Tak už i já se mohu zařadit do zástupu těch, co se mohli a také podělili prostřednictvím internetu se svými zážitky i prožitky z účasti na svém prvním závodě.
A i když jsem dlouho vymýšlel, jak “vybočit z řady”, nakonec i můj popis mého zážitku se nijak od ostatních neliší:
přišel jsem, všichni už tam byli, pak byla rozprava, ale já stejně nic nepochopil a tak jsem se pořád někoho vyptával, jen jednou jsem dojel předposlední, ale to se určitě tomu za mnou výsledek té jízdy škrtal:-D takže jsem se přesvědčivě umístil na posledním místě.
Přesto neodolám nedoplnit ho o pár svých prožitků, takže ti, kteří se také chystají na svůj první závod a než mé prožitky je především zajímá, jak se na závod vybavit, mohou skočit rovnou na konec mého vyprávění.
|
- přišel jsem a všichni už tam byli
Jak známo, největší chybou amatérů je optimistický odhad času:-D
Jakkoli jsem byl rozhodnutý přidržet se svého návodu a k cestě využít PID (Pražské Integrované dopravy), můj záměr zhatilo, když jsem si večer, vlastně poprvé pořádně, pročetl propozice a náhle zjistil, co vše, kromě modelu, s sebou musím mít a zbaběle jsem se vzdal OSUDEM mně nabízeného dobrodružství a vyrazil do Čelákovic autem, protože jsem si nedovedl představit, jak bych to vše pobral, jak se říká, “do teplejch”, tj. pouze rukama, a jak bych to umísťoval ve vlaku do síťky na zavazadla nad sedadlem:-D |
|
A tak čas, který jsem tímto rozhodnutím pro sebe vyšetřil, jsem promrhal při řešení “kvadratury kruhu”, tj. při plnění zadního sedadla (zatím nemám k dispozici skládací stůl ani skládací židli) a před Sokolovnu jsem dorazil půl hodiny po zahájení registrace závodníků. Znamenalo to, jak jsem s tím počítal, o to kratší trénink, který se ale navíc zkrátil, s čímž jsem naopak nepočítal, o dobu hledání místa pro stolek, protože ta “lepší” místa byla již obsazena. Nakonec jsem si našel docela pěkný koutek v rohu za žíněnkami, ale moc jsem si ho neužil. |
|
Jednak bylo stále co dělat a jednak tam bylo takové šero, že jsem, díky své stařecké slepotě (alespoň tak stav mého zraku nazývá můj optik), na nezbytné úpravy modelu musel vyhledávat světlo, což bylo nejčastěji pod košem mezi odloženými vysílači, takže jsem stolek i židli táhnul víceméně zbytečně a mohl tudíž jet do Čelákovic tramvají a vlakem:-) |
|
- pak byla rozprava, ale já stejně nic nepochopil a tak jsem se pořád někoho vyptával
Jelikož můj první závod byl již třetím v sérii, nastoupil jsem vlastně do rozjetého vlaku, a byl by nesmysl jen pro mě opakovat informace pro ostatní již zažité. Zvlášť, když je jich jenom pár, nijak složitých, protože de facto samovolně vyplývají z logiky dění - stačilo jen pozorovat ty, kteří byli delegováni do téže rozjížďky jako já.
Navíc to pro mě nebyla a není situace nijak cizí. Dokonce mám pocit, že převážnou část svého života nedělám vlastně nic jiného, něž neustále nastupuji do nějakých “rozjetých vlaků”. Možná se mýlím a nijak se neliším od ostatní populace, každopádně mám silně vyvinuté receptory na reakce (především ty nevstřícné) svého okolí.
Tak, jako se lidé z hlediska povahy dělí na sangviniky, melancholiky, flegmatiky nebo choleriky, pak z hlediska schopnosti přijímání nových členů do stávajícího kolektivu se lidé dělí na vstřícné, lhostejné a nevstřícné.
Samostatnou kapitolou pak jsou blbci, protože i já se ztotožňuji s tvrzením, že nejhorší srážkou je srážka s blbcem.
Dokonce bych řekl, že schopnost kolektivu přijímat a bezkonfliktně do sebe vstřebávat nové členy je nepřímo úměrná koncentraci blbců v něm:-D
|
Oproti mé první konfrontaci s modelářským světem, která byla díky diskuznímu fóru RCAUTA.net velmi nepříjemná (neboť je to, jak dle mých zkušeností, tak i dle jeho činů diskuzní fórum zaměřené proti začínajícím RC modelářům), jsem se v čelákovické Sokolovně nesetkal nejenom s agresivní nevstřícností, ale nesetkal jsem se tam ani s náznakem jakékoli nevstřícnosti vůbec.
Naopak jsem měl příjemný pocit, jako bych vklouzl do dobře fungující rodiny. Většině účastníků jsem byl samozřejmě lhostejný, ale nikdo mi nedal najevo ani náznak averze a naopak se jich našlo pár, kteří mi neváhali dát naopak najevo svou radost z nové tváře a ze své potěchy, že mohou násobit svou radost z RC modelařiny jejím sdílením i se mnou. Myslím, že tomu napomáhala i skutečnost “příslušnosti” k podceňovanému modelu Thunder Tiger ZT-2/ZK-2. Přitom mi byli ochotni pomoci nejenom povzbudivými větami, ale i radou, ev. činem. Musím říci, že i z tohoto pohledu jsem se cítil velmi příjemně.
- jen jednou jsem dojel předposlední … takže jsem se přesvědčivě umístil na posledním místě
Nemohu nepřiznat, že má účast v závodě byla do jisté míry překvapením i pro mě samého. Můj návrat k RC modelařině po zhruba čtvrt století byl motivován pouze jedinou myšlenkou, a to splnit si své klukovské sny ovládat na dálku cosi (ať již se 4, ale ještě lépe jen se 2 koly, ev. housenkovými pásy), co se “nezalekne” téměř jakéhokoli terénu. Nikoli tedy touhou závodit.
Ale uznal jsem argument Pavla Holuba, že koupí RC modelu na sebe beru částečně i spoluzodpovědnost za něj (model, nikoli Pavla:-D), společně i s těmi, kteří si model také koupili nebo koupí (a nepřímo pak za výrobce modelu, aby měl z čeho investovat do vývoje a výroby ještě lepších a levnějších modelů … prostě normální koloběh konzumní společnosti:-D) a že tudíž nemám “právo” svou neúčastí na závodech brát ostatním jejich radost ze závodění:-D
Od víceméně náhodné projížďky s modelem v rámci tréninku 1. závodu, která přesvědčivě ukázala jak technickou nepřipravenost mého modelu, tak především potvrdila mé řidičské (ne)umění, jsem se vlastně velmi intenzivně (v rámci mých časových možností) věnoval přípravě, a to jak modelu, tak hlavně zlepšení práce svých rukou pomocí PC simulátoru. A tak jen já vím, kolik úsilí mě stálo, abych budil zdání prostého absolutního začátečníka:-D
Na základě doporučení Pavla Holuba jsem změnil odpružení modelu i olej v tlumičích, takže se model choval na dráze velice poslušně a já se nemohl po celou dobu závodu zbavit jistého soucitu s ním, že ho neřídí někdo, kdo by mu umožnil naplno vychutnat krásu Čelákovické trati.
Oproti jiným tratím, které jsem měl možnost vidět na internetu a které jsou obvykle jen kombinací přímých úseků s jednoduchými “nakopávajícími” překážkami, přerušovaných prudkými 90 zatáčkami nebo 180 vracečkami, poskytuje čelákovická trať se svými plynulými oblouky, mantinely i rozmanitými překážkami tomu, kdo na to má, možnost naplno vychutnávat radost z jízdy modelu, kterou mi mé řidičské (ne)umění umožnilo pocítit alespoň v náznacích - byla radost sledovat model ve chvílích, kdy jsem se nedopouštěl zásadních jezdeckých chyb, který si slastně pobroukával a jako kůň, který cítí vodu, se radostně řítil do cíle. Stejně jako ho pozorovat, pokud jsem se “trefil”, jak krásně skákal přes malé, ale především přes velké skoky, jak plavně se přitom nesl vzduchem, jak dokázal optimálně vykružovat oblouky zatáček a, jak jsem to viděl především u čtyřkolek, svými skoky si dokázal výhodně zkracovat dráhu.
Jedno finále jsem se dokonce snad i po dobu 2 kol držel na 2. místě, protože ve snaze co nejméně překážet ostatním jsem vždy poklidně vyjížděl ze zadní pozice a tentokráte vznikla skrumáž a já a předposlední startující jsme přejeli zmítající se klubko modelů a ocitli se tak ve vedení. Bohužel, stejně jako na simulátoru, jsem nedokázal neudělat během závodu chybu, při které by mě všichni nepředjeli a stejně jako na simulátoru už pro mě závod spočíval pouze v tom, kolik jezdeckých chyb ještě (ne)udělám, jak fatální budou a tím pádem, kolik kol mi soupeři ještě nadělí:-D
Sečteno a podtrženo:
Ze své první účasti na závodě RC modelů aut jsem vytěžil následující (snad) obecné poznatky:
- je ohleduplné vůči pořadateli vyplnit přihlášku na internetu co nejúplněji, a to včetně čísla osobního čipu - ušetřím mu tak čas při registraci tím, že tyto údaje nemusí sám ručně vkládat do databáze účastníků
- ne vždy je nezbytné mít s sebou stolek, protože tělocvična poskytuje relativně dost míst, kam lze umístit nejenom nezbytnou dobíječku, ale i montážní stojánek pod model.
- přesto má smysl vzít s sebou stoleček (nejlépe skládací), ev. židli (nejlépe skládací)
- stůl je rozumné pokrýt ručníkem, nejlépe světlé barvy, aby na něm byly při občas nezbytné (de)montáži vidět upadlé drobné součástky a nejlépe froté, aby do něj tyto součástky zapadly a neodkutálely se a ze stolku nespadly
- pokud někdo v šeru vidí stejně špatně jako já, pak mu doporučuji, kromě nezbytného modelu, nářadí a “kápézetky” (KPZ - krabička poslední záchrany s drobnostmi, o kterých žádný modelář neví dne ani hodiny, kdy je bude potřebovat, a které obvykle schází pouze tehdy, když je šlověk potřebuje!:-D, tj. lepidla, tmely, mazadla, lepící pásky, gumičky, oleje do tlumičů, drobný spojovací materiál a pod.), prodlužovačky, roztrojky a nabíječky, i montážní lampičku
- jak je patrné z obrázku “hřadujících” vysílačů, je rozumné odlišit ten svůj vysílač něčím (samolepkou nebo třeba jen mašlí) od ostatních
|
29.12.2007
