Moje objevené “Ameriky”

 

Marlow - Bishamské opatství - Medmenhamští mniši - Montmorency chce zavraždit starého kocoura - Nakonec se rozhodne, že ho nechá žít - Ostudné chování foxteriéra v obchodním domě - Odjíždíme z Marlow - Velkolepý průvod - Užitečný návod, jak pozlobit parník a překážet mu - Odmítáme pít z řeky - Klidný pes - Podivné zmizení Harrise a paštiky.
 

Marlow je jedno z nejpříjemnějších míst na řece, které znám. Je to rušné, živé městečko, jež celkem vzato nevyhlíží příliš malebně, přesto však v něm člověk najde mnoho pěkných zákoutí. Dosud stojí oblouky mostu Času, po němž se naše fantazie vrací do dnů, kdy pánem marlowského panství byl Sas Algar, ještě dříve než se tohoto panství zmocnil vítězný Vilém, aby je daroval královně Matyldě, a než se stalo majetkem earlů z Warwicku nebo chytrého lorda Pageta, rádce čtyř po sobě jdoucích panovníků.

V okolí najdete rozkošnou krajinu, máte-li po veslování chuť se projít, a řeka je tu nejkrásnější. Část jejího toku směrem ke Cockhamu, podél Quarryských lesů a luk, je neobyčejně půvabná. Milované, staré Quarryské lesy s úzkými, strmými stezkami, jak dodnes voníte vzpomínkami na slunné letní dny! Jak plny rozesmátých přízraků jsou vaše stinné průhledy! Jak tiše doznívají z vašeho šepotajícího listoví dávné hlasy!

Ještě krásnější je cesta z Marlow do Sonningu. Mohutné, staré bishamské opatství, od jehož kamenných zdi se odrážel vítězný pokřik templářů a jež po nějaký čas bylo sídlem Anny z Cleevu a později královny Alžběty, leží na pravém břehu půl míle nad marlowským mostem. Bishamské opatství je bohaté na melodramatické zajímavosti. Je v něm vyčalounovaná ložnice a tajná komnata, ukrytá vysoko v tlustých zdech. V noci se tam zjevuje duch lady Holyové, která utloukla svého synka k smrti a snaží se umýt si své přízračné ruce v přízračném umývadle.

Warwick, dosazovatel králů, tu odpočívá a už se nestará o takové nicotnosti, jako jsou pozemští králové a pozemská království. Leží tu i Salisbury, který se tolik vyznamenal u Poitiers. Těsně před opatstvím na pravém břehu řeky je bishamský kostel. Náhrobky a sochy v něm opravdu stojí za shlédnutí. Na pohupující se loďce pod bishamskými buky psal Shelley, jenž tehdy žil v Marlow, Vzpouru Islamu (v Západní ulici v Marlow si můžete prohlédnout jeho dům).

Často jsem si myslíval, že bych o trochu výš u hurleyského jezu mohl strávit celý měsíc, a ještě by mi to nestačilo; abych se nasytil krásou krajiny. Vesnice Hurley, kam od zdymadla dojdete za pět minut, je jedna z nejstarších osad na řece. Její původ sahá, abychom použili pěkného rčení oněch dávných dnů, “do dob krále Seberta a krále Offy”. Blízko jezu (vzhůru po proudu) je Dánské pole, kde za svého vpádu tábořili Dánové, pochodující na Gloucester. A ještě o něco dál, uhnízděny v rozkošném zákrutu řeky, jsou pozůstatky Medmenhamského opatství.

Proslulí medmenhamští mniši čili “Klub pekelnéha ohně”, jak byli obecně nazýváni (jedním z nich byl i známý Wilkes), to bylo bratrstvo, které si dalo heslo “Dělej, co chceš”. Tuto výzvu stále ještě můžete číst nad rozpadávající se bránou opatství. Mnoho let před založením tohoto podivného opatství s řádem neslušných šprýmařů stál na tom místě klášter přísnějšího řádu. Jeho mniši se poněkud lišili od prostopášníků, kteří sem přišli za pět set let po nich. Cisterciánští mniši, jejichž opatství tu stálo v třináctém století, nosili jenom kutnu z drsné látky na nahém těle a kapuci a nejedli ani maso, ani ryby, ani vejce. Spali na slámě a o půlnoci vstali a šli na mši. Ve dne těžce pracovali, četli a modlili se. Celý jejich život zahalovalo ticho, hluboké jako ticho smrti, neboť nikdo z nich nemluvil.

Ponurý řád vedoucí ponurý život na tak půvabném místě, jež Bůh přece stvořil, aby poskytovalo radost! Je s podivem, že hlasy přírody, které je obklopovaly - něžné šumění vody, šepot rákosí, hudba vanoucího větru - je nenaučily lépe chápat smysl života. Po dlouhé dny mlčeli, naslouchali a čekali na hlas z nebe. A on k ním mluvil ve dne i za nádherných nocí myriádou zvuků, oni jej však neslyšeli.

Od Medmenhamu k půvabnému hambledonskému zdymadlu je řeka plna klidné krásy, ale jakmile minete Greenlands, poněkud nezajímavé sídlo mého nakladatele - klidného, skromného pána, kterého můžete v letních měsících často na těchto místech potkat, jak sám vesluje pomalými, ale mocnými tempy nebo jak se živě baví s některým starým hlídačem, když projíždí zdymadlem - je až do Henley trochu pustá a nudná.

V Marlow jsme v pondělí ráno vstali celkem časně a šli se před snídaní vykoupat. Když jsme se vraceli, zachoval se Montmorency strašně hloupě. Jediný předmět, o němž se Montmorencyho názory vážně rozcházejí s mými, jsou kočky. Já mám kočky rád, Montmorency nikoliv.

Když potkám kočku, řeknu: “Hodná kočička”, sehnu se a pošimrám ji pod uchem. Kočka vztyčí ocas, tuhý jako litinová tyč, nahrbí se, otírá si nos o mé kalhoty a je plna něhy a míru. Když Montmorency potká kočku, ví o tom celá ulice a přitom se v deseti vteřinách vyplýtvá takové množství nadávek, jaké by obyčejnému, slušnému člověku při trošce šetrnosti vystačilo na celý život.

Nemám to psu za zlé (zpravidla se spokojím tím, že mu napohlavkuju nebo po něm házím kamením), protože chápu, že je to jeho přirozenost. Foxteriéři se rodí se čtyřnásobně větším dědičným hříchem než ostatní psi a bude to vyžadovat léta a léta trpělivého úsilí nás křesťanů, než dosáhneme znatelného zjemnění rvavé foxteriéří povahy.

Pamatuji se, jak jsem jednou byl v dvoraně obchodního domu na Haymarketu, kde bylo plno psů čekajících na návrat svých majitelů, kteří vevnitř nakupovali. Byl tam jeden hafan, jedna nebo dvě kolie, jeden bernardýn, několik honících a novofundlandských psů, jedna doga, jeden francouzský pudl se spoustou chlupů kolem hlavy, ale po těle olezlý, jeden buldok, několik psíků, kteří se chovají na klíně a jsou velcí jako krysy, a několik yorkshirských ovčáků.

Seděli tam trpěliví, hodní a zamyšlení. Jako by v té dvoraně vládl velebný klid. Celá místnost byla prostoupena ovzduším míru, rezignace a tichého smutku.

Vtom vešla půvabná mladá dáma vedoucí na řemínku malého, krotce vyhlížejícího foxteriéra a nechala ho ve dvoraně přivázaného mezi buldokem a pudlem. Chvíli seděl a rozhlížel se. Potom zvedl oči ke stropu, a můžete-li soudit podle jeho výrazu, myslel na svou matku. Potom zívl. Pak se rozhlédl po ostatních psech, mlčících, vážných a důstojných.

Pohlédl na buldoka, bezesně spícího vpravo. Pohlédl na pudla, sedícího vzpřímeně a hrdě vlevo. Potom bez jediného slova varování a aniž byl k tomu vyprovokován, kousl toho pudla do přední nohy. Tichou, stinnou dvoranou zaznělo bolestné zavytí.

Výsledek tohoto prvního pokusu shledal nanejvýš uspokojujícím, rozhodl se tedy pokračovat a vnést do dvorany trochu života. Přeskočil pudla a prudce napadl kolii. Ta se probudila a okamžitě se dala do zuřivé a hlučné hádky s pudlem. Foxteriér se vrátil na své místo, chytil za ucho buldoka a snažil se ho vyhodit. Buldok, pozoruhodně nestranný tvor, se pustil do všeho, co měl na dosah, včetně vrátného, což milému foxteriérkovi poskytlo příležitost věnovat se nerušeně zápasu se stejně ochotným yorkshirským ovčákem.

Těm, kdo znají psí povahu, nemusím říkat, že teď se už prali všichni psi, co jich tam bylo, jako by osud celého jejich rodu závisel na výsledku boje. Velcí psi se rvali jeden s druhým bez rozdílu. I malí psi se spolu prali a volné chvíle vyplňovali tím, že kousali velké psy do nohou.

Dvorana se proměnila v rodeo, vznikl strašný hluk. Venku na Haymarketu se shromáždil dav a ptal se, je-li to schůzka farníků nebo jestli tam byl někdo zavražděn a proč. Přišli muži s klacky a provazy, snažili se psy od sebe roztrhnout, musela být povolána policie.

Když byl hluk největší, vrátila se ta půvabná mladá dáma, popadla do náruče svého něžného pejsánka (zřídil ovčáka tak, že si ovčák jistě poležel měsíc, a teď se tvářil jako novorozené jehňátko), políbila ho, zeptala se, jestli ho nezabili a co mu ti velcí, oškliví, suroví psi udělali. Přitulil se k ní a díval se na ni, jako by chtěl říci: “Ach, jak jsem rád, že jsi přišla a že mě odvedeš z téhle neslušné společnosti.”

Prohlásila, že zaměstnanci obchodního domu nemají právo pouštět taková velká zuřivá zvířata mezi psy slušných lidi a že má sto chuti někoho žalovat.

Takoví jsou svou povahou foxteriéři. Proto nemám Montmorencymu za zlé jeho sklon k rvačkám s kočkami. Ale toho rána Montmorency litoval, že tomuto sklonu podlehl.

Jak jsem řekl, vraceli jsme se z koupáni a v polovině Hlavní třídy vyběhla z jednoho domu před námi kočka a zamířila přes ulici. Montmorency vyrazil radostný výkřik - výkřik nelítostného bojovníka, který vidí, že mu nepřítel padl do rukou - takový výkřik vyrazil asi Cromwell, když Skotové začali sestupovat s kopce a rozběhl se za svou kořistí.

Jeho obětí byl velký, černý macek. Nikdy jsem neviděl většího a pochybněji vyhlížejícího kocoura. Chybělo mu půl ocasu, jedno ucho a značná část čenichu. Byl to dlouhý, svalnatý tvor. Měl klidný, spokojený výraz.

Montmorency pádil za tím ubohým kocourem rychlosti dvaceti mil za hodinu, ale kocour nepřidal do kroku - zdálo se, že nechápe, že je jeho život ohrožen. Capal klidně dál, až byl jeho rádoby vrah jediný yard za ním, teprve potom se obrátil, sedl si doprostřed ulice a zadíval se na Montmorencyho s mírným, tázavým výrazem, jako by se chtěl zeptat:

“Jdete za mnou?”

Montmorencymu neschází odvaha, ale v pohledu toho kocoura bylo cosi, co by zmrazilo srdce i toho nejsmělejšího psa. Prudce se zastavil a zadíval se na macka.

Nikdo z nich nepromluvil. Člověk si však dovede představit, že jejich rozmluva jistě zněla takto:

KOCOUR: “Mohu pro vás něco udělat?” MONTMORENCY: “Nikoliv - ne, děkuji.”

KOCOUR: “Máte-li nějaké přáni, neostýchejte se je vyslovit.” MONTMORENCY (couvaje dolů po Hlavní třídě): “Ach ne, vůbec ne - určitě ne - nenamáhejte se. Já - já jsem se zmýlil. Myslel jsem, že vás znám. Promiňte, že jsem vás obtěžoval.”

KOCOUR: “Nic se nestalo. Bylo mi opravdovým potěšením. Opravdu nic nechcete?”

MONTMORENCY (stále couvaje): “Vůbec nic, děkuji - vůbec nic - jste velmi laskav. Dobrý den.”

KOCOUR: “Dobrý den.”

Potom kocour vstal a klusal dál. A Montmorency, uloživ pečlivě do žlábku to, co nazývá ohonem, vrátil se k nám a zaujal nenápadné postavení v týle.

Ještě dnes, když řeknete Montmorencymu slovo “Kočka!”, prudce sebou trhne a žalostně se na vás podívá, jako by chtěl říci: “Prosím, nemluvte o tom.”

Po snídani jsme nakoupili zásob na tři dny. Jiří radil, abychom koupili zeleninu - protože zelenina je zdravá. Její příprava je prý velmi snadná a on ji uvaří. Koupili jsme tedy deset liber brambor, věrtel hrachu a několik hlávek zelí. V hotelu jsme si opatřili hovězí paštiku, dva angreštové koláče a skopovou kýtu. Dále ovoce, pečivo, chléb, máslo, džem, slaninu a vejce a jiné věci, které jsme ve městě sehnali.

Odjezd z Marlow považuji za jeden z našich největších úspěchů. Byl důstojný, udělal dojem a přitom byl nenápadný. V každém obchodě jsme trvali na tom, že někdo musí jít hned s námi, aby nám odnesl věci. Nepřipustili jsme žádné “Ano, pane, hned vám to pošlu. Chlapec tam bude dřív než vy!” Věděli jsme, že bychom pak běhali po přístavišti, dvakrát se vrátili do krámu a pohádali se tam. Počkali jsme, až nám nákup zabalí a učedník musel s námi.

Navštívili jsme mnoho obchodů a všude jsme se přidrželi této zásady. Výsledek byl, že když jsme nákup skončili, měli jsme kolem sebe tak krásnou sbírku učedníků s košíky, že se až srdce smálo, a náš závěrečný pochod středem Hlavní třídy k řece byl jistě velkolepou podívanou, jakou Marlow už dávno nezažilo.

Pořad průvodu byl tento:

Montmorency s holí v hubě.

Dvě pochybně vyhlížející psiska, přátelé to Montmorencyho.

Jiří nesoucí kabáty a pokrývky, kouřící lulku.

Harris snažící se kráčet lehce a půvabně, přičemž nese v jedné ruce nacpaný vak a v druhé láhev citrónového sirupu.

Zelinářův učedník a pekařův učedník s košíky.

Podomek z hotelu s velkým košem.

Cukrářův učedník s košíkem.

Hokynářův učedník s košíkem.

Pes s dlouhou srstí.

Učedník z mlékárny s košíkem.

Posluha s vakem.

Důvěrný přítel posluhy s rukama v kapsách, kouřící krátkou gypsovku.

Učedník z obchodu ovocem s košíkem.

Já s třemi klobouky a párem bot v rukou, snažící se tvářit, jako bych o tom nevěděl.

Šest kluků a čtyři toulaví psi.

Když jsme došli k přístavišti, povídá hlídač člunu: “Teď nevím, jestli máte parník nebo houseboat?”

Když jsme mu vysvětlili, že máme dvouveslici, vypadal překvapeně. Toho dopoledne jsme měli velké potíže s parníky. Bylo právě před veslařskými závody v Henley, a proto tam jelo mnoho parníků. Některé vlekly houseboaty. Nenávidím parníky. Jsem přesvědčen, že je nenávidí každý veslař. Pokaždé když vidím parník, nejraději bych ho vlákal na opuštěnou část řeky a tam v tichu a v samotě bych ho uškrtil.

Každý parník má tolik domýšlivé samolibosti, že dovede ve mně probudit všechny nízké pudy a já zatoužím po starých zlatých časech, kdy jste mohli jít a povědět lidem sekerou, lukem a šípy, co si o nich myslíte. Výraz na tváři muže, který stojí u kormidla s rukama v kapsách a s doutníkem v ústech, je sám o sobě dostatečnou omluvou, abyste se dopustili násilí. A velkopanské zapískání na píšťalku, které znamená, abyste šli z cesty, by vám určitě u každé poroty, složené z veslařů, zajistilo výrok “Zabití v sebeobraně”.

Na nás museli pískat, abychom šli z cesty. Nechci, aby se zdálo, že se chvástám, ale myslím, že mohu poctivě prohlásit, že náš malý člun natropil parníkům, s nimiž jsme se setkali, za ten týden víc mrzutostí, zdržení a potíží než všechna ostatní plavidla na řece dohromady.

“Přijíždí parník,” vykřikne jeden z nás, který první uviděl blížícího se nepřítele. Okamžitě jsou provedeny přípravy k jeho přivítání. Chápu se kormidla, Harris a Jiří si sednou vedle mne, všichni zády k parníku, a náš člun klidně míří doprostřed řeky.

Parník se blíží, píská, a my si pěkně plujeme. Když se k nám přiblíží na sto yardů, začne pískat jako blázen, lidé přibíhají k zábradlí, naklánějí se a křičí na nás. My je však neslyšíme. Harris nám vypravuje, co se jednou přihodilo jeho matce, a já s Jiřím bychom za nic na světě nechtěli propást jediné slovo.

Píšťala vyrazí poslední skřek, divže kotel nepraskne, parník nasadí zpáteční rychlost, vypouští páru, snaží se nám obloukem vyhnout a uvízne na mělčině. Všichni lidé na palubě se hrnou na příď, hulákají na nás, lidé na břehu se zastavují a křičí na nás a všechny ostatní loďky, které pluji kolem, se taky zastaví a jejich posádka se přidává k tomu křiku, až celá řeka na míle daleko proti proudu i po proudu je ve stavu šíleného zmatku. Tu se Harris zarazí na nejzajímavějším místě svého vyprávěni, vzhlédne s výrazem mírného překvapeni a řekne Jiřímu:

“Poslyš, Jiří, že je tu někde parník!” A Jiří odpoví:

“Víš, že mám ten dojem, že jsem něco slyšel?”

Poté se nás zmocní neklid a zmatek a nevíme, jak se s člunem vyhnout, a lidé na parníku se shluknou a začnou nás poučovat: “Zaberte pravou - vy, vy, hlupáku! Zpátky levou. Ne, ne vy, ten druhý - nechte lana na pokoji - a teď oba najednou. Tak NE! Ach vy -”

Potom spustí člun a jedou nám na pomoc. Po čtvrthodinovém úsilí nás odklidí z cesty, takže parník může pokračovat v plavbě. Poděkujeme jim srdečně a požádáme je, aby nás vzali do vleku. Ale oni to nikdy nechtějí udělat.

Vynalezli jsme ještě jiný způsob, jak dopálit aristokratickou odrůdu parníku. Tváříme se, jako bychom společnost na něm považovali za zaměstnance podniku, pro něž zaměstnavatel uspořádal výroční slavnost, a ptáme se jich, jestli nejsou od firmy Cubit anebo jestli nepatří k spolku pro pěstováni střídmosti a jestli by nám nemohli půjčit pánev.

Staré dámy nepřivyklé řece jsou vždycky velice nervózní, jakmile uvidí parník. Pamatuji se, jak jsem jednou plul ze Stainesu do Windsoru - tento úsek řeky je zvlášť bohatý na ty mechanické nestvůry - a v naší společnosti byly tři takové dámy. Bylo to velice vzrušující. Kdykoliv se na obzoru objevil parník, nutily nás, abychom vystoupili, sedli si na břeh a počkali, až parník zmizl z dohledu. Velmi se za to omlouvaly, ale jsou prý svým rodinám povinny nepouštět se do žádných šíleně odvážných dobrodružství.

U hambledonského zdymadla jsme zjistili, že nám došla pitná voda. Vzali jsme tedy džbán a šli pro ni do domku hlídače zdymadla. Našim mluvčím byl Jiří: Nasadil neodolatelný úsměv a pravil:

“Prosím vás, nemohl byste nám poskytnout trochu vody?” “Zajisté,” odpověděl starý pán, “vezměte si, kolik chcete, a zbytek tu nechte.”

“Srdečně vám děkuju,” zamumlal Jiří a rozhlížel se kolem. “Kde ji máte?”

“Je pořád na stejném místě, chlapče,” zněla nesrozumitelná odpověď. “Hned za vámi.”

“Já ji nevidím,” povídá Jiří ohlížeje se.

“Prosím vás, kam jste dal oči?” odpověděl muž. Přitom otočil Jiřího a ukázal nahoru a dolů po řece. “Je jí vidět dost velký kus, ne?”

“Ach!” teprve teď Jiří pochopil. “Nemůžeme přece pít říční vodu.”

“Proč ne? Když z ni upijete jen trochu, neubude jí,” odpověděl stařík. “Já to dělám už patnáct let.”

Jiří mu řekl, že jeho vzezření po této kúře není dost dobrou reklamou pro tento druh nápoje a že by dal přednost vodě z pumpy. Kousek dál jsme dostali vodu v jedné chalupě. Myslím, že kdybychom se byli zeptali, jaká je to voda, byli by nám řekli, že je z řeky. Ale my jsme to nevěděli, a tak to bylo v pořádku. Co oko nevidí, nad tím se žaludek neobrací.

Později ke konci toho léta jsme použili říční vody, ale dopadlo to špatně. Pluli jsme po proudu a u Windsoru jsme přirazili ke břehu, abychom si uvařili čaj. Vědro bylo prázdné, museli jsme se rozhodnout: buď budeme bez čaje, nebo nabereme vodu z řeky. Harris byl proto, abychom to zkusili. Když prý vodu převaříme, nic se nám nestane. Různé choroboplodné zárodky, vyskytující se ve vodě, se prý vařením zničí. Naplnili jsme tedy kotlík stojatou temžskou vodou a dali ji vařit. Bedlivě jsme dbali, aby se skutečně dostala do varu.

Připravili jsme čaj a právě jsme se pohodlně usadili, abychom jej vypili, když se Jiří, který zrovna dával šálek k ústům, zarazil a vykřikl:

“Co je to?”

“Co je co?” zeptali jsme se s Harrisem.

“Přece tamhle to,” odpověděl Jiří, dívaje se západním směrem. Sledovali jsme s Harrisem jeho pohled a spatřili jsme, jak směrem k nám pluje po lenivě tekoucím proudu pes. Byl to nejtišší a nejklidnější pes, jakého jsem kdy viděl. Nikdy jsem nepoznal psa, který by vypadal spokojeněji a mírumilovněji. Ospale plul na zádech a všechny čtyři nohy mu trčely do vzduchu. Řekl bych, že to byl statný pes s dobře vyvinutým hrudníkem. Stále se blížil, důstojný a tichý, až se octl v jedné čáře s našim člunem. Pak mezi rákosím zpomalil a pohodlně se uložil na noc.

Jiří prohlásil, že čaj nechce, a vylil šálek do řeky. Harris už také neměl žízeň a učinil totéž. Já jsem už půl šálku vypil, ale teď jsem si přál, abych to nebyl udělal.

Zeptal jsem se Jiřího, co myslí, jestli z toho mohu dostat tyfus. Odpověděl: “To ne.” Mám prý velmi dobré vyhlídky, že se mi nic nestane. Ostatně do čtrnácti dnů poznám, jestli ho mám, nebo ne. Pluli jsme jedním z ramen řeky do Wargravu. Je to nadjiždka, stačí odbočit vpravo asi půl míle nad marshským jezem. Ta zkratka je velmi výhodná, neboť je to nejen hezký, stinný kousek řeky, ale navíc si asi o půl míle nadjedete.

Vjezd je ovšem zatarasen kůly a řetězy a obklopen výstražnými tabulkami, které hrozí nejrůznějšími mukami, žalářem a smrti každému, kdo se tu opováží ponořit do vody veslo. Divím se, že si ti poříční hulváti nedělají nárok na vzduch nad řekou a nevyhrožuji pokutou čtyřiceti šilinků každému, kdo ho vdechne. Těmi kůly a řetězy však při trošce obratnosti lehce proplujete, a pokud jde o ty tabulky, máte-li pět minut času nazbyt a nikdo tam není, můžete jednu nebo dvě strhnout a hodit je do řeky.

V polovině toho ramena jsme vystoupili na břeh a začali obědvat. A právě během oběda jsme s Jiřím zažili ukrutné leknuti.

I Harris se lekl, ale myslím, že jeho leknutí nebylo tak hrozné jako moje a Jiřího.

Víte, bylo to tak: seděli jsme na louce, asi deset kroků od břehu, a právě jsme se pohodlně usadili, abychom se najedli. Harris držel mezi koleny hovězí paštiku a krájel ji, Jiří a já jsme čekali s připravenými talíři.

“Nemáte lžíci?” zeptal se Harris. “Potřeboval bych Ižíci, abych mohl nabrat omáčku.”

Koš stál těsně za námi a Jiří i já jsme se otočili, abychom z něho vyndali lžíci. Netrvalo nám to ani pět vteřin. Když jsme se zase otočili zpět, Harris zmizel i s paštikou.

Louka byla široká a přehledná. Na sto kroků nebylo ani stromu, ani kouska živého plotu. Nemohl se skutálet do řeky, protože jsme seděli mezi ním a řekou, a kdyby to chtěl udělat, musel by nás přelézt.

Jiří a já jsme se udiveně rozhlíželi. Potom jsme se zadívali na sebe. “Vstoupil snad na nebesa?” otázal jsem se.

“Sotva by tam s ním vzali i paštiku,” odpověděl Jiří. Na tom něco bylo, proto jsme nebeskou teorii zamítli.

“Myslím, že se to dá vysvětlit jedině tím, že došlo k zemětřesení,” pravil Jiří, sníživ se k věcem všedním a praktickým.

Potom dodal s nádechem smutku v hlase: “Kdyby alespoň nebyl krájel tu paštiku.”

S povzdechem jsme ještě jednou upřeli zrak na místo, kde byli naposled na této zemi spatřeni Harris a paštika. Náhle nám ztuhla krev v žilách a vlasy se nám hrůzou zježily. Uzřeli jsme Harrisovu hlavu - nic jiného než hlavu - jak trčí mezi vysokou trávou, tvář měl rudou a na ní výraz bezmezného rozhořčení.

První se vzpamatoval Jiří.

“Promluv!” vykřikl, “a pověz nám, jsi-li živ nebo mrtev - a kde jsou ostatní části tvého těla?”

“Ach, nemluv tak hloupě,” pravila Harrisova hlava, “určitě jste to udělali schválně.”

“Co jsme udělali?” vykřikli jsme s Jiřím.

“Naschvál jste mě posadili sem - takový pitomý žert! Tu máš, podrž paštiku.”

A z útrob země, jak se nám zdálo, se vynořila paštika, velmi smíchaná s hlínou a deformovaná. A za ní se vyškrábal Harris uválený, ušpiněný a mokrý.

Nevědomky si sedl na samý okraj strouhy zakryté vysokou trávou, a když se trochu nahnul dozadu, spadl do strouhy i s paštikou. Nikdy v životě prý nezažil takové překvapeni, jako když pocítil, že padá. Nedovedl si vůbec představit, co se děje. Jeho první myšlenka byla, že nastal konec světa.

Harris se dodneška domnívá, že jsme to všechno nastrojili my dva, Jiří a já. Jak vidět, nespravedlivé podezření stíhá i nejbezúhonnějšího, neboť jak praví básník: “Kdo unikne pomluvě?” Řekněte, kdo?