Reportáž ze 2. závodu

RC Moto GP Čelákovice 2008
Kdyby mi někdo před pár lety, na počátku mého návratu k modelařině říkal, že se zúčastním závodů RC modelů, vysmál bych sem se mu. A kdyby mi dokonce tvrdil, že budu zarputile usilovat o co nejlepší umístění, tj. včetně tréninku a “tunění” modelu, označil bych ho za blázna:-) Vždyť jsem si přece pořídil model pro POUHÉ ježdění pro radost!:-D A tak opět, jako už po několikráte na tomto webu, musím dát za pravdu Pavlu Holubovi, resp. jeho tvrzení, že po té, co si člověk pořídí (nebo je mu třeba darován) RC model a vyprchá počáteční euforie z toho, že ho model více nebo méně poslouchá, existují pouze 2 scénáře: zjistí, že ho samotářské ježdění nebaví, uloží model někam na skříň nebo pod postel a v lepším případě, když na něj náhodou narazí, jěště párkrát vyrazí si zadrandit, aby se ujistil, že ho to opravdu nebaví, takže model buď prodá, někomu daruje, nebo model nechá definitivně zapadnout prachem. zjistí, že ho samotářské ježdění nebaví, ale jeho potřeba jezdit je natolik silná, že se začne ohlížet po podobně “potrefených” jedincích, se kterými by si násobili svou radost sdílením svých zážitků i prožitků s nimi. Je jen otázkou času, kdy zvítězí přirozená touha se s druhými poměřit, která má také 2 scénáře: někdo má potřebu vítězit a někomu stačí Coubertinovské “zúčastnit se” V mém případě se zdá, že Coubertinovské “zúčastnit se” jsem si odbyl na Mini Offroad Čelákovice 2007/2008 a jakkoli jsem si myslel, že na sérii závodů RC MOTO GP Čelákovice 2008 nebudu mít jinou ambici, než se zúčastnit, již 1. závod mě přesvědčil o opaku - místo abych model na zhruba měsíc odložil s výjimkou občasného poježdění jen pro radost, začal jsem se velmi intenzivně připravovat na další, tj. tento závod, přičemž jsem se snažil poučit (a zároveň se jich vyvarovat) ze svých chyb, jak píši v závěrečném “sečteno a podtrženo”.
Tentokráte nebyl nikdo, kdo by fotografoval modely při závodu, a tak následující reportáž je spíše pokusem neuměle vyjádřit atmosféru, která po celý den panovala na dráze, a především pak v depu. Kdyby se mi to ale nepodařilo, věřte, prosím, že to byla atmosféra veskrze prosluněná (a to nejenom díky obloze bez mráčku a třicetistupňovému vedru), příjemně uvolněná a, jakkoli na dráze nikdo nikomu nic nedaroval, i šprýmovná, a to téměř tak, že skotačivě:-) Jak je patrné z obrázku, nepočetná skupinka motorkářů (nalevo) se dělí celý den střídavě o časomíru a současně sdílí dráhu s mnohem početnější skupinou driftařů (napravo), bez jejichž shovívavě vstřícného přístupu by díky našemu ZATÍMNÍMU!:-D “pilotnímu” (ne)umění bylo téměř nemožné uspořádat závody, protože ZATÍM!:-D naše modely příliš často zakončují svůj pád v poloze, ze které se bez pomoci nahazovačů nedokáží samy vydat znovu na trať. Na trati se sešlo celkem 8 modelů - na obrázku chybí 8. model i modelář, kteří se při rozjížďkách zpotili natolik, že místo do finále vyrazili do bazénu.

Nejdřív ale bylo třeba připravit časomíru.

Tučňák vybalil ze své “drátenické” krosničky nejprve jako lákadlo do “výlohy” svého stání nově zpracovanou “kastli” svého modelu, vzápětí hned soustruh na kotvy motorů, přičemž nepřestával vyvolávat: “Nůůůůžkýýýý, nóóóóžééé, kóóóótvýýý … bróóóóusííím!”. Jakmile se u něj začal srocovat dav modelářů, kteří k němu dychtivě natahovali ruce plné kotev motorů svých modelů, jal se přestružovat kotvu po kotvě:-) Těžko říci, kde se tedy vzalo “heslo dne”: “kdo se na dráze ocitne s modelem vedle modelu Tučňáka, sestřelí ho!”:-D
Poslední účastník závodu dorazil až po telefonických urgencích, plný nadšení, údivů a překvapení ze všeho dění i přístrojů kolem:-) Tady na obrázku na výzvu: “Rychle dobij baterky, za chvilku vyrážíme na trať”, nechápavě odpověděl: “Proč? Vždyť jsem je nabíjel včera?!”
Jakkoli by se mohlo zdát, že tu na mě Pavel starostlivě volá: “Honzíku, už jsi vyfotil modely připravené ke startu? Mohu již startovat?”, ve skutečnosti pokřikuje: “Vykašli se na blbosti a koukej se KOUKAT po SVÉM modelu!” Na jeho omluvu je nutno přiznat, že jsem opět při prvním startu skutečně koukal po všem možném, jen ne po svém modelu:-D

Tady již Pavel Holub za soustředěné pozornosti většiny “pilotů” vypouští jednotlivé modely postupně na trať, aby po skončení příslušné rozjížďky nebo finálové jízdy si závodníci posbírali své modely, ev. jejich jednotlivé části, či dokonce jen torza:-D tak, jak zůstaly na dráze a jak je to patrné z následujících obrázků Ze samotného závodu pak stojí za zaznamenání snad jen průběh první rozjížďky, která se vyznačovala dojmem diletantství “pilotů” a neuvěřitelnými karamboly modelů, z nichž mnohé karamboly se svým průběhem zdály odporovat přírodním zákonům:-D Přičítám to tomu, že většina z nás v sobě měla uložen průběh minulých finálových jízd, které naopak působily dojmem, že své modely ovládáme, takže k “pilotáži” v této první jízdě jsme přistupovali s přílišnou ležérností, díky čemuž modely k pobavení driftařů spíše “pilotovaly” nás:-) Každopádně jsme si z toho vzali ponaučení a další jízdy, především ty finálové, skýtaly již opět příjemný pohled na převážně důstojnou jízdu modelů i jejich dramatické souboje na trati:-)


A zatímco se většina závodníků po skončení každé jízdy vrhla na své modely, aby je buď uvedla do původního stavu, nebo jako Tučňák do stavu ještě lepšího (to proto, aby ve finále dopadli co nejlépe), odchází tento muž s rozzářeným úsměvem, který ho po celou dobu na dráze neopouštěl, ponořit své rozpálené tělo do bazénu:-)



Troufám si tvrdit, že pokud je něco pro sérii závodů RC MOTO GP Čelákovice 2008 typického, pak je to přímo rodinná atmosféra, plná pohody, veselí, láskyplného vzájemného popichování, a především pak vzájemné dělné i sdělné vstřícnosti - každý je ochoten druhému pomoci nejenom radou, ale i činem nebo alespoň darováním nezbytných komponent k dosažení úspěšného výsledku. Dalším typickým prvkem (alespoň pro část startovního pole:-D) je “průzkum bojem” - závodníci přichází se svými modely ve formě jakoby polotovaru, který v průběhu závodu, především pak v průběhu přestávek, kdy čekáme na uvolnění časomíry driftaři, neustále dotváří, ev. dokonce přetváří:-) Dá se říci, že jen díky tomu, že já se rozhodl pro trošku jiný přistup k přípravě na závod, jak popisuji závěrečném “sečteno a podtrženo”, jsem se tentokráte ocitl na “bedně” a ne opět na 4. místě, jako minule, neboť můj největší konkurent na dráze více “ladil” svůj nový model PH08, na který přešel z ThunderTigerácké Ducati, než s ním jezdil:-)
Jak jsem právě naznačil, díky sázce na mechanickou odolnost a spolehlivost svého modelu jsem se umístil na 3. místě. A jakkoli Pavel vypadá, že jsem mu tím šlápl na jeho “kuří oko”:-D, myslím, že jsem mu jako jeho odchovanec (ba přímo vypiplanec:-D) udělal docela radost:-)
Při pohledu na na tenhle obrázek, resp. na naše “lepá” těla:-D, mě přímo až zaskočila následující myšlenka: Proč z nás tří se říká “tučňák” právě jen Tučňákovi?!:-D
Sečteno a poidtrženo: Jak píši v úvodu této reportáže, začal jsem se hned po 1. závodu této série velmi intenzivně připravovat na další, tj. tento závod, přičemž jsem se snažil poučit (a zároveň se jich vyvarovat) ze svých chyb: především jsem do modelu umístil nový, řádně zajetý a pečlivě udržovaný motor, který jsem otestoval na 2 trénincích - na první závod jsem ponechal v modelu motor, se kterým jsem si doposud již delší dobu jezdil pro radost, a to v prachu i ve vodě, takže bylo jen logické, že mi ve finálových jízdách model, díky totálně obroušeným uhlíkům, jel naprosto nevyzpytatelně, tj. převážně pomalu, takže jsem málem ulomil páčku “plynu” na vysílači, jak jsem se jím snažil model přinutit k co nejrychlejší jízdě!:-D Jenomže obvykle v tu nejnevhodnější chvíli si uhlíky “sedly” a model akceleroval tak, že sebou nezvladatelně plácnul o zem:-D Když jsem se přizpůsobil této jeho rychlosti a potřeboval jí využít na vzpřímení modelu při výjezdu ze zatáčky, uhlíky přestaly “stíhat”, motor zvadnul a model “lehnul”:-D současně jsem jako hlavní kriterium sestavy modelu zvolil spolehlivost a s ní související mechanickou odolnost. Jak je patrné z obrázku (který je mezifází zpevňování modelu - v současnosti je na něm uplatněno ještě více pevnostní technické samolepící pásky), maketovost modelu je skutečně velmi náznaková, zato všechna exponovaná místa jsou co nejvíce zpevněna, ev. vyztužena. Místo spon k více méně volnému přichycení kapotáže je kapotáž včetně figurky jezdce co nejpevněji přitažena “drcpáskou”. Samotný jezdec je v maximální míře polepen a stažen samolepícími páskami. Vše, co bylo třeba na modelu připevnit a seřídit a co se při provozu uvolňovalo, jsem postupně při trénincích utahoval a “lepil” LOCTITE tak dlouho, až jsem docílil, že zatím žádný náraz ani pád, třeba i zakončený děsivě vypadajícími kotrmelci nic neuvolní, neohne ani neulomí - konstrukce modelu PH design PH 08 je neuvěřitelně odolná! Např. v tomto závodě se mi podařilo z plné rychlosti “zastavit” model o plachtu bilboardu na plotu a napěchovat tak model vší silou mezi tuto plachtu a pletivo. Přesto model po pro nahazovače fyzicky náročném vyproštění pokračovat bez újmy dál v jízdě!:-) tuto zásadu jsem s mrazením v zádech porušil, když jsem pro zrychlení modelu nainstaloval až na dráze Pavlem dodaný vícezubý pastorek motoru - naštěstí jsem s ním nedojel jen první rozjížďku, kdy se mi pastorek uvolnil a zmizel kdesi na dráze. A ač to zní neuvěřitelně, podařilo se mi ho nejenom nalézt, ale “pro jistotu”:-D vteřinovým lepidlem přilepit tak, že vydržel na svém místě celý zbytek závodu. pro závod jsem použil holé originální “padáky”. Ty kladou výrazně menší odpor, než mnou používané chráničky, takže se model po pádu mnohem vstřícněji zvedá k další jízdě.