Moje objevené “Ameriky”

 

Povinnosti v domácnosti - Láska k práci - Co dělá a co říká, že dělal, starý říční vlk - Pochyby mladé generace - Vzpomínky na první plavbu - Plavba na voru - Jiří se drží stylu - Metoda starého veslaře - Jaký klid, jaký mír - Začátečník - Plavba na pramici - Smutná příhoda - Radosti přátelství - Má první zkušenost s plachetnicí - Co asi způsobilo, že jsme se neutopili.
 

Příštího dne jsme se probudili pozdě a na Harrisovo výslovné přání jsme posnídali prostě - “žádné mlsáni”. Potom jsme uklidili a všechno urovnali (je to práce bez konce, při níž mi začínalo být jasno, pokud jde o otázku, kterou jsem si často kladl - jak totiž žena, která má na starosti jen jednu domácnost, tráví svůj čas) a asi v deset hodin jsme se vydali na cestu, o níž jsme předpokládali, že bude trvat nejméně celý den.

Dohodli jsme se, že dopoledne člun nepovlečeme, ale pro změnu že budeme veslovat. Harris byl přesvědčen, že bude nejlíp, když Jiří a já budeme veslovat, a on bude kormidlovat. Nesouhlasil jsem s tímto návrhem. Řekl jsem, že Harris by ukázal více správného pochopení, kdyby navrhl, že veslovat bude on s Jiřím a mne že nechají trochu si odpočinout. Měl jsem dojem, že jsem na této cestě udělal víc než svůj díl práce, a začínalo mě to zlobit.

Vždycky mám dojem, že pracuji víc, než bych měl. Upozorňuji, že to neznamená, že bych byl proti práci zaujat. Práci mám rád, okouzluje mě. Dovedu sedět celé hodiny a dívat se na ni. Rád si ji šetřím. Při myšlence, že bych se jí měl zbavit, mi div srdce nepukne.

Nikdy mi nemůžete uložit dost práce. Hromadění práce se mi stalo téměř vášni. Moje pracovna je jí teď tak plná, že se v ní sotva najde coul volného místa. Brzy budu muset vysadit jednu půlku dveří.

Se svou prací zacházím šetrně. Vždyť některá práce u mne leží už celá léta, a ještě na ní není ani jediný otisk prstu. Jsem na svou práci velice pyšný. Tu a tam ji sundám a opráším. Nikdo neudržuje svou práci v lepším stavu než já.

Ale přesto, že dychtím po práci, rád zachovávám slušnost. Nevyžaduji jí pro sebe víc než svůj spravedlivý díl.

Ale dostává se mi jí, aniž o ni žádám - alespoň se mi to zdá a to mě mrzí.

Jiří říká, že se kvůli tomu nemusím znepokojovat. Je to prý jenom má přílišná skromnost, která ve mně budí obavy, že mám víc, než mi náleží, a že vlastně nemám ani polovičku toho, co bych měl mít. Ale já myslím, že to říká jen proto, aby mě uklidnil.

Pozoroval jsem, že na lodi má každý člen posádky utkvělou představu, že všechno dělá on sám. Harris je přesvědčen, že pracuje jen on sám a Jiří a já že ho šidíme. Jiří zase se vysmívá nápadu, že Harris dělá něco jiného, než že jí a spí, a je skálopevně přesvědčen, že je to on, Jiří, kdo udělal všechnu důležitou práci.

Ještě prý si nikdy nevyjel s dvojicí tak líných ulejváků, jako je Harris a já.

To Harrise pobavilo.

“To je dobré, staroušek Jiří mluví o práci,” smál se. “Ten kdyby pracoval půl hodiny, zabilo by ho to. Viděl jsi někdy Jiřího pracovat?” dodal, obrátiv se na mne.

Potvrdil jsem, že nikdy - rozhodně ne od té doby, co jsme se vydali na cestu.

“No, já nevím, jak ty můžeš vědět něco o tom, jestli jsem pracoval, nebo ne,” odsekl Jiří Harrisovi, “protože ať visím, jestli jsi polovinu času neprospal. Viděl jsi Harrise někdy úplně probuzeného vyjma při jídle?” zeptal se Jiří, obrátiv se na mne.

V zájmu pravdy jsem musel Jiřímu přisvědčit. Od začátku jsme nemohli příliš počítat s Harrisovou pomocí, když bylo třeba přiložit ruku k dílu.

“Hrom do toho, udělal jsem rozhodně víc než Jerome,” zvolal Harris.

“Nu, těžko bys mohl udělat míň,” dodal Jiří.

“Jerome si patrně myslí, že je pasažér,” pokračoval Harris.

To byla jejich vděčnost za to, že jsem je oba i jejich mizerný člun dopravil z Kingstonu až sem, že jsem na všechno dohlížel, všechno za ně zařídil a že jsem se o ně staral a dřel se na ně! Tak svět odplácí.

Neshodu jsme urovnali tak, že jsme se dohodli, že Harris s Jiřím budou veslovat až za Reading a odtamtud že já povleču člun. Veslovat v těžkém člunu proti silnému proudu má teď pro mne málo půvabu. Kdysi, už je tomu dávno, jsem se o těžkou práci dral, nyní dávám rád příležitost mladším.

Všiml jsem si, že většina starých říčních vlků je stejně zdrženlivá, jde-li o namáhavé veslováni. Starého říčního vlka poznáte vždycky podle toho, jak se natáhne na podušky na dně člunu a povzbuzuje veslaře vyprávěním o úžasných výkonech, které dokázal loni.

“Tomuhle říkáte těžká práce?” protahuje mezi jednotlivými bafy, obraceje se ke dvěma zpoceným nováčkům, kteří se už půldruhé hodiny pachtí proti proudu, “to jsme s Jimem Bifflesem a Jackem loni veslovali z Marlow do Goringu a udělali jsme to za jedno odpůldne - ani jednou jsme se nezastavili. Pamatuješ se na to, Jacku?”

Jack, který si ustlal na přídi lůžko ze všech pokrývek a kabátů, které se mu podařilo sehnat, a dvě hodiny už spal, se částečně probudí, na všechno se upamatuje a kromě toho si vzpomene, že tenkrát celou cestu pluli proti neobyčejně silnému proudu jakož i proti prudkému větru.

“Myslím, že to tenkrát bylo dobrých čtyřiatřicet mil,” dodá první mluvčí a přitáhne si pod hlavu další podušku.

“Ne, ne; nepřeháněj, Tome,” zabručí káravě Jack, “nejvýš třiatřicet.”

A Jack i Tom, vyčerpáni touto namáhavou rozmluvou, znova usnou. A dva prostoduší mladici u vesel jsou pyšni, že mohou vézt tak zázračné veslaře, jako je Jack a Tom, a tím víc se dřou.

Když jsem byl mlád, rád jsem poslouchal taková vyprávěni lidí starších než já, věřil jsem těm povídačkám, hltal je a strávil jsem každé slovo a potom jsem si šel pro další, ale mladá generace, jak se zdá, postrádá prostou víru starých časů. My tři - Jiří, Harris a já - jsme loni vzali s sebou jednoho takového “zelenáče” a celou cestu jsme ho častovali obvyklým prášením o podivuhodných činech, které jsme vykonali.

Předložili jsme mu všechny obvyklé historky - stařičké lži, které po dlouhá léta sloužily na řece všem veslařům - a přidali jsme sedm zcela původních, které jsme si sami vymysleli, včetně jedné opravdu celkem pravděpodobné historky, založené do jisté míry na bezmála pravdivé příhodě, kterou v poněkud jiné formě skutečně zažili naši známí před několika lety. Byla to historka, které mohlo uvěřit i dítě, aniž by mu to nějak zvlášť ublížilo.

A ten mladík se všem těm historkám posmíval a chtěl, abychom své výkony ihned opakovali, a sázel deset proti jedné, že to nedokážeme.

Dnes ráno jsme si povídali o svých zkušenostech na řece a znovu jsme si vypravovali historky o svých prvních pokusech v umění veslařském. Má nejranější vzpomínka je, jak se nás pět složilo po třech pencích, jak jsme se vydali na podivně zkonstruovaném voru na jezírko v Regent’s Parku a jak jsme se pak sušili v domku hlídače parku.

Oblíbiv si po této příhodě vodu, často jsem se plavil na voru po vodních nádržích v různých předměstských cihelnách. Tento sport je zajímavější a napínavější, než by si kdo představoval, zvláště když jste uprostřed nádrže a majitel materiálu, z něhož je vor udělán, se najednou objeví na břehu s pořádnou holí v ruce.

Když toho pána spatříte, napadne vás, že se mu nijak nemůžete vyrovnat ani postavením, ani konverzačním uměním a že budete-li moci se mu vyhnout, aniž by to vypadalo neslušně, raději se mu vyhnete. Proto je vaším cílem dostat se na protější stranu nádrže a tiše a rychle odejít domů. Přitom se tváříte, že ho nevidíte. On naproti tomu touží vás vzít za ruku a pohovořit si s vámi.

Ukáže se, že zná vašeho otce, ba že zná důvěrně i vás, ale to vás k němu nijak netáhne. Říká, že vás naučí brát mu prkna a dělat si z nich vor, ale poněvadž to sám už dobře umíte, připadá vám tato nabídka - nepochybně dobře míněná - zbytečná a ostýcháte se obtěžovat ho jejím přijetím.

Avšak jeho touha setkat se s vámi odolá všemu vašemu chladu a energický způsob, jakým vám nadbíhá sem tam kolem nádrže, aby byl na místě a mohl vás přivítat, až přistanete, je velice lichotivý. Je-li tlustý a dýchavičný, snadno mu uniknete. Je-li však typ mladistvý a dlouhonohý, je setkáni nevyhnutelné. Rozhovor je však neobyčejně krátký. Z největší části ho vede on sám a vaše poznámky jsou hlavně vykřičníkového a jednoslabičného rázu, a jakmile se vám naskytne příležitost odpoutat se od něho, učiníte tak.

Tréninku v plavbě na voru jsem věnoval asi tři měsíce, a poněvadž jsem za tu dobu udělal takový pokrok, že už nebylo třeba setrvat při tomto druhu umění, rozhodl jsem se, že se věnuji opravdovému veslování, a vstoupil jsem do veslařského klubu na řece Lea.

Plavba v loďce po řece Lea, zvláště v sobotu odpoledne, vás záhy naučí obratnosti v ovládání plavidla a dostatečné mrštnosti, abyste unikli nebezpečí, že vás nějaký surovec převrhne nebo že vás čluny potopí. A také vám poskytne hojnou příležitost osvojit si nejrychlejší a nejpůvabnější způsob, jak si lehnout na dno loďky, aby vás vlečná lana nesrazila do řeky.

Ale pravému stylu se tam nenaučíte. Pravý styl si osvojíte až na Temži. Můj styl lidé teď velice obdivují. Říkají, že je elegantní.

Jiří přišel do styku s vodou až ve svém šestnáctém roce. Tehdy on a osm jiných pánů přibližně stejného věku se jedné soboty hromadně odebralo do Kew s úmyslem najmout si tam člun a veslovat do Richmondu a zpět. Jeden z nich, ježatý mladík jménem Joskins, který si jednou nebo dvakrát vyjel v loďce na Serpentinu, jim řekl, že veslování je úžasná legrace.

Když přišli k přístavišti loděk, byl odliv v plném proudu a nad řekou vál prudký vítr, to je však nijak neodradilo a začali si vybírat loďku.

Ležela tam z vody vytažená závodní osmiveslice a ta se jim líbila. Zdvořile o ni požádali. Muž, který pronajímal loďky, byl pryč a zastupoval ho jeho chlapec. Ten se jim snažil vymluvit nadšení pro osmiveslici a ukázal jim dvě nebo tři velice pohodlně vypadající loďky, hodící se pro rodinné výlety, ale ty se jim nelíbily. Jedinou lodí, ve které by se podle svého mínění nejlépe vyjímali, byla osmiveslice.

Chlapec ji tedy spustil na vodu, oni svlékli kabáty a chystali se zaujmout svá místa. Chlapec navrhl, aby Jiří, který už tenkrát byl těžká váha, byl číslem čtyři. Jiří pravil, že s největší radostí bude číslo čtyři, a rychle vstoupil na místo předního veslaře a sedl si zády ke kormidlu. Když ho konečně dostali tam, kam patřil, nastoupili ostatní.

Jednoho zvlášť nervózního chlapce udělali kormidelníkem a Joskins mu vysvětlil, jak se kormidluje. Joskins sám zaujal místo stroka. Všechny ostatní ujistil, že je to zcela jednoduché; budou se prostě řídit podle něho.

Prohlásili, že jsou připraveni, a chlapec na přístavišti vzal hák a odstrčil je.

To, co následovalo, nedovede Jiří podrobně vylíčit. Má jakousi zmatenou vzpomínku, že okamžitě po vyplutí dostal prudkou ránu do zad širokým koncem vesla čísla pět a zároveň jakoby kouzlem pod ním zmizelo sedátko a on se octl na prknech. Současně si jako zajímavé okolnosti všiml, že číslo dvě leží na zádech na dně lodi s nohama vzhůru a že patrně dostalo záchvat.

Osmiveslice projela pod kewským mostem silně nakloněna rychlosti osmi mil za hodinu. Jediný, kdo vesloval, byl Joskins. Jiří, když se zase dostal na sedátko, pokusil se mu pomoci, ale jakmile ponořil veslo do vody, k jeho nesmírnému překvapeni okamžitě zmizelo pod lodí a málem ho vzalo s sebou.

A “kormidelník” zahodil obě kormidlová lanka a dal se do breku. Jak se dostali zpět, Jiří neví, ale trvalo jim to právě čtyřicet minut. Hustý dav sledoval tuto zábavu s velkým zájmem z kewského mostu a kdekdo na ně křičel, co mají dělat. Třikrát se jim podařilo proplout zpět mostním obloukem a třikrát je voda pod něj znova zanesla a “kormidelník” pokaždé pohlédl vzhůru, a když nad sebou uviděl most, znovu se rozplakal.

Jiří prohlásil, že toho odpoledne pochyboval, že si veslování někdy opravdu oblíbí.

Harris má větší zkušenosti s veslováním na moři než na řece a tvrdl, že dává veslování na moři přednost. Já nikoli. Pamatuji se, jak jsem si loni v létě, když jsem byl v Eastbournu, vyjel na malém člunu. Před lety jsem velmi často vesloval na moři a domníval jsem se, že to půjde, ale zjistil jsem, že jsem úplně zapomněl, jak se to dělá. Když se jedno veslo ponořilo hluboko pod vodu, druhé se divoce zmítalo ve vzduchu. Abych mohl zabrat oběma najednou, musel jsem se postavit. Na nábřeží bylo plno vznešených i méně vznešených lidi a já musel projet kolem nich tímto směšným způsobem. Přistál jsem až někde daleko na pobřeží a tam jsem si najal starého veslaře, aby mě zavezl zpět.

Rád se dívám, jak staří veslaři veslují, zvláště ti, co jsou placení od hodiny. V jejich způsobu veslování je cosi tak nádherně klidného a pokojného. Neznají podrážděnost, spěch a zuřivé zápolení, které den ze dne se stává větší a větší kletbou devatenáctého století. Takový veslař se jakživ nenamáhá předjet všechny ostatní loďky. Když jiný člun jeho loďku dohoní a předjede, nemrzí ho to. Ostatně dohoní a předjedou ho všechny, které jedou stejným směrem. To by některé lidi zlobilo a rozčilovalo. Svrchovaná duševní vyrovnanost najatého veslaře, kterou zachovává při této těžké zkoušce, je nám krásným poučením, pokud jde o ctižádost a domýšlivost.

Není těžké naučit se obyčejnému, normálnímu veslování na způsob “jen když se jede”, ale člověk potřebuje dlouhou praxi, aby zachoval klid, když se octne vedle loďky s děvčaty. Mladému muži dělá v takovém případě potíže zachovat tempo. “To je zvláštní,” prohlásí, když podvacáté vymotává svá vesla z vašich, “když jedu sám, jde mi to docela dobře.”

Legrace je taky dívat se na dva nováčky, jak se snaží shodnout se v tempu. Přední veslař tvrdl, že se nemůže shodnout se zadním, protože zadní vesluje prapodivným způsobem. Zadní veslař se hluboce urazí a vysvětluje, že se už deset minut snaží přizpůsobit svůj styl veslování omezeným schopnostem předního veslaře. Teď se zas urazí přední veslař a požádá zadního, aby si jím (předním veslařem) nelámal hlavu a místo toho aby hleděl pořádně zabrat. “Nebo si mám snad já sednout dozadu?” dodá, dávaje tím zřejmě na srozuměnou, že by bylo ihned všechno v pořádku.

Přešplouchají s nevalným úspěchem ještě asi sto yardů, a tu se náhle celé tajemství jejich obtíží objasní zadnímu veslaři jako v záblesku inspirace.

“Už vím, v čem to vězí,” zvolá na předního veslaře, “máš moje vesla. Dej je sem.”

“Tak vidíš. Hned mi bylo divné, proč mi to s nimi nejde,” odpoví přední veslař, obličej se mu rozjasní a ochotně spolupůsobí při výměně vesel. “Tak, teď to půjde.”

Ale ani potom to nejde. Zadní veslař musí natahovat paže, div si je nevykloubí, aby dosáhl na svá vesla, přičemž vesla prvního veslaře mu při každém novém záběru zasadí prudkou ránu do prsou. Znovu si je tedy vymění a usoudí, že ten člověk jim dal špatná vesla, a při společném nadávání na něho se zase udobří a usmíří. Jiří prozradil, že často zatoužil zkusit to pro změnu s pramicí.

Plavba na pramici není tak snadná, jak vypadá. Tak jako při veslováni se brzy naučíte, jak dostat plavidlo do pohybu a jak s ním zacházet, ale je třeba dlouhého cviku, abyste to dělali důstojně a aby vám nenatekla voda do rukávů.

Znal jsem jednoho mladého muže, kterého přI první vyjíždce na pramici potkala velice smutná nehoda. Plulo se mu tak dobře, že se stal domýšlivým. Procházel se po pramici nahoru a dolů, přičemž zacházel s bidlem s nedbalým půvabem, který přímo okouzloval ty, kteří ho pozorovali. Kráčel k hořejšímu konci pramice, zabodl bídlo a potom běžel po pravé straně na dolejší konec jako starý vorař. Ach, bylo to nádherné!

A bylo by to bývalo dál nádherné, kdyby naneštěstí, když se rozhlédl, aby se pokochal pohledem na krajinu, nebyl udělal o krok víc, než bylo třeba, a nevykročil ven z pramice. Bidlo bylo pevně zapíchnuto v bahně a on zůstal k němu přimknut, zatímco pramice plula dál. Bylo to nedůstojné postavení. Nějaký uličník na břehu okamžitě vykřikl na svého loudajícího se kamaráda, aby si pospíšil, že “uvidí opravdickou opici na tyči.”

Nemohl jsem mu přijít na pomoc, protože naneštěstí jsme nebyli dost předvídaví, abychom s sebou vzali náhradní bidlo. Mohl jsem jenom sedět a dívat se. Nikdy nezapomenu na výraz jeho tváře, když s ním bidlo pomalu klesalo. Bylo v ní tolik hlubokého zamyšlení.

Díval jsem se, jak se pomalu noří do vody a jak za chvíli, smutný a mokrý, se hrabe na břeh. Vypadal tak směšně, že jsem se nemohl smíchy udržet, a chvíli jsem se ještě nenápadně pochechtával, když jsem si náhle uvědomil, že když se nad tím zamyslím, nemám se vlastně čemu smát. Jsem na pramici zcela sám, bez bidla, bezmocně unášen proudem - patrně k jezu.

Začal jsem být velice rozhořčen chováním svého přítele, že vykročil z pramice a že ji takovým způsobem opustil. Měl mi tam alespoň nechat bidlo.

Když mě proud odnesl asi čtvrt míle dál, spatřil jsem rybářskou lodici. Byla zakotvena uprostřed řeky a v ní seděli dva staří rybáři. Poznali, že k ním pluji, a volali na mne, abych se jim vyhnul.

“Nemohu,” vykřikl jsem.

“Vždyť jste to ještě nezkusil,” odpověděli.

Když jsem se k ním přiblížil, vysvětlil jsem jim situaci, oni mě chytili a půjčili mi bidlo. Jez byl jen o padesát yardů dál. Byl jsem rád, že tam náhodou byli.

Ponejprv jsem se vydal na vodu na pramici ve společnosti tři mladých mužů, kteří mi měli ukázat, jak se to dělá. Nemohli jsme jít k řece všichni zároveň, řekl jsem tedy, že půjdu první, spustím pramici na vodu, a než přijdou, budu trochu trénovat.

Toho odpoledne jsem pramici nedostal, všechny byly zadány. Nemohl jsem udělat nic jiného než sednout si na břeh, dívat se na řeku a čekat na své přátele.

Neseděl jsem tam dlouho, když mou pozornost upoutal jakýsi muž na pramici, který, jak jsem si s jistým překvapením všiml, měl přesně stejné sako a čepici jako já. Byl to zřejmě, pokud šlo o plavbu na pramici, nováček a jeho výkon byl nanejvýš zajímavý. Když zapíchl bidlo, člověk nikdy nevěděl, co se stane. Zřejmě to ani on nevěděl. Chvílemi plul proti proudu, chvílemi po proudu, a někdy se prostě zatočil okolo bidla. Ať byl výsledek jakýkoliv, vždycky ho zřejmě právě tak překvapil, jako rozmrzel.

Lidé na řece jim byli za chvíli zcela zaujati a sázeli se, co se stane, až se odstrčí příště.

Mezitím přišli na protější břeh mí přátelé, zastavili se a také ho pozorovali. Byl k ním obrácen zády, viděli jen jeho sako a čepici. Okamžitě usoudili, že jsem to já, jejich milovaný kamarád, a že předvádím své umění. To je ohromně rozveselilo. Začali si ho nemilosrdně dobírat.

Hned jsem nepochopil jejich omyl a pomyslel jsem si: “Jak je neslušné takhle se chovat, k tomu ještě k úplně cizímu člověku!” Ale dřív než jsem mohl na ně zavolat a pokárat je, pochopil jsem, proč si tak počínaji, a schoval jsem se za strom.

Ach, jak se bavili zesměšňováním toho mladého muže! Stáli tam dobrých pět minut, vykřikovali na něho neslušná slova, tupili ho, posmívali se mu, pošklebovali se. Zasypali ho stařičkými vtipy a vymysleli si dokonce několik nových a častovali ho jimi. Vychrlili na něho všechny intimní narážky našeho kroužku, které mu jistě byly naprosto nesrozumitelné. Konečně když už nemohl déle snášet jejich surové žerty, obrátil se k ním a oni uviděli jeho obličej! Potěšilo mě, že si zachovali tolik slušnosti, aby se zatvářili velice hloupě. Snažili se mu vysvětlit, že si mysleli, že je jedním z jejich známých. Doufají prý, že se nebude domnívat, že by se mohli chovat tak urážlivě k někomu jinému než k svému osobnímu příteli. To, že ho omylem považovali za svého přítele, jim samozřejmě bylo dostatečnou omluvou. Pamatuji se, že Harris mi vypravoval, co se mu stalo, když se jednou koupal v Boulogni. Plaval nedaleko břehu, když ho znenadání někdo uchopil zezadu za krk a vši silou ho ponořil. Harris se zuřivě bránil, ale ten, kdo se ho zmocnil, byl zřejmě pravý Herkules a všechno Harrisovo úsilí vymknout se tomu člověku bylo marné. Přestal kopat a právě se snažil obrátit své myšlenky k posvátným věcem, když ho člověk, který ho napadl, pustil.

Harris se postavil a podíval se na svého málem vraha. Vrah stál blízko něho a srdečně se smál, jakmile však spatřil vynořit se z vody Harrisův obličej, trhl sebou a zatvářil se velice zaraženě. “Velmi prosím za prominuti,” koktal zmateně, “ale pokládal jsem vás za jednoho svého přítele.”

Harris si řekl, že měl štěstí, že si ho ten člověk nespletl s nějakým svým příbuzným, protože by ho byl patrně rovnou utopil.

Plachtění je věc, která vyžaduje znalost i cvik, ačkoliv jako hoch jsem si to nemyslel. Představoval jsem si, že to přijde samo, jako když si člověk hraje s míčem. Znal jsem jiného chlapce, který byl téhož názoru, a tak nás jednoho větrného dne napadlo, že bychom se mohli o ten sport pokusit. Byli jsme u Yarmouthu a rozhodli jsme se, že se projedeme po řece Yare. V loděnici u mostu jsme si vypůjčili plachetnici a vypluli jsme.

“Dnes je trochu drsné počasí,” řekl nám člověk, který nás odstrkoval. “Bude dobře, když skasáte plachetní pás a otočíte loď k návětří, až budete za ohybem řeky.”

Odpověděli jsme, že si to budeme pamatovat, a opustili jsme ho, bodře mu popřávše dobrého dne. Přemýšleli jsme, jak se loď otáčí k návětří a jak se skasává plachetní pás a co to vůbec je.

Veslovali jsme, dokud jsme neztratili město z dohledu. Potom, majíce před sebou širokou vodni plochu, nad niž burácel vítr jako učiněný uragán, jsme uznali, že je čas zahájit operace.

Hektor - myslím, že se tak jmenoval - vesloval dál, zatímco já jsem rozvinoval plachtu. Byla to složitá práce, ale konečně se mi to podařilo. Teď však bylo třeba rozřešit otázku, co je hořejší konec plachty.

Vedeni jakýmsi přirozeným pudem konečně jsme samozřejmě rozhodli, že spodek je vršek, a snažili jsme se plachtu připevnit obráceně. Ale trvalo dlouho, než se nám podařilo ji vytáhnout, ať už jedním nebo druhým koncem napřed. Zdálo se, že plachta má dojem, že si s ní hrajeme na pohřeb a že já jsem nebožtík a ona rubáš.

Když zjistila, že to tak není, praštila mě přes hlavu ráhnem a odmítla cokoliv dělat.

“Namoč ji,” řekl Hektor, “hoď ji do vody a namoč ji.”

Lidé na lodi prý vždycky plachtu dříve namočí, než ji napnou. Tak jsem ji namočil, ale bylo to ještě horší než předtím. Suchá plachta, která vám lne k nohám a omotává se kolem hlavy, není příjemná, ale když je nasáklá vodou, jsou to úplná muka. Konečně jsme ji spojenými silami vytáhli. Napnuli jsme ji nikoli přímo nohama vzhůru - vršek směřoval spíš trochu stranou a připevnili jsme ji ke stěžni záchytkou, kterou jsme si pro ten účel trochu přiřízli.

Konstatuji prostě jako fakt, že loď se nepřevrhla. Nedovedu podat vysvětlení, proč se nepřevrhla. Často jsem o tom přemýšlel, nikdy jsem však nedospěl k uspokojivému vysvětlení tohoto úkazu. Snad je tento výsledek nutno přičíst přirozené nepovolnosti všech věci na tomto světě. Možná že loďka podlehla dojmu, který v ní vzbudilo povrchní pozorování naší činnosti, a usoudila, že jsme si toho dopoledne vyjeli spáchat sebevraždu, a proto si umínila,. že nás zklame. To je jediné vysvětlení, které mohu nabídnout.

Jen proto, že jsme se křečovitě drželi okraje loďky, se nám podařilo jakžtakž se v ní udržet. Byla to však vyčerpávající práce. Hektor řekl, že piráti a jiní mořeplavci při prudkých nárazech větru přiváží kormidlo, k čemu se dá, a svinou hořejší plachtu. Měli bychom se prý také o něco podobného pokusit. Ale já jsem byl pro to, abychom nechali loďce na vůli, jak se sama s větrem vypořádá.

Poněvadž můj návrh byl nejsnáze proveditelný, přijali jsme ho, rozhodli držet se okraje loďky a dovolit jí, ať si dělá co chce. Loďka plula proti proudu ještě asi míli rychlostí, jakou jsem od té doby ještě neplul a nikdy už plout nechci. Potom se v jedné zatáčce tak naklonila, že polovina plachty byla pod vodou. Potom se zase zázrakem sama narovnala a letěla k dlouhému, nízkému bahnitému břehu.

Ten bahnitý břeh nás zachránil. Loďka si prorazila cestu přesně do jeho středu a zastavila se. Když jsme zjistili, že jsme zase schopni jednat podle vlastní vůle, místo aby se s námi třepalo a házelo jako s hrachem v měchu, dolezli jsme k plachtě a odřízli ji.

Měli jsme plachtění až po krk. Nechtěli jsme tento sport přehánět a přesytit se jím. Projeli jsme se na plachetnici - byla to v každém směru dobrá, vzrušující a zajímavá plavba - a teď jsme si pro změnu chtěli zaveslovat.

Chopili jsme se vesel a snažili se vyprostit loďku z bahna. Přitom se nám podařilo jedno veslo zlomit. Pak jsme si počínali opatrněji, ale vesla byla stará a chatrná, druhé prasklo ještě snadněji než první a byli jsme hotoví.

Před námi se asi na sto yardů prostíralo bahno a za námi byla voda. Nezbylo nic než sedět a čekat, až se někdo objeví.

Počasí nebylo takové, aby vylákalo lidi na řeku, a tak trvalo tři hodiny, než se někdo objevil. Byl to starý rybář, který nás s nesmírnou námahou konečně vyprostil, vzal do vleku a tímto potupným způsobem dopravil do přístaviště loděk.

Když jsme si spočítali, co jsme dali jako spropitné rybáři, který nás dopravil domů, co jsme zaplatili za dvě zlámaná vesla a za vypůjčení loďky na čtyři a půl hodiny, shledali jsme, že nás ta plavba stála značnou část našeho týdenního kapesného. Získali jsme však zkušenost. Říká se, že zkušenost je vždycky laciná, ať stojí cokoliv.