Moje objevené “Ameriky”

 

Jindřich VIII. a Anna Boleynová - Nevýhody života v domě, v němž bydlí také dvojice milenců - Těžké chvíle anglického národa - Noční honba za krásou - Bez domova a bez domu - Harris se připravuje na smrt - Přichází anděl - Jak působila náhlá radost na Harrise - Skrovná večeře - Oběd - Drahá hořčice - Strašlivá bitva - Maidenhead - Plachtění - Tři rybáři - Jsme prokleti.
 

Seděl jsem na břehu, vyvolávaje ve své fantazii ty zašlé obrazy dějin, když Jiří podotkl, že až si dostatečně odpočinu, snad nebudu mít nic proti tomu a pomůžu umýt nádobí. Přivolán takto zpět ze slavné minulosti do prozaické přítomnosti se vší její bídou a hříchy, sešoupl jsem se z břehu do člunu, vyčistil pánev kusem dřeva a chumáčem trávy a nakonec jsem ji vyleštil Jiřího mokrou košilí. Zajeli jsme na ostrov Magny charty, podívali se na kámen, který tam stojí v domku a na němž prý byla podepsána Velká listina svobod. Nemohu ovšem ručit za to, že byla skutečně podepsána tam, anebo, jak někteří tvrdí, na druhém břehu, na Runnymeadu. Pokud se mne týče, kloním se k obecnému názoru, že Charta byla podepsána na ostrově. Kdybych tehdy já byl jedním z baronů, byl bych určitě svým přátelům důrazně dokazoval nutnost dopravit tak záludného výtečníka, jako byl král Jan, na ostrov, kde měl méně příležitosti k překvapení a úskokům.

Na pozemcích Ankerwyke Housu, v sousedství místa zvaného Přesnídávka, jsou zříceniny starého opatství a někde v okolí tohoto opatství prý čekával Jindřich VIII. na Annu Boleynovou. Scházíval se s ní také na zámku Hever Castlu v Kentu a také někde blízko městečka St. Albans. Pro obyvatele tehdejší Anglie bylo jistě velmi obtížné najít místo, kde by tito dva lehkomyslní mladí lidé neodbývali své milostné schůzky.

Bydleli jste někdy v domě, kde bydlí také dva zamilovaní? Je to neobyčejně trapné. Rozhodnete se, že si půjdete sednout do obývacího pokoje, a jdete tam. Jakmile otevřete dveře, zaslechnete zvuk, jako by tam někdo rychle něco přestavoval, a když vejdete, Emílie stojí u okna plna zájmů o protější chodník a váš přítel Jan Edvard je na druhém konci pokoje a celá jeho duše je upoutána fotografiemi bůhvíčích příbuzných.

“Ach!” řeknete a zastavíte se ve dveřích. “Nevěděl jsem, že tu někdo je.”

“Ach! Opravdu?” odpoví chladně Emílie tónem, z něhož vycítíte, že vám nevěří.

Chvíli tam okouníte a pak řeknete:

“Už je velká tma. Proč nerozsvítíte světlo?”

Jan Edvard odpoví: “Ach!” ani prý si toho nevšiml. A Emílie prohlásí, že tatíček nechce, aby se odpoledne svítilo.

Povíte jim jednu nebo dvě novinky a vyložíte svůj názor na irskou otázku. To je však zřejmě nezajímá. Na všechno odpovídají: “Ach!”, “Tak?”, “Opravdu?”, “Ano” a “Ale jděte!” A po deseti minutách rozmluvy v tomto slohu se šinete ke dveřím, vyklouznete ven a jste překvapeni, že dveře se za vámi okamžitě samy zavřou a zamknou, aniž jste se jich dotkli.

Za půl hodiny vás napadne, že si půjdete vykouřit do zimní zahrady dýmku. Na jediné židli, která tam je, sedí Emílie a Jan Edvard, může-li člověk věřit tomu, co říká jeho oblek, zřejmě seděl na zemi. Žádný z nich nepromluví, ale vrhnou na vás pohled, který říká všechno, co je dovoleno povědět v civilizované společnosti. Rychle se vytratíte a zavřete za sebou dveře.

Teď se už bojíte strčit nos do kterékoliv místnosti v domě. Chodíte chvíli nahoru a dolů po schodech a pak si jdete sednout do ložnice. To vás však brzo přestane bavit, nasadíte si tedy klobouk a jdete se projít do zahrady. Kráčíte po cestičce, a když míjíte besídku, nahlédnete dovnitř - tam sedí ti dva mladí hlupáci, přituleni k sobě v koutku. Spatří vás a samozřejmě jsou přesvědčeni, že je z nějakého hanebného důvodu špehujete.

“Proč není na tyhle věci zvláštní pokoj, který by zamilovaní nesměli opustit?” říkáte si pro sebe. Běžíte do předsíně, vezmete deštník a jdete ven.

Tak nějak to jistě vypadalo, když se ten hloupý mladík Jindřich VIII. dvořil své Aničce. Lidé v Buckinghamském hrabství se s nimi neočekávaně srazili, když se ti dva toulali kolem Windsoru a Wraysbury. “Ach, to jste vy!” vykřikli lidé. Jindřich se začervenal a odpověděl: “Ano, právě jdu navštívit jednoho známého,” a Anna pravila: “Ach, to jsem ráda, že vás vidím. Není to zvláštní? Právě jsem potkala pana Jindřicha VIII. v aleji a ukázalo se, že máme stejnou cestu.”

Potom ti lidé odcházejí a říkají si: “Bude líp, když odtud zmizíme, dokud je to vrkání a cukrování nepřejde. Půjdeme do Kentu.” Odešli do Kentu, a první, co tam viděli, když tam přišli, byl Jindřich s Annou, jak se zamilovaně procházejí kolem Hever Castlu.

“Čert to vzal!” vykřikli lidé. “Pojďme pryč. Už toho mám až po krk. Pojďme do St. Albans - to je takové pěkné, klidné místo, ten St. Albans.”

A když dorazili do St. Albans, našli tam ten nešťastný párek, jak se líbá pod zdmi opatství. Potom se ti lidé dali k pirátům a zůstali u nich, dokud se ti dva nevzali.

Úsek řeky od místa zvaného Přesnídávka k Starému windsorskému zdymadlu je rozkošný. Stinná cesta, posázená tu a tam hezounkými domečky, běží podle řeky k Ouseleyským zvonům. To je malebná hospoda jako většina hospod u řeky a dostanete tam sklenici velice dobrého piva - jak říká Harris. V tomto ohledu můžete Harrisovi důvěřovat. Starý Windsor je svým způsobem proslulý. Edvard Vyznavač tam měl palác a tam se také podařilo tehdejší spravedlnosti dokázat vinu velkého earla Godwina, obviněného, že zosnoval smrt králova bratra. Earl Godwin ulomil kousek chleba a držel jej v ruce.

“Jsem-li vinen,” pravil, “ať se tímto chlebem udávím.”

Vložil chléb do úst, spolkl jej, chléb mu uvázl v krku a earl se udávil. Za Starým Windsorem je řeka poněkud nezajímavá a své původní podoby nabude zase, až když se přiblížíme k Boveney. Jiří a já jsme vlekli člun až za Home Park, který se prostírá na pravém břehu od Albertova k Viktoriinu mostu. Když jsme míjeli Datchet, Jiří se mě zeptal, jestli se pamatuji na naši první cestu po řece, kdy jsme přistáli v Datchetu v deset hodin večer a hledali nocleh. Odpověděl jsem, že se na to pamatuji. Potrvá ještě nějaký čas, než na to zapomenu.

Byla sobota před takzvaným bankovním svátkem, který bývá první pondělí v srpnu. Byli jsme unaveni a hladovi - také tenkrát jsme to byli my tři - a když jsme dopluli do Datchetu, vytáhli jsme z člunu koš, dva vaky, pokrývky a kabáty a podobné věci a dali se do hledání nějakého obydlí. Přišli jsme k hezkému malému hotelu s vchodem obrostlým klematisem a rdesnem. Nebyla tam růže z Jericha a já jsem si z nějakého důvodu vzal do hlavy růži z Jericha a povídám:

“Nechoďme tam! Pojďme ještě kousek dál a podívejme se, není-li tu nějaký hotel porostlý růží z Jericha.”

Šli jsme tedy dál, až jsme přišli k jinému hostinci. Byl to také velice hezký hostinec a byl porostlý růži z jericha, ale Harrisovi se nelíbil muž, který se opíral o vrata. Řekl, že nevypadá jako hodný člověk a že má ohavné boty. Šli jsme tedy dál. Ušli jsme pořádný kus cesty, ale žádné hotely jsme už nenašli. Potom jsme potkali jakéhosi člověka a požádali jsme ho, aby nám ukázal cestu k nějakému hostinci.

Povídá: “Vždyť se od nich vzdalujete. Obraťte se čelem vzad, vraťte se a přijdete k Jelenu.”

Odpověděli jsme:

“Ach, tam jsme už byli, ale nelíbilo se nám tam - není porostlý růží z jericha.”

“Nevadí, je tu ještě Panský dům, hned naproti. Zkusili jste to tam?”

Harris odpověděl, že jsme tam nechtěli jít - nelíbil se nám člověk, který stál před vraty - Harrisovi se nelíbila barva jeho vlasů, ani jeho boty se mu nelíbily.

“Pak tedy nevím, co byste měli udělat,” řekl náš informátor, “protože tady jsou jen ty dva hostince.”

“Tady nejsou žádné jiné hostince!” vykřikl Harris. “Žádné,” odpověděl muž.

“Co proboha budeme dělat?” zděsil se Harris.

Pak promluvil Jiří. Harris a já prý si můžeme dát pro sebe postavit hotel, chceme-li, a opatřit si do něho lidi podle svého vkusu. On se vrátí k Jelenu.

Velicí duchové nikdy a v ničem neuskuteční své ideály. Harris a já jsme vzdychli nad prázdnotou světských tužeb a šli jsme za Jiřím. Zanesli jsme své věci k Jelenu a složili je v hale.

Přišel majitel hotelu a povídá: “Dobrý večer, pánové.”

“Dobrý večer,” odpověděl Jiří, “potřebujeme tři lůžka.” “Velice lituji, pane,” pravil majitel hotelu, “bohužel vám je nemůžeme poskytnout.”

“To nevadí,” řekl Jiří, “dvě postačí. Můžeme spát dva v jedné posteli, že ano?” pokračoval, obrátiv se na Harrise a na mne. Harris odpověděl: “Samozřejmě.” Myslel, že Jiří a já můžeme docela dobře spát v jedné posteli.

“Lituji, pane,” opakoval majitel hotelu, “ale my opravdu nemáme v celém domě jediné volné lůžko. Vlastně už teď dáváme dva, ba i tři pány do jedné postele.”

To nás trochu zarazilo.

Ale Harris, zkušený cestovatel, se nedal odstrašit a pokračoval s veselým smíchem:

“Nedá se tedy nic dělat. Musíme se uskrovnit. Musíte nám ustlat v kulečníkové herně.”

“Velice lituji, pane. Už tři páni spí na kulečníkovém stole a dva v kavárně. Není možné, abyste zde přespali.”

Sebrali jsme věci a šli do Panského domu. Byl to hezký malý hotel. Řekl jsem, že se mi líbí víc než tamten, a Harris pravil: “Ale ano,” prý to tam bude docela dobré a na toho člověka s rezavými vlasy se nemusíme dívat. Ostatně ten chudák za to nemůže, že je zrzavý.

Harris mluvil docela mile a rozumně.

Lidé v Panském domě nás ani nepustili ke slovu.

Majitelka hotelu nás přivítala ještě přede dveřmi prohlášením, že jsme čtrnáctá společnost, kterou za poslední půldruhé hodiny odmítá. Naše nesmělé návrhy týkající se stájí, kulečníkové herny nebo sklepa na uhlí zamítla s pohrdavým smíchem. Všechna tato zákoutí byla už dávno obsazena.

Nezná ve vsi někoho, kdo by nám poskytl nocleh?

“No nemáte-li velké nároky,” - upozornila nás však, že nás tam neposílá - “půl míle odtud na etonské silnici je malá krčma =` Dál jsme neposlouchali. Popadli jsme koš a vaky, kabáty, pokrývky a balíky a běželi jsme tam. Byla to spíš míle než půl míle, ale konečně jsme tam dorazili a udýcháni jsme vtrhli do výčepu.

Lidé v krčmě byli hrubí. Prostě se nám vysmáli. V celém domě prý jsou jen tři lůžka a na těch už spí sedm pánů a dvě manželské dvojice. Jakýsi dobrosrdečný lodník, který byl náhodou ve výčepu, nám poradil, abychom to zkusili u hokynáře vedle Jelena, a my jsme se vrátili.

U hokynáře bylo plno. Jedna stará paní, s níž jsme se setkali v krámě, byla tak laskava, že nás doprovodila čtvrt míle k jedné své přítelkyni, která prý příležitostně pronajímá pánům pokoje.

Ta stará paní kráčela velice pomalu, proto trvalo dvacet minut, než jsme došli k její přítelkyni. Jak jsme se tak pomalu vlekli, zpestřovala nám cestu popisováním různých bolestí, které ji trápí v zádech.

Pokoje její přítelkyně byly pronajaty. Odtamtud nás poslali do čísla 27. V čísle 27 bylo plno, a tak nás poslali do čísla 32. V čísle 32 bylo plno.

Vrátili jsme se na silnici. Harris si sedl na koš a prohlásil, že dál nepůjde. Je to prý takové klidné místečko a on by tu rád zemřel. Požádal Jiřiho a mne, abychom za něho políbili jeho matku a vyřídili všem jeho příbuzným, že jim odpustil a zemřel šťasten.

V tom okamžiku přišel anděl, přestrojený za malého chlapce (nedovedu si představit, jaké vhodnější přestrojení by si anděl mohl zvolit). V jedné ruce nesl džbán piva a v druhé držel něco přivázaného na konci provázku, co nechal dopadnout na každý plochý kámen, který mu přišel do cesty, a potom to zase vytáhl nahoru, čímž vyluzoval velmi nelibý zvuk, připomínající mlaskání.

Zeptali jsme se toho nebeského posla (jak jsme později zjistili, byl ten kluk opravdu nebeský posel), neví-li o nějakém osamělém domě, v němž je málo lidí, nejlíp bezmocných (přednost mají staré dámy a ochrnutí páni), kteří by mohli být snadno hrozbou donuceni, aby na noc postoupili svá lůžka třem zoufalým mužům. Anebo kdyby o takovém domě nevěděl, zda by nám nemohl doporučit nějaký prázdný prasečí chlívek nebo nepoužívanou pec na pálení vápna nebo něco podobného. Nevěděl o žádném takovém místě - alespoň ne v blízkostí - ale řekl, že kdybychom chtěli jít s ním, jeho matka má volný pokoj a mohla by nás v něm nechat přespat. Padli jsme mu při měsíčním osvětlení kolem krku a žehnali mu. Byl by to býval velmi krásný obrázek, kdyby chlapec nebyl tak přemožen naším pohnutím, že neschopen odolat upadl na zem, strhnuv nás všechny na sebe. Harrise se zmocnila taková radost, že omdlel. Musel se chopit chlapcova džbánu s pivem a do polovičky jej vyprázdnit, aby se vzpamatoval. Potom se rozběhl napřed a Jiřího a mne nechal nést zavazadla.

Chlapec bydlel v malém domku o čtyřech místnostech a jeho matka - dobrá duše! - nám dala k večeři opečenou slaninu. Snědli jsme ji všechnu - celých pět liber - potom koláč se zavařeninou a dvě konvice čaje a pak jsme šli spát. V pokoji byla dvě lůžka. Jedno byla skládací postel dvě stopy šest palců široká. Na tu jsem si lehl s Jiřím, a abychom nespadli, svázali jsme se dohromady prostěradlem. Druhé lůžko byla chlapcova dětská postýlka a tu měl Harris celou pro sebe. Ráno mu z ní trčely přes dolní pelest obě bosé nohy, kterých jsme já a Jiří použili jako věšáků na ručníky, když jsme se myli.

Až podruhé přijdeme do Datchetu, už si nebudeme tak velkopansky vybírat hotel.

Ale vraťme se k naši nynější cestě. Nestalo se nic vzrušujícího. Pomalu jsme dotáhli naši loď kousek pod ostrov Monkey, tam jsme přirazili ke břehu a poobědvali. Měli jsme studené hovězí, zjistili jsme však, že jsme zapomněli s sebou vzít hořčici. Myslím, že nikdy dosud ani později jsem tolik netoužil po hořčici jako tenkrát. Zpravidla o hořčici nestojím, ale tenkrát bych za ni dal světy. Nevím, kolik je ve vesmíru světů, ale kdyby mi v té chvíli byl někdo přinesl lžičku hořčice, mohl je mít všechny. Když něco chci a nemohu to mít, slíbil bych hory doly.

I Harris prohlásil, že by za hořčici dal světy. Člověk, který by se v té chvíli před námi objevil se sklenicí hořčice, byl by dobře pochodil: byl by zásoben světy do konce života.

Nevěřte tomu! Až bychom dostali hořčici, Harris i já bychom se jistě pokusili vyvléci se z tohoto ujednáni. Člověk dělá takové velkorysé nabídky ve chvíli rozčilení, avšak později, když si to rozmyslí, vidí, jak jsou nemožně nepřiměřené ceně toho, po čem touží. Slyšel jsem, jak nějaký muž, který podnikl horolezeckou túru ve Švýcarsku, prohlásil, že by dal celý svět za sklenici piva, a když přišel k jedné boudě, kde pivo měli, udělal strašný kravál, že mu napočítali pět franků za láhev. Řekl, že je to zlodějna, a napsal o tom do Timesů.

Poněvadž nebyla hořčice, rozhostil se na člunu smutek. Hovězí jsme snědli mlčky. Život se zdál prázdný a nezajímavý. Vzpomínali jsme na šťastné dny dětství a vzdychali. Trochu jsme se však rozveselili nad jablkovým koláčem, a když Jiří vytáhl ze dna koše plechovku s ananasem a přikulil ji doprostřed člunu, cítili jsme, že přece jen stojí za to žít.

Všichni tři máme ananas velice rádi. Dívali jsme se na obrázek na plechovce a mysleli jsme na šťávu. Usmívali jsme se na sebe a Harris si přichystal lžíci.

Potom jsme hledali nůž na otvírání konzerv. Vyndali jsme všechny věci z koše. Vyprázdnili jsme vaky. Nadzvedli jsme prkna na dně člunu. Vynesli jsme všechno na břeh a vytřepali. Nůž na otvírání konzerv jsme nenašli.

Harris se pokusil otevřít plechovku kapesním nožem, nůž zlomil a ošklivě se pořezal. Jiří to zkusil nůžkami, ale nůžky vyletěly a málem mu vypíchly oko. Zatímco si navzájem obvazovali rány, pokusil jsem se udělat v plechovce díru špičatým koncem háku, ale hák se smekl a mrštil mnou mezi člun a břeh do bahnité vody, dvě stopy hluboké, a plechovka se odkutálela nepoškozena a rozbila šálek na čaj.

Teď už jsme všichni začali zuřit. Odnesli jsme plechovku na břeh, Harris šel na pole pro velký, ostrý kámen, já jsem se vrátil do člunu pro ráhno. Jiří podržel plechovku, Harris přidržel ostrý hrot kamene na plechovce, já vzal ráhno, vysoko jsem je zvedla vší silou udeřil.

Toho dne zachránil Jiřímu život jeho slaměný klobouk. Ten klobouk (to, co z něj zbylo) si Jiří schovala za zimních večerů, kdy, pokuřujíce z dýmky, vyprávějí chlapci napínavé příběhy, plné nebezpečí, jež zažili, Jiří jej přinese, ukazuje a znovu vypravuje onu vzrušující příhodu a pokaždé si ještě něco vymyslí.

Harris to odnesl jen povrchním zraněním.

Nato jsem se ujal plechovky sám. Bušil jsem do ní ráhnem, až jsem se vyčerpal a začalo mě píchat u srdce, načež ji převzal Harris. Stloukli jsme ji na plocho, stloukli jsme ji znova do krychle, stloukli jsme ji do všech tvarů, jež jsou známy geometrii, ale udělat do ní díru se nám nepodařilo. Potom zasáhl Jiří a stloukl ji do tvaru tak podivného, tak strašidelného, tak nepozemského v jeho obludné ohyzdnosti, že se polekal a ráhno odhodil. Potom jsme všichni tři usedli kolem plechovky na trávu a dívali se na ni.

Na jejím vršku byla velká proláklina, která vypadala jako posměšný úšklebek, a ta nás tak rozzuřila, že se Harris vrhl na plechovku, popadl ji a mrštil jí daleko doprostřed řeky. Když klesla ke dnu, zahrnuli jsme ji nadávkami, nastoupili do člunu, veslovali pryč z toho místa a nezastavili se až v Maidenheadu.

Maidenhead sám je příliš snobský, a proto není příjemný. Je rejdištěm říčních floutků a jejich naparáděných společnic. Je to město přepychových hotelů, navštěvovaných hlavně hejsky a baletkami. Je to čarodějova kuchyň, z níž vycházejí říční démoni - parníky. Vévoda z London Journvlu má vždycky svůj “koutek” v Maidenheadu a hrdinka třísvazkového románu tam vždycky večeří, když si jde vyhodit z kopýtka s manželem jiné ženy.

Projeli jsme rychle Maidenheadem. Potom jsme zpomalili a zvolna jsme pluli krásným úsekem řeky mezi Boulterovým a cookhamským jezem. Clievedenské lesy byly dosud oděny v půvabný jarní šat a vystupovaly nad břeh řeky v jediné dlouhé harmonii různých odstínů pohádkové zeleně. Ve své neporušené kráse je to snad nejlíbeznější úsek řeky a jen váhavě a pomalu opouštěl náš malý člun jeho hluboký klid.

Těsně pod Cookhamem jsme přirazili ke břehu a uvařili si čaj. Než jsme projeli zdymadlem, byl večer. Zvedl se dost silný větřík, nám příznivý - kupodivu, neboť na řece duje vítr zpravidla zarputile proti vám, ať plujete kterýmkoliv směrem. Je proti vám ráno, když se vydáváte na jednodenní vyjížďku. Veslujete. daleko a těšíte se, jak snadná bude zpáteční jízda, až poplujete s rozvinutou plachtou. Po svačině se však vítr otočí a vy celou zpáteční cestu musíte namáhavě veslovat proti větru.

Když si však zapomenete vzít plachtu, vane neustále příznivý vítr cestou tam i zpět. Tak je to! Tento svět je jen zkouškou a člověk se narodil jen proto, aby se dřel, takové jsou zákony přírody.

Dnes večer však zřejmě přestaly platit. Vítr nám vál do zad místo do obličeje. Ani jsme nemukli a rychle jsme natáhli plachtu, dřív než na to přijdou. Pak jsme se uvelebili v člunu a začali snít. Plachta se nadouvala, napínala, pleskala o stěžeň a člun jen letěl.

Já byl u kormidla.

Nic ve mně nebudí tak vzrušující pocit jako plachtění. Nejvíc se blíží létání, kterážto možnost není dosud člověku dána - leda ve snu. Křídla hučícího větru jako by vás unášela vpřed, do neznáma. Už nejste tou pomalou, těžkopádnou, nimravou věcičkou z hlíny, která se klikatě plazí po zemi. Jste část Přírody! Vaše srdce bije na jejím srdci. Její nádherná ramena vás objímají a pozvedají k jejímu srdci. Váš duch splývá s jejím. Vaše údy jsou zbaveny tíže. Hlasy, co jich je ve vzduchu, zpívají pro vás. Země vám připadá vzdálená a malá. A oblaka, která vám tak těsně visí nad hlavou, jsou vašimi bratry a vy po nich vztahujete ruce.

Měli jsme řeku sami pro sebe, jen v dálce jsme spatřili uprostřed řeky zakotvenou rybářskou pramici. Seděli na ní tři rybáři. A my jsme letěli po hladině, míjeli lesnaté břehy a nikdo nepromluvil. Seděl jsem u kormidla.

Když jsme se přiblížili k pramici, viděli jsme, že tři rybáři jsou důstojně se tvářící starci. Seděli na třech židlích na pramici a upírali oči na udice. Rudý západ vrhal na vodu tajemné světlo a ohnivě zbarvil lesy, které se tyčily nad řekou, a kupy mraků proměňoval v zlatou nádheru. Byla to chvíle hlubokého okouzlení, povznášející naděje a touhy. Naše malá plachta se rýsovala na purpurové obloze, soumrak se rozkládal kolem nás, zahaluje svět v duhové stíny. Za námi se plížila noc.

Připadali jsme si jako rytíři ze staré báje, kteří plují přes tajemné jezero do neznámé říše soumraku, do velké země zapadajícího slunce.

Nevpluli jsme do říše soumraku, vrazili jsme přímo do té pramice, na níž seděli tři staří rybáři. Zpočátku jsme nevěděli, co se stalo, poněvadž nám plachta zakryla rozhled, ale podle projevů, které zazněly večerním vzduchem, jsme usoudili, že jsme se octli v blízkosti lidských bytostí, jež se zlobí a rozčilují.

Harris svinul plachtu, a tu jsme poznali, co se stalo. Srazili jsme ty tři staré pány i s židlemi na dno pramice na jedinou hromadu a ti se teď pomalu a pracně rozmotávali a sbírali se sebe ryby. A při té práci nás proklínali - nikoli obyčejným proklínacím proklínáním, ale dlouhou, pečlivě promyšlenou kletbou, zahrnující naši životní dráhu, zabíhající do daleké budoucnosti a vztahující se na všechny naše příbuzné a na všechno, co má s námi nějaké spojení - správnou, adresnou kletbou.

Harris jim řekl, že by měli být vděčni za trochu vzrušeni, když celý den jen vysedávají a chytají ryby, a také jim pověděl, že ho pohoršuje a zarmucuje, že lidé jejich věku dovedou tak popustit uzdu svému hněvu.

Ale nic to nepomohlo.

Jiří potom prohlásil, že bude kormidlovat sám. Od ducha, jako je můj, prý se nedá očekávat, že se soustředí na řízení člunu - bude lépe, jestliže se toho ujme prostá, obyčejná lidská bytost, než se všichni pěkně utopíme.

U Marlow jsme nechali člun u mostu a šli se vyspat do hostince U koruny.