Moje objevené “Ameriky”

Dalo by se říci, že model připomínal tak trochu velkého brouka ležícího na krovkách, který zběsile kmitá nožkama v marné snaze převrátit se do normální polohy, aby mohl dál pokračovat ve své pouti.

Model byl okamžitě stažen z dráhy, položen v depu na montážní stolek, takže kola visící ve vzduchu mohla dál nesmyslně trojčit, a všichni, kdož byli z týmu vzhůru, se kolem něj shlukli, jak konsilium lékařů nad pacientem na operačním stole, a v následné disputaci se pustili do hledání příčiny jeho nestandardního chování :-)

Chvilkovou diskuzi, kterou přehlušovalo jen kvílení střídavého motoru v modelu a úpění serva řízení, jak se jeho převody přetáčely ze strany na stranu, uzavřel patriarcha týmu, který coby nejzkušenější z nich nakonec usoudil, že “odešel” přijímač. Když si ale chtěl ověřit tuto svou hypotézu s vysílačem v ruce, zjistil, že ten není nikde v jeho dosahu. A tehdy udiveně zvolal: “Kde je pilot? Proč tu ještě není?! “Skočte pro něj někdo!”

Přestože benjamínek týmu okamžitě vyrazil a během krátké chvilky se ocitl empairu, okouzlení tím, co tam zahlédl, mu na ne nepatrnou chvíli zabránilo v naplnění jeho poslání:-)

Ozářen bledým světlem výbojek osvětlení závodní dráhy, jak rusalka při měsíčku, kroutil a vrtěl se pilot v rytmu hudby, která se mu řinula do otupělého mozku sluchátky “empétrojkového” přehravače, přičemž toto jeho křepčení nepostrádalo jistou pravidelnost - jeho oči nepřestávaly kroužit po dráze, jeho nohy, jakoby byly svázány s pohybem ukazováku na páce plynu vysílače, se při akceleraci elegantně podlamovaly do půvabného drobného přidřepnutí a při brzdění se naopak napřimovaly a celé tělo jakoby se vzpíralo pomyslnému dopřednému pohybu v důsledku setrvačnosti :-)

Ale ani pohyb volantu vysílače nezůstával bez odezvy - natočení pilotova těla dokonale korespondovalo s polohou volantu, bylo však v opačném “gardu” a současně mělo tu zvláštnost, že nejprve se natáčely boky, pravidelně zdůrazňované díky “akceleračnímu” přidřepnutí vyšpuleným pilotovým pozadím, přičemž se vzrůstající vzdáleností od boků je se stále větším zpožděním následoval trup, aby vše nakonec zakončilo razantní natočení ramen …

Nic ale netrvá v světě věčně, a tak nakonec i benjamínek přemohl svou fascinaci viděným, neurvale vytrhnul jedno ze sluchátek pilotovi z ucha a věcně se ho zeptal: “Co tu blbneš?!”

“Řídím model. Nevidíš?!” dotčeně zareagoval pilot.