Moje objevené “Ameriky”

Zdymadla - Vyfotografovali mě s Jiřím - Wallingford - Dorchester - Abingdon - Člověk se smyslem pro rodinný život - Vhodné místo k utopení - Těžký úsek řeky - Vzduch nad řekou má demoralizující vliv.
 

Příštího dne časně ráno jsme opustili Streatley, dojeli do Culhamu a vyspali se tam pod plachtou ve člunu.

Řeka mezi Streatley a Wallingfordem není zvlášť zajímavá. Když vyjedete z Cleevu, nesetkáte se na úseku šest a půl mile dlouhém s jediným zdymadlem. Myslím, že je to nejdelší nepřerušený úsek nad Teddingtonem. Tady také trénují osmiveslice Oxfordského klubu.

Ale ať je tento nedostatek zdymadel pro veslaře sebepříjemnější, pro toho, kdo hledá pobavení, je politováníhodný.

Miluji zdymadla. Příjemně přerušují jednotvárnost veslování. Rád sedím ve člunu a pomalu vystupuju z chladných hlubin na nový, volný úsek řeky, k nové vyhlídce, nebo mizím ze světa, a zatímco ponurá vrata skřípají a úzký pruh denního světla mezi nimi se šíří, čekám, až sličná, usměvavá řeka se objeví přede mnou volná a já zase vypluji se svým člunem z krátkého uvěznění na pohostinnou vodu.

Zdymadla jsou opravdu malebná místečka. Statný, starý hlídač zdymadla, jeho veselá žena nebo jeho dcera se zářícíma očima jsou lidé milí a je příjemné si s nimi chvíli popovídat. Potkáte tam jiné loďky a vyměníte si s nimi nějaký ten klep o tom, co se odehrálo na řece. Bez květinami porostlých zdymadel by Temže nebyla tou pohádkovou říší.

Když už je řeč o zdymadlech, vzpomínám si na nehodu, která jednoho letního rána málem potkala Jiřího a mne v Hampton Courtu.

Byl nádherný den a zdymadlo bylo plné loděk. A jak je na řece zvykem, jeden čiperný fotograf nás všechny fotografoval, když jsme s loďkami stáli na stoupající vodě.

Nepochopil jsem hned, co se děje, a byl jsem proto velice překvapen, když jsem viděl, jak si Jiří rychle srovnává kalhoty, upravuje vlasy a posunuje čepici švihácky do týlu a potom, zatvářiv se unyle, usedá do půvabné polohy a snaží se skrýt nohy.

Nejdřív mě napadlo, že nenadále spatřil známé děvče, a rozhlížel jsem se, kdo by to mohl být. Všichni na zdymadle jako by náhle zdřevěněli. Stáli nebo seděli v zcela nepřirozených a pokroucených polohách, jaké vídáme na japonských vějířích. Všechny dívky se usmívaly. Ach, jak sladce vypadaly! A všichni muži se mračili a vyhlíželi přísně a vznešeně.

A tu se mi konečně rozbřesklo a napadlo mě, jestli to ještě stačím. Náš člun byl první a řekl jsem si, že by bylo ode mne nehezké, kdybych tomu člověku zkazil obrázek. Rychle jsem se otočil, postavil se na příď, s nenuceným půvabem jsem se opřel o lodní hák a zaujal postoj svědčící o obratnosti a síle. Na čele jsem si udělal patku a zatvářil jsem se něžně a přitom zádumčivě s nádechem cynismu, který prý mi sluší.

Když jsme tak stáli a čekali na významný okamžik, uslyšel jsem, jak někdo za mnou křičí:

“Hej, podívejte se na nos!”

Nemohl jsem se otočit, abych se podíval, co se děje a kdo se má podívat na nos. Kradmo a úkosem jsem pohlédl na Jiřího nos. Ten byl v pořádku - rozhodně na něm nebylo nic vadného, co by bylo třeba změnit. Zašilhal jsem na svůj vlastní nos, ale i ten se zdál být v pořádku.

“Dívejte se na nos, vy pitomče!” ozval se znovu ten hlas, tentokrát mocněji.

Jiný hlas křičel:

“Vytáhněte nos, neslyšíte? Vy - vy dva se psem!”

Ani Jiří, ani já jsme se neodvážili otočit. Fotografova ruka byla na spoušti, a ta mohla každou chvíli cvaknout. Volali snad na nás? Co je s našimi nosy? Proč je máme vytáhnout?

Ale teď se už dalo do křiku celé zdymadlo a zezadu volal hromový hlas:

“Podívejte se na svůj člun, pánové! Vy v červené a černé čepici! Nepospíšíte-li si, budou na snímku vaše mrtvoly.”

Podívali jsme se tedy a uviděli jsme, že nos našeho člunu se zachytil pod trámy zdymadla, že voda kolem dokola stoupá a naklání člun. V příštím okamžiku bychom se byli převrhli. Bleskurychle jsme uchopili každý jedno veslo a mocná rána konci vesel do boku zdymadla člun uvolnila a oba nás položila na záda.

Na té fotografii jsme nedopadli dobře, ani Jiří, ani já. Samozřejmě, jak se při naší smůle dalo čekat, fotograf zmáčkl ten svůj bídný aparát právě v okamžiku, kdy jsme oba leželi na zádech se zděšenými obličeji, v nichž se zračila otázka: “Kde jsem, co se to děje?”, a kdy se naše čtyři nohy bláznivě zmítaly ve vzduchu.

Naše nohy byly nesporně hlavním motivem té fotografie. Jinak toho na ní bylo vidět pramálo. V popředí nebylo nic než naše nohy. Za nimi bylo vidět kousky ostatních člunů a okolní krajiny. V porovnáni s našima nohama vypadali všichni lidé a všechny věci na zdy madle tak bezvýznamně a uboze, že se styděli sami za sebe a odmítli si fotografii objednat.

Majitel jednoho parníku, který si zamluvil šest snímků, po shlédnutí negativu objednávku odvolal. Koupil by si prý ty fotografie, kdyby mu na nich někdo mohl ukázat jeho parník, ale to se nikomu nepodařilo. Ten byl někde za Jiřího pravou nohou. Ta příhoda způsobila mnoho nepříjemností. Fotograf vyslovil názor, že bychom si oba měli koupit po dvanácti kusech, protože devět desetin fotografie zabíráme my, ale to jsme odmítli s odůvodněním, že nenamítáme nic proti fotografii, na níž jsme v celé své velikostí, ale že bychom na ní nesměli být vzhůru nohama.

Wallingford, šest mil za Streatley, je starobylé město a hrálo důležitou úlohu ve vývoji anglických dějin. Bylo to nevzhledné, z hlíny postavené město z doby starých Britů, kteří se v něm krčili, dokud je římské legie nevypudily a nenahradily hliněné valy mohutnými pevnostmi, jejichž zbytky zub času dodnes nedovedl zničit. Tak dobře uměli ti starodávní zedníci stavět.

Ale Čas, ačkoliv se zastavil u římských zdí, Římany brzy obrátil v prach: Na těchto místech v pozdějších letech bojovali divocí Sasové a obrovští Dánové, dokud nepřišli Normani.

Město zůstávalo obehnáno hradbami a opevněno až do doby války parlamentu s králem, kdy je dlouho a krutě obléhal Fairfax. Konečně padlo a jeho hradby byly srovnány se zemí.

Z Wallingfordu do Dorchestru je okolí řeky stále pahorkatější, rozmanitější a malebnější. Dorchester leží na půl míle od řeky. Můžete k němu z Temže dopádlovat na malém člunu, ale nejlíp je řeku u Dayova zdymadla opustit a jít pěšky přes pole. Dorchester je rozkošné klidné staré město, stulené v ticho, mlčení a snění. Dorchester tak jako Wallingford byl za časů starých Britů městem. Tehdy se nazýval Caer Roren, “město na vodě”. V pozdějších dobách tu Římané zřídili velký tábor, obehnaný pevnostmi, z nichž jsou nyní nízké, rovné kopečky. Za časů starých Sasů byl hlavním městem Wessexu. Je velmi starý a kdysi byl velmi silný a mocný. Nyní leží stranou rušného světa, podřimuje a sní.

Kolem Clifton Hampdenu, podivuhodně hezké vsi, starosvětské, tiché a hýřící květy, je krajina kolem řeky velmi rozmanitá a krásná. Chcete-li přenocovat v Cliftonu, nemůžete udělat nic lepšího než ubytovat se v hostinci U snopu. Je to, mohu říci, beze sporu nejpodivuhodnější, nejstarosvětštější hostinec na řece. Stojí po pravé straně mostu daleko od vsi. Svými nízkými lomenicemi, doškovou střechou a zamřížovanými okny se podobá obrázku z pohádkové knížky, uvnitř však vypadá ještě starobyleji.

Pro pobyt hrdinky moderního románu by vhodný nebyl. Hrdinka moderního románu je vždycky “božsky ztepilá” a vždycky se vztyčuje “v celé své výši”. Kdyby něco podobného učinila U snopu, vrazila by přitom hlavou do stropu.

Ani pro opilce se tento hostinec nehodí. Je tu příliš mnoho překvapení v podobě neočekávaných schodů, po jedněch sestupujete do jednoho pokoje, po jiných stoupáte do druhého. Nemluvím už o tom, že je naprosto vyloučeno, aby se takový opilec dostal nahoru do ložnice a našel tam svou postel.

Ráno jsme vstali časně, protože jsme do odpoledne chtěli dorazit do Oxfordu. Je překvapující, jak časně člověk může vstát, když táboří venku. Když leží zabalen v pokrývce na prknech člunu s cestovním vakem pod hlavou, netouží tolik přidat si “jenom pět minut”, jak by jistě učinil, kdyby spal v peřinách. Posnídali jsme a v půl deváté jsme projeli cliftonským zdymadlem.

Mezi Cliftonem a Culhamem jsou břehy ploché, jednotvárné a nezajímavé, ale když máte za sebou culhamské zdymadlo - nejstudenější a nejhlubší zdymadlo na řece - krajina začne být zajímavější.

V Abingdonu řeka teče u samých ulic. Je to typické nevelké venkovské město - klidné, krajně počestné, čisté a zoufale nudné. Pyšní se svou starobylostí, ale je otázka, vyrovná-li se v tomto ohledu Wallingfordu a Dorchesteru. Stávalo tam kdysi slavné opatství a v tom, co zbylo z jeho posvěcených zdí, se dnes vaří pivo.

V kostele sv. Mikuláše v Abingdonu je pomník Jana Blackwalia a jeho ženy Jany, kteří po šťastném manželství zemřeli oba téhož dne, 21. srpna 1625. A v kostele sv. Heleny je nápis hlásající, že tam leží W. Lee, který zemřel roku 1637, a že “do dvou set potomků vzešlých za jeho života z jeho ledví se nedostávalo pouze tří”. Když si to spočítáte, zjistíte, že rodina pana W. Leea čítala jedno sto devadesát sedm členů. Pln W. Lee - pětkrát zvolený za starostu Abingdonu - byl nepochybně dobrodincem své generace, doufám však, že v tomto přelidněném devatenáctém století není mnoho jemu podobných.

Úsek řeky z Abingdonu do Nuneham Courtenay je krásný. Nunehamský park stojí za to, abyste ho navštívili. Je otevřen každé úterý a čtvrtek. V domě je znamenitá sbírka obrazů a starožitností a park je překrásný.

Tůň pod sandfordskou hrází, těsně za zdymadlem, je velmi vhodné místo, máte-li v úmyslu utopit se. Je tam strašně silný spodní proud, a jakmile jste jednou dole, máte to dobré. Místo, kde se už při koupání utopili dva lidé, je označeno obeliskem a stupňů tohoto obelisku všeobecně používají jako odraziště ke skoku do vody mladíci, kteří se chtějí přesvědčit, je-li to místo opravdu nebezpečné.

Iffleyské zdymadlo a mlýn, jednu míli před Oxfordem, jsou oblíbeným námětem řekymilovného bratrstva štětce a palety. Vidíte-Ii však dříve obrazy, skutečný model vás poněkud zklame. Všiml jsem si, že málo věcí na tomto světě se vyrovná svým obrazům.

Iffleyským zdymadlem jsme projeli asi v půl jedné a potom, když jsme udělali ve člunu pořádek a všechno připravili k přistání, nastoupili jsme cestu k poslední míli, která nám zbývala do Oxfordu. Mezi Iffleym a Oxfordem je nejobtížnější kus řeky, jaký znám. Museli byste se na tomto kousku vody narodit, abyste si s ním poradili. Projel jsem tudy nesčetněkrát, ale nikdy se mi to tak docela nepodařilo. Člověk, který by doplul z Oxfordu do Iffley přímo, by jistě dokázal spokojeně žít pod jednou střechou s vlastní ženou, tchyní, starší sestrou a se starou služebnou, která slouží v rodině od dob, kdy on byl ještě nemluvnětem.

Proud vás nejdřív vrhne na pravý břeh, potom na levý, pak vás zanese do prostředka, potom s vámi zatočí třikrát dokola a unáší vás zase zpět a vždycky skončí tím, že se pokusí rozbít vás o některou universitní lodici.

Následek toho ovšem byl, že jsme se při této jízdě připletli do cesty četným jiným člunům a ty se připletly do cesty nám a to ovšem mělo zase za následek, že došlo k výměně velmi hrubých výrazů.

Nevím, proč je to tak, ale na řece je každý vždycky neobyčejně popudlivý. Nehody, které nestojí za řeč a kterých byste si na souši sotva všimli, vás na vodě přivedou téměř do zběsilého vzteku. Když Harris nebo Jiří udělají na souši nějakou hloupost, shovívavě se usměji. Když se chovají jako nemehla na vodě, častuji je výrazy, při nichž stydne krev. Když se mi připlete do cesty jiná loďka, nejraději bych popadl veslo a pobil všechny lidi v ní.

Lidé, kteří na souši mají tu nejmírnější povahu, se v loďce stávají zuřivými a krvelačnými. Jednou jsem si vyjel na lodičce s mladou dámou. Byla sladká a něžná, jak si jen dovedete představit, ale poslouchat ji na řece bylo prostě příšerné.

“Aby hrom do něho!” vykřikla, když nám přišel do cesty nějaký nešťastný veslař, “proč se nedívá na cestu?”

Nebo: “Nejraději bych do té pitomé plachty kopla,” řekla nedůtklivě, když plachta nechtěla jít vzhůru. Chytila ji a hrubě s ní cloumala.

A přece, jak jsem řekl, na souši byla docela milá a vlídná.

Vzduch nad řekou má demoralizující vliv na lidskou povahu, a to je patrně příčina, proč veslaři jsou k sobě někdy navzájem hrubí a používají výrazů, jichž v klidnějších chvílích jistě lituji.