Moje objevené “Ameriky”

 

Wargrave - Voskové figury - Náš guláš - Uštěpačný Montmorency - Boj Montmorencyho s čajovou konvicí - Jiří se cvičí ve hře na bandžo - Setkává se s nepochopením - Nesnáze začátečníka v hudbě - Učení hře na dudy - Harris je po večeři smutný - Jdeme s Jiřím na procházku - Vracíme se hladoví a zmoklí - S Harrisem se děje cosi divného - Harris a labutě, pozoruhodná příhoda - Harris stráví neklidnou noc.
 

Po obědě vál příznivý vítr, který nás laskavě zanesl za Wargrave a Shiplake. Wargrave, zněžnělé v ospalém slunečním svitu letního odpoledne a uhnízděné v ohybu řeky, se podobá, když jej míjíte, líbeznému starému obrazu, který vám dlouho nevymizí z paměti. Hospoda “U Jiřího a draka” ve Wargravu se pyšní štítem, jehož jednu stranu maloval Leslie, člen Královské akademie, a druhou místní rodák Hodgson. Leslie namaloval boj, Hodgson zobrazil scénu Po boji - Jiří po vykonané práci si pochutnává na sklenici piva.

Day, autor Historie Sandforda a Mertona, žil a - to činí město ještě proslulejším - byl zabit ve Wargravu. V kostele je pomník paní Sáry Hillové, která ve své závěti ustanovila, aby každý rok o velikonocích byla rozdělena jedna libra mezi dva chlapce a dvě děvčátka, “kteréžto děti nikdy nebyly neposlušny svých rodičů, není o nich známo, že by klely nebo lhaly, kradly nebo rozbíjely okna”. Jaký nápad, vzdát se toho všeho za pět šilinků ročně! Ta odměna za to nestojí.

V městě se udržuje pověst, že před mnoha lety se vyskytl chlapec, který skutečně tyhle věci nedělal, nebo alespoň nebylo o něm známo, že by se jich dopustil - což bylo vše, co se vyžadovalo nebo co se dalo očekávat - a tak získal věnec slávy. Toho chlapce tři týdny vystavovali na radnici za sklem. Co se dál dělo s penězi, nikdo neví. Dostává je prý nejbližší muzeum voskových figur.

Shiplake je hezká vesnice, z řeky ji však není vidět, protože je za kopcem. V shiplakském kostele měl svatbu Tennyson.

Nad Sonningem se řeka proplétá mezi četnými ostrovy a je velmi mírná, tichá a opuštěná. Po jejich březích chodí málo lidí, jen za soumraku se tu prochází nějaká ta dvojice vesnických milenců. Obyčejný lid i panstvo zůstali v Henley a ošklivý, špinavý Reading je ještě daleko. Tento úsek řeky svádí k snění o zašlých dobách, o lidech, kteří už nežiji, a o věcech, které by měly být, ale nejsou, aby hrom do nich praštil!

V Sonningu jsme vystoupili a šli se projít po vesnici. Je to nejpohádkovější koutek na celé řece. Vypadá spíš jako divadelní kulisa než jako ves z cihel a malty. Každý dům je obrostlý růžemi a ty teď, na počátku června, hýřily oblaky něžné nádhery. Dostanete-li se někdy do Sonningu, ubytujte se v hostinci U býka za kostelem. Je to pravá venkovská hospoda se zelenou, čtverhrannou zahradou vpředu, kam v podvečer přicházejí starci a usedají ve skupinách pod stromy, aby si vypili sklenici piva a popovídali si o tom, co se stalo ve vsi. Hostinec má nízké, hezké pokoje, zamřížovaná okna, příkré schody a klikaté chodby.

Zůstali jsme v líbezném Sonningu asi hodinu, a poněvadž už bylo příliš pozdě, abychom pokračovali v cestě až za Reading, rozhodli jsme se vrátit na některý shiplakeský ostrov a přenocovat zde. Když jsme tam dorazili, byl stále ještě den a Jiří prohlásil, že vzhledem k tomu, že máme spoustu času, naskýtá se nám báječná příležitost uvařit si pořádnou večeři. Prý nám ukáže, co se dá na řece v kuchařském umění dokázat, a navrhl, abychom si ze zeleniny, ze zbytku studeného hovězího a z různých odřezků udělali irský guláš.

Zdálo se nám, že je to báječný nápad. Jiří nasbíral dříví a rozdělal oheň a já s Harrisem jsme se dali do loupání brambor. Nikdy bych si byl nepomyslel, že loupáni brambor dá takovou práci. Ukázalo se, že je to největší podnik v tomto oboru, do jakého jsem se kdy pustil. Začali jsme vesele, lze říci rozpustile, ale než jsme oloupali první brambor, naše dobrá nálada zmizela. Čím déle jsme loupali, tím více toho bylo na bramboru k loupání. A když jsme ho celý oloupali a vydloubali všechna očka, nezbylo z bramboru nic, co by stálo za řeč. Jiří se na něj přišel podívat - byl velký jako lískový oříšek - a povídá:

“Takhle to nepůjde! To je plýtvání. Musíte je škrábat.”

Škrábali jsme je tedy, a to byla ještě horší práce než loupáni. Brambory mají takový podivný tvar - samé hrboly, výrůstky a důlky. Po pětadvacetiminutové usilovné práci jsme oškrábali čtyři. Potom jsme se vzbouřili. Řekli jsme, že celý večer nám nestačí, abychom teď oškrábali sebe.

Nikdy jsem neviděl nic, co by člověka tak zřídilo jako škrábání brambor. Bylo těžko uvěřit, že slupky z brambor, v nichž jsme s Harrisem stáli napolo udušeni, pocházejí ze čtyř brambor. Z toho je vidět, co se dá dokázat, je-li člověk šetrný a opatrný.

Jiří řekl, že je absurdní dát do irského guláše jenom čtyři brambory, tak jsme jich asi šest omyli a dali je tam neloupané. Přidali jsme také hlávku zelí a půl žejdlíku hrachu. Jiří to všechno promíchal a podotkl, že se tam toho ještě spousta vejde, tak jsme prohledali oba koše, vybrali z nich všechny odřezky a zbytky a přidali je do guláše. Našli jsme ještě půlku vepřové paštiky a zbytek studené vařené slaniny - dali jsme to tam také. Potom Jiří objevil půl plechovky konzervovaného lososa a vyklopil ji do hrnce.

Zdůraznil, že největší předností irského guláše je, že se člověk zbaví spousty věcí. Vylovil jsem z koše dvě prasklá vejce a ta jsme tam také dali. Jiří řekl, že omáčka po nich zhoustne.

Na ostatní přísady se už nepamatuji, ale vím, že nic nepřišlo nazmar. Vzpomínám si, že nakonec Montmorency, který od počátku projevoval o naše počínáni velký zájem, se vytratil, tváře se vážně a přemýšlivě, a za několik minut se zase objevil s mrtvou ondatrou v hubě. Zřejmě to měl být jeho příspěvek k večeři. Nevím, jestli to udělal ze zlomyslnosti nebo z touhy prokázat nám službu. Radili jsme se, máme-li tam ondatru dát nebo ne. Harris vyslovil mínění, že by to šlo, kdyby se promíchala s ostatními věcmi, a že každá maličkost je dobrá, ale Jiří se raději držel starého receptu. Nikdy prý neslyšel, že by se do irského guláše dávaly ondatry, proto pro jistotu nebude dělat žádné experimenty.

Harris pravil:

“Kdybys nikdy nic nového neokusil, jak bys mohl říci, jaké to je? Lidé jako ty brzdí světový pokrok. Pomysli na člověka, který první okusil párek!”

Náš irský guláš se znamenitě podařil. Nevím, jestli mi někdy něco víc chutnalo. Bylo na něm cosi svěžího a pikantního. Lidské patro je už unaveno starými otřepanými věcmi, tohle však bylo jídlo s novou vůní, a takovou chuť, jakou měl ten guláš, nemá nic na světě.

A také sytý byl - Jiří tvrdil, že je v něm hodně výživných látek. Hrách a brambory mohly být trochu měkčí, ale máme dobré zuby, a tak na tom mnoho nezáleželo. A omáčka - to byla jedna báseň, pro slabý žaludek snad trochu těžká, ale výživná.

Oběd jsme zakončili čajem a třešňovým koláčem. Když jsme pili čaj, Montmorency svedl zápas s konvicí a vyšel z toho utkání poražen.

Po celou cestu ho konvice velmi zajímala. Když se v ní vařila voda, Montmorency seděl, udiveně ji pozoroval a chvílemi se pokoušel vydráždit ji vrčením. Když voda v konvici začala kypět a objevila se pára, považoval to za vyzvání a byl by se hned pustil do boje, jenže právě v tomto okamžiku obyčejně některý z nás vyskočil a odnesl mu kořist, dřív než se na ni mohl vrhnout.

Dnes si umínil, že nedovolí, aby ho někdo předešel. Jakmile konvice zasyčela, vstal, zavrčel a hrozivě se k ní blížil. Byla to jen malá konvice, ale plná odvahy a prskala a plivala na Montmorencyho. “Tak ty tak?” zavrčel Montmorency a vycenil zuby. “já tě odnaučím chovat se drze k těžce pracujícímu, úctyhodnému psu, ty bídný, dlouhonosý, špinavý darebáku, ty! Jen pojď!”

A vrhl se na ubohou konvici a chytil ji za rourku.

Vtom proniklo večerním tichem zavytí, při němž stydla krev, a Montmorency vyskočil z člunu, třikrát oběhl ostrov rychlosti pětatřiceti mil za hodinu, zastavuje se chvílemi, aby zabořil čenich do chladivého bahna.

Od toho dne pohlížel Montmorency na konvici s pocitem, který byl směsí posvátné úcty, podezření a nenávisti. Kdykoliv ji spatřil, zavrčel a spěšně couval se staženým ohonem, a jakmile jsme konvici postavili na vařič, rychle vylezl z člunu, sedl si na břeh a zůstal tam, dokud celá čajová záležitost nebyla u konce.

Po večeři vytáhl Jiří bandžo a chtěl na ně zahrát, ale Harris měl proti tomu námitky. Bolí ho prý hlava a necítí se dost silný, aby to vydržel. Jiří projevil názor, že hudba by mu udělala dobře, hudba prý často uklidní nervy a zažene bolest hlavy, a dvakrát třikrát zabrnkal, aby Harrisovi ukázal, jaké to je.

Harris prohlásil, že bolest hlavy je mu milejší.

Na bandžo se Jiří dodnes hrát nenaučil. Setkával se na všech stranách s velkým nepochopením. Na řece se asi dvakrát nebo třikrát, vždy večer, pokusil trochu cvičit, ale nikdy se mu to nepodařilo. Výrazy, kterých Harris při této příležitosti používal, stačily, aby zbavily odvahy každého muže, a k tomu ještě Montmorency po celou produkci nepřetržitě vyl. Zkrátka tomu člověku nikdo nedal příležitost, aby se zdokonalil.

“Proč musí takhle výt, když já hraju?” zvolal Jiří uraženě a hodil po Montmorencym botou.

“Proč ty musíš takhle hrát, když on vyje?” odpověděl Harris a botu chytil. “Nech ho. Nemůže si pomoci. Musí výt. Má hudební sluch a tvá hra ho nutí k vytí.”

Jiří se tedy rozhodl, že se začne učit hře na bandžo až doma. Ale ani pak k tomu neměl mnoho příležitosti. Paní Poppetsová přišla pokaždé nahoru a pravila, aby prominul - ona sama ho velmi ráda poslouchá - ale ta dáma nahoře je v jiném stavu a lékař se obává, že by to mohlo dítěti uškodit.

Potom Jiří zkusil chodit s bandžem ven pozdě v noci a cvičit na náměstí. Ale obyvatelé okolních domů si na to stěžovali policii, jedné noci tam byla postavena hlídka a ta Jiřího zatkla. Důkazy proti němu byly velice jasné a bylo mu uloženo, aby po šest měsíců zachoval klid.

Po této události se zdálo, že už nemá do hry chuť. Když uplynulo těch šest měsíců, učinil asi dva chabé pokusy znovu začít, ale setkal se se stejným chladem, se stejným nedostatkem porozumění světa, které mu mělo poskytnout sílu k dalšímu boji. A zakrátko se úplně vzdal a inzerátem nabídl nástroj s velkou ztrátou na prodej “poněvadž majitel nemá pro tentýž dalšího upotřebení” - a místo toho se začal učit trikům s kartami.

Je jistě velmi skličující učit se hře na nějaký hudební nástroj. Řekli byste, že společnost ve vlastním zájmu učiní vše, aby člověku usnadnila osvojit si umění hrát na nějaký hudební nástroj. Ale není tomu tak.

Seznámil jsem se s jedním mladým mužem, který se učil hrát na dudy. Nevěřili byste, s kolika překážkami musel zápasit. Vždyť ani od členů jeho vlastní rodiny se mu nedostalo toho, co by se dalo nazvat účinným povzbuzením. Jeho otec od samého začátku projevoval proti jeho snaze zarytý odpor a mluvil o ní velmi bezcitně. Můj přítel vstával časně ráno, aby cvičil, ale musel toho nechat kvůli své sestře. Byla poněkud nábožensky založená a říkala, že je strašné začínat den tímto způsobem.

Místo toho tedy vysedával v noci a hrál, když rodina odešla spát, ale to také nešlo, protože domu to získalo špatnou pověst. Lidé, kteří se pozdě vraceli domů, se zastavovali a poslouchali a ráno rozhlásili po celém městě, že u pana Jeffersona byla v noci spáchána hrůzostrašná vražda, a vypravovali, že slyšeli výkřiky oběti a surové kletby a nadávky vrahovy, po nichž následovala prosba o smilováni a poslední smrtelné zachroptění zavražděného.

Nechali ho tedy cvičit ve dne v kuchyni vzadu při zavřených dveřích, ale přes toto opatřeni bylo jeho nejúspěšnější pasáže slyšet v obývacím pokoji. Jeho matku dojímaly téměř k slzám.

Říkala, že jí připomínají jejího ubohého otce, kterého sežral, chudáka, žralok, když se koupal na pobřeží Nové Guineje - jak to spolu souvisí, však nedovedla vysvětlit.

Postavili mu tedy malý domek na konci zahrady, asi čtvrt míle od domu, a tam musel odnést svůj nástroj, když chtěl hrát. Jenže někdy přišel na návštěvu host, který o tom nic nevěděl, poněvadž mu to zapomněli říci a nevarovali ho, šel se projít do zahrady a najednou uslyšel ty dudy, aniž byl na to připraven, a nevěděl, co to je. Byl-li to člověk silného ducha, dostal jenom nervový záchvat, ale průměrný člověk se obyčejně zbláznil.

Je nutno přiznat, že v prvních pokusech o hru na dudy je cosi velmi smutného. Sám jsem to pocítil, když jsem naslouchal hře svého mladého přítele. Zdá se, že hrát na tento nástroj je velmi obtížné. Než začnete, musíte nabrat dech na celý nápěv - tak jsem alespoň usoudil, když jsem pozoroval Jeffersona.

Začínal nádherně, divokým, plným, bojovným tónem, který vás přímo povznášel. Ale pak hrál čím dál tím tišeji a tišeji a poslední verš se obyčejně s prsknutím a sykotem v polovině přetrhl. Člověk musí mít dobré zdraví, aby mohl hrát na dudy.

Mladý Jefferson se naučil hrát na ty dudy jen jednu píseň, ale nikdy jsem neslyšel, že by si někdo stěžoval, že je jeho repertoár chudý - vlastně že nemá repertoár žádný. Byla to píseň Compbellové přicházejí, hurá, hurá! On to alespoň tvrdil, ačkoliv jeho otec prohlašoval, že jsou to Skotské modré zvonky. Nikdo nebyl zcela jist, co to vlastně je, ale všichni se shodli na tom, že to zní skotsky.

Cizím lidem dovolili třikrát hádat. Většinou hádali pokaždé něco jiného.

Harris byl po večeři ve špatné náladě, myslím, že mu nebylo dobře po tom guláši, není zvyklý na přepychová jídla - Jiří a já jsme ho tedy nechali ve člunu a vydali se na toulku po Henley. Harris řekl, že si dá skleničku whisky, vykouří dýmku a připraví všechno na noc. Ať prý na něho zavoláme, až se budeme vracet, a on nás převeze na ostrov.

“Neusni, starouši,” řekli jsme mu, když jsme odcházeli.

“Žádný strach, dokud mám ten guláš v žaludku,” bručel, když vesloval zpět na ostrov.

Henley se chystalo na regatu, bylo tam velice rušno. Potkali jsme ve městě plno známých a v jejich příjemné společnosti čas uběhl opravdu rychle, takže bylo skoro jedenáct, když jsme se vydali na zpáteční, čtyři míle dlouhou cestu k domovu - jak jsme si zatím zvykli nazývat své malé plavidlo.

Byla ošklivá noc, chladná a drobně pršelo, a když jsme se plahočili temnými, tichými poli, tiše spolu rozmlouvajíce a uvažujíce, jdeme-li správnou cestou či nikoli, mysleli jsme na útulný člun a na jasné světlo, pronikající jeho pevně nataženou plachtou, na Harrise, na Montmorencyho, na whisky, a toužili jsme, abychom tam už byli. Představovali jsme si, jak jsme už na člunu, unavení a trochu hladoví; představovali jsme si ponurou řeku a beztvaré stromy, pod nimiž se jako obrovská světluška skrývá náš starý dobrý člun, tak útulný, teplý a přívětivý. Viděli jsme se, jak sedíme u večeře, jak si pochutnáváme na studeném mase a jak si navzájem podáváme krajíce chleba. Slyšeli jsme veselý řinkot nožů, rozesmáté hlasy naplňující celý prostor a přetékající ven do noci. A pospíchali jsme, aby se toto vidění stalo skutkem.

Konečně jsme narazili na vlečnou stezku a to nás rozradostnilo, neboť předtím jsme si nebyli jisti, blížíme-li se k řece nebo zda se od ní vzdalujeme, a když je člověk unaven a chtěl by jít spát, taková nejistota ho trápí. Když jsme byli za Shiplakem, hodiny odbíjely tři čtvrti na dvanáct. Jiří se starostlivě zeptal:

“Nepamatuješ se náhodou, který ostrov to byl?”

“Ne,” odpověděl jsem a také já jsem začínal mít starost, “nepamatuji. Kolik jich je?”

“Jenom čtyři,” odvětil Jiří. “Všechno bude v pořádku, jestli je vzhůru.”

“A jestli není?” zeptal jsem se. Tuto úvahu jsme dál nerozvíjeli. Když jsme došli k prvnímu ostrovu, volali jsme, ale nikdo nám neodpověděl. Šli jsme tedy k druhému a zkusili jsme to tam. Setkali jsme se se stejným výsledkem.

“Ach, teď už si vzpomínám,” zvolal Jiří, “je to ten třetí.” Utíkali jsme plni naděje k třetímu ostrovu a zavolali jsme. Žádná odpověď!

Začínalo to být vážné. Půlnoc už minula. Hotely v Shiplaku a v Henley byly plné a nemohli jsme uprostřed noci začít obcházet všechny chalupníky a majitele domů, klepat na ně a ptát se, jestli nemají pokoj k pronajmutí! Jiří navrhl, abychom se vrátili do Henley, napadli policajta a tak si opatřili nocleh na policii. Ale potom jsme si řekli: “Co když ránu oplatí a nebude nás chtít zavřít?”

Nemohli jsme se přece celou noc prát s policajty. Kromě toho jsme nechtěli celou věc přehnat a dostat šest měsíců.

Zoufale jsme volali u něčeho, co ve tmě vypadalo jako čtvrtý ostrov, avšak ani zde jsme neměli úspěch. Spustil se prudký déšť a zřejmě neměl v úmyslu přestat. Byli jsme na kůži promoklí, prostydlí a nešťastní. Začali jsme uvažovat, jsou-li tu opravdu jen čtyři ostrovy nebo je-li jich víc a jsme-li vůbec u ostrovů nebo jsme-li někde míli daleko od místa, kde máme být, anebo vůbec na nesprávné straně řeky. Všechno vypadalo potmě tak podivně a jinak. Začínali jsme chápat utrpení dítek, která zabloudila v lese. Právě když jsme se vzdali veškeré naděje - ano, já vím, že v románech a povídkách se vždycky v tuto chvíli něco stane, ale nemohu si pomoci. Když jsem začal psát tuto knihu, umínil jsem si, že se ve všem budu držet pravdy, svůj slib plním, i když na to musím použít otřepaných frázi.

Stalo se to, právě když jsme se vzdali veškeré naděje, a proto to tak musím říci. Tedy právě když jsme se vzdali veškeré naděje, náhle jsem zpozoroval, jak se kousek níž mezi stromy na protějším břehu kmitá podivné, tajemné světlo. V první chvíli mě napadlou strašidla! Bylo to takové přízračné, záhadné světlo. V příštím okamžiku mi však blesklo hlavou, že je to náš člun, zařval jsem proto tak mocně, až se zdálo, že sama noc se na svém loži zachvěla. Chvíli jsme bez dechu čekali a vtom - ano, nejbožštější hudbo temnot! - odpověděl nám Montmorencyho štěkot. Začali jsme tak hlasitě křičet, že bychom probudili sedm spáčů - nikdy jsem nedovedl pochopit, proč je k probuzení sedmi spáčů třeba většího hluku než k probuzeni jednoho - a za chvíli, která nám připadala dlouhá jako hodina, myslím však, že ve skutečnosti netrvala déle než pět minut - jsme spatřili, jak se osvětlený člun pomalu plíží tmou, a uslyšeli Harrisův ospalý hlas. Ptal se, kde jsme.

V Harrisově počínání bylo cosi nevysvětlitelně podivného. Bylo to něco víc než obyčejná únava. Přirazil člun ke břehu na takovém místě, kde bylo zcela nemožné do něho nastoupit, a okamžitě usnul. Stálo nás to mnoho křiku a řvaní, abychom ho probudili a aby se trochu vzpamatoval. Konečně se nám to podařilo a šťastně jsme se nalodili.

V člunu jsme si všimli, že Harris má smutný výraz jako člověk, který prožil něco zlého. Zeptali jsme se ho, jestli se mu něco nestalo, a on odpověděl:

“Labutě!”

Podle všeho jsme zakotvili u labutího hnízda, a jakmile jsme s Jiřím odešli, labuť se vrátila a strašně řádila. Harris ji odehnal, ale ona si došla pro svého starouška. Harris prý svedl velký boj s těmi dvěma labutěmi, ale odvaha a obratnost nakonec zvítězila a on je přemohl.

Za půl hodiny se vrátily s osmnácti jinými labutěmi! Jak jsme vyrozuměli z Harrisova líčení, musela to být strašná bitva. Labutě se snažily vytáhnout ho i s Montmorencym z člunu a oba je utopit. Harris se hrdinně bránil čtyři hodiny, všechny labutě pobil a ony pak odplavaly, aby někde skonaly.

“Kolik říkáš, že bylo těch labutí?” zeptal se Jiří. “Dvaatřicet,” odpověděl Harris ospale.

“Právě jsi říkal, že jich bylo osmnáct,” pravil Jiří.

“Ne, to jsem neřekl,” zabručel Harris. “Řekl jsem dvanáct. Myslíš, že neumím počítat?”

Nikdy jsme se nedověděli, jak to skutečně s těmi labutěmi bylo. Ráno jsme se na to Harrise vyptávali a on odpověděl: “Jaké labutě?” a asi si myslel, že se nám to zdálo.

Ach, jaká rozkoš, znovu se octnout po všech těch útrapách a po prožitém strachu v bezpečí člunu! S Jiřím jsme se s chutí navečeřeli a rádi bychom si byli uvařili trochu grogu, kdybychom byli našli whisky, ale tu jsme nenašli. Vyslýchali jsme Harrise, co s ní udělal, ale zdálo se, že neví, co myslíme slovem “whisky” a o čem vůbec mluvíme. Montmorency vypadal, jako by něco věděl, ale nic neřekl.

Té noci jsem dobře spal a byl bych spal ještě líp, nebýt Harrise. Nejasně si vzpomínám, že mě alespoň dvanáctkrát za noc probudil. Chodil po člunu se svítilnou a hledal šaty. Ty jeho šaty mu nedaly pokoj celou noc.

Dvakrát vyburcoval Jiřího i mne, abychom se podívali, jestli neležíme na jeho kalhotách. Když se to stalo podruhé, Jiří se rozzuřil.

“Nač ke všem čertům potřebuješ uprostřed noci kalhoty?” zeptal se podrážděně. “Proč si nelehneš a nespíš?”

Když jsem se znovu probudil, Harris byl rozmrzelý, protože nemohl najít ponožky. Jen mlhavě si vzpomínám, že nakonec mě někdo překulil na bok a že jsem slyšel Harrise mručet něco o tom, že nemůže pochopit, kam se mu poděl deštník.