Moje objevené “Ameriky”

 

Oxford - Montmorencyho představa ráje - Najatý člun, jeho krásy a přednosti - Pýcha Temže - Změna počasí - Jak se řeka mění - Neveselý večer - Touha po nedosažitelném - Vedeme veselý rozhovor - Jiří hraje na bandžo - Truchlivá melodie - Další deštivý den - Útěk - Večeře a přípitek.
 

V Oxfordu jsme strávili dva příjemné dny. V městě Oxfordu je spousta psů. Montmorency vybojoval první den jedenáct zápasů, druhý den čtrnáct a zřejmě si myslel, že se octl v ráji.

Mezi lidmi, kteří jsou od přírody příliš slabí anebo od přírody příliš Iíní, ať je to tak nebo tak, a chtějí si uspořit dřinu s veslováním proti proudu, panuje zvyk, že si v Oxfordu vypůjčí loďku a veslují po proudu dolů. Zdá se, že není vždy dobré jít s proudem. Avšak lidé energičtí dávají přednost plavbě proti proudu. Člověk nachází víc uspokojení, když si narovná páteř, když bojuje s proudem a přes jeho odpor si probojovává cestu vpřed - alespoň já mám takový pocit, když Harris a Jiří veslují a já sedím u kormidla.

Těm, kteří si zvolí Oxford za počátek plavby, bych radil, aby si vzali vlastní člun - leda by si ovšem mohli vzít člun cizí, aniž by riskovali, že se na to přijde. Čluny, které se pronajímají na Temži nad Marlow, jsou zpravidla velmi dobré. Nepropouštějí příliš mnoho vody, a zacházíte-li s nimi opatrně, málokdy se vám rozpadnou nebo se potopí. Je si v nich kde sednout a jsou opatřeny všemi nutnými pomůckami - nebo skoro všemi - které potřebujete k veslováni a kormidlování.

Ale velkou parádu nenadělají. Člun, který si vypůjčíte nad Marlow, nepatří k těm, v nichž můžete oslnit a udělat dojem. Vypůjčený člun brzy své posádce zarazí podobné nesmysly. To je jeho hlavní ba možno říci jediná přednost.

Muž ve vypůjčeném člunu je skromný a plachý. Rád se drží ve stínu pod stromy a pluje obyčejně časně ráno a pozdě večer, kdy je na řece málo lidí a kdy ho nikdo nevidí.

Když muž ve vypůjčeném člunu spatří známého, vystoupí na břeh a schová se za strom.

Patřil jsem ke společnosti, která si jednou v létě najala člun na několik dní. Nikdo z nás dosud najatý člun neviděl. A když jsme jej uviděli, nevěděli jsme, co to je.

Člun - dvojskif - jsme si objednali písemně, a když jsme se dostali se zavazadly k přístavišti a sdělili svá jména, povídá ten člověk: “Ach tak, vy jste ta společnost, co si napsala o dvojskif. To je v pořádku. Jime, přivez sem Pýchu Temže.”

Chlapec odešel a za pět minut jsme ho spatřili, jak se potýká s jakýmsi předpotopním dřevěným špalkem, který vypadal, jako by ho byli přednedávnem někde vykopali, a k tomu ještě neopatrně, takže byl značně poškozen.

Na první pohled jsem měl dojem, že je to nějaký pozůstatek z římských dob - ale pozůstatek čeho, to jsem nepoznal, snad rakve.

Okolí horní Temže je bohaté na římské památky, a můj dohad mi proto připadal zcela pravděpodobný, ale jeden vážný mladý muž, který se trochu vyzná v geologii, odmítl mou teorii o římské památce a prohlásil, že je jasné i člověku průměrné inteligence (do kteréžto kategorie, jak se zdálo, nemohl ke svému politování zařadit s dobrým svědomím mne), že věc, kterou chlapec našel, je kus zkamenělé velryby, a podle různých známek nám dokazoval, že pochází z doby předsedové.

Abychom spor rozhodli, zavolali jsme chlapce. Řekli jsme mu, aby se nebál a pověděl čistou pravdu: je to zkamenělina velryby z doby před Adamem, anebo rakev z raných římských dob?

Chlapec odpověděl, že je to Pýcha Temže.

Nejdřív jsme to považovali za velmi dobrý žert a někdo mu dal dvě pence jako odměnu za to, jak vtipně a pohotově dovedl odpovědět. Ale když to jeho žertování - podle našeho názoru trvalo příliš dlouho, rozzlobili jsme se.

“Tak už dost, mládenče,” řekl přísně náš kapitán, “přestaň s tím nesmyslem. Odnes ty maminčiny necky zase domů a přijeď s naším člunem.”

Potom přišel sám výrobce člunů a ujistil nás slovem odborníka, že ta věc je opravdu člun - totiž ten člun, to jest dvojskif, který jsme si vybrali pro svou plavbu po proudu.

Začali jsme velice reptat. Vyslovili jsme názor, že mohl člun alespoň nabílit nebo nadehtovat - zkrátka něco s ním udělat, aby byl k rozeznání od kusu vraku, ale on na něm nemohl žádnou vadu najít.

Dokonce se zdálo, že se cítí našimi výtkami dotčen. Vybral nám prý ze všech svých člunů ten nejlepší, měli bychom proto být vděčnější.

Pýcha Temže, pravil, je v provozu, tak jak tu stojí (nebo spíš jak drží pohromadě), už čtyřicet let, pokud on ví, a ještě nikdo si nestěžoval, nechápe, proč my chceme být první.

Přestali jsme se přít.

Svázali jsme takzvaný člun provazem, přinesli kus tapety, zalepili jím chatrnější místa, pomodlili se a vstoupili na palubu.

Za zapůjčení té trosky na šest dní jsme zaplatili třicet pět šilinků, ačkoliv jsme ji celou se vším všudy mohli koupit za čtyři a půl šilinku kdekoliv, kde se na pobřeží prodává vyplavené dříví.

Třetího dne se počasí změnilo - mluvím teď o naší nynější cestě a z Oxfordu jsme se vydali na zpáteční cestu v mlze za vytrvalého mrholení.

Řeka - když se sluneční svit odráží od jejich roztančených vlnek, pozlacuje šedozelené kmeny buků, prosvítá temnými, chladnými lesními stezkami, zahání stíny nad mělčinami, odhazuje démanty od mlýnských kol, posílá polibky leknínům, laškuje s bílou pěnou jezů, stříbří omšelé zdi a mosty, rozveseluje každé sebenepatrnější městečko, zkrášluje kdejakou cestu a louku, proplétá se rákosím, vykukuje, směje se z každé zátoky, vesele se třpytí na vzdálených plachtách, zněžňuje svou září vzduch - taková řeka, to je zlatý tok z pohádky.

Ale řeka - chladná a unavená, když na její hnědou, kalnou vody bez ustání dopadají dešťové kapky, když šumí, jako když žena tiše pláče v zšeřelé komoře, když lesy, temné a tiché, zahalené v mlžný opar, stojí na jejím břehu jako přízraky, jako tiché přízraky s vyčítavýma očima, jako duchové zlých skutků, jako duchové zanedbaných přátel - taková řeka, to je strašidelný proud protékajíc zemi marné lítosti.

Sluneční světlo je živá krev Přírody. Matka Země, když na ní pohasne svit slunce, se na nás dívá mdlýma, bezduchýma očima.

Tenkrát je nám s ní smutno. Jako by nás neznala, jako by jí na nás nezáleželo. Je jako vdova, která ztratila milovaného manžela. Děti ji berou za ruku, dívají se jí do oči, ale jejího úsměvu se nedočkají. Veslovali jsme v dešti celý den a byla to práce velmi melancholická.

Zpočátku jsme předstírali, že se nám to Iíbí. Říkali jsme si, že je to změna a že je dobře, že vidíme řeku ve všech jejich podobách. Říkali jsme si, že nemůžeme očekávat, že bude pořád svítit slunce, a že bychom si to ani nepřáli. Ujišťovali jsme se, že příroda je krásná, i když pláče.

Harris a já jsme tím byli několik prvních hodin dokonce nadšeni. Zpívali jsme píseň o cikánském životě, a jak nádherný je život cikána - ani bouře mu nevadí, ani sluneční žár, ba ani vítr, ať si fouká jak chce! - jak se cikán z deště raduje a jakým dobrodiním je pro něho déšť a jak se vysmívá lidem, kteří déšť rádi nemají. Jiří bral radost z deště střízlivěji a vlezl pod deštník.

Před obědem jsme natáhli plachtu a celé odpoledne jsme ji nechali nataženou. Jenom na přídi jsme nechali volnou mezeru, aby jeden z nás mohl pádlovat a abychom měli rozhled. Takto jsme urazili devět mil a večer jsme přirazili ke břehu blízko pod Dayovým zdymadlem.

Nemohu poctivě tvrdit, že to byl veselý večer. Lilo bez přestáni. Ve člunu bylo všechno mokré a lepkavé. Večeře se nevydařila. Studená telecí paštika, nemáte-li hlad, se vám oškliví. Měl jsem chuť na sledě a na kotletu. Harris blábolil o platýsech s bílou omáčkou a zbytek paštiky hodil Montmorencymu, který ji odmítl, a zřejmě touto nabídkou uražen, šel si sednout na druhý konec člunu.

Jiří nás požádal, abychom o takových věcech nemluvili, alespoň dokud nesní studené hovězí bez hořčice.

Po večeři jsme hráli karty. Hráli jsme asi půldruhé hodiny, Jiří vyhrál čtyři pence - Jiří má vždycky v kartách štěstí - a Harris a já jsme prohráli přesně po dvou pencích.

Rozhodli jsme se hazardní hry nechat. Harris prohlásil, že ta hra vyvolává nezdravé vzrušení, když se jí člověk příliš oddává. Jiří byl ochoten hrát dál a dát nám příležitost, abychom i my vyhráli, ale Harris a já jsme odmítli dál s osudem bojovat.

Potom jsme si namíchali trochu grogu, popíjeli jsme a povídali si. Jiří nám vypravoval o jakémsi svém známém, který se před dvěma lety vydal na řeku a strávil v mokrém člunu právě takovou noc, jako je dnešní. Dostal z toho revmatickou horečku a nebyl k zachránění. Za deset dní ve velkých bolestech zemřel. Byl to prý docela mladý člověk a měl před svatbou. Bylo to prý tak smutné, že na to nikdy nezapomene.

To připomnělo Harrisovi jednoho přítele, který se dal na vojnu a spal v Aldershotu za deštivé noci pod stanem, “byla právě taková noc jako dnes,” řekl Harris. A ráno se probudil jako doživotní mrzák. Až se vrátíme do Londýna, oba nás s ním prý seznámí. Srdce nám bude při pohledu na toho člověka krvácet.

To přirozeně vedlo k příjemné zábavě o ischiasu, horečce, zimnici, plicních neduzích a zánětu průdušek. Harris podotkl, že by bylo zlé, kdyby někdo z nás v noci vážně onemocněl, když máme k lékaři tak daleko.

Domníval jsem se, že by po této rozmluvě mělo následovat něco humorného, a ve slabé chvíli jsem navrhl, aby Jiří vytáhl bandžo a zazpíval nám nějakou veselou píseň.

Musím říci, že Jiří se nedal nutit. Nevymlouval se hloupě, že si nechal noty doma, nebo tak. Okamžitě vylovil svůj nástroj a začal hrát Dvě krásné černé oči.

Do onoho večera jsem považoval nápěv Dvou krásných černých oči za poněkud všední. Mocný přival smutku, který Jiří z něho vykouzlil, mě velmi překvapil.

Jak truchlivá melodie pokračovala, zmocňovala se Harrise a mne touha padnout si kolem krku a zaplakat. S velkým úsilím jsme však slzy zadrželi a mlčky naslouchali drásavě tesklivému zpěvu.

Když přišla řada na sbor, udělali jsme dokonce zoufalý pokus být veselí. Znovu jsme naplnili sklenice a dali se do zpěvu; Harris vedl hlasem chvějícím se pohnutím a Jiří a já jsme následovali o několik slov pozadu:

Dvě krásné černé oči snivé, ach, jak jste překvapivé!
Jen povězte, jak se člověk mýlí, dvě…

Na tomto místě jsme zmlkli. Nemohli jsme samým dojetím při slově “dvě” snést Jiřího doprovod, přednesený s nevýslovným citem. Harris vzlykal jako dítě a pes vyl, až jsem se bál, že mu pukne srdce anebo se mu roztrhnou čelisti.

Jiří chtěl začít další sloku. Představoval si, že kdyby do nápěvu lépe vnikl a mohl do jeho přednesu vložit víc “nenucenosti”, nezněl by ten nápěv tak smutně. Naše city byly však tak rozbouřeny, že jsme ten pokus odmítli.

Poněvadž jsme už neměli co dělat, šli jsme spát - totiž svlékli jsme se a asi tři nebo čtyři hodiny jsme se převalovali na dně člunu. Potom se nám podařilo upadnout do neklidné dřímoty, v niž jsme setrvali do pěti hodin, kdy jsme vstali a posnídali.

Druhý den se přesně podobal prvnímu. Lilo bez ustáni a my jsme seděli, zahaleni do nepromokavých plášťů, pod plachtou a zvolna pluli po proudu.

Jeden z nás - už jsem zapomněl, kdo to byl, ale mám dojem, že jsem to byl já - se během dopoledne několikrát chabě pokusil oživit včerejší cikánskou lehkomyslnost a zazpívat, že jsme děti přírody a že milujeme déšt, ale nějak mu to nešlo. Verš “mně déšt nevadí, mně ne” byl tak bolestně pravdivý, že bylo zbytečné o tom zpívat.

V jednom bodu jsme se všichni shodli: ať se stane cokoliv, vytrváme do konce. Vydali jsme se na cestu, abychom užili čtrnáct dnů na řece. A také těch čtrnáct dnů užijeme. I kdyby nás to život mělo stát! - Nu, pro naše přátele a příbuzné by to byla rána, ale jakáž pomoc. Měli jsme pocit, že kdybychom podlehli počasí v podnebí, jako je naše, dali bychom ostatním velice špatný příklad.

“Zbývají nám už jenom dva dny,” řekl Harris, “jsme mladí a silní. Nakonec bychom to mohli přece jenom vydržet.”

Asi ve čtyři hodiny jsme začali uvažovat o přípravách na noc. Byli jsme kousek za Goringem a rozhodli jsme se, že dopádlujeme do Pangbournu a tam že přenocujeme.

“Další veselý večer,” zabručel Jiří.

Seděli jsme a přemýšleli, co nás čeká. V Pangbournu budeme v pět. Večeři skončíme řekněme v půl sedmé. Potom se můžeme v lijáku procházet po vsi, dokud nebude čas jít spát. Nebo můžeme sedět v bídně osvětleném hostinci a číst kalendář.

Harris vystrčil na chvíli hlavu zpod plachty, rozhlédl se po obloze a pravil: “V Alhambře by to bylo veselejší.”

“A potom něco k jídlu v…” dodal jsem jen tak.

“Ano; škoda že jsme se rozhodli zůstat ve člunu až do konce,” odpověděl Harris a potom na chvíli nastalo ticho.

“Kdybychom se nebyli rozhodli uhnat si jistou smrt v téhle hnusné staré rakvi,” poznamenal Jiří a přejel člun nenávistným pohledem, “stálo by za zmínku, že z Pangbournu, pokud vím, krátce po páté vyjíždí vlak, který by nás dopravil do Londýna právě včas, abychom něco snědli a potom šli do podniku, o kterém tu prve byla řeč.” Nikdo nepromluvil. Dívali jsme se jeden na druhého a každý z nás měl dojem, že vidí své bídné a hříšné myšlenky odrážet se v tváři druhých dvou. Mlčky jsme vytáhli cestovní vak a prohlédli jeho obsah. Rozhlédli jsme se nahoru a dolů po řece. Nikde živé duše!

Za dvacet minut bylo vidět tři postavy, doprovázené zahanbeně se tvářícím psem, jak se z přístaviště loděk U labutě pokradmu plíží k nádraží, oblečeny v tento úbor, který nebyl ani čistý, ani švihácký:

Černé kožené boty, špinavé; flanelový sportovní oblek, velmi špinavý; hnědý plstěný klobouk, velice pomačkaný; nepromokavý plášť, velmi mokrý; deštník.

Majitele člunů v Pangbournu jsme obelhali. Neměli jsme odvahu přiznat se, že utíkáme před deštěm. Svěřili jsme mu člun s celým obsahem a přikázali mu, aby jej pro nás připravil na devátou hodinu ranní. Kdyby, řekli jsme - kdyby se stalo něco nepředvídaného, co by nám zabránilo vrátit se, napíšeme mu.

Na Paddingtonské nádraží jsme přijeli v sedm hodin a odtud jsme jeli přímo do restaurace, o niž jsem se už zmínil. Tam jsme lehce pojedli, nechali tam Montmorencyho spolu s příkazem, aby pro nás připravili večeři na půl jedenáctou, a vydali jsme se na Leicester Square.

V Alhambře jsme vzbudili velkou pozornost. Když jsme přišli k pokladně, byli jsme hrubě vybídnuti, abychom šli druhým vchodem z Castle Streetu, a bylo nám řečeno, že jsme se zpozdili o půl hodiny.

S jistými obtížemi jsme toho muže přesvědčili, že nejsme “světoznámí hadí muži z himálajských hor”; vzal od nás peníze a pustil nás dovnitř.

Uvnitř jsme měli ještě větší úspěch. Naše krásně bronzová pleť a malebný oblek byly sledovány pohledy plnými obdivu. Všechny zraky utkvěly na nás.

Byla to pro nás slavná chvíle.

Brzy po prvním čísle jsme odešli a vrátili se do restaurace, kde na nás čekala večeře.

Musím přiznat, že jsem si na té večeři pochutnal. Deset dní jsme se více méně neživili ničím jiným než studeným masem, pečivem, chlebem a džemem. Byla to prostá, výživná strava, ale nebylo na ní nic vzrušujícího, a vůně burgundského vína a francouzských omáček a pohled na čisté ubrousky a dlouhé chleby zaklepaly jako velmi vítaní hosté na dveře našeho vnitřního já.

Chvíli jsme mlčky jedli a pili, až nastal okamžik, kdy místo abychom seděli zpříma a pevně třímali nůž a vidličku, jsme se pohodlně opřeli o opěradla židli a žvýkali pomalu a nedbale, kdy jsme natáhli nohy pod stůl a nevšímavě nechali ubrousky padnout na zem a kdy jsme měli čas pozorovat zakouřený strop kritičtěji, než jak jsme toho byli dosud schopni, kdy jsme postavili sklenice na dosah ruky a cítili, že jsme dobří, ohleduplní a shovívaví.

Potom Harris, který seděl nejblíž u okna, odtáhl záclonu a vyhlédl na ulici.

Matně se leskla mokrem, svítilny blikaly při každém závanu větru, déšť vytrvale pleskal do kaluží a hnal potůčky vody do přetékajících okapů. Kolem spěchalo několik promoklých chodců, krčících se pod deštníky, z nichž se řinula voda, a ženy si nadzvedávaly sukně.

“Byl to příjemný výlet a vzdávám za něj staré matce Temží srdečné díky,” řekl Harris, vztahuje ruku po sklenici, “ale myslím, že jsme udělali dobře, že jsme upláchli. Připíjím třem mužům, kteří se živi a zdrávi dostali ze člunu!”

A Montmorency, který stál u okna na zadních nohách a nakukoval do noci, krátkým zaštěknutím vyjádřil bezvýhradný souhlas s tímto přípitkem.

KONEC