Moje objevené “Ameriky”

 
Motto:
 
Až jeden z nás zemře, tak já pojedu do Vídně…
 
 

Tenhle výrok jakési vzdálené pratety se v naší rodině traduje od nepaměti a dlužno říci, že většinou, když býval mezi mnou a mou ženou citován, vždy jsem jí sliboval, že to budu já, kdo do pomyslné Vídně pojede, abych jí ušetřil trápení spojeného se ztrátou milovaného partnera :-)   Jen mě teď trošku zaskočila tím, jak brzy mou nabídku využila - nebylo jí OSUDEM dáno dožít se magického data 20.11.2011 svých 59. narozenin a 25.10.2011 podlehla v boji s následky neochoty 3 nemocničních lékařů, kteří jí, pravděpodobně ve snaze ušetřit nemocnici peníze, postupně každý jeden odmítli léčit úměrně jejímu celkovému zdravotnímu stavu, tj. včas jí hospitalizovat, a dali přednost tomu, léčit jí v duchu “standardní zdravotnické péče”, tj. léčili jí jen aktuální onemocnění, bez ohledu na dopad, který tato léčba bude mít na její chronická onemocnění :-(

 
Toto jejich “úsporné” rozhodnutí nakonec přišlo velmi draho - místo několika týdnů pobytu manželky na normálním lůžkovém oddělení a trochy infuzí (v případě, že by byla hospitalizována hned na počátku jejího onemocnění), strávila před svou smrtí 2 týdny na JIP a 2 týdny v umělém spánku na ARO. Také 3 náročné operace, které musela absolvovat, nebyly jistě zadarmo.
 
A to nemluvím o zcela zbytečném fyzickém utrpení manželky, kterému jí tak vystavili, a to jak po dobu cca jednoho měsíce “standardní léčby”, kdy trpěla stále většími bolestmi, které byly tu a tam “zpestřovány” drastickými průjmy a zvracením, tak potom v nemocnici, kdy byla odsouzena k bezmocnému ležení na lůžku s tělem rozřezaným v důsledku chirurgických zásahů a kdy do ní byly trvale zavedeny plastové hadičky a hadice nejenom všemi volnými otvory, které má člověk k dispozici, ale i otvory chirurgicky vytvořenými, jak to jednotlivé před- a pooperační stavy a s tím související následné zdravotní komplikace vyžadovaly.
 

 
Ve své podstatě to byla ze strany těchto 3 lékařů jakási medicínská “justiční” vražda :-( Ani onen kapitán-doktor v ÚVN, ani týden na to urolog v Thomayerově nemocnici, coby “soudce” pomyslného odvolacího soudu, nevzali na vědomí “důkazy obhajoby” (v našem případě lékařské zprávy o stavu jejích jater a ledvin), a chování lékařky na infekčním oddělení Thomayerovy nemocnice, pouhé dva dny před manželčinou hospitalizací (které možná mohly rozhodnout o tom, že by chirurgický zákrok mohl být méně rozsáhlý nebo dokonce žádný), a zvláště pak její výrok: „To jste se bála, že cestou umřete, že jste se k nám nechala přivézt sanitkou?!“, byl ve světle skutečnosti, že všechny příčiny manželčiny smrti (zánět močových cest, septický zánět v tlustém střevě jako důsledek pojídání antibiotik, i žaludek plný vředů, taktéž důsledek zintenzivněného pojídání medikamentů „standardní“ léčby) byly již silně rozvinuty, nedokáži vnímat jinak, než cynický posměch kata nad svou obětí :-(
 
Nejhorší po celou tu dobu, kdy jsme se manželku marně snažili dostat do nemocniční péče, bylo vědomí bezmoci, když jsem viděl, jak mi žena odchází a jak jsme neustále od možnosti záchrany sveřepě odháněni :-( Bohužel nejsem lékař, abych dokázal domyslet důsledky takového odmítání, a tak po loňské zkušenosti jsme oba věřili, že se to nakonec, až jí bude opravdu zle, podaří (což se také stalo). Na její možnou smrt v důsledku takového otálení jsme však ani nepomysleli, jen jsme „věděli“, že oč později bude manželka hospitalizována, o to delší a bolestnější bude cesta k nápravě - to, že od určitého okamžiku již není cesta k nápravě možná, nás nenapadlo :-(
 
A jako ironická tečka toho všeho a současně děsivě názorná charakteristika současného zdravotnictví mi ve stejný den, kdy mi bylo oznámeno manželčino úmrtí, do poštovní schránky dorazila faktura na 30Kč regulačního poplatku z nemocnice, kam jí z ordinace obvodní lékařky odvezla sanitka, kde jí ale také nehospitalizovali, ale jen téměř celý den nechali omdlévat na chodbě, aby jí večer další sanitkou poslali do nemocnice jiné…
 
 

3.11.2011