiří křikne zase na vás: “Nikoliv, já čaj nerad, dáme si místo něho limonádu - čaj je hrozně těžko stravitelný.” Načež konvice překypí a uhasí vařič.

Použili jsme tohoto nevinného triku a výsledek byl, že než jsme připravili všechno ostatní, byl čaj hotov. Potom jsme rozsvítili a sesedli se se zkříženýma nohama kolem večeře. Tu večeři jsme už potřebovali.

Po pětatřicet minut nebylo po celé délce a šířce člunu slyšet nic než cinkot příborů a nádobí a stejnoměrné chrupání čtyř souprav stoliček. Po pětatřiceti minutách řekl Harris: “Ach!”, vytáhl zpod sebe levou nohu a strčil tam místo ní pravou.

Za pět minut také Jiří řekl “Ach!” a hodil svůj talíř na břeh. Za tři minuty nato Montmorency projevil první známku spokojenosti od chvíle, co jsme vyjeli, převalil se na bok a natáhl nohy. Potom jsem já řekl “Ach!”, zvrátil hlavu nazad a praštil se do ní o obruč, ale nevadilo mi to. Ani jsem nezaklel.

Jak se člověk cítí dobrý, když je syt - jak jsme spokojeni se sebou samými i s celým světem! Lidé, kteří to vyzkoušeli, mi řekli, že čisté svědomí dělá člověka velmi šťastným a spokojeným, ale plný žaludek to zařídí právě tak dobře a dá se toho levněji a snáze dosáhnout. Po vydatném a dobře stráveném jídle se člověk cítí velice shovívavý a velkomyslný, ušlechtilý a dobrosrdečný.

Je opravdu zvláštní, jak je náš intelekt ovládán zažívacím ústrojím. Nemůžeme pracovat, nemůžeme myslet, když si to žaludek nepřeje. Diktuje nám naše vzněty, naše vášně. Po vejcích a slanině nařizuje: “Pracuj!” Po bifteku a po pivě přikáže: “Spi!” Po šálku čaje (dvě lžičky na šálek a nenechat stát déle než tři minuty) poručí mozku: “Teď vstaň a ukaž, co dovedeš. Buď výmluvný, buď moudrý, buď něžný. Pohlížej jasným okem na přírodu i na život. Rozepni bílá křídla myšlenky, vznes se jako božský duch nad svět, vířící pod tebou, a leť dlouhými řadami zářících hvězd k bránám věčnosti !”

Po buchtách řekne: “Buď tupý a bezduchý jako dobytek - buď tvorem bez mozku s okem bezvýrazným, v němž nezasvitne paprsek ani fantazie, ani naděje, strachu, lásky, ani života.” A po koňaku požitém v dostatečném množství řekne: “Teď pojď, šašku, směj se a dělej kotrmelce, aby se tvoji bližní smáli - ukaž svým pošetilým žvaněním a nesmyslným blábolením, jak bezmocný blbeček je ubohý člověk, jehož rozum a vůle se utopily jako koťata v půl coulu alkoholu.”

Jsme opravdu nejubožejšími otroky svého žaludku. Nesnažte se, přátelé, být mravní a poctiví. Dbejte pečlivě o svůj žaludek a krmte ho opatrně a moudře. Pak ctnost a blaženost zavládne ve vašich srdcích, aniž by bylo třeba ji namáhavě hledat, a stanete se dobrými občany, milujícími manžely, něžnými otci a ušlechtilými, zbožnými lidmi.

Harris, Jiří a já jsme byli před večeří hašteřiví, kousaví a ve špatné náladě. Po večeři jsme seděli a usmívali se jeden na druhého, ba i na psa jsme se usmívali. Milovali jsme se navzájem, každého jsme milovali. Harris šel kolem Jiřího a šlápl mu na kuří oko. Kdyby se to bylo stalo před večeři, Jiří by byl vyslovil přání a touhy týkající se Harrisova osudu na tomto i na onom světě, při nichž by se slušný člověk zachvěl.

Teď jenom pravil: “Pomalu, staroušku. Dávej pozor.”

A Harris, místo aby podotkl svým nejnepříjemnějším způsobem, že člověk se těžko může vyhnout tomu, aby nešlápl na kousek Jiřího nohy, chce-li udělat krok v obvodu deseti yardů od něho, místo aby naznačil, že Jiří s tak dlouhýma nohama nikdy neměl vstoupit na člun normálních rozměrů, a místo aby mu poradil, aby nohy vystrčil přes okraj člunu, jak by byl učinil před večeři, teď řekl: “Ach promiň, starouši. Doufám, že jsem ti nezpůsobil bolest.”

A Jiří odpověděl: “Vůbec ne,” prý to byla jeho vina, a Harris na to, že nikoliv, že to byla jeho vina.

Bylo docela hezké poslouchat je.

Zapálili jsme si dýmky, seděli jsme, dívali se do tiché noci a povídali si.

Harris se ptal, proč bychom takto nemohli žít stále - daleko od světa, jeho hříchů a svodů, vést střízlivý, klidný život a konat dobro. Přiznal jsem se, že jsem po něčem takovém často zatoužil, a začali jsme uvažovat, zda by nebylo možné, abychom my čtyři odešli na nějaký šikovný, dobře vybavený pustý ostrov a žili tam v lesích.

Harris pravil, že jak slyšel, jsou pusté ostrovy nebezpečné tím, že jsou velmi vlhké, ale Jiří tvrdil, že nejsou vlhké, jsou-li řádně odvodněny.

Potom se náš rozhovor stočil na odvodňováni a zavlažování, a to Jiřímu připomnělo velice směšnou příhodu, která se kdysi stala jeho otci. Jeho otec ještě s jedním svým přítelem cestoval po Walesu a jednou večer se zastavili v malém hostinci, kde sedělo několik hostů. Přisedli k nim a strávili s nimi večer.

Byl to velmi veselý večer, seděli dlouho do noci, a když se rozhodli jít spát, byli (Jiřího otec byl tehdy velmi mladý) poněkud rozjařeni. Měli spát (Jiřího otec a jeho přítel) v jednom pokoji, ale každý ve své posteli. Vzali svíčku a šli nahoru. Když vešli do pokoje, svíčka vrazila do zdi a zhasla a oni se museli svléci a hledat postele potmě. Udělali to, ale místo aby si každý lehl do jiné postele, což se domnívali, že činí, vlezli oba do jedné, aniž o tom věděli. Jeden si lehl do hlav postele a druhý, který tam vlezl z protější světové strany, položil nohy na podušku.

Chvíli bylo ticho a potom Jiřího otec řekl: “Joe!”

“Co chceš, Tome?” odpověděl Joeův hlas z druhého konce postele. “V mé posteli někdo je,” pravil Jiřího otec. “Má nohy na mé podušce.”

“To je ale zvláštní, Tome,” odvětil druhý, “ať mě hrom zabije, jestli v mé posteli také někdo není.”

“Co budeme dělat?” zeptal se Jiřího otec. “Vyhodím ho,” odpověděl Joe.

“Já taky,” prohlásil hrdinně Jiřího otec.

Nastal krátký zápas, po němž následovalo dvojí těžké žuchnutí na zem, a ozval se poněkud žalostný hlas:

“Poslyš, Tome . . .”

“Co?”

“Jak se ti to podařilo?”

“Abych pravdu řekl, ten chlap vyhodil mne!”

“To samé se stalo mně. Poslyš, mně se ta hospoda moc nelíbí. Tobě ano?”

“Jak se jmenoval ten hostinec?” zeptal se Harris. “U prasete a píšťaly,” odpověděl Jiří. “Proč?” “Tak to byla nějaká jiná,” řekl Harris.

“Jak to?” zeptal se Jiří.

“No, je to zajímavé,” zabručel Harris. “Přesně totéž se přihodilo mému otci v jedné venkovské hospodě. Často o tom vypravoval. Napadlo mě, jestli to nebyla stejná hospoda.”

Toho večera jsme ulehli v deset hodin. Myslel jsem, že budu dobře spát, poněvadž jsem byl unaven, ale nespal jsem. Obyčejně jen se svleču a položím hlavu na podušku, a už někdo zabouchá na dveře a řekne, že je půl deváté, ale té noci jako by se bylo proti mně všechno spiklo: nové zážitky, tvrdá podlaha člunu, zkroucená poloha (ležel jsem s nohama pod jedním sedátkem a s hlavou na druhém), šplouchání vody kolem a vítr ve větvích mě zneklidňovaly a rušily.

Usnul jsem na několik hodin a pak nějaká součástka člunu, která patrně narostla v noci - neboť když jsme vyjeli, určitě tam nebyla a ráno zmizela - se mi začala zavrtávat do zad. Chvíli jsem ještě spala zdálo se mi, že jsem spolkl zlaťák a že mi nebozezem vyvrtávají v zádech díru, aby jej dostali ven. Připadalo mi to od těch lidí velice nelaskavé a řekl jsem, že jim ty peníze zůstanu dlužen a zaplatím až na konci měsíce. Ale oni o tom nechtěli ani slyšet a prohlásili, že bude líp, když dostanou to, co jim patří, hned, jinak úroky pěkně narostou. Za chvíli jsem se na ně rozzlobil a pověděl jim, co si o nich myslím, načež oni zakroutili nebozezem tak bolestivě, že jsem se probudil.

V člunu bylo dusno a bolela mě hlava, napadlo mě tedy, že si vyjdu na svěží noční vzduch. Natáhl jsem na sebe části oděvu, které se mi podařilo najít - některé byly moje, jiné Jiřího a Harrisovy a vylezl jsem zpod plachty na břeh.

Byla nádherná noc. Měsíc zašel a nechal tichou zemi s hvězdami o samotě. Její sestry, hvězdy - zatímco my, její děti, spíme -, jako by s ní mlčky a potajmu rozmlouvaly a nezměrných tajemstvích hlasy příliš vzdálenými a tichými, aby je mohlo ucho dětí matky země zachytit.

Naplňují nás zbožnou úctou, ty bezhlesé hvězdy, tak chladné, tak jasné. Jsme jako děti, jejichž nožky zabloudily do zšeřelého chrámu boha, jemuž je učili klanět se, kterého však neznají. A stojíce pod ozvučnou kopulí, která se klene nad dalekými prostorami šerosvitu, hledí vzhůru a zpola doufají, zpola se bojí, že tam uvidí vznášet se jakési strašné zjevení.

A přece se noc zdá plna útěchy a síly. V její velké přítomnosti se naše drobné strasti zahanbeně vytrácejí. Když je den pln shonu a starostí, naše srdce plna zlých a trpkých myšlenek a svět nám připadá tvrdý a nespravedlivý, tehdy noc jako velká, milující matka něžně klade ruku na naši horečnatou hlavu a obrací k sobě naši uslzenou tvář, usměje se, a i když nepromluví, víme, co chce říci. Položí naši rozpálenou tvář na svá ňadra a bolest pomine.

Někdy je bolest příliš hluboká a skutečná, a my před ní stojíme velmi tiší, neboť pro bolest není slov, jen zasténání. Srdce noci je plné soucitu: nemůže ulevit bolesti, ale béře naše ruce do svých a malý svět pod námi se stává ještě menším a vzdálenějším, když unášeni na jejích temných křídlech se na okamžik ocitáme před někým mocnějším, než je ona, a ve světle přítomnosti této velké bytosti celý život leží před námi jako kniha. Tehdy poznáváme, že bolest a smutek jsou sami andělé boží.

Jen ti, kdož nesli korunu utrpení, mohou patřit na toto zázračné světlo, a když se pak vrátí, není jim dovoleno o něm mluvit ani prozradit tajemství, jež poznali.

Jednou jelo neznámou krajinou několik dobrých rytířů a jejich cesta vedla hlubokým lesem, kde rostlo velmi vysoké a mohutné trní. Rvalo z nich maso a rytíři zabloudili. Listoví v tomto lese bylo velmi tmavé a husté, takže větvemi nepronikal ani paprsek světla, aby ozářil temnotu a smutek. A když projížděli tím temným lesem, jeden z nich, ztrativ své druhy, zajel příliš daleko a už se k ním nevrátil. A oni, hluboce zarmouceni, jeli dál bez něho, oplakávajíce ho jako mrtvého.

Potom když dorazili ke krásnému hradu, který byl cílem jejich cesty, zůstali tam mnoho dní a veselili se. Jedné noci, když seděli spokojeně kolem velkých polen, která hořela v prostorné síni, a pili na přátelství z jednoho poháru, vstoupil jejich druh, kterého ztratili, a pozdravil je. Jeho oděv byl rozedrán jako šat žebráka, jeho tělo bylo pokryto mnoha hlubokými ranami, ale jeho tvář zářila velikou radostí.

I vyptávali se ho, co se mu přihodilo, a on jim vypravoval, jak zabloudil v hlubokém lese, jak chodil mnoho dní a nocí, až rozedrán a krváceje lehl si na zem, aby zemřel.

Vtom, když byl blízek smrti, hle! Bezbřehou tmou k němu přicházela vznešená panna, vzala ho za ruku a vedla ho odlehlými stezkami, jež nezná žádný člověk, až se nad temnem lesa objevilo světlo, proti němuž denní jas je jako lampička proti slunci. A v této zázračné záři náš utrmácený rytíř spatřil jako ve snu zjevení tak velebné a krásné, že už nemyslel na své krvácející rány, ale stál jako okouzlen, jako člověk, jehož radost je hluboká jako moře, jehož hloubku žádný člověk změřit nedovede.

A zjevení se ztrácelo a rytíř pokleknuv děkoval dobrému světci, že v tomto smutném lese zmátl jeho kroky, takže spatřil zjevení, které je tam skryto.

Jméno toho temného lesa bylo Bolest. Ale o zjevení, které tam ten dobrý rytíř spatřil, není nám dovoleno ani slůvkem se zmínit.