aneb modelařina trošku jinak:-)
|
Vnoučkovi se blížily 2. narozeniny a já začal uvažovat o tom, že bych mu mohl udělat dort já sám, takže jsem začal hledat inspiraci na internetu.
Objev téhle úžasné polomakety Forda GT na webu Dorty, řezy, dobroty, jejíž fotku tu s laskavým svolením autorky uvádím, a skutečnost, že vnouček miluje film Auta (Cars), má modelářská průprava i to, že jedním z dárků k jeho narozeninám byl model hlavního hrdiny filmu, auta jménem Blesk McQueen, to vše rozhodlo, že “můj” dort bude právě on, resp. ono (”on” je “to” auto:-D):-)
Následující povídání je o tom, jak jsem postupoval, přičemž se budu snažit upozorňovat i na pravděpodobné chyby, kterých jsem se dopustil, protože se jednalo o můj první dort tohoto typu a šel jsem do toho jen na základě informací převážně ochuzených o cukrářské “objevené Ameriky”:-)
A ještě jednu poznámku úvodem si neodpustím - připadal jsem si, jako v dobách mého modelářského mládí, tj. v době socialismu, kdy nejobtížnější bývalo sehnat suroviny pro tvorbu modelu. Jakkoli jsem se na internetu dočetl, že např. potravinářské barvy by měly být k dostání v každé slušnější drogerii, v některých neměli žádně, v jiných jen některé a černou barvu se mi podařilo získat až téměř po 14 dnech relativně intenzivního shánění!:-)
|
Předesílám, že jsem tvorbu dortu pojal opravdu jako modelařinu, tj. jako jistou formu kašírování karoserie, a to modelařinu ryze současnou, tj. netrápil jsem se pečením korpusu, a nezbytné “konstrukční” hmoty jsem vytvořil podle (z mého pohledu:-D) nejjednodušších receptů:
- “kopyto”, resp. korpus - jeho shánění patřilo k nejobtížnějším. Nakonec jsem doslova ukecal jednoho cukráře, aby mi ho prodal. Nicméně, když už bylo po všem, objevil jsem korpusy na prodej v supermárketu BILLA;
|
|
|
|
Na základě doporučení prvního webu jsem použil odtučněné sušené mléko, což nevím, zda bylo v tomto případě dobře:-) Jak jsem se dozvěděl od autorky krásného Forda GT, ona nedá dopustit na použití sušeného mléka polotučného - takže od příště budu používat stejný recept jako ona, tj. Marcipán podle DagmarM:-)
|
|
|
|
|
Nejprve jsem změřil poměr délky ku šířce předlohy …
|
|
a v tomto poměru ořezal korpus.
|
|
Z odřezků jsem pak vytvaroval kabinu.
|
|
Takto vzniklý polotovar jsem rozřezal a vyplnil maximem krému. Splnil jsem si tak svůj sen o dortu, který má v sobě minimum piškotu:-D
Na druhou stranu model nepříjemně nabyl na výšce - sám pro sebe jsem si to ale “omluvil” tím, že dotyčné autíčko se ve filmu každou chvilku všelijak deformuje, takže i tento tvar je vlastně autentický:-D
|
|
Nakonec jsem “kopyto” nahrubo ořezal do požadovaného tvaru, včetně podběhů kol a otvoru úst autíčka, a pomocí “tmelu” - máslového krému vytvaroval definitivní podobu tvaru povrchu modelu.
Nicméně v této fázi se mi má modelářská průprava vymstila, protože zde je třeba hledat příčinu (v kombinaci s nadměrnou vlhkostí na zimní zahradě) noční devastace marcipánového potahu. Jak jsem se dozvěděl později, je pod marcipán, tj. na povrch dortu, lepší namazat jen slabou vrstvu, neboli jen tzv. zamáznout póry na korpusu.
Příště mi tedy nezbude, než se vydat náročnější cestou tvarovat “kopyto” ubíráním materiálu a doufat, že nedopadnu jako “plotostřižna” pánů Voskovce a Wericha ve filmu “Svět patří nám”, kdy z mohutného živého plotu vlivem dorovnávání “zubů” zbyla jen několikacentimetrová vrstvička nad záhonem:-D
|
|
Teď už jsem tedy mohl začít potahovat - otvor “úst” jsem vyplnil plátem bílého marcipánu, přes něj přetáhl plát červeného marcipánu, do kterého jsem vyřízl definitivní otvor “úst”.
Dlužno říci, že se mi více, než výtvarnický nůž, nakonec nejlépe osvědčily normální nůžky na papír.
Barevná “vajíčka” na talířku v pozadí jsou jen různobarevný marcipán připravený pro vytváření detailů modelu.
Můj postup při potahování dortu-modelu byl ryze modelářský, tj. postupoval jsem jako při tvorbě vitráže, např. okna jsem v červeném podkladu vyřezal (vystříhal) a do otvorů vkládal vytvarované barevné pláty stejné tloušťky. Vše pak spojoval v jeden celek pomocí navlhčení marcipánu.
|
|
Přiznám se, že marcipán moc rád nemám - je na mě příliš sladký. Proto jsem dort-model pokrýval co nejtenčí vrstvou (1 až 2 mm), takže se mi nepodařilo vyválet dostatečně velký plát, kterým bych pokryl celý dort-model, aniž bych ho nepotrhal, a byl jsem tudíž nucen ho složit z několika částí.
|
|
Jak jsem si ověřil u “konkurence” (dcera netušila, co chystám, a objednala si tentýž dort u profesionálů), obvyklé je vyválet plát tloušťky cca 5mm, kterým pokryjí celý dort, a vše ostatní přilepí na povrch tohoto základního plátu.
|
|
A protože mi potahování zabralo celý večer, odložil jsem na noc rozpracovaný model na nejchladnějším místě v bytě, což je “zimní zahrada”.
Jak se ukázalo, byla to chyba, protože se nejedná jen o místo nejchladnější, ale díky množství květin i místo s největší koncentrací vlhkosti.
|
|
Druhý den jsem našel dort-model v takovémto stavu
Marcipán do sebe natáhl okolní vlhkost a téměř celý se roztekl:-(
|
|
Nezbylo mi nic jiného, než vše ze včerejška strhnout …
|
|
… a znovu “vytmelit” …
|
|
… a postupně …
|
|
… potáhnout.
Jak se ukázalo, bylo chybou ponechat část původního převlhlého marcipánu (kus střechy a okna) - přední sklo se neustále “rosilo” červenou barvou, která na něj stékala ze střechy a nová boční okna za “pomoci” gravitace “tekla” po změklém povrchu původních oken dolů a vytvářela nehezkou škvíru mezi nimi a novým červeným povrchem:-(
|
|
Aby se mi lépe tvarovaly disky kol a snáze jsem dosáhl konkávního (dovnitř prohnutého) povrchu, použil jsem jako tvořítko cívku “leukoplasti”
|
|
Pneumatiky jsem získal zploštěním válečku černého marcipánu jeho jemným rozválcováním.
Jen na upřesněnou dodávám, že s mnou použitým marcipánem se pracuje jako s plastelínou, ale s přibývající teplotou roste i jeho nepříjemná lepivost, čemuž lze zabránit cukrem moučkou.
|
|
Polotovaru kola …
|
|
… jsem pomocí “kalibračního válce” vytvořeného z plastové lékovky, dal potřebný kruhový tvar …
|
|
… a vše pak spojil navlhčením v jeden celek.
|
|
Nakonec jsem kola usadil do podběhů a nalepil na povrch zbylé detaly, a to včetně obrázku vnoučka na kapotu místo kruhového loga na předloze.
|
|
|
|
|
Věren své “technologii” přepravek, použil jsem pro transport krabici od bot:-D
|
|
A jakkoli můj dort-model vykazoval mnohou nováčkovskou nedokonalost, v konkurenci s “profesionálem” zas tak moc nezaostával:-)
A díky vysoké koncentraci máslového krému a malé tloušťce marcipánu ho v konzumaci porazil na hlavu!:-D
Ta neodolatelná touha ponořit do krémové výzdoby v nestřeženém okamžiku prst a co nejrychleji zasunout tu lahodu do pusy, stejně jako potřeba co nejrychleji se zbavit piškotu a vychutnat si slastné pocity samotného krému rozplývajícího se na jazyku je nejspíš genetická záležitost - má “to” moje maminka, má “to” moje sestra, mám “to” já, má “to” moje dcera a, zdá se, podědila “to” i moje vnoučata:-D
|
Sečteno a podtrženo:
Mohu jen dát za pravdu výroku na některém z “dortových” webů, že nejde o nic jiného než najít odvahu nebo chuť to zkusit:-)
Mé povídání proto není míněno jako návod, jak se to MÁ dělat, ale jen jako inspirace a ukázka toho, jak je to TAKÉ MOŽNÉ udělat:-)
Nepochybuji, že profesionál najde na mém postupu řadu chyb - ne vždy se člověku nezasvěcenému do tajů řemesla podaří hned napoprvé objevit ty správné “Ameriky”:-)
Možná by bylo nejrozumnější, kromě koupě korpusu, nechat si i zbylé ingredience vyrobit. Myslím si ale, že ten, kdo dokáže pracovat s dvousložkovými hmotami, ten výrobu krému i marcipánu zvládne také:-)
|
