Proč není p. Klaus ani mým presidentem
Pominu-li jeho koncentrovanou sebestřednost, ze které mi jednak trnou zuby a jednak nejspíš z ní pramení jeho absence sociálního cítění, pak tou pověstnou kapkou, kterou kdysi dávno přetekl pohár mé trpělivosti a snahy vnímat ho pozitivně, byla jeho reakce na branku, kterou vstřelil Maradona rukou (cituji Tomáše Ježka - viz. bod “2. Pravidla hry”):
Vtom si vzal slovo Klaus a řekl, jak ho můžeme odsuzovat, když se mu podařilo obehrát rozhodčího, a že klamání rozhodčího je součástí hry…. Sám uvedl příklad, kdy analogicky v podobné situaci postupoval ve finálovém zápase nějaké volejbalové univerziády, kdy se hrál mečbol, on se ocitl v síti, věděl o tom, všichni protihráči ho vyzývali, ať se přizná, rozhodčí si toho nevšiml, on se nepřiznal a zápas skončil výhrou jeho týmu.”
Zatímco Maradona se po pár letech přiznal a omluvil, p. Klaus, soudě nejenom dle jeho extempore s odcizeným perem, zjevně i nadále preferuje zloděje a podvodníky, kteří jsou tak “šikovní”, že se při svých krádežích, lžích a podvodech nenechají chytit:-(
Možná, kdyby se tak často nesnažil prezentovat jako “sportovec”, nebyl bych na tento jeho postoj tak přecitlivělý. Sport ale v mém životě hraje zásadní roli, mj. i proto, že ke sportu patří smysl pro fair play. A tak tedy člověka, který se neštítí unfair hry, toho si vážit nedokáži…
Mj. mi svými argumenty k Maradonově “Božské ruce” připomíná jiného “prezidenta”, Gustáva Husáka, který také neznal pojem fair play a který svou záludnou nestálost vůči lidem, kteří mu v pro něj těžkých chvílích pomohli, obhajoval slovy: “Když prší, tak si vezmu ven deštník. Když ale vysvitne slunce, tak přece nebudu dál chodit po ulici s deštníkem, vypadal bych jako blázen.”
3.10.2012
Co je nového u kamarádů:
|
