Moje objevené “Ameriky”

Jak jednou Jiří zcela výjimečně časně vstal - Jiří, Harris a Montmorency neradi vidí studenou vodu - Jeromovo hrdinství a odhodlání - Jiří a jeho košile: příběh plný mravního naučení - Harris jako kuchař - Historická vzpomínka, zvlášť určená pro školní potřebu.
 

Druhého dne jsem se probudil v šest a zjistil jsem, že také Jiří je už vzhůru. Oba jsme se obrátili na druhý bok a pokusili se znovu usnout, ale nešlo to. Kdyby zde byl nějaký zvláštní důvod, proč bychom neměli znova usnout, ale museli vstát a ihned se obléknout, byli bychom usnuli, ještě když jsme se dívali na hodinky, a byli bychom spali do deseti. Poněvadž tu však nebyl nejmenší důvod, proč bychom měli vstát dříve než za nějaké dvě hodiny, a vstávat v tuto hodinu byl úplný nesmysl, bylo jen ve shodě s přirozeným zákonem poťouchlosti věci, všeobecně platným, že jsme oba byli přesvědčeni, že kdybychom zůstali ležet ještě pět minut, byla by to naše smrt.

Jiří prohlásil, že něco podobného - ba ještě horšího - se mu přihodilo asi před osmnácti měsíci, když bydlel sám v domě jisté paní Gippingsové. Jednou večer se mu pokazily hodinky a zastavily se na čtvrt na devět. Hned na to nepřišel, protože z nějakého důvodu je zapomněl natáhnout, když šel spát (zjev u něho neobvyklý), a pověsil si je nad hlavu, aniž se na ně podíval.

Bylo to v zimě, blížil se nejkratší den a k tomu už týden byla mlha, proto když se probudil a bylo stále ještě tma, podle ničeho nemohl zjistit, kolik je hodin. Natáhl ruku a sundal se zdi hodinky. Bylo čtvrt na devět.

“Pánbůh s námi a zlé pryč!” zvolal Jiří, “a já mám být v devět hodin v City. Proč mě někdo nevzbudil? Ach, to bude ostuda!” Praštil hodinkami, vyskočil z postele, natočil si studenou vodu, umyl se, oblékl se, oholil se ve studené vodě, protože neměl kdy čekat na horkou, a běžel se podívat znova na hodinky.

Bud začaly jít, protože jimi praštil o postel, nebo tu byl jiný důvod, Jiří neví jaký, rozhodně však od čtvrt na devět začaly jít a teď ukazovaly za dvacet minut devět.

Jiří je popadl a seběhl dolů. V obývacím pokoji bylo tma a ticho. Nebylo zatopeno, snídaně nikde. Jiří si řekl, že za tohle by se měla paní Gippingsová stydět, a umínil si, že až se večer vrátí, poví jí, co si o ní myslí. Potom na sebe hodil zimník, na hlavu si narazil klobouk, popadl deštník a zamířil k domovním dveřím. Bylo ještě zamčeno. Jiří proklínal paní Gippingsovou, nazval ji v duchu línou starou babou, podivil se, že lidé nedovedou vstát včas, jak se sluší a patří, odemkl dveře a vyběhl ven.

Utíkal, jak dovedl nejrychleji, čtvrt míle, a když uběhl tuto vzdálenost, napadlo ho, jak je podivné a neobvyklé, že je tak málo lidí na ulici a že nejsou otevřeny obchody. Bylo jistě velmi tmavé a mlhavé ráno, ale přece jenom mu připadalo zvláštní zastavit kvůli tomu všechnu práci. On musí jít do práce, proč tedy ostatní lidé zůstali v posteli jen proto, že je tma a mlha?

Konečně došel do Holbornu. Ani jedna roleta nebyla vytažena, ani jeden omnibus se neukázal. Uviděl tři muže, z nichž jeden byl strážník, káru plnou zeleniny a drožku, která vypadala, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Jiří vytáhl hodinky a podíval se na ně; bylo za pět minut devět! Zastavil se a počítal tep. Sehnul se a ohmatal si nohy. Potom, stále s hodinkami v ruce, přistoupil k strážníkovi a zeptal se ho, jestli neví, kolik je hodin.

“Kolik je hodin?” řekl strážník, prohlížeje si Jiřího se zřejmým podezřením od hlavy k patě. “Poslouchejte a uslyšíte, kolik bude bít.” Jiří naslouchal a nedaleké hodiny mu okamžitě vyhověly.

“Ale vždyť uhodily jenom třikrát!” řekl uraženě Jiří, když údery dozněly.

“A kolikrát byste chtěl, aby uhodily?” odpověděl strážník. “Přece devětkrát,” řekl Jiří a ukázal mu své hodinky.

“Víte, kde bydlíte?” zeptal se přísně strážce veřejného pořádku. Jiří se zamyslel a udal svou adresu.

“Hm! Tak tam bydlíte?” odpověděl strážník. “Já vám teda něco poradím. Pěkně se tam vraťte a ty své hodinky si vezměte s sebou. A zahoďte je.”

Jiří se vracel domů hluboce zamyšlen.

Když byl opět doma, jeho první myšlenka byla, že se svlékne a zase si lehne do postele. Když si však představil, že by se musel ještě jednou oblékat, mydlit a mýt, rozhodl se, že to neudělá a bude spát v lenošce.

Ale nemohl usnout. Nikdy v životě nebyl tak čiperný. Rozsvítil tedy lampu, vytáhl šachy a zahrál si jednu partii. Ale ani to ho neuspokojilo, připadalo mu to jaksi zdlouhavé. Proto nechal šachů a pokusil se číst. Ale ani čtení ho nebavilo, oblékl tedy zase zimník a šel se projít.

Venku bylo strašně pusto a smutno, všichni strážníci, které potkal, si ho prohlíželi s neskrývaným podezřením, obraceli na něho svítilny a sledovali ho. To na něho mělo takový účinek, že nakonec začal sám mít podezření, že skutečně něco provedl, a pokaždé když zaslechl blížící se pravidelný strážníkův krok, zahnul do postranní uličky nebo se skryl v neosvětleném průchodu.

Toto jeho počínání samozřejmě ještě zvyšovalo podezření strážníků. Vyháněli ho z úkrytu a ptali se, co tam dělá. Když odpověděl “nic”, že si jen vyšel na procházku (byly čtyři hodiny ráno), dívali se na něho, jako by mu nevěřili, a dva tajní šli s ním domů, jen aby se přesvědčili, jestli skutečně bydlí tam, kde řekl. Počkali, až si vlastním klíčem otevřel, a potom se postavili na protější chodník a pozorovali dům.

Doma si chtěl zatopit a připravit něco k snídani, jen aby mu ušel čas, nebyl však schopen zacházet s čímkoliv, ani s uhlákem plným uhlí, ani s čajovou lžičkou, aniž by to upustil nebo přes to upadl. Dělal takový hluk, až se ho zmocnil panický strach, že paní Gippingsová se probudí, bude si myslet, že jsou to lupiči, otevře okno, začne křičet “Policie!” a že ti dva tajní vtrhnou dovnitř, spoutají ho a poženou před policejní soud.

Zmocnila se ho duševní skleslost. Představoval si, jak je před soudem, jak se snaží porotě vysvětlit, co se vlastně stalo, nikdo mu však nevěří, je odsouzen na dvacet let nucených prací a jeho matce žalostí pukne srdce. Vzdal se tedy pokusů uvařit si snídani, zabalil se do kabátu a seděl v lenošce, dokud v půl osmé nepřišla paní Gippingsová.

Od té doby prý už nikdy nevstal časně. Taková to byla pro něho výstraha.

Když Jiří vypravoval tuto pravdivou událost, seděli jsme zachumláni v pokrývkách, a když skončil, začal jsem veslem pracně budit Harrise. Při třetím šťouchnutí se mi to podařilo, obrátil se na druhý bok a prohlásil, že za minutu sejde dolů a že si dnes chce vzít šněrovací boty. Pomocí lodního háku jsme mu rychle dali na srozuměnou, kde je. Posadil se tak prudce, že Montmorency, který spal spánkem spravedlivých na samém středu jeho prsou, odletěl až na druhý konec člunu.

Potom jsme odhrnuli plachtu, všichni čtyři jsme vystrčili hlavu přes okraj člunu, dívali se dolů na vodu a třásli se zimou. Večer jsme si představovali, že vstaneme časně ráno, odhodíme pokrývky a šály, svineme plachtu, skočíme s veselým křikem do vody a s rozkoší si zaplaveme. Bůhví proč, ráno se tento úmysl zdál méně lákavý. Voda vypadala mokře a mrazivě, vítr byl studený.

“Tak kdo půjde první?” zeptal se konečně Harris.

O toto prvenství nebyl žádný zájem. Jiří pro svou osobu vyřídil tuto záležitost tak, že zalezl do člunu a navlékl si ponožky. Montmorency dal průchod mimovolnému zavytí, jako by v něm pouhé pomyšlení na koupel budilo hrůzu. A Harris prohlásil, že by bylo příliš těžké dostat se zpátky do člunu, otočil se a šel hledat kalhoty.

Nechtěl jsem se jen tak vzdát, ačkoli ani mně se nechtělo skočit do vody. Mohou tam být kořeny nebo vodní rostliny, řekl jsem si. Rozhodl jsem se pro kompromis: sestoupím až ke kraji a jen se pošplíchám vodou. Vzal jsem tedy ručník, vylezl na břeh a podél břehu jsem se šoural k větvi stromu, sklánějící se až do vody. Byla krutá zima. Vítr řezal jako nůž. Řekl jsem si nakonec, že na sebe vodu šplíchat nebudu. Rozhodl jsem se, že se vrátím do člunu a obléknu se. Když jsem se obrátil, abych svůj záměr uskutečnil, ta pitomá větev praskla a já i s ručníkem jsem s obrovským žbluňknutím spadl do vody, a dříve než jsem si uvědomil, co se stalo, byl jsem uprostřed řeky s několika litry temžské vody v útrobách.

“Proboha! Starej Jerome tam skočil!” slyšel jsem vykřiknout Harrise, když jsem, sotva popadaje dech, vyplaval na povrch. “Nenadál jsem se, že bude mít takovou odvahu. Ty ano?”

“Jaké je to?” zahlaholil Jiří.

“Báječné!” vyprskl jsem. “Jste hloupí, že nejdete do vody. Nechtěl bych o to přijít ani za celý svět. Proč to taky nezkusíte? Chce to jenom trochu odhodlání.”

Ale nepodařilo se mi je přemluvit.

Když jsme se toho rána oblékali, stalo se něco legračního. Když jsem se vrátil do člunu, bylo mi velice zima a ve spěchu, abych už měl na sobě košili, jsem ji nešťastnou náhodou upustil do vody. Strašně mě to dopálilo, zvlášť když se Jiří začal hrozně smát. Nesnesu, když se mi někdo vysmívá, a řekl jsem mu to, ale on se smál ještě víc. Nikdy jsem neviděl člověka, který by se tolik chechtal. Nakonec mě to rozzuřilo a upozornil jsem ho, že je slabomyslný šílenec a blbý idiot, ale on se řehtal ještě hlasitěji. Vtom, právě když jsem vytahoval košili z vody, jsem si všiml, že to vůbec není má košile, ale Jiřího, a že jsem ji vzal omylem místo své. Teď teprve jsem pochopil směšnost celé věci a dal jsem se do smíchu tentokrát já. A čím déle jsem se díval z Jiřího mokré košile na Jiřího, prohýbajícího se smíchy, tím víc mě to rozveselovalo. Tak jsem se smál, až jsem košili znova upustil do vody.

“Ty - ty - ji nevytáhneš?” ptal se Jiří mezi výbuchy smíchu. Chvíli jsem mu nemohl smíchy odpovědět, ale konečně se mi podařilo vyjeknout:

“To není má košile - ale tvoje!”

Za celý svůj život jsem neviděl lidskou tvář změnit se tak rychle z veselé v hrozivou.

“Co?” vykřikla vyskočil. “Ty hloupý kašpare! Nemůžeš dát lepši pozor na to, co děláš? Proč ses k čertu nemohl obléknout na břehu? Ty vůbec do člunu nepatříš, rozhodně ne. Podej mi hák.”

Snažil jsem se mu vyložit, jak je to směšné, ale on to nedovedl pochopit. Jiří je někdy, pokud jde o žert, velice nechápavý. Harris navrhl, abychom si dali k snídani míchaná vejce. Řekl, že je udělá. Podle toho, jak to líčil, se zdálo, že je v přípravě míchaných vajec pravý umělec. Dělával je prý často na výletě, nebo když si vyjeli na jachtě. Docela se tím proslavil. Z jeho řeči jsme vyrozuměli, že lidé, kteří jednou ochutnali jím připravená míchaná vejce, už nikdy o jiné jídlo nestáli a chřadli a umírali, když je nemohli mít.

Sliny se nám sbíhaly v ústech, když jsme ho slyšeli takto mluvit. Podali jsme mu vařič, pánev a kdejaké vejce, které se nerozbilo a nerozmazalo po všem, co bylo v koši, a poprosili, aby už začal. Rozbíjení vajec mu působilo jisté obtíže - totiž ani ne tak rozbíjení, jako dostat rozbitá vejce na pánev, neumazat si jimi kalhoty a zabránit, aby mu nenatekla do rukávů, ale konečně se mu podařilo dopravit asi půl tuctu vajec na pánev. Potom si sedl na bobek vedle vařiče a proháněl je po pánvi vidličkou.

Zdálo se, že je to ukrutná práce, pokud jsme to s Jiřím mohli posoudit. Kdykoli se přiblížil k pánvi, spálil se. Pak všechno upustil na zem, tancoval kolem vařiče, foukal si na prsty a klel. Pokaždé když jsme se s Jiřím na něho podívali, prováděl tento umělecký výkon. Zpočátku jsme se domnívali, že to nevyhnutelně patři k provozováni kuchařského umění.

Nevěděli jsme, co jsou to míchaná vejce, a představovali jsme si, že je to nějaké indiánské nebo havajské jídlo, které se bez tanců a zaříkání správně neusmaží. Pak přiběhl Montmorency a strčil k pánvi nos, ale omastek vyprskl a spálil ho a potom také on začal tančit a nadávat. Musím říct, že to byl jeden z nejzajímavějších a nejnapínavějších výkonů, jichž jsem kdy byl svědkem. Když bylo po všem, litovali jsme s Jiřím, že je už konec.

Výsledek nebyl vůbec tak zdařilý, jak Harris předpovídal. Tak málo toho z celé té práce vzešlo. Harris dal na pánev šest vajec a všechno, co se z nich udělalo, byla lžička spálené a nechutně vypadající kaše.

Dušoval se, že je to vina pánve, a byl přesvědčen, že by to bylo dopadlo lépe, kdybychom měli rendlík a plynový vařič. Rozhodli jsme se, že se o toto jídlo už nebudeme pokoušet, dokud si tyto pomůcky neopatříme.

Když jsme dojídali snídani, slunce začalo vydatněji hřát, vítr ustal a bylo tak krásné ráno, jaké si jen člověk může přát. Bylo vidět málo toho, co by nám připomínalo devatenácté století, a když jsme se dívali na řeku v ranním slunci, dovedli jsme si téměř představit, že staletí, dělicí nás od onoho nezapomenutelného červnového rána roku 1215, ustoupila stranou, a že my, synové anglických zemanů, v šatech tkaných podomácku, s dýkou za pasem, tu čekáme, abychom byli svědky chvíle, kdy bude napsána ona úžasná stránka dějin, jejíž smysl asi o čtyři sta let později vyložil prostému lidu jakýsi Oliver Cromwell, který ji důkladně prostudoval.

Je krásné letní jitro - slunečné, vlahé a tiché. Avšak ve vzduchu visí napětí toho, co se stane. Král Jan přespal v Duncroft Hallu a městečko Staines znělo po celý včerejší den řinčením zbraní, klapotem koňských podkov narážejících na hrbolaté dláždění, křikem velitelů, pustým klením a hrubými žerty vousatých lučištníků, halapartníků a podivně mluvících cizích kopiníků.

Přijely oddíly rytířů a pánů v barevných pláštích, bylo na nich vidět, že vykonali dlouhou cestu. Celý večer museli ustrašeni měšťané rychle otvírat dveře a vpouštět do svých domů obhroublé vojáky. Museli jim opatřit stravu a ubytováni, a obojí ať je co nejlepší, nebo běda domu a jeho obyvatelům, neboť v těchto bouřlivých časech meč je soudcem, žalobcem i popravčím, a za to, co vzal, platí tím, že ušetří ty, jež obral, jestli se mu ovšem zlíbí. Kolem táborového ohně na tržišti se shromažduje stále víc a více vojska baronů. Vojáci jedí a pijí, co hrdlo ráčí, vyřvávají rozpustilé pijácké písně, hrají hazardní hry a hádají se, zatímco tma houstne a večer přechází v noc. Zář ohňů vrhá podivné stíny na jejich zbraně, srovnané do pyramid, a na jejich nemotorné postavy. Děti měšťanů se plíží kolem a s údivem si prohlížejí vojáky a statná venkovská děvčata čím dál tím víc se přibližují a smíchem odpovídají na obhroublé vtipy a žerty naparujících se vojáků, tak nepodobných vesnickým chasníkům. Ti teď v opovrženi stojí vzadu s tupým úsměvem na širokých, civějících tvářích. A z okolních polí sem probleskuje slabé světlo vzdálených táborů, neboť tu leží polem přívrženci mocných pánů a tam zase čekají francouzští žoldnéři věrolomného Jana, jako vlci číhající na kraji města.

Tak minula noc, kdy v každé temné ulici stála hlídka a na všech okolních návrších blikaly strážní ohně, a nad tímto krásným údolím staré Temže se rozbřesklo jitro velkého dne, který měl tak nesmírný vliv na osud věků dosud nezrozených. Na jednom z obou ostrovů, na tom, který leží níž, právě na místě, kde teď stojíme, panoval od prvního úsvitu velký ruch a vřela práce mnoha řemeslníků. Vztyčují velký stan, který sem byl dopraven včera večer, a tesaři sbíjejí řady sedadel, zatímco učedníci z města Londýna přinášejí spousty pestrobarevných látek, hedvábí a zlatého a stříbrného brokátu. A teď, hle! Po cestě vinoucí se podél břehu řeky ze Stainesu se k nám blíží deset statných halapartníků - jsou to vojáci baronů -, smějí se a rozmlouvají spolu hlubokým, hrdelním basem, zastavuji se na druhém břehu, asi sto yardů daleko, a opřeni o zbraně čekají.

A tak hodinu co hodinu pochodují po silnici nové a nové skupiny a oddíly ozbrojenců, jejichž přilby a krunýře se třpytí v dlouhých, šikmých paprscích ranního slunce, až konečně, kam oko dohlédne, je cesta plna třpytící se ocele a pyšně si vykračujících koní. Jezdci klusají od skupiny ke skupině, křičí a korouhvičky líně vlaji v teplém vánku. Chvílemi se ruch zvyšuje - to když se řady rozestupují na obě strany a když jimi projíždí nějaký vznešený baron na válečném koni, provázen družinou pánů, aby se postavil v čelo svých nevolníků a vazalů.

Na svahu Cooper’s Hillu, právě naproti, se shromáždili udivení venkované a zvědaví měšťané, kteří sem přiběhli ze Stainesu. Nikdo z nich dobře neví, co ten shon znamená, každý však má pro tu velkou událost, na niž se přišel podívat, jiné vysvětlení. Někteří tvrdí, že dnešní den přinese velké dobro pro všechen lid, ale staří nedůvěřivě potřásají hlavou, neboť takové řeči už slyšeli.

A celá řeka až do Stainesu je poseta lodičkami, bárkami a maličkými proutěnými čluny potaženými kůží. Tyto čluny už vycházejí z módy a používají je jen chudší lidé. Jejich statní veslaři s nimi buď projeli, nebo je přetáhli přes peřeje, kde jednou bude vybudováno známé zdymadlo Bell Weir, a teď se tlačí blízko, jak si smí jen troufnout, kolem velkých krytých lodí, které jsou tu připraveny, aby odvezly krále Jana tam, kde čeká na jeho podpis slavná Charta.

Je poledne a my a všechen lid jsme trpělivě čekali mnoho hodin. Rozkřiklo se, že úskočný Jan baronům znovu vyklouzl a že se vykradl z Duncroft Hallu následován svými žoldnéři a brzo prý bude dělat něco docela jiného než podpisovat listinu, která má dát jeho lidu svobodu.

Tak to tedy ne! Tentokrát ho sevřela železná pěst, marně se svíjel a kroutil. V dálce na silnici se zvedl obláček prachu, blíží se a roste, klapot četných podkov je stále hlasitější a mezi rozptýlenými skupinami rozestoupivších se vojáků si razí cestu skvělá kavalkáda nádherně oděných lordů a rytířů. A vpředu i vzadu i po obou stranách jedou zemani baronů a v jejich středu král Jan. Jede k místu, kde čekají lodi a mocní baroni vystupují z řad svých vojáků, aby ho přivítali. Zdraví je s úsměvem a smíchem a vlídnými, lichotivými slovy, jako by šlo o slavnost na jeho počest, na niž byl pozván. Avšak když se napřímí, aby sestoupil s koně, vrhne rychlý pohled ze svých francouzských žoldnéřů, seřazených vzadu, na hrozivé řady vojska baronů, jež ho obklopují.

Je už příliš pozdě. Jediná prudká rána zasazená nic netušícímu jezdci po jeho boku, jediný povel jeho francouzskému vojsku, jediný zoufalý útok na nepřipravené řady před ním, a odbojní baroni budou proklínat den, kdy se odvážili zkřížit jeho plány! Smělejší ruka mohla ještě v této chvíli hru otočit. Být to tak Richard! Číše volnosti by byla odtržena od rtů Anglie a ještě sto let by si Anglie počkala, než pozná, jak chutná svoboda.

Ale odvaha krále Jana ochabuje před odhodlanými tvářemi anglických bojovníků, jeho ruka klesá zpět k otěžím. Sestupuje z koně a zaujímá místo na přední lodi. A baroni ho následují s rukama v železných rukavicích na jílci meče. Je dán povel k vyplutí.

Pomalu opouštějí těžké, skvělé lodi runnymeadský břeh. Pomalu a těžkopádně si razí cestu rychlým proudem, až s temným zaduněním narazí na břeh ostrůvku, který od tohoto dne ponese jméno ostrov Magny charty. A král Jan vystoupí na břeh a my čekáme v bezdechém tichu, až nepopsatelný jásot rozrazí vzduch, aby oznámil, že velký úhelný kámen chrámu anglické svobody byl, jak dnes víme, pevně položen.